ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci
žalobkyně FinArt s.r.o., identifikační číslo osoby 47537787, se sídlem v Rudné,
Riegrova 373/22, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem Ph.D., LL.M, advokátem se
sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v
Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech
majetkových, identifikační číslo osoby 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo
nábřeží 390/42, o 38 190 968 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 240/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2020, č. j. 69 Co 351/2014-726, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2020, č. j. 69 Co
351/2014-726, se v části výroku I., pokud jím byl změněn výrok II. rozsudku
soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 21 213 476
Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % od 25. 4. 2013 do zaplacení, a ve
výrocích II. a III. zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
II. Ve zbylém rozsahu se dovolání zamítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se prostřednictvím žaloby domáhá po žalované zaplacení 38
190 968 Kč jako náhrady majetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“), která jí
měla vzniknout z důvodu nesprávného úředního postupu v řízení vedeném u
Městského soudu v Praze pod spisovou značkou 14 Cm 69/2001. Žalobkyně v žalobě
uvedla, že dne 1. 3. 1998 zakoupila za kupní cenu 56 400 000 Kč od společnosti
Vyšehrad, a. s., část podniku, do níž náležely mj. nemovitosti v katastrálním
území Pec pod Sněžkou (dále též „nemovitosti I“) a nemovitosti v katastrálním
území Vysočany obec Praha (dále též „nemovitosti II“, nemovitosti I a
nemovitosti II společně dále též jako „předmětné nemovitosti“). Žalobkyně
zamýšlela koupený majetek sanovat a poté jeho jednotlivé složky, zejména
nemovitosti, dále prodat. Usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne
1. 10. 1998, sp. zn. 89 K 49/98, byl na majetek společnosti Vyšehrad, a. s. prohlášen konkurs. Správce konkursní podstaty zahrnul dne 18. 8. 2000 do
soupisu konkursní podstaty úpadce také předmětné nemovitosti, v důsledku čehož
byly žalobkyni znemožněny jakékoliv dispozice s tímto majetkem. Městský soud v
Praze usnesením ze dne 22. 1. 2001, č. j. 89 K 49/98-201, uložil žalobkyni
podat proti správci konkursní podstaty žalobu na vyloučení nemovitostí ze
soupisu konkursní podstaty úpadce. Excindační žaloba byla podána dne 21. 2. 2001, přičemž soudní řízení bylo pravomocně ukončeno dne 3. 12. 2009, a to po
doručení v pořadí čtvrtého rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (jakožto soudu
odvolacího) ze dne 11. 11. 2009. Předmětné nemovitosti byly ze soupisu
konkursní podstaty vyloučeny. Příčinou průtahů byl podle žalobkyně výhradně
nesprávný postup soudů, neboť žalobkyně svým jednáním k průtahům řízení nijak
nepřispěla. Žalovaná ve svém stanovisku, 929/2010 – ODSK – ODSK/9, nijak
nerozporovala skutečnost, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a přiznala
žalobkyni nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Hodnota
nemovitostí představovala 90 % majetku žalobkyně, přičemž žalobkyně tak nemohla
konečným způsobem vyřešit úvěrové zatížení zamýšleným prodejem nemovitostí. Nejpozději okamžikem vydání rozhodnutí odvolacího soudu, které nabylo právní
moci dne 25. 1. 2005, mělo definitivně dojít k vyloučení nemovitostí ze soupisu
konkursní podstaty úpadce a žalobkyně měla získat zpět dispoziční práva k
nemovitostem. V důsledku nesprávného úředního postupu mohla žalobkyně
realizovat prodej nemovitostí až o 5 let později. Žalobkyně se původně domáhala
též náhrady škody ve výši 12 924 172 Kč s příslušenstvím (která měla odpovídat
věřitelům zaplaceným úrokům z pohledávek, na jejichž uspokojení byl určen
výtěžek z prodeje nemovitostí), v průběhu řízení před soudem prvního stupně
však vzala žalobkyně žalobu co do této částky zpět a soud řízení v tomto
rozsahu zastavil.
Škoda ve výši 3 934 330 Kč žalobkyni vznikla tím, že v letech
2004 až 2005 nemohla předmětné nemovitosti prodat, čímž přišla o možnost
odečíst od základu daně z příjmu právnických osob daňovou ztrátu za období let
1999 až 2004, kterou by jinak uplatnit mohla. Škoda ve výši 4 053 320 Kč
žalobkyni vznikla v důsledku rozdílu tržní ceny nemovitostí I ke dni 31. 1. 2005 a cenou, kterou žalobkyně dosáhla prodejem nemovitostí I po vyloučení ze
soupisu konkursní podstaty úpadce. Žalobkyně též nárokuje náhradu škody ve výši
17 279 146 Kč vzniklé v důsledku rozdílu mezi tržní cenou nemovitostí II v
lednu 2005 a cenou, které bylo dosaženo dobrovolnou dražbou v roce 2010,
přičemž uvedený rozdíl byl ponížen o čistý provozní příjem z nemovitostí II.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. 2. 2014, č. j. 15 C
240/2012-377 (pozn. chybou v číslování spisu dříve uváděno č. j. 15 C
240/2012-477), zastavil řízení co do částky 12 924 172 Kč spolu s úrokem z
prodlení ve výši 7,05 % p. a. z této částky od 9. 11. 2012 do zaplacení (výrok
I. rozsudku soudu prvního stupně), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni
do 15 dnů od právní moci rozsudku částku ve výši 25 266 796 Kč spolu s úrokem z
prodlení ve výši 7,05 % p. a. od 25. 4. 2013 do zaplacení (výrok II. rozsudku
soudu prvního stupně), zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila úrok z prodlení z
částky 25 266 796 Kč ve výši 7,05 % p. a. od 9. 11. 2012 do 24. 4. 2013 (výrok
III. rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 257 431,90 Kč do 15 dnů od právní moci
rozsudku (výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně). Obvodní soud pro Prahu 2
dále usnesením ze dne 22. 4. 2014, č. j. 15 C 240/2012-390 (pozn. chybou v
číslování spisu dříve uváděno č. j. 15 C 240/2012-490), rozhodl tak, že se
České republice proti žalované nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
(výrok I. usnesení soudu prvního stupně) a žalobkyně je povinna zaplatit České
republice náklady řízení ve výši 2 863 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 2
(výrok II. usnesení soudu prvního stupně).
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 5. 2020, č. j. 69 Co
351/2014-726, rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku II. o věci samé změnil tak, že se žaloba, aby žalované byla uložena
povinnost zaplatit žalobkyni částku 25 266 796 Kč s úrokem z prodlení ve výši
7,05 % od 25. 4. 2013 do zaplacení, zamítá (výrok I. rozsudku odvolacího
soudu), žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před
soudy všech stupňů částku 2 100 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a
žalobkyně je povinna zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení státu
částku 8 864 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 (výrok III. rozsudku
odvolacího soudu).
4. Soudy ve věci rozhodovaly opakovaně, neboť dovolací soud rozsudkem ze
dne 15. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1181/2015, zrušil rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 3. 12. 2014, č. j. 69 Co 351/2014-435 (pozn. chybou v číslování
spisu dříve uváděno č. j. 69 Co 351/2014-544), a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení, a Ústavní soud nálezem ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS
3456/18, zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2018 č. j. 30 Cdo
3991/2017-585 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017 č. j. 69 Co
351/2014-552.
5. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění ve
vztahu k požadavku na zaplacení částky 4 053 320 Kč jako ušlého zisku z
nerealizovaného prodeje nemovitostí I. Z čestného prohlášení a výpovědi
jednatele společnosti XY., identifikační číslo osoby: XY, se sídlem XY, vzal za
prokázané, že tato společnost měla v průběhu let 2004 a 2005 o koupi
nemovitostí I zájem a nabízela žalobkyni částku ve výši 5 500 000 Kč. K danému
prodeji však nedošlo, jelikož nemovitosti I nebyly s ohledem na soupis v
konkursní podstatě v dispozici žalobkyně, z tohoto důvodu nemohlo dojít k
uzavření kupní smlouvy. Soud prvního stupně tak vzal za prokázané, že při
obvyklém běhu událostí by s pravděpodobností hraničící s jistotou došlo k
prodeji nemovitostí I již v průběhu roku 2004, popř. roku 2005. Ze znaleckého
posudku vzal soud za prokázané, že nemovitosti I měly na počátku roku 2005
hodnotu 5 100 000 Kč. Z kupní smlouvy uzavřené dne 8. 4. 2010 mezi žalobkyní a
společností Salert a.s., identifikační číslo osoby: 28770374, se sídlem v
Trutnově, Náchodská 531, vyplývá, že nemovitosti I byly prodány za 948 800 Kč.
Soud měl za prokázané, že k prodeji dané nemovitosti by fakticky v roce 2005
došlo, a to přinejmenším za částku uvedenou ve znaleckém posudku.
6. Ve vztahu k požadavku žalobkyně na zaplacení částky 17 279 146 Kč
jako ušlého zisku z nerealizovaného prodeje nemovitostí II měl soud prvního
stupně z výpovědi svědka P. za prokázané, že v letech 2003 – 2004 měla
společnost AUTOVARS, a.s., identifikační číslo osoby 25069322, se sídlem v
Praze 1, Mezibranská 1579/4, o nemovitosti II zásadní zájem, a to za cenu ve
výši 115 000 000 Kč, přičemž měla zajištěno financování od bankovní instituce a
byl vyhotoven návrh smlouvy o smlouvě budoucí kupní, jenž však nebyl uzavřen.
Soud vzal za prokázanou i existenci dalších zájemců o koupi nemovitostí II, a
to z výslechu předsedy představenstva společnosti XY., identifikační číslo
osoby: XY, se sídlem XY, která vlastní sousední pozemky. Existenci další snahy
o prodej nemovitostí II shledal soud za prokázaný z čestného prohlášení J. P.,
jenž zastupoval společnost JONES LANG LASALLE, s.r.o., identifikační číslo
osoby: 24789704, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 1096/21. S ohledem na výše
uvedené soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud by žalobkyně mohla s
nemovitostmi II disponovat, při obvyklém běhu událostí by tyto nemovitosti byly
s pravděpodobností hraničící s jistotou prodány, a žaloba je tedy v uvedeném
rozsahu důvodná. Soud prvního stupně zjistil výši ušlého zisku 17 279 146 Kč,
když od ceny obvyklé v rozhodný okamžik, určené znaleckým posudkem a
související výpovědí znalce na 112 500 000 Kč, odečetl částku 81 600 000 Kč, za
kterou byly nemovitosti II prodány v dobrovolné dražbě, a dále odečetl částku
13 620 854 Kč, kterou činil čistý provozní zisk žalobkyně z nemovitostí II od
rozhodného okamžiku do prodeje nemovitostí II.
7. Pokud se jedná o nárok na zaplacení 3 934 330 Kč, který představuje
žalobkyní zaplacená vyšší daňová povinnost na dani z příjmu právnických osob,
ze znaleckého posudku společnosti Prague Accounting Services s.r.o. měl soud
prvního stupně za prokázané, že pokud by došlo k prodeji předmětných
nemovitostí v roce 2005, žalobkyně by mohla částku, kterou by prodejem
nemovitostí dosáhla, zpětně započíst na dobu 7, popř. 5 let. Vzhledem k tomu,
že nemovitosti byly prodány až v letech 2010 a 2011, byl odečet možný zpětně
již pouze na dobu 5 let a v konečném důsledku s nulovým výnosem.
8. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení vedeném u Městského
soudu v Praze pod spisovou značkou 14 Cm 69/2001 (dále též jako „průtažné
řízení“) došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce
řízení, jež činila 7 let a 10 měsíců, a určil den 25. 1. 2005 jako okamžik, k
němuž mělo průtažné řízení skončit, aby nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.
Žalobě ohledně nároků na zaplacení částek 4 053 320 Kč, 17 279 146 Kč a 3 934
330 Kč soud následně vyhověl.
9. Odvolací soud dokazování doplnil o opakované výslechy svědků J. D. a
V. P. a dospěl k totožnému závěru jako ve svých předchozích rozhodnutích, tedy
že nelze dovodit opodstatněnost nároku žalobkyně. Odvolací soud konstatoval, že
ačkoliv svědci tvrdili, že o koupi nemovitostí se žalobkyní jednali, měli
představu o jejich stavu a měli i představu o tom, jak by s těmito nemovitostmi
po koupi naložili, nebylo prokázáno, že šlo o skutečně vážné zájemce, u kterých
by, nebýt nesprávného úředního postupu, bylo možné důvodně očekávat, že by
předmětné nemovitosti s dostatečnou mírou pravděpodobnosti v uvedené době od
žalobkyně skutečně koupili. Takový zájemce totiž musí mít nejen konkrétní
představu o ceně, ale i o podstatných náležitostech dané kupní smlouvy. Z
tvrzení svědků o přibližné ceně, kterou byli ochotni zaplatit, a o existenci
více potenciálních zájemců o koupi nelze dovodit, že by to měly být jimi
zastupované společnosti, kdo by byl vážným zájemcem, jímž by žalobkyně
nemovitosti prodala. Kupní cena rovněž nemusela dosáhnout ceny obvyklé, neboť
žalobkyně podle svých tvrzení chtěla předmětné nemovitosti prodat, aby uhradila
své dluhy a mohla si odečíst daňové ztráty z let 1999 až 2004. I když bylo
možné přisvědčit, že se žalobkyní tvrzená cena protínala s kupní cenou uváděnou
svědky, a nelze tak vyloučit, že byla nastavena v rozmezí obvyklém v dané době,
nelze ani po opětovném zhodnocení všech provedených důkazů dojít k závěru, že
by s ohledem na pravidelný běh věcí k uzavření kupní smlouvy mezi těmito
zájemci skutečně došlo. Neuvedení konkrétní výše kupní ceny není určující pro
posouzení úrovně pravděpodobnosti uzavření kupní smlouvy mezi danými subjekty,
ale tuto významně dokresluje. Významnou okolností by mohla být i případně
uzavřená smlouva o smlouvě budoucí kupní, která má vypovídající hodnotu o
vážnosti projevu vůle. Tu bylo možné uzavřít, i když budoucí prodávající
předmětem koupě nedisponoval, neboť daná okolnost mohla být upravena
odpovídající podmínkou. Tvrzení žalobkyně, že smlouvu o smlouvě budoucí nemohla
uzavřít, odvolací soud označil za ryze účelové a nedůvodné. Opakované výpovědi
svědka J. D. nebyly (po porovnání s jinými v řízení provedenými důkazy)
shledány zcela věrohodnými. Ačkoliv odvolací soud uvedl, že svědkovi lze uvěřit
tvrzení o jednáních o koupi nemovitosti, poukázal na neurčitost tvrzení ohledně
ceny a způsobu financování. Z výpovědi svědka nebylo možné dovodit, že by
žalobkyně s kupní cenou souhlasila. Jeho výpověď ohledně projektů, které
svědkem zastoupená společnost měla poté, co koupě nemovitostí nevyšla, působila
značně nejistě a neurčitě. Svědek V. P. jednal se žalobkyní o koupi nemovitostí
II a byl seznámen s jejich stavem, měl představu o ceně, kterou by byl ochoten
zaplatit, a měl záměr na realizaci. Přesto ovšem odvolací soud neshledal, že by
mělo jít o vážného zájemce o koupi uvedených nemovitostí, neboť žalobkyně tzv.
„tlačila cenu nemovitostí nahoru“, a ve vzájemných souvislostech s dalšími
důkazy (čestnými prohlášeními), které zpochybňují částečně věrohodnost svědka,
nelze dospět k závěru, že by žalobkyně za cenu, jež nebyla dojednána ani
rámcově, nemovitosti prodala právě tomuto zájemci. Dostatečná pravděpodobnost
tedy nebyla dána. Jmenovaní svědci byli k jednání soudu předvolání na stejný
den, a to i v zájmu zajištění objektivnosti provedených výslechů. V. P. se
ovšem nedostavil s odůvodněním, že je nemocen a že dodá lékařské potvrzení,
které však nedoložil. Tento svědek se tak dostal do zjevně výhodnějšího
postavení, přičemž nelze vyloučit, že mohl být s očekávaným průběhem výslechu
(podle předchozího výslechu svědka J. D.) obeznámen. Tomu může odpovídat též
aktivita žalobkyně, která při výslechu J. D. neměla na svědka žádné dotazy,
kdežto na svědka P. směřovala dotazy, které dříve kladl svědku J. D. soud. Zatímco P. odpovídal na dotazy zástupce žalobkyně bez větších problémů, plynule
a konkrétně odpovídal včetně detailů o událostech, které se udály před delší
dobou, pokud byl dotazován soudem, vypovídal nejistě s tím, že si dotazované
okolnosti nepamatuje. Odvolací soud tedy svědkovi neuvěřil. Uvedl, že po
opětovném zhodnocení výpovědí uvedených svědků a s odkazem na své dřívější
závěry ohledně dalších důkazů (výpovědi svědka P., tzv. memoranda ze dne 21. 6. 2006, čestných prohlášení J. D., P., V. P., J. P.), na nichž neměl co měnit, a
po zhodnocení listiny předložené žalobkyní (smlouvy o smlouvě budoucí kupní)
setrval na závěru, že žalobcem tvrzený zájem o prodej předmětných nemovitostí v
roce 2005 zůstal v rovině spekulací a obecného nekonkrétního zájmu určitých
subjektů. Návrh žalobkyně na doplnění dokazování vyjádřením P. P. byl
nadbytečný, neboť Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 3456/18 posoudil
předchozí hodnocení jeho výpovědi za přijatelné. Pouhé písemné vyjádření ani
případné další slyšení tohoto nevěrohodného svědka nemohlo ničeho změnit.
10. Mezi nepřiměřenou délkou řízení a žalobkyní tvrzenou škodou v podobě
ušlého zisku tak odvolací soud neshledal příčinnou souvislost. Podle jeho
názoru, pokud by byl zájem o prodej nemovitostí vážný, byla by uzavřena smlouva
o smlouvě budoucí s náležitými podmínkami. Jak prodávající, tak i opravdový
zájemce o koupi by měli zájem právně ošetřit svůj záměr. Žalobkyní předložená
smlouva o smlouvě budoucí kupní nebyla podepsána ani datována, a ani ta tedy
nesvědčí závěru, že zde byl opravdový zájemce o koupi. Odvolací soud doplnil,
že má na vědomí, že bylo dokazováno něco, co se nestalo, nesplnitelné důkazní
břemeno na žalobkyni ovšem uvaleno nebylo.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též jako
„dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost shledává v tom, že napadené
rozhodnutí spočívá na několika právních otázkách, které byly řešeny v rozporu s
praxí dovolacího soudu (či dokonce Ústavního soudu), popřípadě nebyly v praxi
dovolacího soudu řešeny.
12. Konkrétně má jít o následující otázky.
a. Jaké skutečnosti jsou relevantní z hlediska uplatnění nároku na
náhradu ušlého zisku a jaký je důkazní standard pro prokázání děje, který měl k
nedosaženému zisku vést, k němuž však z důvodu protiprávního jednání škůdce
nedošlo?
b. Zda je soud povinen hodnotit v řízení provedené důkazy nejen každý
zvlášť, ale i ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy, a zda je oprávněn
dospět oproti soudu prvního stupně k jiným skutkovým zjištěním, aniž by
zopakoval příslušné důkazy?
c. Zda je pro obecné soudy závazný právní názor vyslovený v odůvodnění
nálezu Ústavního soudu vydaném v jimi rozhodované věci?
d. Otázka týkající se aplikace § 12 o. s. ř. v případě rozhodování o
nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem určitého soudu,
který je současně podle obecných ustanovení o. s. ř. příslušným i k rozhodování
o náhradě škody vzniklé v souvislosti s jeho nesprávným úředním postupem.
13. Dovolatelka konkrétně v dovolání namítá, že na ni obecné soudy
uvalily nesplnitelné důkazní břemeno. Ušlým ziskem je ušlý majetkový prospěch
spočívající v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo
možné (nebýt škodné události) důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh
věcí, přičemž vymezení ušlého zisku musí být podloženo existujícími či reálně
dosažitelnými okolnostmi (k tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2098/2010). Dovolatelka má pak za to, že po ní
odvolací soud nesprávně vyžadoval, aby prokázala, že by smlouvu uzavřela za
konkrétních podmínek s konkrétním subjektem, přičemž ale pokládá za dostatečné
prokázání skutečnosti, že nemovitosti zamýšlela prodat již na přelomu let 2004
a 2005. K tomuto záměru směřovala a ten byl též realizovatelný. Skutečnost, že
důkazní standard měl být nastaven odlišně, žalobkyně dokládá na případech
řešených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo
2460/2010, ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006, uveřejněném pod číslem
39/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 25
Cdo 676/2001, ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2426/2012, a dále s odkazem na
nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, a na nález
Ústavního soudu vydaný v této věci. V žádném z uvedených případů nebylo po
žalobci vyžadováno, aby prokazoval, jaké konkrétní osobě a za jakou konkrétní
cenu by své nemovitosti prodal či pronajal, když tak nemohl učinit právě z
důvodu škodné události, ale postačilo prokázat, že tak hodlal učinit a že měl
reálnou možnost dosáhnout vyššího zisku, než skutečně dosáhl. Mimo jiné též z
nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. II. ÚS 321/98, plyne právní
závěr, podle něhož nelze akceptovat takový postup obecného soudu, který odmítne
náhradu škody přiznat z důvodu neunesení důkazního břemene poškozeným za
situace, kdy vlastní stav důkazní nouze má stejné příčiny jako nezákonné
rozhodnutí. Odvolací soud činil též spekulativní závěry o možné prodejní ceně
nemovitostí, které vůbec neodpovídají pravidelnému běhu věcí a neprotínají se s
reálným životem. Ještě absurdněji působí závěry odvolacího soudu v kontextu
nároku na náhradu škody vzniklé nemožností použít za účelem snížení její daňové
povinnosti daňovou ztrátu z podnikání v minulých letech. Dovolatelka uvádí, že
by si daňovou ztrátou mohla daňovou povinnost snížit bez ohledu na skutečnost,
komu by předmětné nemovitosti prodala, zda by k prodeji došlo v roce 2004 či
2005, a to i za situace, pokud by prodejní cena odpovídala ceně, za kterou
nemovitosti později skutečně prodala. Předmětné nemovitosti byly v rozhodné
době velmi dobře prodejné a byl o ně zájem, což bylo prokázáno.
14. Co se týká druhé dovolací otázky, poukázala dovolatelka na znění §
132 a 213 odst. 2 o. s. ř., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, a nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3309/07, a ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, a namítla, že ve věci
došlo ze strany odvolacího soudu k opomenutí důkazů, jichž předložila celou
řadu. V napadeném (třetím) rozsudku se odvolací soud zabýval výlučně svědeckými
výpověďmi svědků D. a P., které hodnotil zcela izolovaně, a ostatní důkazy
ignoroval. Nesouhlasil-li odvolací soud se zjištěními soudu prvního stupně, byl
povinen dokazování příslušnými důkazy zopakovat (v této souvislosti dovolatelka
poukázala na první rozhodnutí dovolacího soudu v této věci, tj. jeho rozsudek
ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1181/2015). Uvedeným postupem, tj. ignorováním a nezopakováním v řízení provedených důkazů, na jejichž základě
soud prvního stupně dospěl k závěru o důvodnosti žaloby, se odvolací soud
odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, ale i od
explicitního zákonného imperativu. V dovolání je dále namítáno, že si odvolací
soud učinil závěr o nevěrohodnosti svědků již v době, kdy ve věci rozhodoval
poprvé, přičemž tehdy svědecké výpovědi nezopakoval a neopřel o žádný z
faktorů, které by mohly takový závěr indikovat. Námitky ve vztahu k svědkům
přitom sama žalovaná nevznášela a nevěrohodnost uvedeného závěru byla též
důvodem pro zrušení prvního rozsudku odvolacího soudu ze strany Nejvyššího
soudu. V opakovaném odvolacím řízení sice městský soud již výslechy svědků
zopakoval, příslušné protokoly z jednání však prokazují, že postupoval při
jejich zopakování ryze formálně, neboť je vedl záměrně tak, aby svědci v rámci
svých opakovaných svědeckých výpovědí pouze odkázali na své výpovědi učiněné
před soudem prvního stupně. Odvolací soud tyto svědecké výpovědi (které byly
pouze formálně zopakovány) navíc fakticky ani nehodnotil, neboť bez přihlédnutí
k nim jen zopakoval původní závěry vyslovené již v prvním svém rozsudku. Poté,
kdy byl druhý rozsudek odvolacího soudu zrušen Ústavním soudem a kdy uvedený
soud dal závazný pokyn, co by měl ze svědeckých výpovědí zjišťovat a jak by je
měl hodnotit, sice odvolací soud přistoupil k výslechu svědků opětovně, při
hodnocení se ani tentokrát neřídil praxí dovolacího soudu ani závazným právním
názorem Ústavního soudu. V případě svědka D. sice odvolací soud musel
konstatovat, že svědek věrohodně potvrdil skutečnosti, které byly podle
Ústavního soudu relevantními, ale přesto uvedl, že jej svědek nepřesvědčil. Základem pro tento závěr byl nepodložený názor, podle nějž svědek neměl
dostatečně konkrétní představu o financování budoucí rekonstrukce nemovitostí,
a to přesto, že svědek hovořil o úvěru. Zájem svědka o koupi nemovitostí v Peci
pod Sněžkou by měl soud za věrohodný jen tehdy, bylo-li by prokázáno, že úvěr
na rekonstrukci měl svědek s bankou předjednaný, čímž se ocitl zcela mimo
ekonomickou realitu. Odvolací soud dále neměl za prokázané, že by žalobkyně se
svědkem kupní smlouvu skutečně uzavřela.
Žalobkyně ovšem výpověď svědka
navrhovala k prokázání svého záměru nemovitosti v rozhodné době prodat, tedy že
vyhledávala zájemce o jejich koupi, že o nemovitosti byl zájem a měla možnost
je prodat, nebylo-li by průtažné řízení zatíženo nesprávným úředním postupem. Odvolací soud měl za neprokázané skutečnosti vážící se ke společnosti, za níž
svědek D. v rozhodné době jednal, po zmaření koupě nemovitostí. Dané
skutečnosti však byly pro věc irelevantní a svědek na ně byl dotazován patnáct
let od rozhodné doby. Zcela bylo opomenuto, že svědkem jednající společnost
nemovitosti po skončení průtažného řízení skutečně koupila. Pokud se jedná o
výpověď svědka P., odvolací soud například hodnotil v neprospěch její
důvěryhodnosti i to, že se svědek ze zdravotních důvodů nemohl dostavit na
první předvolání a že si neopatřil potvrzení lékaře. V době výslechu bylo
svědku 72 let a soudu výslovně sdělil, že má srdeční problémy a v případě
potíží má od doktora doporučeno zůstat v klidu na lůžku, nikoliv vyhledávat
lékaře za účelem získání potvrzení. Odvolací soud ovšem absurdně spekuloval, že
svědek v důsledku své absence zjistil obsah výpovědi pana D. a mohl svou
výpověď nějakým způsobem přizpůsobit. Svědci ovšem spolu neměli ničeho
společného a vypovídali ve vztahu k jiným nemovitostem. Ačkoliv svědek P. ve
své výpovědi potvrdil veškeré skutečnosti, které Ústavní soud označil za
relevantní, i v jeho případě odvolací soud uvedl, že nemá za zjištěné, že by
žalobkyně své pozemky společnosti, za kterou svědek jednal, minimálně za cenu
obvyklou prodala. Žalobkyně navrhla zmíněný důkaz k prokázání skutečnosti, že v
rozhodné době aktivně směřovala k realizaci prodeje nemovitostí II, vyhledávala
zájemce o koupi a jednala s nimi, což svědecká výpověď prokázala. Vlastní
záměry a úmysly žalobkyně prokazovala primárně jinými důkazy, k nimž odvolací
soud ovšem vůbec nepřihlížel a v jejich kontextu výpověď svědka P. nehodnotil. Svědek si po patnácti letech nebyl schopen vzpomenout pouze na data některých
okolností (kdy koupil sousedící pozemky a kdy jeho obchodní partner odstoupil z
plánovaného projektu obchodního centra), na které se ho za patnáct let nikdo
neptal a které nejsou pro věc relevantní. Pokud by odvolací soud vyslechl
svědky již před vydáním prvního rozsudku, pamatovali by si události lépe, a je
neakceptovatelné, aby pochybení soudu bylo kladeno k tíži žalobkyně. Je
nesmyslným hodnotit věrohodnost svědka s ohledem na okolnost, zda mu otázky
kladl soud, či zástupce žalobkyně za situace, kdy tyto odpovídaly požadavkům,
které vyjádřil Ústavní soud v nálezu v této věci. Zástupce žalobkyně položil
příslušné otázky svědku P. v situaci, kdy odvolací soud po dotazech na
zdravotní indispozici svědka v době předchozího jednání vyzval účastníky, aby
kladli otázky. Absurdní úvahou pak též je, pokud odvolací soud neměl prodej
nemovitostí za dostatečně prokázaný z důvodu, že o nemovitosti mělo zájem více
zájemců. Uvedená okolnost se navíc týkala pouze nemovitostí I.
Jak plyne z
praxe dovolacího soudu, je pro závěr o věrohodnosti či nevěrohodnosti svědecké
výpovědi relevantní zejména to, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení, jaký
má vztah k projednávané věci, jaká je jeho rozumová a duševní úroveň či jaké
jsou poznatky získané z jiných důkazů. K žádné z těchto okolností odvolací soud
v rámci hodnocení svědků nepřihlédl.
15. Ze strany odvolacího soudu bylo, krom jiných důkazů, opomenuto
čestné prohlášení svědka P., které žalobkyně navrhla k důkazu. Městský soud v
Praze vyhodnotil ve svém druhém rozsudku výpověď uvedeného svědka jako
neprůkaznou na základě skutečnosti, že svědek před soudem prvního stupně uvedl,
že jednání se žalobcem vedl do konce roku 2004, a před odvolacím soudem dále
upřesnil, že nicméně ještě cca do poloviny roku 2005 vyčkával, zda prodej
nebude moci být přece jen realizován. Městský soud v Praze nepravdivě uvedl, že
se svědek před soudem prvního stupně vyjadřoval k období, které není pro danou
věc rozhodné, ačkoliv v řízení bylo prokázáno, že konkrétně dne 20. 12. 2004
bylo vydáno rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterým byl (opět) pro zásadní
vady zrušen rozsudek Městského soudu v Praze vydaný v průtažném řízení.
Nepodložený byl i závěr odvolacího soudu, že svědek P. svou výpověď následně
změnil, a to údajně účelově v návaznosti na závěry odvolacího soudu uvedené k
jeho výpovědi v prvním rozsudku Městského soudu. Svědek svou první výpověď
následně pouze doplnil. Městský soud navíc obvinil ve svém druhém rozsudku
svědka P. z údajně účelové změny výpovědi bez toho, aby se ho alespoň dotázal,
zda měl vskutku před druhou výpovědí možnost seznámit se s odůvodněním prvního
rozsudku odvolacího soudu.
16. Dovolatelka má též za to, že se odvolací soud neřídil závěry
obsaženými v nálezu Ústavního soudu, který byl vydán v předchozím průběhu
tohoto řízení. Zohledněna nebyla skutečnost, že mělo být prokazováno to, co se
ve skutečnosti nestalo, nebylo přihlédnuto k výpovědím svědků ve vztahu k
otázkám v nálezu nastíněným, soud nehodnotil otázku, zda by při pravidelném
běhu událostí došlo k prodeji v roce 2005, ale kdo by byl vážným zájemcem,
který by býval kupní smlouvy týkající se předmětných nemovitostí skutečně
uzavřel, a opět bylo k újmě dovolatelky hodnoceno, že se svědci vyjadřovali o
kupní ceně v určitém rozpětí. Odvolací soud své požadavky dokonce ještě
přitvrdil, neboť uvedl, že zájemce musí mít (krom konkrétní představy o ceně) i
konkrétní představu o podstatných náležitostech kupní smlouvy. Možnost prokázat
okolnost, že by žalobkyně prodala nemovitosti v roce 2005, není vázána výhradně
na konkrétní důkazní prostředek, ovšem odvolací soud výslovně uvedl, že by za
dostatečný důkaz o vážnosti zájmu zájemců o nemovitosti považoval právě smlouvu
o smlouvě budoucí.
17. Dovolatelka závěrem namítá, že se domáhá náhrady škody, která jí
měla vzniknout v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem Městského
soudu v Praze, který v průtažném řízení vydával nesprávná a nezákonná
rozhodnutí. V důsledku toho došlo v řízení k významným průtahům. Dovolatelka je
přesvědčena, že situace, v níž rozhoduje o náhradě škody orgán, který škodu
způsobil, je velmi nevhodná, jelikož ten je (vědomě či nevědomě) ovlivněn
subjektivním vztahem k věci. Současné řízení v důsledku uvedeného trvá rovněž
nepřiměřeně dlouho. Za dané situace je nutné podle § 12 odst. 1 o. s. ř.
přikázat věc jinému soudu téhož stupně, popř. podle § 12 odst. 2 o. s. ř. věc
přikázat jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti. Dovolatelka v průběhu
řízení podala návrh k Vrchnímu soudu v Praze, který byl zamítnut usnesením
uvedeného soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. Ncd 61/2019-670.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1.
2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
19. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
20. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3.
22. Pakliže dovolání směřuje i do výroků o nákladech řízení, nemůže být
dovolání v tomto rozsahu přípustné s ohledem na § 238 odst. 1 písm. h) o. s.
ř., podle kterého dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části
týkající se výroku o nákladech řízení. Uvedené ovšem nemění ničeho na možnosti
dovolacího soudu výroky o nákladech řízení (jakožto závislé výroky) zrušit v
případě, že dovolání směřující do rozhodnutí ve věci samé shledá důvodným.
23. Ústavní soud v nálezu (ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 3456/18)
vydaném v předchozím průběhu tohoto řízení konstatoval např.: „Prokazování
toho, zda by stěžovatelka v roce 2005 své nemovitosti prodala nebýt nesprávného
úředního postupu, nevyhnutelně naráží na problém, že jde o prokazování něčeho,
co se ve skutečnosti nestalo. Jde o prokazování toho, jak by se aktéři chovali
v hypotetické situaci (tj. pokud by hypoteticky nedošlo k nesprávnému úřednímu
postupu, k němuž však ve skutečnosti došlo), což je okolnost, kterou musí mít
soudy stále na paměti. Ústavní soud v posuzované věci shledal, že závěr o
neprokázání toho, že by došlo k uzavření smlouvy o prodeji nemovitostí v roce
2005 nebýt nesprávného úředního postupu, nebylo možno vystavět na samotné
skutečnosti, že svědci, kteří hovořili o zájemcích o koupi, se o ceně
vyjadřovali v určitém rozpětí ("mezi 5-6 miliony korun" u jedné nemovitosti či
"mezi 110-115 miliony Kč" u druhé nemovitosti) nebo okolo určité finanční
částky ("na úrovni 5,5 milionu korun"). K uzavření kupní smlouvy v roce 2005,
kde by byla kupní cena vyjádřena na korunu přesně, nemohlo dojít z důvodu
nesprávného úředního postupu. Hodnocení městského soudu, že nebylo prokázáno,
že nebýt nesprávného úředního postupu by stěžovatelka své nemovitosti prodala v
roce 2005, protože nebyla prokázána zcela přesná výše kupní ceny, která by byla
sjednána, představuje postup rozporný s čl. 36 odst. 3 Listiny z obdobných
důvodů, pro které Ústavní soud za protiústavní označil v nálezech sp. zn. II. ÚS 321/98 a sp. zn. II. ÚS 1430/13 (k nim bod 24) požadavek na prokázání zcela
přesné výše škody požadované po státu na základě zákona provádějícího čl. 36
odst. 3 Listiny, bránilo-li tomu ve svém důsledku nezákonné rozhodnutí orgánu
státní správy. Řádné vyhodnocení posuzované věci vyžadovalo provést podrobné
vyhodnocení provedených důkazů a na jejich základě zhodnotit, zda stěžovatelka
prokázala existenci vážných zájemců o koupi jejích nemovitostí v roce 2005,
kteří by při pravidelném běhu událostí - nebýt nesprávného úředního postupu -
stěžovatelčiny nemovitosti koupili. K hodnocení, zda šlo skutečně o vážné
zájemce, se nabízelo posouzení řady okolností, např. některých z těchto
okolností: zda zájemci v rozhodnou dobu jednali se stěžovatelkou; zda byli
dobře obeznámeni se stavem nemovitostí a zda tento stav byli schopni popsat; na
základě jakých skutečností si učinili představu o ceně, kterou by byli ochotni
za nemovitosti zaplatit; zda měli s nemovitostmi jasný a konkrétní záměr, který
by byli schopni na patřičné míře podrobnosti věrohodně popsat; v jakém časovém
horizontu hodlali uskutečnit zamýšlený záměr s nemovitostmi; zda se zajímali i
o koupi jiných obdobných nemovitostí a pokud ano, jakých; zda a jak měli
zajištěno financování koupě; zda koupili jiné nemovitosti, když stěžovatelka
své prodat v roce 2005 nemohla apod.
Pokud by městský soud dospěl k závěru, že
na základě provedených důkazů bylo věrohodně prokázáno, že v daném časovém
období vystupovali vážní zájemci o koupi stěžovatelčiných nemovitosti, bylo by
namístě na základě hodnocení stěžovatelčiných tvrzení o ceně, za kterou by
prodala, na základě hodnocení výpovědi svědků o ceně (rozpětí ceny), za kterou
by zájemci koupili, a případně dalších zjištěných okolností (např. znaleckých
posudků o obvyklé ceně nemovitostí v roce 2005) provést hodnotící úvahu, zda by
při pravidelném běhu událostí došlo k prodeji v roce 2005. Při takovém
hodnocení je možno např. hodnotit, zda se stěžovatelkou tvrzená prodejní cena
protíná s kupní cenou (jejím rozmezím) zmíněnou svědky (tj. hodnotit, zda
stěžovatelkou tvrzená cena, za kterou by prodala, je nižší nebo rovna ceně, za
kterou by zájemci byli ochotni koupit), zda jde u svědků či stěžovatelky o
reálné a věrohodné tvrzení o ceně např. s ohledem na obvyklou cenu daných
nemovitostí v rozhodné době a případně další zjištěné okolnosti případu.“
24. V první řadě je třeba uvést, že otázka shora (viz odst. 12 tohoto
odůvodnění) označená písmenem b. přípustnost dovolání založit nemůže. Pokud
dovolatelka namítá, že odvolací soud sám neprovedl některé důkazy, z nichž soud
prvního stupně činil skutková zjištění, patří připomenout, že se mělo jednat o
listinné důkazy, přičemž dovolací soud opakovaně vysvětlil, že zásada, podle
které odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního
stupně, neznamená, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od
skutkového zjištění soudu prvního stupně, pokud bylo čerpáno z výpovědí
účastníků řízení a svědků, kteří byli slyšeni při jednání. V takovém případě je
třeba, aby odvolací soud opakoval důkazy, které byly provedeny soudem prvního
stupně při jednání; to především proto, že při hodnocení důkazů spolupůsobí
kromě věcného obsahu výpovědi účastníka řízení nebo svědka i další skutečnosti,
které nemohou být v protokole zachyceny. Jde-li však o listiny, jimiž byl
proveden důkaz v řízení před soudem prvního stupně (a též o výpovědi svědků,
popř. účastníků, které byly učiněny prostřednictvím dožádaného soudu), může
odvolací soud tyto důkazy sám hodnotit a dojít i k jiným skutkovým závěrům než
soud prvního stupně, aniž by musel dokazování opakovat (viz např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 1020/2002, ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 626/2000, ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3308/2010). Uvedený postup není v rozporu ani s právem na spravedlivý proces, jak
konstatoval opakovaně Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 17. 2. 2016,
sp. zn. II. ÚS 2218/14, a ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 258/16). Míní-li
dovolatelka, že důkazy nebyly hodnoceny ve vzájemných souvislostech, resp. že
odvolací soud k některým písemným důkazům nepřihlédl vůbec, souvisí tato
okolnost zjevně s otázkou pod písm. a. (viz níže). Otázky pod písm. c. a d. přípustnost dovolání založit nemohou. Rozhodnutí odvolacího soudu zjevně
nespočívá na právním závěru, podle nějž by odvolací soud nebyl vázán
odůvodněním nálezu Ústavního soudu vydaného v této věci (což ovšem samo osobě
neznamená, že se jeho rozhodnutí v rozporu s uvedeným nálezem neocitá), a
rovněž nelze uzavřít, že by napadené rozhodnutí záviselo na řešení otázky
týkající se aplikace § 12 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť o návrhu dovolatelky v
tomto smyslu (jak sama v dovolání též uvádí) bylo rozhodnuto usnesením soudu
vrchního. Je-li namítáno, že odvolací soud byl nesprávně obsazen, pak tím
(posuzováno podle obsahu) je uplatňována tzv. zmatečnostní vada řízení ve
smyslu § 229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Zmatečnostní vady řízení však nejsou
způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.; k jejich
prověření slouží žaloba pro zmatečnost (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem
32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro založení přípustnosti
dovolání prostřednictvím § 237 o. s. ř. je tudíž tato námitka právně bez
významu.
Nadto se nelze ztotožnit s požadavkem dovolatele na vytvoření
absolutní presumpce podjatosti soudců rozhodujících v kompenzačním řízení o
uplatněném nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou
kompenzačního řízení, jež by ve svém důsledku znamenal zásah do práva na
zákonného soudce dle čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
25. Dovolací soud si je vědom, že formulaci dovolací otázky a. lze
označit za poměrně neurčitou. Z další argumentace je ovšem zřejmé, že
dovolatelka brojí proti postupu odvolacího soudu, který zamítl její žalobu, jež
vycházela z tvrzení, podle kterého by dovolatelka (nebýt nesprávného úředního
postupu) prodala předmětné nemovitostem v rozhodné době, z důvodu, že nebylo
prokázáno, že by tyto nemovitosti prodala konkrétním subjektům. Dovolatelka má
za to, že daná (neprokázaná) okolnost je ve vztahu k žalobou uplatněným nárokům
irelevantní, a logicky tedy její neprokázání nemělo vést k zamítnutí žaloby.
26. Odvolací soud evidentně vyžadoval prokázání okolnosti, že by (nebýt
nesprávného úředního postupu) došlo k uzavření kupní smlouvy k předmětným
nemovitostem v rozhodné době s konkrétním kupujícím (viz např. odst. 40
odůvodnění napadeného rozsudku). Není třeba zvláště odůvodňovat, že hodnoceno
čistě v rovině logických úvah, závěr o neprokázání realizace konkrétního
prodeje sám o sobě nehovoří o nemožnosti realizace jiného prodeje jiným
subjektům. Uvedené ovšem ještě neznamená, že by názor odvolacího soudu (o
potřebě prokázat konkrétní prodej) musel být nutně nesprávný. V tomto ohledu je
ovšem odůvodnění napadeného rozhodnutí nedostatečné, neboť z něj nelze dovodit,
proč bylo po dovolatelce nad rámec jejích tvrzení vyžadováno prokázání prodeje
nemovitostí konkrétním subjektům.
27. Dovolací soud vzhledem k výše uvedenému a s přihlédnutím k
předchozímu zásahu Ústavního soudu shledává, že dovolatelka (prostřednictvím
otázky a. a k ní vztažené argumentaci) splnila podmínky přípustnosti k řešení
otázky procesních souvislostí tvrzení a prokazování ušlého zisku, jež v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla beze zbytku vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
28. Podle § 1 o. s. ř., občanský soudní řád upravuje postup soudu a
účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá
ochrana soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k
dodržování smluv a zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům
jiných osob.
29. Podle § 6 o. s. ř. v řízení postupuje soud předvídatelně a v
součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby
skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti
spolehlivě zjištěny. Ustanovení tohoto zákona musí být vykládána a používána
tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání.
30. Podle § 79 o. s. ř., řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště
účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní
firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a
příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje),
popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení
důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se
navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce,
musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a
označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních
poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.
31. Podle § 101 odst. 1 o. s. ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení,
jsou účastníci povinni zejména
a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti;
neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo
písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení,
b) plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti
uložené jim zákonem nebo soudem,
c) dbát pokynů soudu.
32. Podle § 118a o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník
nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda
senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení
doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odst. 1). Má-li předseda
senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle
účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil
vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1
(odst. 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud
nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej,
aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích
nesplnění této výzvy (odst. 3). Při jednání předseda senátu poskytuje
účastníkům poučení též o jiných jejich procesních právech a povinnostech; to
neplatí, je-li účastník zastoupen advokátem nebo notářem v rozsahu jeho
oprávnění stanoveného zvláštními předpisy (odst. 4).
33. Podle § 120 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k
prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede
(odst. 1). Soud může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech,
kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu.
Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud
při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odst. 2). Soud
může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků (odst. 3).
34. Podle § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý
důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
35. Podle § 26 OdpŠk pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy
upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem [vzhledem k ustanovení § 3079 odst.
1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se pro
danou věc míní občanským zákoníkem dosavadní předpis, tedy zákon č. 40/1964
Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“)].
36. Podle § 442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co
poškozenému ušlo (ušlý zisk).
37. Nejvyšší soud svou rozhodovací praxi týkající se ušlého zisku v
podstatných bodech již shrnul např. v rozsudku ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 27
Cdo 149/2019, když konstatoval:
„1) Ušlý zisk je definován jako ušlý majetkový prospěch spočívající v
nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně
očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo ke škodné
události.
2) Škoda v podobě ušlého zisku musí být vymezena nejen výší, nýbrž (v
případech, kdy nejde o jednorázově ušlý zisk) i obdobím, za které vznikla.
3) Pro výši ušlého zisku je určující, jakému majetkovému prospěchu, k němuž
mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce. Přitom je nutné vycházet z částky,
kterou by poškozený získal za obvyklých podmínek s přihlédnutím k nákladům
potřebným k dosažení tohoto zisku.
4) Rozhodující je to, o jaký reálně dosažitelný (nikoli hypotetický)
prospěch poškozený přišel.
5) Přitom musí být dána taková skladba okolností (pravidelný běh věcí)
svědčící o tom, že jednání vedoucí k zisku se již začalo nebo alespoň
nepochybně mělo začít naplňovat, a že – nebýt škodlivého zásahu – výsledek by
se dostavil.
6) Nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v
budoucnu, neboť musí být najisto postaveno – a v tomto směru je důkazní břemeno
na poškozeném – že nebýt protiprávního jednání škůdce (či škodní události u
objektivní odpovědnosti) by se majetkový stav poškozeného zvýšil.
7) Ušlý zisk nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného
záměru či příslibu možného výdělku, není-li takový majetkový přínos podložený
již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že
nebýt škodné události, k zamýšlenému zisku by skutečně došlo.
8) Důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že při pravidelném běhu
okolností by získal určitý prospěch, tíží žalobce, který je povinen nepochybně
prokázat splnění všech podmínek odpovědnosti za škodu; neunesl-li břemeno v
tomto směru, nemůže být ve sporu úspěšný.“
Následně Nejvyšší soud konstatoval, že: „má-li být žalobce s nárokem na náhradu
ušlého zisku úspěšný, musí soud na základě tvrzení žalobce (resp. provedeného
dokazování a všeho, co vyšlo za řízení najevo) nabýt „vnitřního přesvědčení
odpovídajícího praktické jistotě“ (srov. Macur, J. Postmodernismus a zjišťování
skutkového stavu v civilním soudním řízení. 1. vyd. Brno: Masarykova
univerzita, 2001, s. 171), že nebýt protiprávního jednání škůdce, žalobce by s
ohledem na pravidelný běh věcí získal majetkový prospěch (ušlý zisk).“
38. Pokud se týká požadavku na uvedení informací skutkového charakteru,
jež mají být v civilním sporném řízení předneseny, lze primárně poukázat na §
79 o. s. ř. podle kterého žaloba krom jiného musí obsahovat vylíčení
rozhodujících skutečností. Jak plyne např. již z usnesení dovolacího soudu ze
dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, nedostatek potřebných tvrzení
představuje vadu žaloby ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. jen za
situace, že brání pokračování v řízení, tedy jen jestliže má za následek, že v
žalobě není vymezen předmět řízení po skutkové stránce, a to v takovém rozsahu,
který neumožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným
skutkem). Splnění minimalistického požadavku na řádný obsah žaloby podle § 79
o. s. ř. samo o sobě neznamená, že v řízení byly předloženy dostatečné
informace skutkového charakteru pro úspěch žaloby. Pro ten musí být v řízení
poukázáno (v zásadě se tak děje prostřednictvím tvrzení žalobce) zejména též na
konkrétní skutečnosti odpovídající abstraktním znakům skutkové podstaty právní
normy, na níž se zakládá uplatňovaný nárok. Nevyjdou-li takové skutečnosti v
řízení najevo z přednesů nebo jiným přípustným způsobem, soud rozhodne v
neprospěch strany zatížené objektivním důkazním břemenem (srov. např. Lavický,
P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges a Česká společnost
pro civilní právo procesní, 2017. s. 77).
39. Ústavní soud v této věci vydaným nálezem nastavil pro Nejvyšší soud
jako soud sjednocující rozhodování obecných soudů požadavek regulace soudního
řízení v procesních situacích uplatňování nároků na náhradu ušlého zisku, když
neobstály dosavadní závěry soudů o neunesení procesních břemen žalobcem v
tomto řízení. Klade se zde otázka, co vše měl poškozený žalobce v tomto řízení
pro svůj úspěch tvrdit a prokázat.
40. Je-li do řízení přípustným způsobem vnesen objem skutkových
informací odpovídající výše uvedeným požadavkům, jedná se obecně o míru
dostatečnou (žaloba za daných okolností může být úspěšná). Ve většině případů
tento objem informací skutkového charakteru ovšem dostatečným není a vyžaduje
se doplnění dalších informací. Právní literatura (viz Macur, J. Břemeno
substancování v civilním soudním řízení, Bulletin advokacie č. 6 – 7, 1999, s.
7- 19) v daných souvislostech hovoří o substancování a břemenu substancování,
přičemž konstatuje, že substancování předpokládá takovou konkretizaci tvrzených
skutečností, aby mohly být učiněny konkrétním předmětem dokazování. Dovolací
soud, též s ohledem na poznatky novější právní literatury (Lavický, P. Důkazní
břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges a Česká společnost pro civilní
právo procesní, 2017. s. 81), neshledává důvodu uvedenou terminologii a
východisko neakceptovat.
41. Jakkoliv je pojem břemene substancování spojen spíše s
prvorepublikovou procesní úpravou náležitosti žaloby v tom smyslu, aby vylíčení
skutkového stavu bylo podáno už v žalobě úplně (Hora V., Československé právo
procesní, II. Díl, Praha, Wolters Kluwer ČR, a. s. 2010, s. 148), pod tehdejší
procesní sankcí možného neúspěchu v řízení, line se problematika vztahu břemene
substancování a břemene tvrzení i soudobou českou procesualistikou, a zvláště
vyniká v poměrech právě projednávané věci. Zatímco pojem břemene tvrzení
vztahujícího se k úplnosti skutkových přednesů, z nichž strana ve sporu
odvozuje své právo, je v soudní praxi frekventovaně vykládán, současné chápání
významu břemene substancování skutkových přednesů nenachází v judikatorní praxi
své přenesení z procesualistické teorie. Problém týkající se substancování
skutkových přednesů vyplývá z nedostatku informací do řízení vnesených z
hlediska jejich určitosti – strana sice může unášet břemeno tvrzení, avšak
souhrn jejích skutkových přednesů nemusí být dostatečně určitý – substancovaný,
aby protistraně umožnil, aby se k němu určitě vyjádřila. V převážné většině
případů ovšem otázky v tomto směru nevyvstávají a lze usuzovat, že tomu tak je
zejména z důvodu, že posouzení břemene substancování obvykle splyne s
posouzením vad podání či nesení břemene tvrzení a břemene důkazního (v situaci,
jíž je možné označit za základní, žalobce odpovídá za řádnost žaloby a současně
nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno, přičemž buď z vlastní vůle či právě s
ohledem na požadavky řádného obsahu žaloby a potřebu označit důkazy, své
přednesy dostatečně substancuje, nebo naopak neshromáždí-li dostatečný skutkový
materiál, selhává již při formulaci žaloby, v rovině tvrzení, či není s to
označit důkazy). Substancování skutkových přednesů přesahuje rámec břemena
tvrzení, což plyne již z účelu, který je jím sledován. Jak již bylo naznačeno
výše, pro unesení břemene tvrzení (tvrzení v užším slova smyslu) je podstatné
vyjádření konkrétních skutečností odpovídajících abstraktním znakům skutkové
podstaty právní normy, na níž se zakládá uplatňovaný nárok, přičemž žádný další
požadavek na doplnění tvrzení (v užším slova smyslu) být kladen nemůže. Jinak
řečeno, neuvedení jiných informací nemůže mít za následek zamítnutí žaloby z
důvodu neunesení břemene tvrzení. Požadavek na substancování skutkového
přednesu je oproti tomu kladen za účelem spolehlivého osvětlení skutečností,
které jsou mezi účastníky sporné (povinnost takového zjištění za přičinění
účastníků řízení plyne již z § 6 o. s. ř.).
42. Z výše uvedeného účelu požadavku na dostatečné substancování
skutkových přednesů rovněž plyne, že míru, kterou je třeba v tomto ohledu
klást, nelze vnímat jako obecnou, ale individuálně se v řízení projevující s
ohledem na konkrétní procesní situaci a procesní aktivitu účastníků.
43. Po procesní straně může být v řízení vyžadováno doplnění skutkového
přednesu zejména za účelem, aby určitá právně významná skutečnost byla učiněna
předmětem dokazování, a to i za situace, že daná strana nenese břemeno
dokazování ohledně konkrétní skutečnosti. Ze zásad projednací,
kontradiktornosti řízení a ekonomie řízení vyplývá, že procesní strana může být
takovému požadavku vystavena jen ohledně skutečností, které jsou mezi stranami
sporné, vznikla-li potřeba jejich bližšího osvětlení a sleduje-li jejich
osvětlení výše zmíněný účel. V neposlední řadě je třeba dbát též na reálnou
možnost substancování skutkového tvrzení. Řádné posouzení břemena substancování
lze pokládat za stěžejní např. v situacích, kdy procesní strana míní prokazovat
negativní skutečnosti (např. vyvrátit domněnku podle § 2053 zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku) nebo sporovat tvrzení a důkazy předložené druhou
procesní stranou, přičemž se jí nedostává skutkových informací, které druhá
procesní strana musí nebo by měla mít k dispozici.
44. Vyjdou-li v řízení přípustným způsobem najevo informace skutkového
charakteru a nejedná-li se o informace redundantní, je povinností soudu podle §
132 o. s. ř. k nim přihlížet při hodnocení důkazů.
45. Jedná-li se o náhradu ušlého zisku, vždy se vychází z určité
představy průběhu událostí, které měly vést ke vzniku zisku, ale k naplnění
které (vlivem škodné události) nedošlo. Události, jež měly hypoteticky nastat,
samozřejmě nelze prokázat s naprostou jistotou; lze však prokázat, že tyto
události vedoucí k zisku bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný
běh věcí. Míru nahodilosti obsaženou v hypotetické verzi událostí, která měla
vést k zisku, nelze jednoznačně kvantifikovat. V zásadě lze na náhradu ušlého
zisku nahlížet dvojím způsobem. První možností je, že ušlý zisk lze nahradit
pouze za situace, že zisk je tzv. „na spadnutí“, tedy události k zisku vedoucí
byly rozvinuty do té míry, že krom škodné události by vzniku zisku mohla
zabránit pouze nepředvídaná okolnost (příkladem by byla situace těžebního
zařízení dosahujícího relativně konstantního výkonu v těžbě komodity, které by
bylo v důsledku škodné události po určitý čas vyřazeno z činnosti). Druhou
možností je, že lze úspěšně předestřít i děj, který by vedl ke vzniku zisku až
za splnění dalších okolností. Limit pak představují podmínky procesního
charakteru - určitost a srozumitelnost podání (§ 43 o. s. ř.), reálná možnost
nesení břemen tvrzení, substancování a důkazního břemene. Dovolací soud se
tímto staví na názor, že se zřetelem k tomu, že poškozeným tvrzený hypotetický
skutkový stav upínající se k pravidelnému běhu věcí (který nenastal) se logicky
vzpírá požadavkům na přílišnou určitost tvrzení o takových nenastalých
skutečnostech, je na místě jistá modifikace nároků na unášení břemene
substancování v těchto typech sporů.
46. Ze zákonných ustanovení nelze dovodit, že by pro možnost náhrady
ušlého zisku byly kladeny zvláštní podmínky vzhledem k průběhu děje, který měl
k zisku vést, a z výše citovaných judikatorních závěrů [viz čl. 37 bod 5) a 7)
tohoto rozhodnutí] vyplývá, že limity náhradě ušlého zisku představují
především možnosti jeho prokázání. Zpravidla se totiž vyžaduje, aby děj vedoucí
k zisku byl již započatý, nebo aby bylo podloženo, že se děj měl nepochybně
začít naplňovat. Řečeno jinak, není-li ve vnějším světě odrazu, že jednání
vedoucí k zisku mělo proběhnout (bylo-li přerušeno např. již ve fázi záměru
poškozeného), nelze prokázat, že by se realizovalo, a tedy že ušel zisk. Pro
projednávanou věc z uvedeného plyne, že se neuplatní přístup počítající pouze s
velmi nízkou mírou nahodilosti, podle něhož by bylo možné hradit pouze ušlý
zisk, jehož dosažení bylo tzv. „na spadnutí“. Nelze tedy a priori vyloučit
náhradu ušlého zisku za situace, kdy děj k zisku vedoucí počítal s naplněním
dalších okolností.
47. Ve vztahu k požadavku na substancování skutkového přednesu, musí být
přihlédnuto právě již k zmíněné skutečnosti, že se v případě náhrady ušlého
zisku alespoň část událostí nestala. Právní literatura též hovoří o snížení
požadavků na břemeno substancování v případě sporů o náhradu ušlého zisku (viz
Macur, J. Břemeno substancování v civilním soudním řízení, Bulletin advokacie
č. 6 – 7, 1999, s. 18). Není samozřejmě pochyb o skutečnosti, že uvedené má
vliv též na dokazování (např. na volbu důkazních prostředků), neboť jak již
bylo uvedeno, substancování předpokládá konkretizaci tvrzených skutečností, aby
mohly být učiněny konkrétním předmětem dokazování. Pakliže poškozený uvádí, že
existoval pravidelný běh věcí, který měl vést k dosažení zisku, ale do nějž v
průběhu zasáhla škodná událost, je logické, že okolnosti, k jejichž naplnění
již (vlivem škodné události) nedošlo, nebude možné popsat do podrobností a že
rovněž výsledkem dokazování bude skutkový stav objasněný v určitých konturách.
Byť tedy stále platí, že soud musí nabýt vnitřního přesvědčení odpovídajícího
praktické jistotě, že nebýt protiprávního jednání škůdce, žalobce by s ohledem
na pravidelný běh věcí získal majetkový prospěch, právě v uvedených
souvislostech vystupuje v potaz pokyn Ústavního soudu, podle kterého soudy musí
mít stále na paměti, že jde o prokazování něčeho, co se ve skutečnosti nestalo.
48. Co se týká původně (v žalobě) uvedených skutkových tvrzení, již ta
byla srozumitelná a určitá ve smyslu § 43 odst. 1 o. s. ř., a bylo je rovněž
možné subsumovat pod právní normu, která uplatňovaný nárok upravuje. Žaloba
ohledně nemovitostí uvádí, že by je dovolatelka v roce 2005 prodala, což je
část hypotetického sledu událostí tvrzená v určitých konturách. Vzhledem k
poučení soudu prvního stupně ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolatelka
soudu zaslala „Doplnění žalobních tvrzení a návrh na doplnění dokazování“ dne
3. 5. 2013, v němž uvedla, že by nemovitosti I v rozhodné době prodala
minimálně společnosti SPORTLEVEL s.r.o. za cenu 5 110 000 Kč a nemovitosti II
by v rozhodné době prodala minimálně na základě některé z nabídek (společnosti
Autovars a.s., společnosti ABP Consulting, a.s. či organizační složce
společnosti Jones Lang La Salle) za cenu 112 500 000 Kč. Dovolací soud nemá
pochyb, že skutková tvrzení ohledně průběhu děje, k němuž mělo dojít, nebýt
nesprávného úředního postupu, byla tímto dostatečně (v rovině sníženého
požadavku) substancována a současně bylo vyhověno požadavku formulovanému
judikaturou (k tomu viz předchozí odstavec). Okolnost, komu by byly nemovitosti
prodány, je pro posouzení otázky, zda škoda vznikla (rovněž tak otázky, zda
žalovaná odpovídá za uvedenou škodu žalobkyni), nepodstatná, a zájem na
osvětlení dané okolnosti tak může mít především strana žalovaná (pro účely své
případné obrany). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že pokud dovolatelka v
řízení poukázala na realizovatelnost daného prodeje z pohledu tržního (obecný
zájem o daný druh nemovitostí, cenový rámec) a zejména dále též na konkrétní
zájemce o koupi předmětných nemovitostí, nelze uzavřít, že by žalované nebyla
poskytnuta dostatečná možnost její tvrzení o prodeji rozporovat.
49. Za situace, že by skutková tvrzení zůstala ve stavu shora uvedeném,
bylo by na místě zcela dovolání vyhovět, a to z důvodu, že odvolací soud (z
důvodů nikoliv osvětlených) skutkové přednesy dovolatelky desinterpretoval.
Nebylo by totiž důvodu, aby žaloba byla zamítnuta pro neprokázání prodeje
předmětných nemovitostí konkrétním subjektům, když dovolatelka uváděla, že by
došlo prodeji předmětných nemovitostí, přičemž eventuálně mohlo dojít k prodeji
předmětných nemovitostí konkrétním subjektům. Z důvodu dále osvětleného však
uvedený názor platí pouze ve vztahu k nárokům odvíjejícím se od tvrzeného
prodeje nemovitostí II.
50. Opomenuto totiž nemůže být, že dovolatelka v průběhu řízení podala
„Doplňující vyjádření a částečné zpětvzetí žaloby“ datované ke dni 30. 1. 2014,
v němž mimo jiné uvedla, že nemovitosti II by v lednu 2005 prodávala v
dobrovolné dražbě, kdežto v případě nemovitosti I (v roce 2005 i v roce 2010)
uvažovala o prodeji jedinému konkrétnímu zájemci. Tímto se rozešly skutkové
přednesy týkající se nemovitostí I a nemovitostí II, přičemž je zřejmé, že
dovolatelka ve vztahu k nemovitostem I doplnila tvrzení (substancovala je) tak,
že nebýt škodné události došlo by k jejich prodeji konkrétnímu zájemci. Za dané
situace ve vztahu k nemovitostem I nelze odvolacímu soudu vytýkat, že žalobu
zamítl s ohledem na neprokázání konkrétního prodeje. Pro úplnost dovolací soud
konstatuje, že se (ve vztahu k nároku vyplývajícímu z nemožnosti prodeje
nemovitostí I) nepodává, že by žaloba byla zamítnuta vzhledem k okolnosti, že
se svědek vyjadřoval o ceně v určitém rozpětí. Důkazy hovořící o ekonomické
výhodnosti realizace prodeje v roce 2005 mohou obstát ve vztahu k nemovitostem
II (viz dále); vypovídací schopnost ve vztahu k výhodnosti prodeje nemovitostí
I v roce 2005 konkrétnímu subjektu mají značně omezenou. Rovněž skutečnost, že
dovolatelka nemovitosti I, po jejich vyloučení ze soupisu konkursní podstaty
úpadce, prodala konkrétnímu subjektu, nehovoří sama o sobě mnoho o možnosti
realizace prodeje tomuto subjektu v roce 2005. Prakticky jediným relevantním
důkazem v tomto ohledu tedy zůstala výpověď svědka D., přičemž odůvodnění
napadeného rozhodnutí je ve vztahu k tomuto důkazu dostatečné.
51. Dovolání, pokud směřuje proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v
rozsahu, v němž byl změněn výrok II. rozsudku soudu prvního ohledně povinnosti
žalované zaplatit žalobkyni částku 4 053 320 Kč spolu s úrokem z prodlení ve
výši 7,05% od 25. 4. 2013 do zaplacení, tedy dovolací soud podle § 243d odst. 1
písm. a) o. s. ř. zamítl.
52. Dovolací soud neshledal žádné právem ospravedlnitelné vysvětlení pro
postup odvolacího soudu v této věci, který na základě závěru o neprokázání
konkrétního prodeje nemovitostí II zamítl žalobu spočívající na skutkových
tvrzeních o prodeji nemovitostí II (bez ohledu na konkrétního kupujícího).
Odvolací soud hodnotil věc neúplně, a tedy též nesprávně. Dovolání je (v
rozsahu, v němž nebylo zamítnuto) důvodným.
53. Namítala-li dovolatelka vady řízení, ty z části vychází z výše již
uvedeného nedostatku napadeného rozsudku. Bylo konstatováno, že důvod, pro nějž
byla žaloba zamítnuta, nebyl dostatečný, a v řízení mělo být prokazováno, zda
by dovolatelka při pravidelném běhu věcí v rozhodné době předmětné nemovitosti
prodala. S uvedeným souvisí, že soud měl hodnotit důkazy, kterými dovolatelka
mínila prokázat, že by k prodeji došlo, např. ty, jimiž poukazovala na
(ekonomickou) výhodnost realizace tohoto záměru v rozhodné době. V této
souvislosti, a též vzhledem k okolnosti, že úvahy odvolacího soudu již musel
korigovat i Ústavní soud, je třeba připomenout, že zjištění, podle kterého
dovolatelka „tlačila cenu nahoru“ je (minimálně v podnikatelském prostředí)
velmi pochybným důvodem pro závěr, že by k uzavření kupní smlouvy, na které
měly strany zájem, nedošlo. Tím méně bude taková úvaha platná, bude-li
respektováno žalobní tvrzení, podle nějž by došlo k prodeji (nikoliv
konkrétnímu subjektu) za cenu odpovídající ceně obvyklé.
54. K námitkám ohledně hodnocení svědecké výpovědi V. P. patří dodat, že
v obecné rovině lze souhlasit s odvolacím soudem potud, že na hodnocení
věrohodnosti svědecké výpovědi může mít vliv též chování (jednání) svědka,
konkrétně i skutečnost, že se bez patřičné omluvy nedostavil k jednání soudu,
na němž měl být vyslechnut. Nežádoucí je samozřejmě okolnost, kdy je svědek
jakkoliv ovlivněn, což může vést (k vědomému či nevědomému) zkreslení jeho
výpovědi. Není neznámé, že i pořadí, v němž jsou výslechy svědků uskutečňovány,
může mít vliv na konečná skutková zjištění, neboť např. vzhledem k průběhu
dokazování (svědeckými výpověďmi) strany kladou (či naopak záměrně nekladou)
dotazy dalším svědkům. V daných procesních souvislostech ovšem úvaha odvolacího
soudu, který zřejmě měl podezření, že nepřítomnost svědka představovala jistý
„úskok“ umožňující jej seznámit s otázkami, které mu měly být kladeny, poněkud
selhává. Okruhy otázek, které měly prověřit, že svědek (resp. jím zastoupená
společnost) byl vážným zájemcem o koupi nemovitostí II, byly známy z nálezu
Ústavního soudu vydaného v této věci, a pokud by tedy dovolatelka chtěla svědka
připravit na dané otázky, nebylo nutné se uchylovat k zmíněnému úskoku. Zde lze
doplnit, že na základě zmíněného nálezu bylo samozřejmě možné „připravit“ i
svědka D.. Zde činěné úvahy nevylučují možnost, že by svědci byli na otázky
připravováni, ale poukazují na pochybnosti o správnosti úvah odvolacího soudu v
tomto ohledu. V úvahu bylo třeba též vzít, že svědek V. P. byl v řízení
vyslechnut již několikrát, a nabízela se tedy možnost dotazovat se spíše na
upřesnění dříve uváděných okolností a zvažovat konsistenci jeho výpovědi. Na
uvedené ovšem odvolací soud rezignoval, neboť se při výslechu svědka soustředil
na dotazy týkající se nemožnosti svědka dostavit se na předchozí jednání soudu.
V daných souvislostech nelze ani přihlížet k okolnosti, že obdobné otázky,
které soud kladl svědku D., později kladl zástupce dovolatelky též svědku P..
55. Pro úplnost dovolací soud konstatuje, že neshledává ničeho závadného
na závěru odvolacího soudu, který nepřihlédl k vyjádření svědka P. jako k
nadbytečnému důkazu. Zcela v souladu s principem přímosti je, že soud, měl-li
možnost zjišťovat skutkový stav ze svědecké výpovědi, upřednostnil takový důkaz
před písemně činěným vyjádřením téhož svědka. Učinil-li soud v návaznosti na
výslech svědka závěr o jeho nevěrohodnosti, nelze namítat ničeho proti tomu, že
k následnému vyjádření uvedeného svědka již nepřihlédl
56. Jelikož v rozsahu, v němž bylo dovolání připuštěno a nebylo
zamítnuto, nebyly dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu,
dovolací soud jej v souladu s § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil, a to včetně
závislých výroků o náhradě nákladů řízení, a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
57. Soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o.
s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
58. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 11. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu