25 Cdo 2222/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr Františka Ištvánka a JUDr. Petra Vojtka v právní
věci žalobců a) Ing. R. H., b) Ing. L. N., c) Ing. Z. Ch., d) O.-S. F., a. s.,
e) M. K., f) R. B., g) V. P., h) A. Corp., ch) Ing. B. K., i) Ing. M. N., j)
U. Inc., k) M. V., l) H. U., m) Ing. V. Z., n) P. H., o) Města N., p) Ing. K.
H., žalobců a) – m), o) a p) zastoupených advokátem, žalobce n) zastoupeného
advokátem, proti žalované České republice – Komisi pro cenné papíry, se sídlem
v Praze 1, Washingtonova 7, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
1 pod sp. zn. 17 C 54-65, 78, 79, 88, 108, 153/2001, o dovolání žalobců a) – m)
a p) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2004, č. j. 13 Co
115-131/2004-67, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se proti státu domáhali náhrady škody způsobené nesprávným
úředním postupem Komise pro cenné papíry (dále „KCP“) s tím, že uzavřeli se
společností P. I., a. s., smlouvu o správě portfolia, na jejímž základě tato
společnost spravovala jejich prostředky a cenné papíry, KCP však jako státní
orgán pověřený dozorem nad kapitálovým trhem zanedbala dozor nad touto
společností, která se při správě majetku žalobců dopouštěla nezákonných
postupů, na její majetek byl prohlášen konkurs a portfolio nebylo žalobcům
předáno ani vyúčtováno. Tím vznikla žalobcům škoda, jejíž náhrady se domáhají a
jejíž příčinu spatřují v nesprávném úředním postupu KCP spočívajícím v její
nečinnosti.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 11. 2003, č. j. 17 C 54-65, 78,
79, 88, 108, 153/2001-42, zamítl žalobu žalobce a) o zaplacení 1,314.899,- Kč,
žalobce b) o zaplacení 4,757.926,- Kč, žalobkyně c) o zaplacení 977.512,- Kč,
žalobce d) o zaplacení 11,993.173,- Kč, žalobce e) o zaplacení 797.736,- Kč,
žalobkyně f) o zaplacení 1,918.403,- Kč, žalobce g) o zaplacení 1,142.050,- Kč,
žalobce h) o zaplacení 999.286,- Kč, žalobce ch) o zaplacení 1,905.842,- Kč,
žalobce i) o zaplacení 967.345,- Kč, žalobce j) o zaplacení 2,080.926,- Kč,
žalobkyně k) o zaplacení 449.732,- Kč, žalobkyně l) o zaplacení 1,142.294,- Kč,
žalobce m) o zaplacení 3,486.824,- Kč, žalobce n) o zaplacení 3,003.643,- Kč,
žalobce o) o zaplacení 12,025.932,- Kč, žalobce p) o zaplacení 1,317.201,- Kč,
a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že každý ze žalobců
uzavřel se společností P. I., a. s. (dále jen „PI“) smlouvu o správě portfolia
a svěřil jí své finanční prostředky; dne 10. 5. 2001 zahájila KCP správní
řízení s PI dle § 47 písm. c) zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, za
porušení informační povinnosti a na majetek PI byl usnesením Městského soudu v
Praze ze dne 1. 6. 2001, č. j. 91 K 12/2001-7, prohlášen konkurs s účinky ke
dni 1. 6. 2001, přičemž do soupisu konkursní podstaty byly zahrnuty cenné
papíry a prostředky evidované u amerického makléře. Soud dospěl k závěru, že ve
věci není dán jeden ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, a
to vznik škody, neboť konkursní řízení vedené na majetek PI dosud neskončilo a
není znám jeho výsledek; nelze tedy mít zato, že žalobcům tvrzená škoda
vznikla. Škoda totiž může žalobcům vzniknout, teprve nebudou-li jejich
pohledávky v plném rozsahu uspokojeny v rámci konkursu či likvidace. Soud proto
žalobu pro předčasnost zamítl, aniž se zabýval otázkou, zda se KCP dopustila
nesprávného úředního postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., který by byl v
příčinné souvislosti se vznikem škody.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 2004, č. j. 13
Co 115-131/2004-67, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem
prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry. Dlužníkem žalobců z
právních vztahů založených smlouvami o správě portfolia je především PI a
žalobci se musejí v prvé řadě vypořádat se svým dlužníkem. Na majetek PI byl
prohlášen konkurs a protože právě k tomuto vypořádání směřuje konkursní řízení,
v němž žalobci uplatnili svou pohledávku vůči PI, bude teprve po skončení
konkursního řízení zřejmé, zda jeho nárok proti dlužníkovi bude uspokojen a v
jaké výši, popřípadě k uspokojení pohledávky žalobce může dojít plněním ze
zákonného pojištění prostřednictvím Garančního fondu obchodníků s cennými
papíry. Dokud nebudou vypořádány nároky ze závazkového vztahu mezi žalobcem a
PI, vyplývající ze smlouvy o správě portfolia, je předčasná úvaha o vzniku
škody na straně žalobce v souvislosti s úpadkem jeho dlužníka i o tom, zda a
kdo za ni odpovídá. Námitky žalobce, že řízení je zatíženo vadami, neboť
žalobce nebyl řádně vyzván k doplnění svých tvrzení podle ust. § 118a odst. 2
o. s. ř., a že řízení mělo být s ohledem na probíhající konkursní řízení podle
§ 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušeno, odvolací soud neshledal důvodnými.
Výzva soudu dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř. nebyla na místě, neboť má být
užita, když soud věc právně kvalifikuje jinak než žalobce v žalobě a vznikne
tak potřeba doplnit vylíčení rozhodných skutečností, což však nebyl tento
případ, neboť závěr, že v řízení nebyl prokázán vznik škody, je závěrem
skutkovým a nedošlo ke změně právní kvalifikace. Okolnost, že není splněn
základní předpoklad odpovědnosti za škodu, není důvodem pro přerušení řízení.
Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci a) až m) a p) dovolání, jehož
přípustnost dovozují z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podávají je z
důvodů podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní význam
napadeného rozhodnutí spatřují v posouzení otázky, zda přihlášení pohledávky za
úpadcem do konkursního řízení vylučuje až do skončení konkursního řízení
možnost konkursního věřitele požadovat náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb.,
a namítají, že přihlášení pohledávky má vliv pouze na běh promlčecí lhůty.
Pokud by přihláška pohledávky v konkursním řízení vylučovala podání žaloby o
náhradu škody pro absenci vzniku škody, znamenalo by to, že občanskoprávní
odpovědnost, odpovědnost státu či trestněprávní odpovědnost je subsidiární vůči
odpovědnosti úpadce dle zákona o konkursu a vyrovnání a mělo by to za následek
nemožnost zahájit trestní stíhání pro trestné činy, jejichž znakem je způsobení
škody. Poukazuje na to, že prokuristovi společnosti PI bylo v r. 2001 sděleno
obvinění pro trestný čin zpronevěry s tím, že v důsledku jeho jednání vznikla
na majetku klientů škoda cca 932 mil. Kč, a že v tomtéž roce vyčíslila KCP pro
potřeby trestního řízení proti manažerům PI škodu vzniklou zákazníkům PI ve
výši 1.012,564.435,- Kč. Jestliže trestní stíhání je vedeno proto, že není
sporu o tom, že klientům PI vznikla škoda, může být spor o výši škody a nikoli
o její existenci, jinak by muselo být trestní stíhání zastaveno. Dále namítají,
že PI měla žalobcovy peněžní prostředky a z nich zakoupené cenné papíry
spravovat v souladu se smlouvou o správě portfolia, a protože se jednalo o jeho
zákaznický majetek ve smyslu zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, který
není součástí majetku obchodníka s cennými papíry a není ani součástí konkursní
podstaty, je správce konkursní podstaty povinen jej vydat. Právní názor, že
škoda dosud nevznikla, když žalobce přihlásil pohledávku do konkursu, aniž je
postaveno najisto, zda přihlašovaná pohledávka vůbec spadá do konkursní
podstaty, je proto předčasný. Vzhledem k tomu, že konkursní řízení a řízení o
vyloučení majetku z konkursní podstaty může mít vliv na výši případné škody,
měl soud řízení v této věci podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušit do
skončení konkursního řízení nebo do rozhodnutí o vylučovací žalobě. Názor
odvolacího soudu, že „závěr soudu prvního stupně o tom, že nebyl prokázán vznik
škody, není závěrem právním, nýbrž skutkovým“, považuje dovolatel za nesprávný.
Protože soud žalobu zamítl z důvodu, že žalobci žádná škoda nevznikla, změnil
tím právní kvalifikaci žalobcem tvrzených skutkových okolností, a protože ho
nepoučil a nevyzval k doplnění skutkových tvrzení dle ust. § 118a odst. 2 o. s.
ř., znemožnil mu tím argumentaci k odlišnému právnímu názoru soudu a zatížil
řízení vadou ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Navrhl, aby
dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 o.
s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Žalobci a) až m) a p) napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde ani o případ, že by v této věci
bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí
bylo zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatelé spatřují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v posouzení
otázky, zda přihlášení pohledávky za úpadcem do konkursního řízení vylučuje až
do skončení konkursního řízení možnost konkursního věřitele požadovat náhradu
škody dle zákona č. 82/1998 Sb., a to i za situace, že zatím není postaveno
najisto, zda přihlašovaná pohledávka vůbec spadá do konkursní podstaty. Tuto
otázku na obdobném skutkovém základě řešil dovolací soud již v jiných
rozhodnutích (např. rozsudek ze dne 1. září 2004 sp. zn. 25 Cdo 2625/2003 –
Soubor rozhodnutí NS ČR sv. 31 – C 3030, rozsudek ze dne 23. února 2005 sp. zn.
25 Cdo 1704/2004) a nejde ani o otázku, která by odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem byla rozhodována rozdílně.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žaloba na náhradu
škody způsobené nesprávným úředním postupem KCP při kontrole činnosti
společnosti PI (obchodníka s cennými papíry) je předčasná, neboť v době
rozhodování soudu ještě nevznikla žalobcům škoda, spočívající v hodnotě jejich
majetku smluvně svěřeného do správy společnosti PI (akcií a hotovosti na
účtech), jejíž náhrady se na státu domáhají.
Zásadně je třeba vycházet z toho, že pouze tehdy, měl-li nedostatek v činnosti
orgánu, za nějž nese stát odpovědnost, dopad do majetkové sféry účastníka,
vzniká mu škoda jakožto předpoklad pro uplatnění práva na náhradu škody podle
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti. Náhrady za plnění,
k němuž je povinen přímý dlužník, se však nelze úspěšně domáhat na dalších
subjektech z titulu jejich odpovědnosti za škodu dříve, než vůbec majetková
újma věřiteli vznikla, což platí i v případě, že náhrada škody je požadována po
státu z titulu jeho odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
nesprávným úředním postupem jeho orgánů vůči dlužníkovi. Povinnost správce
portfolia vypořádat prostředky mu svěřené vzniká z jeho závazku ve smlouvě
uzavřené se žalobci, tedy z jejich vzájemného vztahu založeného smluvním
ujednáním, a v prvé řadě v tomto vztahu musí žalobci v rámci svých oprávnění
vůči obchodníkovi s cennými papíry vypořádat své nároky vyplývající ze smluv o
správě portfolia. Ve vztahu k jiným subjektům lze jejich mimozávazkovou
odpovědnost za vznik majetkové újmy, spočívající ve ztrátě hodnoty majetku
svěřeného do správy společnosti PI, uplatňovat až poté, co tato újma z právního
vztahu mezi obchodníkem s cennými papíry a jeho zákazníkem vznikla, tedy
jakmile právo žalobce na plnění nebylo a již nemůže být uspokojeno. Nemůže být
tedy uplatněna před vypořádáním práv a pohledávek zákazníka vůči obchodníkovi s
cennými papíry.
Teprve jestliže pohledávky žalobců vyplývající z právního vztahu ze smluv o
správě portfolia nelze jako jejich přímé nároky uspokojit, vzniká jim majetková
újma, spočívající ve ztrátě jejich majetku, smluvně svěřeného do správy
společnosti PI. Sama okolnost, že smluvní partner žalobců, byť je v konkursu,
neplní vůči nim své závazky, neznamená vznik škody žalobců, jejíž náhrady se
domáhají, a škoda také nevzniká již v okamžiku, kdy správce portfolia či orgán
státního dozoru nad činností obchodníka s cennými papíry poruší své povinnosti.
Na tom nemění nic ani námitka, že zatím není postaveno najisto, zda akcie a
hotovost na účtech žalobců, spravovaných společností PI, patří do konkursní
podstaty úpadce či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z
30. 8. 2005 sp. zn. 25 Cdo 2402/2004).
Jestliže škoda neexistuje k okamžiku, ve kterém soud rozhoduje o uplatněném
nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, a soud žalobu zamítne
tzv. „pro tentokrát“, aniž by se musel zabývat splněním dalších předpokladů
odpovědnosti za škodu a případně její výší.
Jak vyplývá z výše uvedeného, otázka vzniku škody spočívající v neuspokojení
pohledávek žalobců vůči společnosti PI byla v dané věci odvolacím soudem
zodpovězena v souladu s hmotným právem a nejedná se ani o otázku, jež by
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem byla rozhodována rozdílně; tato otázka
byla ostatně dovolacím soudem již vyřešena ve výše uvedených rozhodnutích.
Proto ani tato otázka není zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatelé namítají, že řízení je zatíženo vadou, neboť nebyli podle ust. §
118a odst. 2 o. s. ř. poučeni a vyzváni k doplnění vylíčení rozhodných
skutečností, a že soud měl řízení v této věci podle § 109 odst. 2 písm. c) o.
s. ř. přerušit, neboť konkursní řízení a řízení o vyloučení majetku z konkursní
podstaty může mít vliv na výši případné škody. Uplatňují tak dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Tento dovolací důvod však přípustnost
dovolání nezakládá, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání
přípustné. V dané věci však není dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. přípustné.
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný, dovolací soud dovolání žalobců a) až m) a p)
podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci a) až m) a p) nemají s
ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v
dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. září 2005
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu