ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci
žalobkyň a) M. S. – R., a b) I. Sch., obou zastoupených Mgr. Alenou Kinclovou,
advokátkou se sídlem v Lysé nad Labem, Sadová 1808, proti žalované Mgr. E. N.,
zastoupené JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem v Blansku,
Svitavská 1, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn.
24 C 77/2009, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 7. listopadu 2012, č.j. 1 Co 42/2012-541, ve znění opravného usnesení ze
dne 6. února 2013, č.j. 1 Co 42/2012-568, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. listopadu 2012, č.j. 1 Co
42/2012-541, ve znění opravného usnesení ze dne 6. února 2013, č.j. 1 Co
42/2012-568, ve výroku I., pokud jím byla v rámci změny rozsudku soudu prvního
stupně ve výrocích I. a II. zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaslala každé z
žalobkyň písemnou omluvu s textem:
Omlouvám se Vám za svoji neoprávněnou hodnotící kritiku pana H. S.-R., Vašeho
otce, spočívající v těchto výrocích:
b). . . Použijeme-li logiku, kterou se správní orgán ve věci S. údajného
neprovinění řídí, dospějeme k šokujícímu závěru. Na otázku: „Provinil se Adolf
Hitler svými činy proti lidstvu?“ musíme totiž odpovědět: „Nikoli, neprovinil,
protože zemřel dříve, než nad ním Norimberský soud mohl vynést rozsudek.“ a c)
„Vyplnění žádosti [F. o udělení občanství H. S.] je možné označit za čin blízký
vlastizradě“,
jak jsem je uvedla ve stati s názvem „KAPITOLA I KAUZA S.-R.“ v publikaci s
názvem „CUI BONO RESTITUCE?“ zveřejněné v roce 2006 a v totožném rozsahu s
názvem „CUI BONO RESTITUCE II.“ zveřejněné v roce 2007, čímž jsem zasáhla do
osobnosti pana H. S.-R., v B. a zemřelém v R. nad S., konkrétně do jeho práva
na občanskou čest, důstojnost a občanskou bezúhonnost.
Mgr. E. N., B.“,
a pokud jím byla v rámci změny rozsudku soudu prvního stupně zamítnuta žaloba,
aby žalovaná zaslala k rukám ředitele (ředitelky) Národní knihovny České
republiky, České republiky-Kanceláře Poslanecké sněmovny a Moravské zemské
knihovny v Brně písemné oznámení s obsahem:
„Vážený pane řediteli/Vážená paní ředitelko,
ve své stati s názvem „KAPITOLA I KAUZA S.-R.“ v publikaci s názvem „CUI BONO
RESTITUCE?“ zveřejněné v roce 2006 a v publikaci s názvem „CUI BONO RESTITUCE
II.“ zveřejněné v roce 2007, jsem zasáhla do osobnosti pana H. S.-R., v B. a
zemřelého v R. nad S., těmito výroky:
e). . . Použijeme-li logiku, kterou se správní orgán ve věci S. údajného
neprovinění řídí, dospějeme k šokujícímu závěru. Na otázku: „Provinil se Adolf
Hitler svými činy proti lidstvu?“ musíme totiž odpovědět: „Nikoli, neprovinil,
protože zemřel dříve, než nad ním Norimberský soud mohl vynést rozsudek.“ a f)
„Vyplnění žádosti [F. o udělení občanství H. S.] je možné označit za čin blízký
vlastizradě.
(uvedeno na s. 15 odstavec 1, část věty první, ve stati „KAPITOLA I KAUZA
S.-R.“ v publikaci „CUI BONO RESTITUCE?“ a současně na s. 17, odstavec 1, část
věty první, v totožné stati v publikaci „CUI BONO RESTITUCE II.“)
Mgr. E. N., B.“,
a dále ve výroku III., se zrušuje a věc se vrací v uvedeném rozsahu tomuto
soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání žalobkyň proti výroku I. zamítá.
III. Dovolání žalobkyň proti výroku II. a III. rozsudku odvolacího soudu se
odmítá.
Žalobkyně se ve smyslu ustanovení § 15 tehdy platného zákona č. 40/1964 Sb. -
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) domáhaly postmortální ochrany
osobnosti svého zemřelého otce pana H. M. S.-R. Podle žaloby neoprávněné zásahy
do osobnosti jmenovaného měly spočívat v celkem 15 výrocích, z toho 10
nepravdivých skutkových tvrzeních a 5 neoprávněných hodnotících úsudcích,
obsažených v dále uvedených publikacích, jejichž autorkou je žalovaná.
Rozsudkem ze dne 21. října 2011, č.j. 24 C 77/2009-221, Krajský soud v Brně
výrokem I. uložil žalované zaslat každé z žalobkyň písemnou omluvu s textem:
Omlouvám se Vám za svoji neoprávněnou hodnotící kritiku pana H. S.-R., Vašeho
otce, spočívající v těchto výrocích:
a) [H. S.] zemřel v domácím vězení, které mu bylo nařízeno z důvodů jeho
nemoci. Nebýt ní, byla by na něj bývala zřejmě uvalena vyšetřovací vazba. Jeho
úmrtím pominuly důvody dalšího stíhání, takže rozsudek mimořádného lidového sou
du nad ním vynesen nebyl.
b) Na tomto místě se nabízí úvaha o tom, že jestliže S. předčasná smrt
hypoteticky zabránila Ministerstvu vnitra, aby mu vydalo konečné rozhodnutí o
zachování československého občanství, což je S. smůla, mohla naopak tato smrt
stejně tak dobře zabránit odsouzení tohoto muže mimořádným lidovým soudem jako
zrádce a kolaboranta, což je naopak jeho štěstí.
Použijeme-li logiku, kterou se správní orgán ve věci S. údajného neprovinění
řídí, dospějeme k šokujícímu závěru. Na otázku: „Provinil se Adolf Hitler svými
činy proti lidstvu?“ musíme totiž odpovědět: „Nikoli, neprovinil, protože
zemřel dříve, než nad ním Norimberský soud mohl vynést rozsudek.“
c) Vyplnění žádosti [F. o udělení občanství H. S.] je možné označit za čin
blízký vlastizradě.
jak jsem je uvedla ve stati s názvem „KAPITOLA I KAUZA SALM-REIFFERSCHEIDT“ v
publikaci s názvem „CUI BONO RESTITUCE?“ zveřejněné v roce 2006 a v totožném
rozsahu s názvem „CUI BONO RESTITUCE II.“ zveřejněné v roce 2007, čímž jsem
zasáhla do osobnosti pana H. S.-R., v B. a zemřelém v R. nad S., konkrétně do
jeho práva na občanskou čest, důstojnost a občanskou bezúhonnost.
Mgr. E. N., B.
Výrokem II. uložil žalované zaslat k rukám ředitelů Národní knihovny České
republiky, Kanceláře poslanecké sněmovny, odboru Parlamentní knihovna a
Moravské zemské knihovny v Brně písemné oznámení s tímto obsahem:
Vážený pane řediteli/Vážená paní ředitelko,
Ve své stati s názvem „KAPITOLA I KAUZA SALM-REIFFERSCHEIDT“ v publikaci s
názvem „CUI BONO RESTITUCE?“, zveřejněné v roce 2006, a v publikaci s názvem
„CUI BONO RESTITUCE II.“ zveřejněné v roce 2007, jsem zasáhla do osobnosti pana
H. S.-R., v B. a zemřelého v R. nad S., těmito výroky:
a) [H. Salm]zemřel v domácím vězení, které mu bylo nařízeno z důvodů
jeho nemoci. Nebýt ní, byla by na něj bývala zřejmě uvalena vyšetřovací vazba.
Jeho úmrtím pominuly důvody dalšího stíhání, takže rozsudek mimořádného
lidového soudu nad ním vynesen nebyl. (uvedeno na s. 14, odstavec 2., věta
druhá, třetí a čtvrtá, ve stati „KAPITOLA I KAUZA SALM-REIFFERSCHEIDT“ v
publikaci „CUI BONO RESTITUCE?“ a současně na s. 16, odstavec 2., věta druhá,
třetí a čtvrtá, v totožné stati v publikaci „CUI BONO RESTITUCE II.“).
b) Na tomto místě se nabízí úvaha o tom, že jestliže S. předčasná smrt
hypoteticky zabránila Ministerstvu vnitra, aby mu vydalo konečné rozhodnutí o
zachování československého občanství, což je S. smůla, mohla naopak tato smrt
stejně tak dobře zabránit odsouzení tohoto muže mimořádným lidovým soudem jako
zrádce a kolaboranta, což je naopak jeho štěstí. Použijeme-li logiku, kterou se
správní orgán ve věci S. údajného neprovinění řídí, dospějeme k šokujícímu
závěru. Na otázku: „Provinil se Adolf Hitler svými činy proti lidstvu?“ musíme
totiž odpovědět: „Nikoli, neprovinil, protože zemřel dříve, než nad ním
Norimberský soud mohl vynést rozsudek.“ (uvedeno na s. 14, odstavec 3. a 4., ve
stati „KAPITOLA I KAUZA SALM-REIFFERSCHEIDT“ v publikaci „CUI BONO RESTITUCE?“
a současně na s. 16, odstavec 3. a 4., v totožné stati v publikaci „CUI BONO
RESTITUCE II.“).
c) Vyplnění žádosti [F. o udělení občanství H. S.] je možné označit za
čin blízký vlastizradě. (uvedeno na s. 15, odstavec 1., část věty první, ve
stati „KAPITOLA I KAUZA S.-R.“ v publikaci „CUI BONO RESTITUCE?“ a současně na
s. 17, odstavec 1., část věty první, v totožné stati v publikaci „CUI BONO
RESTITUCE II.“).
Mgr. E. N., B.
Výrokem III. zamítl nároky na zaslání písemné omluvy každé ze žalobkyň ohledně
těchto tvrzení:
a) Pozbyl československé občanství dle úst. dekretu č. 33/1945. Pozbyl
ho dle § 1 odst. 1 tohoto dekretu nabytím říšskoněmeckého občanství a současně
i dle § 1 odst. 2 z důvodů své německé národnosti. b) Odvolání H. S. bylo pravomocně zamítnuto, a to na základě existence
dochovaných sčítacích archů, které dokládají, že H. S. se v roce 1930 a
následně ještě jednou v roce 1939, přihlásil k národnosti německé a takto
vstupoval do okupace. c) Pokud existovalo S. osvědčení „B“, pak z tohoto dokumentu nevyplývaly
žádné nároky na uznání jeho občanství. d) Veškerá odvolání (rozuměj i H. S. a jeho ležící pozůstalosti po jeho
smrti) byla zamítnuta a L. S. R. nakonec souhlasí s ukončením řízení
(prohlášení z 18. 8. 1952). e) Komunisté nesebrali majetek S., majetek sebral S. prezident Beneš, a
to v souladu s Postupimskou dohodou a Pařížskou reparační dohodou, nařizující
konfiskovat „německý majetek v cizině“. f) Žádný správní ani soudní orgán se nezabýval potvrzením či vyvrácením
podezření z členství v nacistických organizacích H. S. g) H. S. bylo dne 30. 8. 1940 uděleno říšské občanství. h) Dle obsahu „F.“ dne 30. 4. 1940 H. S. obdržel občanský průkaz Německé
říše. i) H. S. vstoupil dne 1. 1. 1940 do DAF (Deutsche Arbeit Front), BDO
(Bund Deutscher Osten), byl členem Kriegerkameradschaft a NSDAP. Výrokem IV. zamítl požadavek na zaslání písemné omluvy každé ze žalobkyň
ohledně hodnotících úsudků:
a) Osvědčení B znějící na jméno H. S., které bylo vydáno 20.3.1946 dle
Oběžníku MV z 2.5.1946 č. A-4600/4/4-46.IV/3 má slabou účinnost. b) Podání práv. zástupce JUDr. Felixe Nevřely obsahuje řadu polopravd,
převzatých většinou z tzv. Krippnerova memoranda, tj. literárního díla z roku
1945. Výrokem V. zamítl požadavek na zaslání písemného oznámení knihovnám ohledně
těchto tvrzení:
a) … H. S. pozbyl československé občanství dle úst. dekretu č. 33/1945. Pozbyl ho dle § 1 odst. 1 tohoto dekretu nabytím říšskoněmeckého občanství a
současně i dle § 1 odst. 2 z důvodů své německé národnosti. H. S. se proti
dekretům odvolal (25.10.1945) a tvrdí, že je a byl vždy Čechem. Odvolání však
bylo pravomocně zamítnuto, a to na základě existence dochovaných sčítacích
archů, které dokládají, že H. S. se v roce 1930 a následně ještě jednou v roce
1939, tedy v době „zvýšeného ohrožení republiky“ (což je dle § 18 dekretu
16/1945 Sb., přitěžující okolnost) přihlásil k národnosti německé, a takto
vstupoval do okupace. b) Měl-li by žadateli (či jeho dědicům) být zkonfiskovaný majetek
vrácen, muselo by o žádosti o zachování jeho občanství ještě definitivně
rozhodnout ministerstvo vnitra na návrh Zemského národního výboru Brno. c) …pokud zde vůbec existovalo S. osvědčení „B“, pak z tohoto dokumentu
nevyplývaly žádné nároky na uznání jeho občanství. d) Veškerá odvolání byla zamítnuta a L. S.R. nakonec souhlasí s
ukončením řízení (prohlášení z 18.8.1952). Podle dekretu 33/1945 Sb. neobdržela
občanství ani ona ani její děti. e) Jestliže chce tedy někdo dnes tvrdit, že „komunisté sebrali S. majetek“, není to pravda. Majetek sebral S.
prezident Beneš, a to v souladu s
Postupimskou dohodou, podepsanou dne 2.8.1945 vládami USA, Velké Británie a
SSSR a v souladu s Pařížskou reparační dohodou, podepsanou 21.12.1945 vládami
osmnácti států světa a nařizující konfiskovat „německý majetek v cizině“. f) … žádný správní ani soudní orgán nezabýval se potvrzením či
vyvrácením podezření z jeho (rozuměj H. S.) členství v nacistických
organizacích. g) Dokument je vlastnoručně podepsán a je opatřen doložkou, z níž
vyplývá, že žadaleli bylo dne 30.8.1940 uděleno říšské občanství. h) … H. S.R. Senior se někdy v roce 1939 (údajně pod nátlakem) přihlásil
k německé národnosti. i) … tzv. F., uvádějící naprosto přesné datum 30.8.1940, kdy H. S.R. Senior obdržel „Staatsangehörogkeitsausweis“, tj. občanský průkaz Německé říše,
správní orgán neuvádí. j) … H. S.R. Senior vstoupil 1.1.1940 do Deutsche Arbeit Front (DAF),
další kartotéční list Tugemannovy kartotéky, dokládající vstup H. S.R. Seniora
do Bund Deutscher Osten (BDO) dne 1.1.1943, členství v H.S.R. Seniora ve
válečné organizaci Kriegskameradschaft, členství H.S.R. Seniora v NSDAP,
říšskoněmecké státní občanství H.S.R. Seniora dle Policejní přihlášky s
podpisem ze dne 26.2.1942. Výrokem VI. zamítl žalobu ve vztahu k uplatněným nárokům na zaslání písemného
oznámení knihovnám ohledně těchto hodnotících úsudků:
a) Osvědčení B znějící na jméno H. S., které bylo vydáno 20.3.1946 dle
Oběžníku MV z 2.5.1946 č. A-4600/4/4-46.IV/3 má slabou účinnost. b) Odvolání, zformulované novým právním zástupcem JUDr. Felixem Nevřelou
obsahuje řadu polopravd, převzatých většinou z tzv. Krippnerova memoranda, tj. literárního díla z roku 1945. Výrokem VII. rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění k vyhovujícím výrokům I. a II., kterými byla stanovena žalované
povinnost zaslat žalobkyním písemnou omluvu a písemné oznámení knihovnám, k
výroku a) soud uvedl, že otec žalobkyň se před svým úmrtím v jakémsi „domácím
vězení“ prokazatelně nacházel. Poukázal v této souvislosti na hlášení
bezpečnostního oddělení MNV v Rájci ze dne 4. června 1945, kde byl zahrnut do
hlášení zajištěných a nezajištěných Němců, Maďarů, fašistů, kolaborantů,
vlajkařů a osob se svatováclavskou orlicí s tím, že nebyl jako Němec zajištěn a
umístěn do internačního tábora v Dolním zámku v R., naopak byl ponechán na
svobodě, neboť pro nemoc byl upoután na lůžko a dále na tzv. Krippnerovo
memorandum, kde se uvádí, že S. i s rodinou byl internován ve 2 světnicích
svého zámku, byly mu zastaveny veškeré příjmy z jeho majetku, který byl
zabaven, byla mu zadržována i cenzurována pošta, omezovány návštěvy právního
zástupce a připuštěny „jen pod dozorem jako u nejtěžších vězňů“ a rovněž mu
byla odpírána možnost „aspoň občasného vyvezení na čerstvý vzduch“. Za
rozhodující však soud nakonec pokládal, že nebylo prokázáno, že by byl v
nějakém (neřku-li důvodném) podezření z deliktu trestného podle dekretu
prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., že by v tomto směru proti němu probíhalo
stíhání a že by proti němu bylo podle tohoto dekretu postupováno. Šlo tak o
nepřiměřenou (neadekvátní úvahu žalované bez dostatečného skutkového základu.
O
výroku b) dospěl k závěru, že spojení jména otce žalobkyň se jménem válečného
zločince Adolfa Hitlera je z objektivního hlediska samoúčelné, takže se rovněž
jedná o nepřiměřenou (neadekvátní) úvahu bez dostatečného skutkového základu. Ve vztahu k výroku c) konstatoval, že sice bylo zjištěno, že otec žalobkyň
skutečně dne 29.9.1939 F. podepsal a v tomto rámci v bodě 14 prohlásil, že se
hlásí k německé národnosti a nikdy nebylo autoritativně stvrzeno, že by se
takto přihlásil za Němce v důsledku donucení nátlakem nebo okolnostmi
zvláštního zřetele hodnými, ale po žalované je nutno zcela spravedlivě
požadovat, aby při činění jednostranného kategorického úsudku o otázce „činu
blízkého vlastizradě“ nepřehlížela dokumenty zcela zásadní povahy, svědčící ve
prospěch úsudku odlišného, např. že nešlo o čin vlastizrádný, ale pročeský,
kterým H. S. hodlal ochránit své české zaměstnance, a aby se s nimi také řádně
argumentačně vypořádala. Zamítavý výrok III. ohledně výroku žalované uvedeného pod písmenem a) zdůvodnil
soud tak, že takto nebyl žalovanou vůbec učiněn, neboť v publikaci bylo
uvedeno: „Zamítnutí navrácení tohoto majetku zdůvodnil OPÚ tím, že potenciální
oprávněná osoba, tj. zesnulý H. S. R. Senior, nesplňuje podmínky, stanovené
zákonem o půdě. Majetek mu byl zkonfiskován v roce 1945 dekrety 12/1945 Sb. (Dekret o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů,
jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa) a 108/1945 Sb. (Dekret
o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy), a současně dle
ústavního dekretu 33/1945 Sb. (Dekret o úpravě československého státního
občanství osob národnosti německé a maďarské) pozbyl československé občanství. Pozbyl ho dle § 1 odst. 1 tohoto dekretu nabytím říšskoněmeckého občanství, a
současně i dle § 1 odst. 2 z důvodů své německé národnosti.“ Soud také
konstatoval, že případné představy o revizi otázek občanství cestou ochrany
osobnosti jsou iluzorní. Podle § 135 odst. 1 o.s.ř. je totiž soud vázán
rozhodnutím o osobním stavu, konkrétně rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru
všeobecné správy, oddělení státního občanství a matrik, č.j. VS-953/51/2-1998,
ze dne 10.4.2006, kterým nebylo vyhověno žádosti otce žalobkyň o zjištění
zachování československého státního občanství podle § 2 dekretu č. 33/1945 Sb. a rozhodnutím ministra vnitra č.j. VS-160/RK/3-2006 ze dne 9.10.2006 o
zamítnutí rozkladu proti prvně jmenovanému rozhodnutí. Připomenul, že rozsudkem
Městského soudu v Praze č.j. 8 Ca 342/2006-180 byla správní žaloba proti
rozhodnutí Ministerstva vnitra zamítnuta a usnesením Nejvyššího správního soudu
č.j. 6 As 7/2009-262 byla kasační stížnost pro opožděnost odmítnuta. K výroku žalované pod písmenem b) uvedl soud, že se v jeho první části,
týkající se zamítnutí odvolání H. S. sice žalovaná dopustila nepřesnosti, pokud
uvedla, že jeho odvolání bylo zamítnuto ve vztahu k osvědčení typu A, ale jinak
skutkové tvrzení je zcela pravdivé, protože jmenovaný se přihlásil v roce 1930
a opětovně v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18 dekretu prezidenta
republiky č.
16/1945 Sb.) k národnosti německé, čímž byl považován ve smyslu
dekretů č. 12/1945 S., č. 108/1945 Sb. a č. 33/1945 Sb. za Němce s důsledky
konfiskace majetku, resp. pozbytí československého státního občanství. Výrok žalované pod písmenem c) podle názoru soudu není v žádné z obou svých
složek (zpochybnění existence listiny ani tvrzení právní otázky) způsobilý
zasáhnout do osobnostních práv otce žalobkyň. Obdobně jako nepřesný, ale
nezpůsobilý zasáhnout do osobnostních práv otec žalobkyň, hodnotil soud výrok
žalované sub d). Ani v případě výroku žalované pod písmenem e) se podle soudu prvního stupně
nejedná o nepravdivé skutkové tvrzení zasahující do osobnostních práv otce
žalobkyň, když ke konfiskaci majetku S. došlo na základě Benešova dekretu č. 12/1945 Sb. Výrok žalované pod písmenem f) byl soudem hodnocen jako týkající se rozhodovací
činnosti orgánů rozhodujících podle zákona o půdě; výrok je pravdivým skutkovým
tvrzením, kterým nadto není kategoricky tvrzeno členství otce žalobkyň v
nacistických organizacích. K výrokům žalované uvedeným pod písmeny g) a h) soud uvedl, že otec žalobkyň
skutečně F. vlastnoručně podepsal, v jeho rámci v bodě č. 14 prohlásil, že se
hlásí k německé národnosti a na základě toho mu byl O. v Brně vyhotoven průkaz
o německé státní příslušnosti. K výroku žalované uvedeném pod písmenem i) krajský soud konstatoval, že
předmětné výroky nebyly žalovanou vůbec učiněny a zveřejněny, protože žalovaná
pouze sdělila a konkrétně doložila, že existují dokumenty dokládající členství
otce žalobkyň v daných organizacích. Konečně ohledně výroku pod písmenem j) soud konstatoval, že jeho předmětem je
řešení právní otázky v podobě navrácení konfiskovaného majetku a s tím
související otázky státoobčanské a ani tento výrok není způsobilý zasáhnout do
osobnostních práv otce žalobkyň. Zamítavý výrok IV. týkající se hodnotících úsudků k výroku žalované pod
písmenem a) soud uvedl, že jeho předmětem je hodnocení právní otázky v podobě
právních účinků osvědčení typu B a tento výrok není vůbec způsobilý zasáhnout
do osobnostních práv otce žalobkyň. K výroku pod písmenem b) soud konstatoval,
že tzv. Krippnerovo memorandum bylo sepsáno dne 31.8.1945 tehdejším právním
zástupcem otce žalobkyň, JUDr. Pavlem Krippnerem st., advokátem, za účelem
vynětí z protiněmeckých opatření, takže logicky obsahuje řadu informací v zájmu
a ve prospěch klienta. Přitom uvedený výrok není vůbec způsobilý zasáhnout do
osobnostních práv otce žalobkyň. Proti vyhovujícím výrokům I. a II. rozsudku Krajského soudu v Brně podala
odvolání žalovaná, proti zamítavým výrokům III., IV., V., a VI. podaly odvolání
žalobkyně. Všechny účastnice řízení podaly také odvolání proti výroku VII. o
nákladech řízení. Vrchní soud v Olomouci, po té, co doplnil dokazování, zejména zprávou
Ministerstva vnitra, zprávou Národního archivu a dokumentů postoupených
Národním archivem, zejména vyhláškou Ministerstva vnitra č.j. Z/II-31366-45 ze
dne 16. ledna 1946, vymezující fašistické organizace, rozsudkem ze dne 7. listopadu 2012, č.j. 1 Co 42/2012-541, ve znění opravného usnesení ze dne
6.února 2013, č.j.
1 Co 42/2012-568, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně
ve výrocích I. a II. změnil tak, že žalobu zamítl i v tomto rozsahu. Výrokem
II. potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích III., IV., V. a VI. a
výrokem III. (ve znění opravného usnesení) rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů. V odůvodnění výroku I. odvolací soud uvedl, že lze souhlasit s krajským soudem,
že sporná tvrzení mají charakter hodnotových soudů žalované ve vztahu k jednání
pana H. S.-R. Z provedeného dokazování vyplývá, že skutečně došlo k internaci
rodiny otce žalobkyň jakousi formou domácího vězení. Pokud žalovaná označila
vyplnění a podpis žádosti (F.), tedy přihlášení se k úhlavnímu nepříteli
Československého státu – Německé říši, jako jednání blízké vlastizradě, nelze
toto označení v historických souvislostech pokládat za nesprávné a vadné. Rovněž úsudky žalované souvisící s prognózou postupu československých úřadů
vůči knížeti S. po skončení války z hlediska jeho trestněprávní odpovědnosti a
jeho smrti nejsou nedovoleným zásahem do jeho osobnostních práv, protože
vzhledem k aktivitám jmenovaného v době okupace na něj skutečně, nebýt jeho
špatného zdravotního stavu, mohla být uvalena vazba a nebýt jeho smrti mohl být
podroben trestnímu stíhání podle retribučního dekretu. Příměr této situace k
osudu Adolfa Hitlera považuje odvolací soud za nešťastný, ale vztahoval se
pouze na fakt, že skutky Hitlera nemohly být pro jeho smrt posuzovány soudem,
aniž by ovšem žalovaná osobu knížete S. ztotožňovala nebo přirovnávala k Adolfu
Hitlerovi. Odvolací soud konstatoval, že hlavním smyslem historického zkoumání
ze strany žalované nebyla dehonestace zemřelého, výroky nejsou stylizovány
nijak společensky nepřípustnou formou, nýbrž šlo o snahu autorky nepřipustit
restituci majetku S., kterou žalovaná vnímá jako nesprávnou a neoprávněnou a
takovou činnost je třeba považovat za zcela legitimní. Ve vztahu k výroku II. rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud odkázal na
jeho odůvodnění. Uvedl, že skutkový podklad opravňuje k závěrům o okolnostech
ztráty československého občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb., čemuž
předcházelo přihlášení se knížete S. k Německé říši a jeho vstupu do německých
spolků. To samo o sobě již postačovalo k pozbytí československého státního
občanství na podkladě zmíněného dekretu, s výjimkou případů, v nichž dotčená
osoba prokázala, že tak činila na nátlak, což se pozůstalým nezdařilo. Ztotožnil se i s názorem soudu prvního stupně, že otázka zachování
československého státního občanství knížete S. byla předmětem správního řízení,
ve kterém soudy pravomocně nevyhověly žádosti o zjištění zachování občanství a
toto rozhodnutí civilní soud v řízení o ochraně osobnosti není oprávněn
hodnotit odlišným způsobem. Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen žalobkyním dne 15. ledna 2013 a
právní moci nabyl téhož dne. Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dne 11. března
2013 obsáhlé dovolání. V případě napadeného výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba ve vztahu ke dvěma
výrokům, za které soud prvního stupně uložil povinnost omluvy, uplatňují důvod
přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“)
tak, jak jej koncipuje jeho znění účinné od 1.
ledna 2013, s tím, že 1/
odvolací řízení trpělo závažnými procesními vadami, v důsledku nichž soud
nesprávně meritorně rozhodl, 2/ že závěry odvolacího soudu neodpovídají
podstatné části spisu, odvolací soud vycházel z jiného skutkového stavu než
soud prvního stupně a 3/ že je založen na nesprávných závěrech o obsahu výroků
žalované a na právním posouzení její kritiky, kterým se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu ČR. Procesní vady podle žalobkyň spočívají v tom, že odvolací soud nezopakoval
důkazy provedené soudem prvního stupně, z nichž dospěl k jiným skutkovým
zjištěním, než která učinil soud prvního stupně, dále, že v rozporu s
ustanovením § 213a odst. 2 o.s.ř. provedl z vlastní iniciativy nové důkazy. Závěry odvolacího soudu podle dovolatelek neodpovídají podstatné části spisu,
protože soud vyšel z doplňujících důkazů. Odvolacímu soudu pak vytýkají, že
zatímco soud prvního stupně při svém rozhodování za zásadní považoval
neexistenci obvinění H. S. za jeho života pro kolaboraci a vlastizradu
poválečnými orgány, odvolací soud nelogicky hodnotil obsah výroků žalované jako
její „prognózy možného odsouzení otce“ žalobkyň, ačkoli toto bylo v rozporu se
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, z nichž vyplývá, že otec žalobkyň,
mimo jiné i vzhledem ke své nemoci, nikdy nekolaboroval a ani nemohl
kolaborovat s nacisty. Polemizují pak s tím, jak odvolací soud hodnotil
provedené důkazy.
Výrok II. rozsudku odvolacího soudu dovolatelky napadají proto, že se
domnívají, že 1/ závisí na vyřešení otázky hmotného práva o vzniku řádného
členství fyzické osoby ve spolku v osobnostním sporu, která je v rozhodovací
praxi dovolacího soudu řešena rozdílně, než jak ji vyřešil v posuzované věci
odvolací soud, 2/ že je založen na nesprávném právním závěru nalézacího soudu o
povaze předmětu správních rozhodnutí Ministerstva vnitra pod č.j.
VS-953/51/2-1998 ze dne 10.04.2006 a rozhodnutí ministra vnitra ze dne
09.10.2006 pod č.j. VS-160/RK/3-2006 jako rozhodnutí dle § 135 odst. 1 o.s.ř. o
osobním stavu otce žalobkyň ve smyslu jeho žádosti dle úst. dekretu č. 33/1945
Sb. podané dne 04.05.1945 u MNV v Rájci nad Svitavou a 3/ závisí na vyřešení
procesní otázky zásadního významu v posuzované věci podle § 135 odst. o.s.ř. v
postmortálním osobnostním sporu, která dosud nebyla v rozhodovací praxi
dovolacího soudu vyřešena.
Dovolatelky proto navrhly, aby dovolací soud ve výrokové části I. napadené
rozhodnutí změnil tak, že žalobě vyhoví, zrušil výrok odvolacího soudu v části
II. a dále rozsudek soudu prvního stupně v částech III., IV., V. a VI. a věc v
tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popřípadě aby
napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
K dovolání se žalovaná nevyjádřila.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7.
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále k čl. II bodu
2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012 (ač dovolatelky
neopodstatněně vycházejí z jeho znění účinného od 1. ledna 2013).
Protože bylo dovolání podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně
zastoupenými podle § 241 odst. 1 o.s.ř., dovolací soud se proto nejprve zabýval
otázkou jeho přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podmínky přípustnosti dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne k vadám řízení uvedeným v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.). V posuzované věci jsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. pokud směřuje proti napadenému výroku
I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Dovolatelky v této souvislosti namítají, že řízení trpí vadami, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Uvedené vady spatřují v tom, že odvolací soud
jednak provedl další důkazy a že hodnotil důkazy provedené v řízení před soudem
prvního stupně odlišně od tohoto soudu, aniž by je zopakoval. Odvolací soud může v systému neúplné apelace provést i jiné, než účastníky
navržené, důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a
vyplývají-li z obsahu spisu podle jeho stavu z řízení před soudem prvního
stupně (srov. § 120 odst. 3, větu první, § 211 o.s.ř.). Pro závěr, zda důkazy,
které byly uplatněny až v odvolacím řízení, jsou „nové“, je rozhodné posouzení,
zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně nebo
zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo. Jestliže důkazy byly účastníkem
řízení uvedeny (ať již z vlastní iniciativy nebo po poučení soudem) nebo
jestliže jinak vyšly najevo, pak z hlediska ustanovení § 205a odst. 1 o.s.ř. byly uplatněny před soudem prvního stupně. O porušení systému neúplné apelace
[a tím o vadu řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.] nejde,
provedl-li odvolací soud v odvolacím řízení důkazy, které v průběhu řízení před
soudem prvního stupně podle obsahu spisu vyšly najevo. V projednávané věci jde o případ shora uvedený, když na vyhlášku Ministerstva
vnitra č.j. Z/II-31366-45 ze dne 16. ledna 1946, vymezující fašistické a
nacistické organizace, za které byly považovány m.j. Deutsche Arbeitsfront a
Bund Deutscher Osten žalovaná výslovně poukazuje jak ve sporné publikaci, tak
ve svém vyjádření k žalobě ze dne 17. března 2011 na č.l. 69.
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního
stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by
se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního
stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení
a svědků. Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů
soudu prvního stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně
vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového
závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v
odvolacím řízení). Jestliže tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé změní (§ 220 o.s.ř.), ačkoli ve skutečnosti dospěl k jinému
skutkovému zjištění než soud prvního stupně, byl jeho skutkový závěr učiněn v
rozporu s ustanoveními § 122, § 132, § 211 a § 213 o.s.ř.; odvolací řízení pak
trpí vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V projednávané věci se však o nesprávnost postupu odvolacího soudu při
zjišťování skutkového stavu věci nejedná. Soud prvního stupně vycházel při svém
rozhodování výlučně z listinných důkazů. Odvolací soud proto tyto důkazy
opakovat nemusel, neboť při nich nepůsobí další skutečnosti (jako např. u
výslechu svědků), které by mohly mít vliv na posouzení věrohodnosti důkazu
[srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo
626/2000, jež je veřejnosti, stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího
soudu, k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz) a v
Souboru civilních rozhodnutí NS ČR pod C 997), částečně modifikovaný nálezem
Ústavního soudu ze dne 14. září 2007, sp.zn. I. ÚS 273/06 (přístupný na
www.nalus.usoud.cz) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2013,
sp.zn. 25 Cdo 1180/2011]. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že řízení před odvolacím soudem netrpí
vytýkanými vadami a z obsahu spisu se nepodávají ani jiné vady zakládající
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Pokud dovolatelky namítají, že závěry odvolacího soudu k obsahu výroků žalované
v posuzované věci neodpovídají podstatné části spisu, hodlají tím zřejmě
uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (skutkové zjištění nemá v
podstatné části spisu oporu v provedeném dokazování). Aby byl naplněn tento
dovolací důvod, musí dovolatelé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo
při dokazování zjištěno, popř. dovodit, že soud z bezchybných dílčích zjištění,
učinil nesprávné (tj. logicky vadné) skutkové závěry. Půjde o případy, kdy soud
vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů stran
nevyplynuly, popř. ani jinak nevyšly v řízení najevo nebo že soud pominul
rozhodné skutečnosti, které vyplývají z provedeného dokazování nebo vyšly v
řízení najevo.
Dále půjde o eventuality, kdy z hodnocení důkazů (poznatků), jež
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly v řízení najevo, vyplývá z
hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti, logický
rozpor nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno
způsobem upraveným v ustanovení § 133 až 135 o.s.ř. Samotné hodnocení důkazů
nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. Z obsahu spisu, stejně jako z dovoláním napadeného rozsudku, vyplývá, že
odvolací soud při posuzování, zda se předmětné tři výroky žalované, které jsou
podle něj, stejně jako podle mínění soudu prvního stupně, hodnotícími soudy,
což žádný z účastníků nezpochybnil, zakládají na pravdivých informacích, vyšel
z důkazů provedených soudem prvního stupně (přihlášení se H. S. k německé
národnosti, jeho internace, špatný zdravotní stav a následné úmrtí) a z důkazů,
jimiž sám řízení doplnil (členství v organizacích považovaných za fašistické,
resp. jejich podpora). Mezi skutkovými zjištěními, které z nich odvolací soud
učinil, není logický rozpor, který dovolatelky spatřují např. v tom, že jejich
otec vzhledem ke své nemoci nemohl kolaborovat s nacisty ani s nimi udržovat
úzké hospodářské vztahy, že žádným z poválečných orgánů nebyl považován za
kolaboranta nebo zrádce. Nelze tedy dovodit, že by odvolací soud vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly,
ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo že by pominul rozhodné skutečnosti,
které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly v řízení najevo, či že by v
hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, byl z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti,
eventuálně věrohodnosti logický rozpor, resp. že by výsledek hodnocení důkazů
odporoval ustanovení § 133 až 135 o.s.ř. Dovolací soud v rámci dovolacího
důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže polemizovat se skutkovými
závěry odvolacího soudu, nelze-li tomuto soudu v tomto směru vytknout žádné
pochybení. V této souvislosti odvolací soud poukazuje na skutečnost, že
žalovaná v předmětné publikaci při prognóze postupu československých orgánů
netvrdila s určitostí, že H. S. by byl souzen a odsouzen jako zrádce a
kolaborant, ale na tuto možnost upozornila, stejně jako připouštěla možnost, že
by mu bylo vydáno konečné osvědčení o zachování československého státního
občanství, kdyby otec žalobkyň nezemřel. Nejvyšší soud se rovněž přiklání k
názoru, že viděno prizmatem doby těsně po skončení okupace, mohly odvolacím
soudem konstatované skutečnosti vést k trestnímu stíhání otce žalobkyň a jeho
přihlášení se k německé národnosti mohlo být vnímáno tak, jak to popisuje ve
své publikaci žalovaná. Protože tedy v této části lze dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu
považovat za správný, bylo dovolání žalobkyň proti uváděné části výroku I. rozsudku odvolacího soudu zamítnuto (§ 243b odst.2 o.s.ř.). Z pohledu toho, co bylo uvedeno shora však nelze souhlasit se závěrem
odvolacího soudu týkajícím se výroku žalované o tom, že vyplnění žádosti (F.
o
udělení občanství H. S.) je možné označit za čin blízký vlastizradě. Bez ohledu
na skutečnost, že jde o hodnotový soud žalované, která je historička a nikoli
právnička, je třeba vzít v úvahu, že toto jednání H. S. zcela zřetelně podle
mínění dovolacího soudu nelze podřazovat pod případné hodnocení jako chování
vykazujícího znaky vlastizrady, resp. velezrady, jak tento trestný čin vymezuje
současný trestní zákoník (§ 309 zákona č. 40/2009 Sb.), případně trestní
zákoníky předchozí (§ 91 zákona č. 140/1961 Sb. nebo § 78 zákona č. 86/1950
Sb.). Je pak třeba připomenout, že v případě zásahu do práva na ochranu osobnosti je
vytčen požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany, který vyžaduje, aby
neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik
nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti
dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s
nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty
mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce
neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky
neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění. Mnohočetnosti
projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti fyzické osoby odpovídá i
myslitelné široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti některé z těchto
složek osobnosti. Přesto však vždy bude takovým zásahem dotčena přímo samotná
osobnost fyzické osoby jako celek naznačených vlastností a charakteristik. Proto také občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje
jako jednotné právo, jehož úkolem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit
respektování osobnosti fyzické osoby. Ve své podstatě jde o důležité rozvedení
a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. Přitom v tomto jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá
dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot
(stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické
a psychicko - morální integrity osobnosti. Možnost domáhat se ochrany osobnosti
fyzické osoby nekončí ani její smrtí, neboť s ohledem na požadavek zachování
piety podle ustanovení § 15 obč. zák. přísluší uplatňovat po smrti fyzické
osoby právo na ochranu její osobnosti manželu a dětem, a nebylo-li jich, pak
jejím rodičům. Jde o zvláštní osobní právo takto taxativně vypočtených osob na
uplatnění ochrany osobnosti zemřelé fyzické osoby v rámci její postmortální
ochrany. Posuzovaný výrok žalované operující možností faktického posouzení zemřelého
otce žalobkyň jako vlastizrádce, resp. velezrádce, je nepochybně neoprávněným
zásahem proti jeho cti a vážnosti, odůvodňující jeho posmrtnou ochranu. Protože
odvolací soud věc takto neposuzoval, dovolací soud proto v této části výrok I. rozsudku odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc v tomto rozsahu k novému
projednání a rozhodnutí. Konečně ve vztahu k výroku I.
rozsudku odvolacího soudu dovolatelky namítají,
že je založen na nesprávných závěrech o obsahu výroků žalované a na právním
posouzení její kritiky. Jak již bylo uvedeno, soud prvního stupně i soud odvolací dospěly k závěru, že
sporné pasáže předmětné publikace, dotčené tímto výrokem odvolacího soudu, jsou
hodnotícími soudy. Hodnotící soud vyjadřuje subjektivní názor svého autora,
který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska
správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních)
kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat,
zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je
přiměřená a zda zásah do práv dotčené osoby je nevyhnutelným průvodním jevem
výkonu kritiky, tzn., zda primárním cílem kritiky není hanobení dané osoby. Dovolatelky v této souvislosti zejména nesouhlasí s tím, jak odvolací soud
hodnotil jednotlivé důkazy a podrobně, s poukazem na jiné důkazy tato hodnocení
vyvracejí. K tomu ovšem dovolací soud konstatuje, že se zřetelem k zásadě
volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení 132 o.s.ř. platí, že samo
hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo
4352/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo
4804/2009, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
soudu). V judikatuře Ústavního soudu srov. v obdobných souvislostech za mnohé
např. nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96,
uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 7, ročníku 1997,
části I., pod pořadovým číslem 1). Nicméně difamující tvrzení je nutno posoudit nikoli jen podle použitých výrazů
a formulací, nýbrž podle celkového dojmu s přihlédnutím ke všem souvislostem a
okolnostem, za nichž k tvrzení došlo (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří
Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 314). Při respektování této zásady, jakož i toho, co již bylo
uvedeno – totiž, že je třeba přihlédnout k tomu, zda veřejná prezentace je
přiměřená, a zda zásah do práv dotčené osoby je nevyhnutelným průvodním jevem
výkonu kritiky, nesplňuje podle názoru dovolacího soudu podmínky přiměřenosti a
nevyhnutelnosti u druhé části výroku b) žalované přirovnávající situaci H. S.,
který vzhledem ke svému úmrtí nebyl souzen, k okolnostem v případě Adolfa
Hitlera, který nebyl souzen za své zločiny, ale jako válečný zločinec je obecně
vnímán. I když, jak správně konstatoval odvolací soud, se toto přirovnání
vztahuje pouze na fakt, že skutky Hitlera nemohly být pro jeho smrt hodnoceny
soudem a stejně tak se to mohlo stát v případě knížete S., nelze souhlasit se
závěrem tohoto soudu, že jde pouze o výrok nevhodný, když celkové vyznění
předmětného výroku vzbuzuje dojem souvislosti osob H. S. a Adolfa Hitlera.
I
zde proto odvolací soud důsledně nevážil míru neoprávněného dotčení práv na
ochranu osobnosti zemřelého otce žalobkyň. Proto dovolací soud zrušil a k novému projednání a rozhodnutí vrátil odvolacímu
soudu i tuto část výroku I. rozsudku odvolacího soudu (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.). Poté se dovolací soud zabýval přípustností dovolání proti potvrzujícímu výroku
odvolacího soudu II. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle § 237
odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce
právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek
právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím
důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 větu za
středníkem o.s.ř.). Odvolací soud v odůvodnění tohoto výroku jednak poukázal na odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně a dodal, že skutkový podklad opravňuje k závěrům o
okolnostech ztráty československého občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb.,
čemuž předcházelo přihlášení se knížete S. k Německé říši a jeho vstupu do
německých spolků. To samo o sobě již postačovalo k pozbytí československého
státního občanství na podkladě zmíněného dekretu, s výjimkou případů, v nichž
dotčená osoba prokázala, že tak činila na nátlak, což se pozůstalým nezdařilo. Ztotožnil se i s názorem soudu prvního stupně, že otázka zachování
československého státního občanství knížete S. byla předmětem správního řízení,
ve kterém soudy pravomocně nevyhověly žádosti o zjištění zachování občanství a
toto rozhodnutí civilní soud v řízení o ochraně osobnosti není oprávněn
hodnotit odlišným způsobem. V této části dovolání žalobkyň dovozuje, že odvolací soud založil své
rozhodnutí na otázce hmotného práva, která je v praxi dovolacího soudu řešena
rozdílně, než jak ji vyřešil odvolací soud, a to u otázky vzniku řádného
členství fyzické osoby ve spolku v osobnostním sporu, dále pak na nesprávném
právním závěru o povaze předmětu správních rozhodnutí Ministerstva vnitra o
osobním stavu otce žalobkyň a na vyřešení procesní otázky zásadního významu v
posuzované věci podle § 135 o.s.ř. V tomto případě však dovolání ve skutečnosti
polemizuje s jednotlivými skutkovými závěry soudu prvního stupně týkajícími se
pravdivosti jednotlivých sporných výroků žalované, případně s jeho závěry, že
jiné výroky nebyly učiněny tak, jak jsou uvedeny v žalobě. Tato argumentace je
ovšem kritikou samotného hodnocení důkazů, jež však se zřetelem k zásadě
volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.) nelze napadnout žádným dovolacím
důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobů, jak
soud hodnocení důkazů provedl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné
pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2006, sp. zn. 20 Cdo 1507/2006). S
ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze uzavřít, že v tomto výroku jde o
rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a tedy o rozhodnutí v této
části přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání proti
výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo proto z výše uvedených důvodů
odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona. Dovolací soud odmítl i dovolání žalobkyň proti výroku III. (jinak ovšem
rušeného tímto rozsudkem jako výroku souvisejícího), neboť ustanovení § 236 až
§ 239 s přípustností dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení nepočítá. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.