USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona a ve
věci žalobkyně FinArt, s. r. o, identifikační číslo osoby 475 37 787, se sídlem
v Rudné, Riegrova 373, zastoupené JUDr. Petrem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem
se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 38 190 968
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C
240/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
26. 4. 2017, č. j. 69 Co 351/2014-552, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 27. 2. 2014, č. j. 15 C 240/2012-477, ve znění doplňujícího
usnesení ze dne 22. 4. 2014, č. j. 15 C 240/2012-490, rozhodl Obvodní soud pro
Prahu 2 o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody, která jí měla
vzniknout v souvislosti s nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným před Městským
soudem v Praze pod sp. zn. 14 Cm 69/2001, tak, že zastavil řízení co do částky
12 924 172 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované uhradit žalobci
částku ve výši 25 266 796 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu v
části, ve které se žalobkyně domáhala uhrazení úroku z prodlení z částku 25 266
796 Kč v období od 9. 11. 2012 do 24. 4. 2013 (výrok III) a uložil žalované
uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok IV). Samostatným usnesením (č.
l. 390) pak bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení vůči České republice. Po rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1181/2015,
rozhodl odvolací soud nově o odvolání žalované shora v záhlaví specifikovaným
rozhodnutím tak, že byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změněn tak,
že se žaloba, kterou se žalobkyně domáhá uložení povinnosti žalované uhradit jí
částku ve výši 25 266 796 Kč s příslušenstvím, zamítá (výrok I), žalobkyni byla
uložena povinnost zaplatit České republice částku ve výši 8 864 Kč na náhradě
nákladů řízení státu (výrok II) a žalobkyni byla taktéž uložena povinnost
uhradit žalované částku ve výši 1 200 Kč na náhradě nákladů řízení. Odvolací
soud vyšel částečně ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, částečně pak
zopakoval dokazování (výslechy svědků), provedl nový důkaz výslechem znalce a
došel v otázce vzniku škody a příčinné souvislosti k jiným závěrům než soud
nalézací. Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že řízení
vedené před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 14 Cm 69/2001 bylo nepřiměřeně
dlouhé. Nárok žalobkyně na náhradu škody v podobě rozdílu mezi tržní cenou
nemovitostí ke dni 31. 1. 2005 a cenou, kterou dosáhl žalobce prodejem
nemovitostí v roce 2010 a 2011, však zamítl s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího
soudu v této věci a v něm uvedenou judikaturu vycházející z premisy, že není
dána příčinná souvislost mezi nepřiměřenou délkou řízení a pohybem cen
nemovitostí na trhu. Taktéž byl odvolacím soudem zamítnut nárok na náhradu
škody, která měla spočívat ve vyšší daňové povinnosti žalobkyně na dani z
příjmů právnických osob, neboť v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení nemohla
žalobkyně nemovitosti prodat a následně odečíst od základu daně z příjmů
právnických osob daňovou ztrátu za roky 1999 – – 2004. Odvolací soud na
podkladě zopakovaných i nových důkazů (výslechy svědků) uzavřel, že žalobkyně
neprokázala, že by při pravidelném běhu událostí předmětné nemovitosti v roce
2005 skutečně prodala, neboť žalobkyní předložené důkazy ponechaly skutková
zjištění v rovině spekulací a obecného nekonkrétního zájmu (některých subjektů)
o koupi nemovitostí. Odvolací soud neshledal ani příčinnou souvislost mezi
tvrzenou škodou v podobě ušlého zisku a nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání
žalobkyně, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Odvolací soud se dle jejího názoru odchýlil od judikatury Nejvyššího a
Ústavního soudu, taktéž od závazného právního názoru vyjádřeného v předchozím
rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci. Žalobkyně proto žádá, aby bylo
napadené rozhodnutí změněno tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích II a IV. potvrzuje, případně aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno. Dovolání bylo rozčleněno do tří okruhů, které spolu úzce souvisí a vychází ze
společného základu.
Žalobkyně nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, které
provedl na základě částečně zopakovaného dokazování, a napadá „nesprávné a
nezákonné nastavení důkazního standardu“, který si stanovil Městský soud v
Praze pro posouzení, zda by při pravidelném běhu událostí došlo k dokončení
příslušných právních jednání (resp. úkonů, neboť v rozhodné době byl účinný
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) a odvolává se na nález Ústavního soudu
ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II ÚS 1430/13, s tím že odvolací soud na žalobkyni
uvalil nesplnitelné důkazní břemeno a na stranu žalovanou naopak důkazní
břemeno žádné. Dále pak tvrdí, že se odvolací soud dopustil nezákonného a
nesprávného hodnocení důkazů, které hodnotil svévolně, resp. je nehodnotil
vůbec a významně tak porušil zásady volného hodnocení důkazů stanovené § 132 o. s. ř. a odchýlil se od judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu (např. rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 1996, sp. zn. II Odon 14/96. Dle tvrzení
žalobkyně pak odvolací soud taktéž pochybil v oblasti hodnocení důkazů, které
hodnotil zcela svévolně či je nehodnotil vůbec, svědecké výpovědi zopakoval z
formálních důvodů a odchýlil se proto od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2281/2008. Druhý okruh námitek žalobkyně se týká tvrzeného nesprávného posouzení formy
škody, jíž žalobkyně žádala, přičemž dovolatelka vychází zejména z formulace
odvolacího soudu na straně 13: „nelze o skutečné škodě vzhledem k výše uvedeným
závěrům hovořit…“. K tomu žalobkyně tvrdí, že žádala náhradu ušlého zisku a
důkazní standard pro náhradu skutečné škody a ušlého zisku je odlišný, jak
plyne např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo
2460/2010, případně z rozsudku ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006. Žalobkyně má za to, že prokázala, že při „pravidelném běhu věcí“ by došlo k
prodeji k dotčených nemovitostí, neboť svědeckými výpověďmi bylo prokázáno, že
žalobkyně jednala se zájemci o koupi nemovitostí a měla předjednané podmínky
prodeje. Dále žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že sice zopakoval některé důkazy, tyto
však hodnotil svévolně, resp. nehodnotil vůbec, opomenul se vyjádřit např. k
věrohodnosti svědků, z jakého důvodu hodnotí výpovědi svědků odlišně od soudu
prvního stupně či ke skutečnosti, že žalobkyně dotčené nemovitosti po jejich
uvolnění z konkurzní podstaty obratem prodala. Tímto postupem došlo k
extrémnímu rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozených závěrů
odvolacím soudem, čímž se odvolací soud odchýlil od konstantní judikatury
Nejvyššího a Ústavního soudu k otázce hodnocení důkazů (např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 1996, sp. zn. II Odon 14/96 či nález Ústavního
soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07). S ohledem na shora uvedené navrhuje žalobkyně, aby dovolací soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil jinému senátu odvolacího soudu ve smyslu § 243e
odst. 3 o. s.
ř., případně napadené rozhodnutí ve výroku I a II změnil tak, že
se rozsudek obvodního soudu ve výrocích II a IV jako správný potvrzuje, a ve
výroku III tak, že se ukládá žalované uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení. Žalovaná vyjádření k dovolání nepodala. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017
Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou při současném splnění
požadavků § 241 odst. 1 o. s. ř. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li
stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Dovolání žalobkyně nebylo shledáno přípustné. Celému rozsáhlému dovolání je společný příkrý nesouhlas se skutkovými závěry
odvolacího soudu a v návaznosti na to s přijatými závěry právními. Žalobkyně
tedy primárně napadá skutkové závěry odvolacího soudu, které by mohla splnit
kritéria přípustnosti formulované § 237 o. s. ř. v případě, že by žalobkyně
nastolovala otázku procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu v otázce volného hodnocení
důkazů. Žalobkyně konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném
skutkovém zjištění než odvolací soud, a její námitky proto přípustnost dovolání
založit nemohou, neboť jde ve skutečnosti o námitky proti skutkovým zjištěním
odvolacího soudu, jež jsou nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s.
ř.), nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1517/2016, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Odvolací soud v
souladu se zásadami volného hodnocení důkazů dle § 132 o. s. ř. nastavil ve
smyslu projednací zásady a přiměřeného uplatnění břemen tvrzení a prokazování
rámec pro prokázání pravidelného běhu událostí žalující stranou, tedy nutnost
prokázat existenci (s ohledem na okolnosti případu) vážného zájemce o koupi
nemovitostí, který by svou vůli k uzavření určité obchodní transakce zakotvil
do právně významné formy (např. smlouvy o smlouvě budoucí) a vyložil, že obecné
vyjádření zájmu o koupi nemovitostí bez zakotvení kupní ceny a dalších
esenciálií kupní smlouvy (smlouvy o smlouvě budoucí) neprokazuje dostatečnou
úroveň pravděpodobnosti, že by mělo dojít k právně relevantním jednáním o
prodeji věci.
Tvrdí-li žalobkyně, že odvolací soud pochybil v otázce posouzení formy újmy,
kterou žalobkyně utrpěla, nekoresponduje tato výtka s textem odůvodnění
napadeného rozsudku. Odvolací soud sice použil na straně 11 citovanou nepřesnou
formulaci, avšak další text odůvodnění (zejména strana 8) i právní závěry
zřetelně ukazují, že odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou přijatými
závěry. Tato námitka proto taktéž nemůže založit přípustnost dovolání.
Z výše uvedených důvodů se proto dovolání odmítá podle § 243c odst. 1 a 2 o. s.
ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o.
s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 9. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu