28 Cdo 2460/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
ve věci žalobců a) Ing. D. P., bytem v O., b) Ing. D. P., bytem v O., c) M. M.,
bytem v O., d) Mgr. I. J., bytem v O., a e) Ing. A. P., bytem v O., všech
zastoupených JUDr. Ilonou Křížkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské
Ostravě, Sokolská třída 451/11, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 99/2006, o dovolání žalobců proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2010, č. j. 68 Co
535/2009-87, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2010, č. j. 68 Co
535/2009-87, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
částky 1,052.619,75 Kč (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II). Vyšel ze zjištění, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě
pod sp. zn. 54 C 418/91 se žalobci (jako oprávněné osoby) domáhali vůči
státnímu podniku S. O. (osobě povinné) vydání nemovitostí podle zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon č. 87/1991 Sb.“). Řízení bylo zahájeno žalobou podanou u soudu dne
21. 11. 1991 a pravomocně skončilo dne 8. 9. 2003, kdy nabyl právní moci
rozsudek, jímž bylo povinné osobě uloženo vydat nemovitosti žalobcům a na jehož
základě se tak žalobci stali podílovými spoluvlastníky nemovitostí. I po dobu
trvání řízení přinášelo vlastnictví nemovitostí zisk povinné osobě, nikoliv
žalobcům. Do právního postavení pronajímatele, povinné osoby, vstoupili žalobci
až obnovením jejich vlastnického práva k nemovitostem. Žalobci uplatněný nárok
soud prvního stupně posoudil jako nárok na náhradu škody vzniklé při výkonu
veřejné moci nesprávným úředním postupem (§ 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů). Shledal, že v restitučním řízení – trvajícím po
dobu 11 let a 10 měsíců – došlo k průtahům a rozhodnutí ve věci samé nebylo
vydáno v přiměřené době. Uzavřel ovšem, že žalovaná za škodu (vyčíslenou
žalobci jako ušlý zisk z pronájmu nemovitostí za dobu překračující přiměřenou
délku řízení) neodpovídá. Za věcně legitimovanou osobu k náhradě škody označil
státní podnik S. O., který (jako povinná osoba k vydání restituovaných
nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb.) porušil povinnost vydat nemovitosti
oprávněným osobám v zákonem určené lhůtě již na základě výzvy oprávněných osob
k uzavření dohody o vydání nemovitostí. Dodal, že přes zjištěné průtahy v
restitučním řízení je tvrzení žalobců o ušlém zisku v podobě nájemného za dobu
tří let nepodložené.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. ledna 2010, č. j.
68 Co 535/2009-87, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Skutková zjištění soudu prvního
stupně převzal jako správná a ve shodě s ním dovodil, že v restitučním řízení,
v němž se žalobci domohli vydání nemovitostí po více než 11 letech, došlo k
průtahům. Za nesprávný označil závěr soudu prvního stupně o nedostatku věcné
legitimace žalované, vycházeje z názoru, že povinná osoba neporušila povinnost
dle zákona č. 87/1991 Sb., jestliže nevydala nemovitosti žalobcům (oprávněným
osobám) na základě jejich výzvy, ale vyčkala soudního rozhodnutí. Dovodil
ovšem, že žalobcům škoda nevznikla a že mezi nesprávným úředním postupem
(průtahy soudu v restitučním řízení) a žalobci tvrzenou majetkovou újmou (ušlým
ziskem) není příčinná souvislost, „nelze-li přes zjištěné průtahy spolehlivě
určit, že by restituční řízení skutečně skončilo o tři roky dříve a že by
žalobci po tuto dobu již mohli pobírat nájemné“. Dodal, že „není současně vůbec
jisté, že by celou tuto dobu trvaly všechny nájemní vztahy a že by u některého
z nich nedošlo ke změně výše nájemného“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do
důvodů mají za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že
jim nevznikla škoda a že není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním
postupem a vznikem škody. Dovozují, že nebýt průtahů v restitučním řízení
(které měl soud za prokázané), stali by se vlastníky nemovitostí o tři roky
dříve a po tuto dobu již mohli mít požitky z vlastnictví věci v podobě
nájemného. O ně však byli v důsledku nečinnosti soudu připraveni. Závěr, kdy
restituční řízení – nebýt průtahů – mělo být ukončeno, není jejich nedoloženým
tvrzením, ale jde o závěr vycházející z předběžného úsudku o přiměřené době
řízení. Navrhli, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť
dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009
(srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátkou (§
241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již
proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl
odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). V dané věci je rozsudek odvolacího soudu založen na závěru, že je vyloučeno,
aby žalobcům, oprávněným osobám dle zákona č.
87/1991 Sb., v důsledku
nesprávného úředního postupu, jímž je zde porušení povinnosti soudu vydat
rozhodnutí o obnovení jejich vlastnictví v přiměřené lhůtě, vznikla majetková
újma v podobě ušlého zisku, jehož mohli dosáhnout pronájmem nemovitostí, tedy
na posouzení otázek vzniku škody a příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním
postupem a vznikem škody. Při něm se odvolací soud odchýlil od rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu (viz dále), což zakládá přípustnost dovolání proti
rozsudku podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Vady řízení, k nimž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu
se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním
– zabýval tím, zda je naplněn dovolateli uplatněný dovolací důvod, tedy
prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v označených
právních otázkách.
O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc
podle právního předpisu, který na skutkový stav nedopadá, nebo správně použitý
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006, před
změnou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb.) stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Z cit. ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. vyplývá, že ke
vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu je zapotřebí současné splnění tří
předpokladů: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná
souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Za nesprávný
úřední postup se považuje i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat
rozhodnutí v přiměřené lhůtě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
června 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod
č. 4, ročník 2000). To platí i pro soudní řízení, u nichž lhůta pro rozhodnutí
zpravidla není předpisem stanovena, za předpokladu, že doba průběhu soudního
řízení neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci, a
kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané
věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2001, sp. zn. 25
Cdo 38/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 2, pod C
181). Uvedený závěr byl reflektován i zákonodárcem, jak plyne z ustanovení § 13
odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb.
Měl-li v dané věci odvolací soud za prokázané, že v řízení o nároku
žalobců na vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. (vedeném u Okresního
soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 418/91) došlo k nesprávnému úřednímu postupu,
neodůvodněné nečinnosti soudu (průtahům) a k porušení povinnosti rozhodnout ve
věci v přiměřené lhůtě (jelikož celková délka řízení překročila dobu jedenácti
let a neodpovídá skutkové a právní náročnosti věci), je bezesporu naplněn
předpoklad nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č.
82/1998 Sb. V takovém případě je třeba se zabývat i tím, jak se tento nesprávný
úřední postup projevil v majetkové sféře žalobců, tedy otázkami vzniku škody a
příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
Škodou míní se újma, jež nastala (projevuje se) v majetkové sféře
poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně
vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná
poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Hradí se škoda skutečná a
ušlý zisk (§ 442 odst. 1 obč. zák.). Skutečnou škodou je nastalé zmenšení
(úbytek) majetku poškozeného, naproti tomu ušlý zisk spočívá v nenastalém
zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno – nebýt škodné
události – důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (k definici škody
srovnej např. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. listopadu 1970, sp.
zn. Cpj 87/90, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
55, ročník 1971). Ušlým ziskem může být i ztráta příjmu za pronájem
nemovitostí; výše náhrady se v takovém případě odvíjí od částky, kterou by v
předmětném období poškozený za obvyklých okolností v daném místě získal na
nájemném podle běžným poměrům odpovídající platné nájemní smlouvy, od níž je
třeba odečíst částku, kterou by musel na dosažení toho zisku při pravidelném
běhu věcí vynaložit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince
2002, sp. zn. 25 Cdo 330/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu
pod C 1597, sv. 22).
Neobstojí proto závěr odvolacího soudu, že žalobcům nemohla vzniknout škoda v
podobě ušlého zisku, jímž může být i ztráta z příjmu za pronájem nemovitostí,
jehož mohli dosáhnout nejenom inkasováním nájemného z dosavadních nájemních
vztahů (pokud by změnou vlastnictví vstoupili do postavení pronajímatele; § 680
odst. 2 obč. zák.), ale kupříkladu i uzavřením nových nájemních smluv s jinými
nájemci (v případě, že by došlo ke skončení stávajících nájmů, jak odvolací
soud předvídá) a kdy lze výši náhrady odvíjet od částky odpovídající hladině
tzv. obvyklého nájemného.
Nejvyšší soud nesdílí ani závěry odvolacího soudu o absenci příčinné
souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem žalobci vylíčené
majetkové újmy. O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda
následkem nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, tedy je-li
nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup a škoda ve vzájemném poměru
příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt nezákonného rozhodnutí či
nesprávného úředního postupu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku
škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává. Příčinou škody může být
jen ta skutečnost, bez níž by škodný následek nevznikl. Otázka příčinné
souvislosti závisí zpravidla na výsledku hodnocení v řízení provedených důkazů
a je proto otázkou skutkovou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, sešit č. 14, ročník 2002, pod C 1025, C. H. BECK). Zjišťuje-
li však soud, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být vztah příčiny a následku
prokázán, jde již o otázku právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
19. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, nebo nález Ústavního soudu ze dne 27.
října 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08).
Pokud by v daném případě soud v restitučním řízení rozhodl o nároku žalobců na
vydání nemovitostí (§ 5 zákona č. 87/1991 Sb.) v zákonem přiměřené lhůtě, čímž
by již nejpozději uplynutím této lhůty došlo k obnovení vlastnického práva
žalobců, mohli žalobci jistě důvodně očekávat, že se již od tohoto okamžiku
bude jejich majetek zvětšovat (rozmnožovat) o nájemné inkasované za pronájem
nemovitostí, které byly předmětem restituce. O tento zisk byli připraveni právě
v důsledku soudem opožděně vydaného rozhodnutí. Lze tudíž uzavřít, že nebýt
tohoto nesprávného úředního postupu, ke vzniku takto tvrzené majetkové újmy by
nedošlo a že tedy příčinou vzniku škody v podobě ušlého zisku, jehož náhrady se
žalobci domáhají, je právě soudem zjištěný nesprávný úřední postup. K témuž
závěru Nejvyšší soud dospěl již v rozsudcích ze dne 11. května 2011, sp. zn. 28
Cdo 399/2010, a ze dne 17. dubna 2012, sp. zn. 28 Cdo 1319/2009 (jenž jsou
veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz) a za
přiléhavý jej ve své judikatuře označuje též Ústavní soud (srov. jeho nález ze
dne 27. prosince 2011, sp. zn. IV. ÚS 1391/09 – dostupný na webových stránkách
http://nalus.usoud.cz).
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem, jež
kategoricky vylučuje možnost vzniku škody i příčinnou souvislost mezi zjištěným
nesprávným úředním postupem soudu a vznikem škody, správné není. Nejvyšší soud
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), napadený
rozsudek zrušil (§ 243b odst. 2 in fine o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věty první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro odvolací soud
v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1 věty první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto o i náhradě nákladů řízení včetně
nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věty druhé, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. června 2012
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu