Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl předsedou senátu Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Marie Salmové - Reifferscheidt-Raitz, a 2) Idy Schoellerové, zastoupených Mgr. Alenou Kinclovou, advokátkou se sídlem Sadová 1808, Lysá nad Labem, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 11. 2012, č. j. 1 Co 42/2012-541, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 2. 2013, č. j. 1 Co 42/2012-568, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014 č. j. 30 Cdo 1883/2013-735, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2016, č. j.
II. ÚS 2218/14-96
, se opravuje tak, že se v záhlaví obě slova "Praze" nahrazují slovy "Olomouci" a v odst. 19. odůvodnění se slovo "Praze" nahrazuje slovem "Olomouci".
Podle ustanovení § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, předseda senátu opraví v rozhodnutí kdykoli i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti.
Vzhledem k tomu, že v předmětném usnesení byla na třech místech (dvakrát v záhlaví a jednou v odůvodnění) zjištěna zřejmá nesprávnost spočívající v záměně Vrchního soudu v Olomouci, jehož rozhodnutí bylo napadeno, za Vrchní soud v Praze, rozhodl Ústavní soud usnesením tak, jak je uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu
předčasná smrt hypoteticky zabránila Ministerstvu vnitra, aby mu vydalo konečné rozhodnutí o zachování československého občanství, což je S. smůla, mohla naopak tato smrt stejně tak dobře zabránit odsouzení tohoto muže mimořádným lidovým soudem jako zrádce a kolaboranta, což je naopak jeho štěstí."), považuje Ústavní soud za ústavně konformní právní názor Vrchního soudu v Olomouci, podle něhož jde o úsudky, popř. hypotézy založené na dostatečném skutkovém základě. [18.] Krajský soud v Brně dospěl k opačnému závěru, a to s ohledem na skutečnost, že žalovaná je historička (a tedy jsou na její úsudky kladeny přísnější měřítka) a že neexistují záznamy o stíhání Huga Salma. Vrchní soud v Olomouci ovšem skutkový základ tohoto úsudku zhodnotil v širším kontextu. Přihlédl k tomu, že některé skutkové podstaty dle dekretu č. 16/1945 Sb. (např. ustanovení § 3 odst. 1) byly formulovány poměrně vágně a že nelze zcela vyloučit, že by pod ně některé aktivity Huga Salma skutečně mohly být podřazeny. Podotkl zároveň, že žalovaná nemá právní vzdělání a nelze od ní proto očekávat brilantní právní rozbor. [19.] Byť Ústavní soud uznává, že skutkový základ těchto úsudků je poněkud sporný, nevybočily Vrchní soud v Praze ani Nejvyšší soud z mantinelů plynoucích z citované judikatury Ústavního soudu. Ta vychází z toho, že svoboda vědeckého bádání a svoboda projevu chrání zásadně i výroky výstřední či dokonce šokující a zraňující [srov. navíc např. nález
sp. zn. IV. ÚS 1511/13
ze dne 20. 5. 2014 (N 100/73 SbNU 621), vycházející z rozsudku ESLP Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976, č. 5493/72, odst. 48]. Výroky navíc byly formulovány jako hypotézy (použití podmiňovacího způsobu, formulace "nabízí se úvaha" apod.) a nikoliv jako bezpodmínečná tvrzení. Obecné soudy se proto tím, že - pokud jde o tyto výroky - daly přednost svobodě vědeckého bádání a svobodě projevu, nedopustily výkladového excesu, který by měl za následek protiústavnost jejich rozhodnutí. [20.] Ústavní soud neshledal ani porušení práva na spravedlivý proces obecnými soudy. Rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo řádně odůvodněno, a to jak v rozsahu výroku odmítavého, tak (zejména) pokud se týče výroků meritorních. [21.] Ani v procesu dokazování a vyvozování skutkových závěrů z provedených důkazů se obecné soudy nedopustily protiústavních pochybení. Rozhodnutí o rozsahu dokazování totiž spadá do výlučné pravomoci obecných soudů a polemika s jejich postupem tak zásadně nemá ústavněprávní rozměr. Otázce vztahu zákonných zásad důkazního řízení a ústavních principů nezávislosti a nestrannosti soudu se Ústavní soud věnoval již ve svých dřívějších rozhodnutích. Judikoval přitom, že pokud soud zamítne důkazní návrhy účastníka řízení, jejich zamítnutí řádně odůvodní a jestliže zároveň z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit, nezakládá takový postup porušení kautel spravedlivého procesu [srov. nález
sp. zn. III. ÚS 150/93
ze dne 3. 11. 1994, N 49/2 SbNU 87 (91)].
[22.] Za protiústavní exces nelze považovat ani postup odvolacího soudu, který jinak zhodnotil důkazy, které provedl soud prvního stupně (aniž by je opakoval), neboť takto postupoval ve vztahu k důkazům listinným, obsaženým ve spise. Platí přitom, že u důkazních prostředků, kde je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen, například u listin či písemného znaleckého posudku, není porušením zásady přímosti, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným způsobem zopakoval (srov. Jirsa. J. Komentář k § 213. in: Občanský soudní řád. Komentář. HBT. Praha: 2014, citováno dle ASPI). [23.] I obecně pak lze konstatovat, že obecné soudy při zjišťování skutkového stavu postupovaly v souladu s kautelami plynoucími z hlavy páté Listiny. [24.] Ústavní soud tedy uzavírá, že rozhodnutí obecných soudů respektují východiska obsažená v ustálené judikatuře Ústavního soudu, jsou ústavně konformní a nedošlo jimi k porušení práva stěžovatelek na lidskou důstojnost a osobní čest ani k dotčení práva na spravedlivý proces. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu. [25.] Stěžovatelky v ústavní stížnosti zároveň požadovaly, aby Ústavní soud "rozhodl o náhradě nákladů řízení před Ústavním soudem." Tento požadavek vyhodnotil Ústavní soud jako žádost stěžovatelek o zaplacení nákladů zastoupení (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), neboť se jedná o jedinou smysluplnou interpretaci této části petitu (když řízení o ústavní stížnosti není zatíženo soudním poplatkem). K tomu však Ústavní soud současně uvádí, že v řízení před Ústavním soudem je pravidlem úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. Podle odst. 3 citovaného ustanovení totiž platí, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 stejného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ze znění tohoto ustanovení tedy vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu (k tomu podrobněji viz např. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu - 2. Vyd., C. H. Beck, 2007, str. 335 a násl.). Podle dalšího komentáře (Wagnerová, Dostál, Langášek, Pospíšil: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI, 2007, str. 226) je ustálenou praxí Ústavního soudu, že "uložení povinnosti náhrady nákladů řízení vysloví toliko ve zcela mimořádných a výjimečných případech, např. ji pojímá jako svého druhu sankci vůči tomu účastníkovi řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal a vzhledem k okolnostem případu by tedy měl tímto způsobem nést následky, které vznikly jinému účastníkovi".
V nyní projednávané věci nicméně neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť žádné takové výjimečné okolnosti stěžovatelky netvrdily a neshledal je ani sám Ústavní soud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu