U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní
věci žalobců a) Ing. Č. B., b) H. L., zastoupených JUDr. Ivo Pavlů, advokátem
se sídlem v Prostějově, náměstí T.G.Masaryka 11, proti žalované České republice
- Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení
částky 14.958.000 Kč s příslušenstvím každému ze žalobců, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 129/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 12.1.2010, č. j. 35 Co 464/2009 - 68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 4. 2009,
č. j. 12 C 129/2008 - 36, v odstavci I. uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci a) částku 18.000 Kč s příslušenstvím a v odstavci II. uložil žalované
povinnost zaplatit žalobci b) částku 18.000 Kč s příslušenstvím. Současně v
odstavci III. zamítl žalobu v části, v níž se každý ze žalobců domáhal
zaplacení další částky 14.940.000 Kč s příslušenstvím a v odstavci IV. rozhodl
o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12.1.2010, č. j. 35 Co
464/2009 - 68 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci
samé a ve výroku o nákladech řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění
soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se
soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci se po opakovaných úpravách
žalob, jež byly spojeny ke společnému projednání, domáhají vůči žalovanému
Zemědělskému družstvu Bohuslavice v likvidaci přisouzení finanční náhrady za
snížení hodnoty zemědělských staveb, které jim byly vydány v rámci restitucí,
jakož i náhrady za zničené porosty a strojní vybavení. Podle odvolacího soudu
soud prvního stupně podal podrobný přehled všech úkonů soudu i účastníků řízení
majících významný vliv na délku tohoto řízení včetně údajů o datu jejich
realizace, a to od zahájení řízení dne 31.8.1993, kdy byly Okresnímu soudu v
Prostějově doručeny první žaloby spojené ke společnému projednání v rámci
jednoho řízení, do dne 16.2.2006, kdy byl usnesením Krajského soudu v Brně
vydaném pod č.j. 46 K 1/2006-119 prohlášen konkurz na majetek žalovaného, v
důsledku čehož bylo předmětné dosud nepravomocně skončené řízení ze zákona
přerušeno. Dovodil, že v předmětném řízení, trvajícím do okamžiku prohlášení
konkurzu na majetek žalované celkem třináct let, došlo ke vzniku průtahů
zapříčených absencí včasných procesních úkonů či rozhodnutí soudu. Odvolací
soud shodně se soudem prvního stupně věc posoudil ve smyslu ustanovení § 13
odst. 1 věty prvé a § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že délka
posuzovaného řízení čítající ode dne jeho zahájení do okamžiku jeho přerušení
pro konkurz prohlášený na majetek žalované bezmála třináct let, nejenže
neodpovídá skutkové a právní náročnosti projednávané věci, nýbrž je současně
negativně ovlivněna i postupem soudu vyvíjeným v této věci. Zaujal názor, že je
třeba proto poskytnout poškozeným žalobcům zadostiučinění za to, že byli
vystaveni nepříznivým dopadům, a to ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod. Dodal, že nepřiměřená délka řízení znamená
pro účastníka morální újmu, uplatňuje se zde vyvratitelná domněnka její
existence. Odvolací soud považoval za správný též názor soudu prvního stupně,
že při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je nutno přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu s tím, že
tzv. základní částka vychází z celkové délky příslušného řízení a nikoli pouze
z délky průtahů, ke kterým v tomto řízení došlo.
Zaujal názor, že soudem
prvního stupně provedené úpravy základní částky korespondují se závažností
zjištění, která ve vztahu k otázkám týkajícím se složitosti řízení, jednání
žalobců a jejich přispění ke vzniku průtahů v řízení, postupu soudu či významu
předmětu řízení pro žalobce učinil. Soud prvního stupně též správně zohlednil
skutečnost, že posuzované řízení bylo po celou dobu provázeno značnou procesní
aktivitou žalobců, v souvislosti s čímž byla věc, byť nemeritorně, opakovaně
řešena odvolacím soudem a jednou též soudem dovolacím. Shodně se soudem prvního
stupně uzavřel, že za odpovídající částku výše přiměřeného zadostiučinění
příslušející každému ze žalobců v dané věci je třeba považovat 60.000 Kč. Pokud
žalovaný již z této částky každému ze žalobců vyplatil částku 42.000 Kč, zbývá
tedy doplatit rozdíl odpovídající částce 18.000 Kč. Odvolací soud odkazoval na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.1.2006, sp.zn. 25 Cdo 818/2005 a téhož
soudu ze dne 26.9.2007, sp.zn. 25 Cdo 2973/2005 s tím, že tvrzení žalobců o
údajném chystaném investování částky představuje pouhý předpoklad či dokonce
zpětně dovozovaný záměr a nelze v něm spatřovat skutečný následek způsobený
zásahem škodné události do očekávaného průběhu jejich činnosti za obvyklých
okolností. Dále poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.4.1985,
sp.zn. 4 Cz 110/84, ze dne 3.4.2005, sp.zn. 25 Cdo 1863/2004 a ze dne
16.8.2006, sp.zn. 25 Cdo 3029/2005. V souvislosti s tím vyslovil závěr, že
nárok na náhradu škody způsobené nesprávným výkonem veřejné moci může být vůči
státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, pokud poškozený nemůže dosáhnout byť
částečného uspokojení svého nároku vůči jinému subjektu. Uzavřel, že pokud
Zemědělské družstvo Bohuslavice - v likvidaci, proti kterému směřuje žaloba,
existuje, přičemž na jeho majetek byl prohlášen konkurz, který dosud trvá, není
dána žádná konkrétní skutečnost svědčící o tom, že se žalobci nemohou domoci
uspokojení svého nároku vůči tomuto subjektu.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost
zdůvodňovali ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tvrdili, že jejich žalobní
nároky směřovaly jednak k odškodnění nemateriální újmy spočívající v přiměřeném
zadostiučinění a dále v odškodnění ušlého zisku. V souvislosti s odškodněním
ušlého zisku namítali, že soudy obou stupňů neshromáždily dostatečné podklady
pro spravedlivé rozhodnutí. V dovolání poukazovali na skutečnost, že v dané
věci nelze přisvědčit závěrům stávající judikatury s tím, že Zemědělské
družstvo Bohuslavice - v likvidaci stále ještě existuje, ovšem je úpadcem, je
proti němu vedeno konkursní řízení a podle aktuální zprávy je toto řízení v
konečné fázi po podání závěrečné zprávy. Vytýkali odvolacímu soudu, že
nezjišťoval, co bylo předmětem konkursního řízení, jaký lze očekávat výsledek a
zejména zda v něm může být uspokojena jejich pohledávka. Dále namítali, že soud
zásadním způsobem vybočil při hodnocení důkazů, když nepřiléhavě odkázal na
judikaturu, která na věc nedopadá. Podle dovolatelů v judikatuře není
jednoznačně řešeno, zda právní subjekt, na který judikatura odkazuje, by měl
ještě před nárokem uplatněným vůči státu oprávněného uspokojit, je vůbec
způsobilý být účastníkem řízení nositelem povinnosti, která by pak byla reálně
vymahatelná. Navrhli proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť
dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009
(srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související
zákony). Zjistil, že žalobci, zastoupeni advokátem, podali dovolání v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobci dovozovali přípustnost
dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání není přípustné. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního
stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Také podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam
meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí, resp.
jím řešená právní otázka, odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší
judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných
případech (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a
usnesení sv. 4, č. 19). Odvolacím soudem řešenou právní otázkou se Nejvyšší soud ve své rozhodovací
praxi opakovaně zabýval. Vždy dovodil, že nárok na náhradu škody způsobené
nesprávným úředním postupem podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. může být vůči
státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, jestliže by poškozený nedosáhl uspokojení
své pohledávky (z titulu bezdůvodného obohacení) vůči tomu, kdo tento prospěch
získal a je povinen mu ho vydat (srov. např. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu
SR ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. 4 Cz 110/84, Výběr 1985; z aktuální judikatury
pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo
1404/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek
31, pod C 3031; usnesení ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004; usnesení
ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 3029/2005; nebo usnesení ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3782/2008). Nastala-li totiž v důsledku výkonu veřejné
moci taková situace, že mezi účastníky právního vztahu existují určitá práva a
povinnosti, která nejsou plněna, pak újma odškodnitelná podle zákona č. 82/1998
Sb. vznikne teprve tehdy, jestliže v právním vztahu účastníků není možno
dosáhnout plnění. Jinými slovy, svědčí-li poškozenému jako věřiteli právo vůči
jeho dlužníku, které může úspěšně uplatnit, resp. uspokojit, nevzniká mu dosud
nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci vůči státu. Pouze v
případě, že pohledávku oprávněného vyplývající z bezdůvodného obohacení nelze
jako přímý nárok uspokojit, vzniká oprávněnému majetková újma (škoda),
spočívající ve ztrátě majetku (k tomu mutatis mutandis srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2222/2004; nebo usnesení ze
dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004). Sama okolnost, že osoba, která se
bezdůvodně obohatila, neplní vůči tomu, na jehož úkor bezdůvodné obohacení
získala, svoji povinnost vydat mu bezdůvodné obohacení s odůvodněním, že nemá
žádné prostředky ani majetek, neznamená vznik škody podle zák. č. 82/1998 Sb. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004). Ani z dalších námitek dovolatelů týkajících se správnosti rozhodnutí v části, v
jaké bylo rozhodnuto o ušlém zisku, nelze usuzovat na zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí. Za ušlý zisk je považována pouze ta újma, jež
poškozenému vznikla tím, že v důsledku škodné události nedošlo k takovému
rozmnožení jeho majetkových hodnot, jež se dalo očekávat s ohledem na
pravidelný běh událostí. Nepostačuje přitom pouhá pravděpodobnost zvýšení
majetkového stavu v budoucnu, ale musí být poškozeným najisto postaveno, že
nebýt škodní události, tak by se jeho majetkový stav zvýšil.
Vymezení ušlého
zisku pak musí být podloženo existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z
nichž lze usuzovat, že škodní událost skutečně zasáhla do průběhu konkrétního
děje vedoucího k určitému zisku (k těmto závěrům srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 371/2007, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované v
Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4027, CD 4/2007). Závěry odvolacího soudu
tedy i v tomto ohledu odpovídají ustálenému výkladu příslušných hmotněprávních
ustanovení v judikatuře Nejvyššího soudu, a ani v tomto rozsahu tak rozhodnutí
odvolacího soudu není možno přiznat zásadní právní význam. Dovolatelé v dovolání brojí proti skutkovým okolnostem a hodnocení důkazů,
které však dovoláním dle ustanovení 237 odst. 3 o. s. ř. úspěšně napadnout
nelze. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady
volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení
důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, jak je
tomu v dané věci, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry
(srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol. Občanský soudní řád. Komentář,
II. díl., 7. vydání, C. H. Beck v Praze r. 2006, strana 1268). Pokud jde o dovolání žalobců do výroku o náhradě nákladů řízení,
dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu
na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) – srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné
v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a
publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolací soud na závěr odůvodnění usnesení shrnuje, že žalobci
nenaplnili předpoklady pro přiznání náhrady škody, způsobené nezákonným
rozhodnutím státního orgánu (soudu), které jsou upraveny v citovaných
ustanoveních zákona č. 82/1998 Sb. Z důvodů shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí nemá zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř,
neboť je v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání žalobců odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. za
použití § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci
neměli se svým dovoláním úspěch a žalované v souvislosti s podaným dovoláním
zřejmě žádné náklady řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.