28 Cdo 399/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci
žalobce M. L., zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v
Olomouci, Riegrova 12, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 13,861.282,--
Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 116/2008, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2009, č. j. 19 Co
159/2009-58, takto:¨
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2009, č. j. 19 Co 159/2009-58 ,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
zaplatit mu částku 13,861.282,-- Kč (výrok I., a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II.). Žalovanou částku žalobce požadoval jako náhradu škody ve
smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), jež mu vznikla v důsledku průtahů v řízení vedeném u Okresního soudu ve
Vyškově pod sp. zn. 4 C 376/1994, zahájeném dne 19. 12. 1994 a pravomocně
skončeném dne 11. 7. 2007. V tomto řízení se žalobce (původně jeho právní
předchůdkyně) domáhal, aby byla sjednána náprava toho, že Podnik bytového a
tepelného hospodářství, státní podnik, jako osoba povinná podle restitučních
zákonů, nevydal nemovitosti, na které měla nárok právní předchůdkyně žalobce,
jí, ale třetí osobě, jež je navíc převedla na další osoby. V roce 2007 bylo
žalobci vyhověno, a žalobce tak na základě pravomocného rozsudku nabyl
vlastnického práva k nemovitostem (domu s pozemkem). V nyní projednávané věci
se žalobce domáhal zisku, o nějž přišel tím, že po dobu, co kvůli průtahům v
řízení nebyl vlastníkem nemovitostí, nemohl požívat užitky ze svého vlastnictví
a vybírat nájemné od subjektů tyto nemovitosti užívající. Obvodní soud sice
přitakal tvrzení žalobce, že v uvedeném řízení docházelo k nedůvodným průtahům,
neshledal však naplněnou zákonnou podmínku vzniku odpovědnosti státu za škodu
spočívající v příčinné souvislosti mezi postupem v soudním řízení a žalobcem
tvrzenou škodou. V dané věci pochybil především Podnik bytového a tepelného
hospodářství, státní podnik, jenž porušil svou povinnost tím, že nemovitost
vydal neoprávněné osobě, a jako právnická osoba tudíž odpovídá za škodu takto
vzniklou žalobci podle § 420 obč. zák. Odpovědnosti státu za škodu se lze
dovolávat pouze tehdy, není-li možno dosáhnout náhrady škody po osobě, jež ji
porušením své právní povinnosti způsobila. Obvodní soud dále zdůraznil, že není
rozhodující, kdy bylo pravomocným rozhodnutím konstituováno vlastnické právo
žalobce, neboť ve vztahu mezi poškozeným a osobou za škodu odpovídající se
uplatní odlišná pravidla než v případě nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Soud rovněž podotkl, že důvodnost námitky promlčení vznesené žalovanou je
vyloučena tím, že promlčecí doba mohla začít běžet až pravomocným skončením
předmětného řízení s ohledem na konstitutivní charakter v řízení vydaného
rozhodnutí. Žalobu soud ovšem shledal předčasně podanou, jelikož žalobce se měl
svého nároku na náhradu majetkové újmy domáhat nejprve po osobě povinné, jež v
rozporu s právními předpisy vydala nemovitost neoprávněné osobě, pročež žalobu
zamítl. K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je
rozsudkem ze dne 9. 9. 2009, č. j. 19 Co 159/2009-58, potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud konstatoval, že ač v dané věci
bylo prokázáno, že v restitučním řízení vedeném s žalobcem došlo k nesprávnému
úřednímu postupu spočívajícímu v průtazích, není naplněn další předpoklad
vzniku odpovědnosti státu za škodu - příčinná souvislosti mezi nesprávným
úředním postupem a škodou na straně žalobce. Žalobci nebyly vydány nemovitosti
povinnou osobou, a i kdyby soudní řízení proběhlo rychle a účinně, pak by
přesto žalobci škoda, kterou definuje jako ušlý zisk, vznikala. Délka soudního
řízení tedy není bezprostřední příčinou vzniklé škody. S ohledem na uvedené
shledal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně věcně správným a jako
takový jej potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost je
podle něj dána zásadním právním významem napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť spočívá na otázce v rozhodnutích dovolacího
soudu doposud neřešené. Dovolatel po stručné rekapitulaci rozhodnutí soudů obou
stupňů a svých podání uvedl, že považuje za otázku zásadního právního významu
posouzení možnosti vzniku škody v příčinné souvislosti s průtahy v řízení. Závěr odvolacího soudu dle něj zcela popírá možnost vzniku škody způsobené
průtahy v řízení. Domáhá-li se účastník ochrany svých práv v soudním řízení a
soudy mu toto ochranu v přiměřené lhůtě poskytnou, zamezí tak dalšímu
protiprávnímu jednání žalovaného i škodě, jež jeho počínáním vzniká na straně
žalobce. Závěr odvolacího soudu, že i v případě včasného rozhodnutí v
restitučním řízení by na straně žalobce vznikala škoda ve formě ušlého zisku,
dovolatel považuje za nelogický. Je nepochybné, že pokud by soudní řízení
skončilo řádně a včas, stal by se dovolatel v přiměřené lhůtě vlastníkem
nemovitostí, a mohl tak nabývat užitky minimálně v tom rozsahu, jaký plyne z
nájemních smluv a užívacích práv, s nimiž by dům převzal, a žádná škoda by mu
nevznikla. Podle dovolatele, došlo-li k průtahům v řízení, pak je třeba
negativní dopady protiprávního chování žalovaného přičítat k tíži soudů, jež
včasným rozhodnutím nezabránily jejich vzniku. Tyto úvahy vedly dovolatele k
návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu odvolacího a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího
soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek
odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím
poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl
odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu
přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak.
V daném případě lze v souladu s tvrzeními dovolatele přiznat napadenému
rozhodnutí zásadní právní význam ve smyslu uvedeného ustanovení, neboť
odvolacím soudem učiněné závěry je třeba považovat za odporující dosavadnímu
výkladu podmínek vzniku odpovědnosti za škodu obsaženému v judikatuře
Nejvyššího soudu, jenž by však měl být zohledněn i v tomto případě. Nejvyšší
soud současně podotýká, že ač je zjištění existence příčinné souvislosti mezi
určitou událostí a vznikem škody otázkou skutkovou, právním posouzením je
otázka, mezi kterými právními skutečnostmi je vztah příčinné souvislosti třeba
zjišťovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25
Cdo 818/2005, nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008), a
aniž by tedy přihlížel ke správnosti v řízení učiněných skutkových zjištění,
jež mu v případě dovolání přípustného dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřísluší přezkoumávat (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.), může podrobit
rozhodnutí odvolacího soudu svému přezkumu. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem určité právem
reprobované události, tedy je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu ke
škodě by nedošlo. Nemusí jít přitom o příčinu jedinou, nýbrž i o jednu z
příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak
musí jít o příčinu podstatnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009,
sp. zn. 25 Cdo 1455/2007). Bylo-li zjištěno, že v restitučním řízení došlo k
nesprávnému úřednímu postupu představujícímu skutečnost, s níž zákon č. 82/1998
Sb. spojuje vznik práva na náhradu škody, pak je třeba zabývat se tím, jaké
dopady, k nimž by v případě řádného postupu soudu nedošlo, měla tato událost do
majetkové sféry dovolatele. Třebaže celé soudní řízení by nebylo třeba vést,
neporušil-li by státní podnik svou povinnost a nevydal-li by nemovitosti
neoprávněné osobě, nelze ztrácet ze zřetele ani to, že pokud by soudy poskytly
ochranu právu dovolatele ve lhůtě odpovídající složitosti projednávané věci,
mohlo dovolateli svědčit právo k užitkům z jím vlastněné věci již o několik let
dříve. Vydání konstitutivního rozhodnutí soudem přitom bylo jedinou možností
nápravy protiprávního stavu zamezujícímu dovolateli v nabývání užitků z
nemovitostí, jež mu (respektive jeho právní předchůdkyni) měly být po právu
vydány v rámci restituce. Nedostály-li soudy své povinnosti poskytnout v
přiměřené lhůtě ochranu právu žalobce a neodstranily-li protiprávní stav
vydáním konstitutivního rozhodnutí ve lhůtě odpovídající zásadě rychlosti
soudního řízení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 743/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn.
25 Cdo 38/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu
pod C 181, svazek 2/2001), pak je třeba připustit, že majetková újma vzniklá v
době, kdy již bylo možno od soudu očekávat zjednání nápravy prostřednictvím
pravomocného rozhodnutí o vlastnickém právu dovolatele, byla způsobena
nesprávným úředním postupem soudu. V této souvislosti lze rovněž připomenout
judikaturu Nejvyššího soudu týkající se ušlého zisku (jehož náhrady se
dovolatel domáhá), dle níž je ušlý zisk újmou spočívající v tom, že v důsledku
škodní události nedojde u poškozeného k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to
dalo s ohledem na pravidelný běh věcí očekávat (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 870/2006). Bylo-li možné
očekávat, že při řádném běhu věcí - v daném případě při rozhodnutí soudu
učiněném bez zbytečných průtahů - se majetková sféra dovolatele rozroste o
nájemné, jež by mu byly nemovitosti užívající osoby povinny platit, byl-li by
jejím vlastníkem, pak je zřejmé, jde o škodu, jejíž příčinu lze spatřovat v
nesprávném úředním postupu soudu, a nemůže tak být vyloučen vznik odpovědnosti
státu podle zákona č. 82/1998 Sb.
Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy Nejvyšší soud nepovažoval za
správné, pročež podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3 o. s.
ř. přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci soudu druhého
stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. května 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu