30 Cdo 4499/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci
žalobce OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o. s., se
sídlem v Praze 6, Čs. armády 20, identifikační číslo osoby 63839997, zastoupené
JUDr. Alešem Klechem, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Zámecká 20, proti
žalovanému SEVAS, spol. s. r. o., se sídlem Brno, Kounicova 6, identifikační
číslo osoby 41603419, zastoupeného Doc. JUDr. Pavlem Vantuchem, CSc. advokátem
se sídlem Brno, Bayerova 26, o zaplacení 85.628,- Kč s příslušenstvím, ve věci
vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 206/2009, o dovolání žalobce
proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. srpna 2010, č.j. 1 Co
143/2010 – 61, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2010, č.j. 23 C
206/2009 – 35, jakož i rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. srpna 2010,
č.j. 1 Co 143/2010 – 61, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k
dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) dne 28. května
2010, č.j. 23 C 206/2009 – 35, zamítl žalobu, kterou se žalobce na žalovaném
domáhal povinnosti zaplatit částku 85.628,- Kč do tří dnů ode dne právní moci
rozsudku a úrok z prodlení z částky 85.628,- Kč ve výši 8,5% p.a. od 15. 10.
2009 do 31. 12. 2009 a dále od 1. ledna 2010 s úrokem z prodlení ve výši repo
sazby, stanovené a zvýšené o sedm procentních bodů k prvému dni každého dalšího
kalendářního pololetí do zaplacení (odst. I výroku) a dále rozhodl o povinnosti
žalobce zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 22.460,- Kč (odst.
II výroku). Soud prvního stupně tento rozsudek odůvodnil tím, že žalovaná
pohledávka je promlčená, neboť žalobce si musel být vědom svých nároků vůči
provozovatelům hotelových zařízení již při podání žaloby proti Ing. Lvovi.
Jelikož žalobce uplatnil nárok na vydání bezdůvodného obohacení v období od 1.
11. 2006 do 17. 5. 2007, žalobou podanou u soudu dne 26. 10. 2009, došlo k
promlčení nároku v subjektivní promlčecí době podle § 107 odst. 1 obč. zák., a
proto soud žalobu zamítl.
Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) dne 4. srpna 2010,
č.j. 1 Co 143/2010 – 61, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a určil, že
žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení
částku ve výši 13.476,- Kč. Podle odvolacího soudu je nepochybné, že žalobce
musel vědět, že poté, co žalovaný přestal platit ke konci roku 2005, že od 1.
1. 2006 neodstranil televizní a rozhlasové přístroje z pokojů z hotelů, ale že
tam nepochybně zůstaly i nadále, zejména když je všeobecně známo, že hotelové
pokoje jsou běžně vybaveny televizními a rozhlasovými přístroji. Proto odvolací
soud uvedl, „že promlčecí doba začala běžet od 1. 1. 2006, tedy hned prvním
dnem uplatněného nároku, tj. 1. 11. 2006 a protože se nárok týká období do 17.
5. 2007 musela by být žaloba podána, aby byla aspoň z části úspěšná, do 17. 5.
2009“. Žaloba však byla podána až dne 26. 10. 2009, námitka promlčení tak byla
uplatněna důvodně a odvolací soud žalobu jako věcně správnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné dovolaní k Nejvyššímu soudu
(dále jen „dovolací soud“) a navrhnul, aby dovolací soud rozsudky soudů obou
stupňů zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. Dovolatel dovodil přípustnost
svého dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., kdy má za to, že v
tomto byla řešena právní otázka promlčení rozdílně, než jak ji ve své
konstantní judikatuře posuzuje dovolací soud. Dovolatel se domnívá, že oba
rozsudky trpí neurčitostí, protože není jasné z formulace odůvodnění odvolacího
soudu, které datum soud mínil za počátek běhu subjektivní lhůty. Dále tvrdí, že
promlčecí doba nemůže nikdy nastat před vznikem pohledávky podléhající běhu
promlčecí doby, jak by tomu bylo, když by začala běžet dne 1. 1. 2006, tak jak
uvádí odvolací soud. Dovolatel dále uvádí, že nestačí pouhá preventivní
vědomost oprávněného o možnosti, že se na jeho úkor konkrétní osoba bezdůvodně
obohatila, ale následné oprávněné zjištění (seznámení se) proběhlých
skutečností. Dovolatel tak uvádí, že názor obou soudů na počátek běhu
subjektivní promlčecí doby u žalované pohledávky je v rozporu s konstantní
judikaturou Nejvyššího soudu, zejména s rozhodnutími pod sp. zn. 25 Cdo
2581/98, 20 Cdo 927/98, 33 Odo 766/2002, 33 Odo 83/2004 a 30 Cdo 2758/2006.
Podle dovolatele subjektivní promlčecí doba u dané pohledávky počala běžet dne
1. 9. 2009, protože ten den proběhla kontrola v hotelu (záznam o kontrole
provedené dne 25. 8. 2009 a 1. 9. 2009 v hotelu Continental v Brně, záznam o
kontrole provedené dne 1. 9. 2009 v hotelu Grand v Jihlavě), a tudíž kdy se
dovolatel dozvěděl o umístění konkrétního počtu televizních a rozhlasových
přístrojů na hotelových pokojích žalovaného.
K dovolání podal žalovaný vyjádření, ve kterém uvádí, že jednal v
dobré víře, když v souladu se zákonem č. 81/2005 Sb. neodváděl poplatky po
dobu, po kterou byl tento zákon účinný. Následně po upozornění žalobce uhradil
poplatky za dobu od 18. 5. 2007 do 18. 5. 2008 a na období od 1. 11. 2006 do 7.
5. 2007 vznesl námitku promlčení, která byla správně uznána. Dle žalovaného
dovolání není přípustné, neboť podstatou námitek dovolatele je nesouhlas se
skutkovým stavem věci a s hodnocením provedených důkazů a nejde o námitku
týkající se nesprávného řešení právní otázky, a proto nelze dospět k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Navrhuje proto, aby dovolací soud podané dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II
bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozsudek
odvolacího soudu byl vyhlášen dne 4. srpna 2010, takže tento procesní předpis
je aplikován ve znění účinném od 1. 7. 2009).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.)
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.). Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího
soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud je toho názoru, že se v
dané věci jedná o případ, zabývající se otázkou zásadního právního významu,
která sice již byla v rozhodování dovolacího soudu řešena, ale nižšími soudy
byla rozhodnuta rozdílně a nikoli v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu
dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i
uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací
soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když
nebyly uplatněny v dovolání. Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný
právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval
správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení
věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro
výrok rozhodnutí odvolacího soudu. V posuzované věci byla odvolacím soudem řešena otázka počátku běhu
subjektivní promlčecí doby u vydání bezdůvodného obohacení v návaznosti na
provozování rozhlasového či televizního vysílání podle § 23 zák. č. 121/2000
Sb., autorského zákona, ve znění účinném od 23. 2. 2005 do 18. 5. 2008. Podle
tohoto ustanovení, „provozováním rozhlasového či televizního vysílání díla se
rozumí zpřístupňování díla vysílaného rozhlasem či televizí pomocí přístroje
technicky způsobilého k příjmu rozhlasového či televizního vysílání. Za
provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst.
3
nepovažuje zpřístupňování díla pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu
rozhlasového a televizního vysílání ubytovaným v rámci poskytování služeb
spojených s ubytováním, jsou-li tyto přístroje umístěny v prostorách určených k
soukromému užívání ubytovanými osobami. Za provozování rozhlasového a
televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 rovněž nepovažuje zpřístupňování
díla pacientům při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních.“
V tomto znění tak zákonodárce stanovil i výluky z rozsahu výlučného
autorského práva na provozování rozhlasového a televizního vysílání, mezi něž
patřila i situace, kdy v rámci poskytování ubytovacích služeb byly televizní a
rozhlasové přijímače umístěny v prostorách určených k soukromému užívání
ubytovanými osobami a provozovatelé těchto přijímačů byli na základě § 23
autorského zákona osvobozeni od autorských poplatků. Tato zákonná úprava byla
nicméně v rozporu s mezinárodním právem (Bernská úmluva o ochraně literárních a
uměleckých děl ze dne 9. září 1886, doplněná v Paříži dne 4. května 1896,
revidovaná v Berlíně dne 13. listopadu 1908, doplněná v Bernu dne 20. března
1914 a revidovaná v Římě dne 2. června 1928, v Bruselu dne 26. června 1948, ve
Stockholmu dne 14. července 1967 a v Paříži dne 24. července 1971, vyhlášená
pod č. 133/1980 Sb., dále jen „Bernská úmluva“) a právem (tehdy) komunitárním,
především pak s čl. 3 ve spojení s čl. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady
2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů práva
autorského a práv s ním souvisejících v Informační společnosti (Úř. věst. L 167
ze dne 22. 6. 2001). Nejvyšší soud se ke střetu ustanovení § 23 autorského
zákona z roku 2000 s mezinárodními a (tehdy) komunitárními předpisy vyjádřil v
rozsudku ze dne 22.10.2008, sp. zn. 30 Cdo 2277/2007, tak, že přináší-li
ustanovení § 23 autorského zákona z roku 2000 (ve znění novely provedené
zákonem č. 81/2005 Sb.), resp. autorský zákon z roku 1965, odchylnou úpravu (od
výše označených předpisů, pozn. Nejvyššího soudu), pak podle čl. 10 ústavního
zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, by
bylo nezbytné bezpodmínečně použít čl. 11 bis odst. 1 (písm. ii) a odst. 2
Bernské úmluvy, která má ve střetu s českým autorským zákonem vyšší právní sílu
(kolizní přednost). V rámci dřívějšího sporu v obdobné věci mezi OSA a vlastníkem hotelu M. Ing. L. byla v červnu 2006 předložena Soudnímu dvoru ES mimo jiné i předběžná
otázka, zda má autor podle směrnice 2001/29/ES právo na odměnu v případech, kdy
je dílo hráno v rozhlasu nebo v televizi provozovatelem zařízení v souvislosti
s ubytováním, a to i v případech, kdy jsou televizní nebo rozhlasové přijímače
umístěny v soukromých prostorách zařízení užívaných pro ubytování (v pokojích). Velmi podobná předběžná otázka byla položena v případu SGAE v. Rafael Hoteles,
C-306/05 a rozhodnuta soudním dvorem ES 7. prosince 2006, kdy bylo vyloženo, že
„ačkoliv pouhé poskytnutí fyzického zařízení nepředstavuje, jako takové,
sdělování ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22.
května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním
souvisejících v informační společnosti, poskytování signálu hotelovým zařízením
prostřednictvím televizních přijímačů klientům ubytovaným v pokojích tohoto
zařízení představuje, nezávisle na užívané technice přenosu signálu, sdělování
veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 této směrnice. Soukromá povaha pokojů
hotelových zařízení nebrání tomu, aby v nich uskutečňované sdělování díla
prostřednictvím televizních přijímačů představovalo sdělování veřejnosti ve
smysli čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29/ES.“ Po zaslání rozsudku SGAE v. Rafael
Hoteles Krajskému soudu v Praze, už krajský soud na své předběžné otázce dále
netrval. Na základě této interpretace bylo následně ustanovení § 23 autorského
zákona, s účinností ode dne 19. 5. 2008 novelizováno zák. č. 41/2009 Sb. Je nepochybné, že OSA, coby kolektivní správce, jehož účelem je výkon
kolektivní správy majetkových autorských práv, a tudíž je profesionálem v dané
oblasti a současně účastník výše zmíněného sporu, se dozvěděl, a to nejpozději
doručením rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 36 C 115/2005, ze dne 26. února 2007 o tom, že došlo v obecné rovině k bezdůvodnému obohacení. Bezdůvodné
obohacení tak vzniklo na straně provozovatelů ubytovacích zařízení a hotelů,
když se v dobré víře řídili tehdy účinným ustanovením § 23 autorského zákona,
podle kterého nebyli povinni hradit autorské poplatky za televizní a rozhlasové
přijímače v hotelových pokojích. Podle žalovaného i soudů obou stupňů je nepochybné, že se žalobce
dozvěděl o bezdůvodném obohacení ihned, když přestal hradit poplatky za příjem
televizního a rozhlasového vysílání, tj. ke konci roku 2005 a podle odvolacího
soudu je zřejmé, že žalovaný neodstranil televizní a rozhlasové přijímače z
těchto pokojů, že tam nepochybně zůstaly i nadále, zejména když je všeobecně
známo, že hotelové pokoje jsou běžně vybaveny televizními a rozhlasovými
přístroji. Promlčecí doba tak dle odvolacího soudu začala běžet od 1. 1. 2006,
tedy hned prvním dnem uplatněného nároku, tj. 1. 11. 2006. Lze přisvědčit dovolateli jeho námitku, že není teoreticky možné, aby
promlčecí doba pohledávky začala běžet ještě předtím, než pohledávka vůbec
vznikne, a proto nelze, aby promlčecí doba počala běžet již dne 1. 1. 2006,
když žalovaná pohledávka vznikla teprve ke dni 1. 11. 2006. Právní názor
odvolacího soudu tak ohledně začátku promlčecí doby trpí vnitřní rozporuplností
a je nejednoznačné. Podle ustanovení § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže
nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené. K promlčení soud přihlédne jen
k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo
věřiteli přiznat. Podle § 107 obč. zák. platí, že právo na vydání bezdůvodného
obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k
bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Soudní judikatura je ustálena v názoru, že pro stanovení počátku běhu
dvouleté subjektivní promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák.
je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví
o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Jinak řečeno pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání
plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se
oprávněný dozví takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho
práva u soudu. Touto vědomostí míní se znalost skutkových okolností, z nichž
lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (shodné stanovisko zaujal již
Nejvyšší soud SSR v rozsudku ze dne 17. 2. 1978, sp. zn. 2 Cz 35/77,
publikovaném ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních
rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, svazek IV, str. 649, a konstantně
se k němu hlásí i judikatura Nejvyššího soudu, například rozsudek ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, nebo rozsudek ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo
766/2002). Nejvyšší soud dále judikoval, že oprávněný se o vzniku bezdůvodného
obohacení dozví ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. až tehdy, když má
k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o vydání plnění z
bezdůvodného obohacení, tj. když nabyl vědomost o rozsahu bezdůvodného
obohacení a o osobě obohaceného, přičemž není rozhodné, že již dříve měl
možnost se dozvědět skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o
vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30
Cdo 2758/2006 ze dne 14. 8. 2007, srov. též Švestka, J. Spáčil, J., Škárová,
M., Hulák, M. a kol., Občanský zákoník, I, Praha: C. H. Beck, 2. vydání, 2009,
s. 609). Pro vydání bezdůvodného obohacení je tedy nezbytné, aby se oprávněný
dozvěděl nejen o tom, že fakticky došlo k bezdůvodnému obohacení jako takovému,
ale současně, aby se dozvěděl, kdo se na jeho úkor obohatil. Platí přitom výše
uvedené, že při posuzování počátku subjektivní promlčecí doby je nutno vycházet
z prokázané, skutečné, nikoli tedy jen předpokládané vědomosti (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27.3.2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002). V přezkoumávané věci se žalobce díky svému předchozímu řízení dozvěděl
o samotném vzniku bezdůvodném obohacení v konkrétní rovině vůči žalovanému p. Lvovi, ale také, a to v obecné rovině, že zde došlo k bezdůvodnému obohacení na
straně dalších provozovatelů ubytovacích zařízení, která mají televizní a
rozhlasové přístroje v soukromých prostorách zařízení užívaných pro ubytování
(na pokojích). Z předchozího řízení se ale současně dovolatel nemohl dozvědět
informace, která všechna ubytovací zařízení se bezdůvodně obohatila, a jsou
proto povinna vydat toto bezdůvodné obohacení, a současně nemohl mít znalost
ohledně rozsahu a výše nároků na vydání bezdůvodného obohacení. Konkrétní výše
nároků se odvíjí od počtu televizních a rádiových přijímačů, vytíženosti
ubytovacího zařízení a dalších faktorů, bez kterých nelze částku konkrétně
vyčíslit. Která ubytovací zařízení se konkrétně obohatila a v jaké výši lze
zjistit na základě prohlášení, vyplnění formuláře či faktických kontrol
ubytování na místě.
Nelze tedy přisvědčit odvolacímu soudu, že dovolatel
nepochybně věděl, že poté, co žalovaný přestal platit na konci roku 2005, tak
že televizní a rozhlasové přijímače zůstaly v pokojích i nadále, a to proto, že
chybou zákonodárce skončila žalovanému zákonná poplatková povinnost a nadále
tak nebyl povinen autorské poplatky hradit. Sice dovolatel mohl mít a
pravděpodobně měl povědomí, že žalovaný má stále na pokojích televizní a
rozhlasové přijímače, ale podle konstantní judikatury takové povědomí není
dostačující a vyžaduje se, aby se dovolatel skutečně dozvěděl (tj. tedy nikoli
pouze předpokládal) o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného
obohacení a kdo je získal (není rozhodné, že měl možnost potřebné skutečnosti
dozvědět se již dříve). Den, kdy se takto dozví tyto skutečnosti je rozhodný
pro počátek běh subjektivní promlčecí doby (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 25 Cdo 2581/98). Takovým rozhodným dnem v tomto případě byl den 3. 6. 2009 pro
pohledávku ohledně hotelu Continental Brno, kdy se žalobce dozvěděl z podaného
návrhu na uzavření licenční smlouvy tohoto hotelu, kolik televizních a
rozhlasových příjimačů bylo provozováno v roce 2006 v tomto hotelu a také
vytíženost hotelu. Kontrola v hotelu Continental proběhla dne 25. 8. 2009 a
kontrola dne 1. 9. 2009 byla následná a pouze potvrdila množství přístrojů,
které provozovatel hotelu Continetal přiznal ve svém podání z 3. 6. 2009. Ve
zbytku pohledávky, tj. ohledně hotelu Grand v Jihlavě, jenž je také provozován
žalovaným, začíná promlčecí lhůta běžet dne 1. 9. 2009, kdy zde dovolatel
provedl kontrolu a přímo se tak dozvěděl počet televizních a rozhlasových
příjimačů a vytíženost hotelu v daném období. Subjektivní promlčecí doba podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. tak
začala běžet od 3. 6. 2009 pro hotel Continetal Brno, resp. od 1. 9. 2009 pro
hotel Grand v Jihlavě. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána 26. 10. 2009, tak
pohledávka nemohla být promlčena. Stejně tak nemohlo být právo na vydání
bezdůvodného obohacení promlčeno ani podle ustanovení § 107 odst. 2 obč. zák,
kdy se bezdůvodné obohacení promlčí nejpozději za tři roky, a jde-li o
bezdůvodé obohacení získané úmyslně, nepozději za deset let ode dne, kdy k
bezdůvodnému obohacení došlo, neboť ke dni 1. 11. 2006 vznikl nárok na vydání
bezdůvodného obohacení, který by se podle objektivní promlčecí doby promlčel
nejdříve dne 2. 11. 2009. Je tedy zřejmé, že otázku určení počátku běhu dvouleté (subjektivní)
promlčecí doby podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. posoudil soud prvního
stupně i odvolací soud v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, od
které Nejvyšší soud ani v nyní posuzované věci nemá důvod se odchýlit. S ohledem na výše uvedené skutečnosti je proto zřejmé, že dovoláním
napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci nelze považovat za správné, a
proto Nejvyšší soud ČR toto rozhodnutí, bez nařízení jednání, zrušil. Protože
důvody, pro které bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil zmíněnému
soudu k dalšímu řízení (§ 243 b odst.
(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 14. června 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu