25 Cdo 1863/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Marty Škárové v právní věci
žalobců A) J. K., B) Mgr. Z. M., C) L. H., D) V. L., E) J. M., F) H. S., G) M.
S., H) B. S., CH) J. B., I) M. M., J) P. P., K) R. P., L) Ing. M. Š., M) Ing.
E. P., N) I. P., O) K. K., P) Ing. H. P., Q) Š. Š., R) Ing. V. Š., Ř) Ing. M.
H., S) Dr. J. R., Š) M. S., T) Ing. B. F., U) J. N., V) M. K., W) P. K., X)
RSDr. V. J., Y) V. S. a Z) J. P. proti žalované České republice - Ministerstvu
financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené advokátem, o náhradu
škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 203/2001, o
dovolání žalobce K) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu
2003, č. j. 20 Co 425/2003-56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se proti státu domáhali náhrady škody způsobené nesprávným úředním
postupem ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „zákon“, spočívajícím v
nedostatečném dozoru Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami nad činností
I. Družstevní záložny se sídlem v O. (dále též jen „I. DZ“), na kterou byla v
důsledku neuspokojivé hospodářské situace uvalena nucená správa a následně byl
na její majetek prohlášen konkurs. Žalobcům jako členům I. DZ tak vznikla
škoda, která spočívá v nemožnosti disponovat peněžními prostředky vloženými do
I. DZ, a to ve výši vkladů, k nimž přirůstá úrok z prodlení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 11. 2002, č. j. 41 C 203/2001-26,
zamítl žalobu, jíž se domáhali žalobce A) zaplacení 259.912,20 Kč s
příslušenstvím, žalobkyně B) 19.806,60 Kč s příslušenstvím, žalobkyně C)
329.075,60 Kč s příslušenstvím, žalobkyně D) 223.043,10 Kč s příslušenstvím,
žalobkyně E) 117.984,70 Kč, žalobkyně F) 234.800,- Kč s příslušenstvím,
žalobkyně G) 367.610,50 Kč s příslušenstvím, žalobce H) 375.185,60 Kč s
příslušenstvím, žalobkyně CH) 207.428,- Kč s příslušenstvím, žalobkyně I)
191.281,10 Kč s příslušenstvím, žalobce J) 77.543,- Kč, žalobce K) 877.178,- Kč
s příslušenstvím, žalobce L) 254.840,- Kč s příslušenstvím, žalobce M)
114.279,60 Kč s příslušenstvím, žalobkyně N) 76.503,- Kč, žalobce O) 180.518,60
Kč s příslušenstvím, žalobkyně P) 569.252,90 Kč s příslušenstvím, žalobkyně Q)
708.994,20 Kč s příslušenstvím, žalobce R) 488.883,90 Kč s příslušenstvím,
žalobce Ř) 312.366,- Kč s příslušenstvím, žalobce S) 669.928,- Kč s
příslušenstvím, žalobkyně Š) 131.064,- Kč s příslušenstvím, žalobkyně T)
103.317,80 Kč, žalobkyně U) 185.406,- Kč s příslušenstvím, žalobce V) 270.646,-
Kč, žalobce W) 28.969,- Kč s příslušenstvím, žalobce X) 32.716,10 Kč s
příslušenstvím, žalobce Y) 69.187,- Kč a žalobkyně Z) 143.502,- Kč s
příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 36 K 8/2000,
byl na majetek I. DZ prohlášen konkurs, jímž byla plynule nahrazena nucená
správa zavedená podle ustanovení § 28b zákona č. 87/1995 Sb. v reakci na
zjištěné závady v hospodaření záložny. Žalobci jsou členy I. DZ, která je i
nadále zapsána v obchodním rejstříku, konkursní řízení stále trvá a jeho
ukončení je podle soudu „v nedohlednu“. Soud věc posoudil podle zákona č.
82/1998 Sb. a dospěl k závěru, že k okamžiku vyhlášení rozsudku není a ani
nemůže být prokázána existence škody jako konkrétní újmy v majetkové sféře
žalobců, jakož i v majetkové sféře ostatních členů družstevních záložen, kteří
v podobné situaci podávají žaloby. Je proto nadbytečné zabývat se nyní tím, zda
dosavadní činnost resp. nečinnost dozorujícího úřadu lze kvalifikovat jako
nesprávný úřední postup. V současné době není a nemůže být postaveno najisto, s
jakým výsledkem skončí konkursní řízení, případně likvidace záložny, a jaké
prostředky budou jednotlivým členům záložny vyplaceny, jaká tedy bude výsledná
újma v majetkové sféře jednotlivých členů, pokud k ní vůbec dojde. Tvrzení
žalobců, že přijdou o všechny své prostředky, které do I. DZ vložili, je přitom
podle soudu předčasné. Teprve poté, kdy budou vyčerpány všechny zákonné
možnosti jednotlivých členů družstevních záložen k tomu, aby uspokojili nároky
z jejich členství přímo proti I. DZ, budou se moci obrátit s nárokem na náhradu
škody, jejíž výše bude až tehdy přesně vyčíslitelná, na stát; nenastal tedy
ještě okamžik možnosti uplatnění práva na náhradu škody (actio nata). Není
prozatím vůbec zřejmé, kdo a v jaké výši za případnou škodu odpovídá a nemohla
ještě začít běžet ani promlčecí doba, proto soudu nezbylo než žalobu zamítnout
pro její předčasnost.
K odvolání žalobců K), S) a T) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
13. 11. 2003, č. j. 20 Co 425/2003-56, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu
k těmto žalobcům potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se
i s jeho právním závěrem o předčasnosti žaloby. I. DZ je dlužníkem žalobců z
jejich právních vztahů založených smlouvami o vkladu a v prvé řadě je ona
povinna se s nimi vypořádat. Za situace, kdy probíhá konkursní řízení o majetku
I. DZ, jehož účelem je uspokojení věřitelů, a kdy žalobci své pohledávky z
vkladů přihlásili k rozvrhu, nejsou podmínky pro zkoumání, zda a v jaké výši
jim mohla vzniknout škoda, za níž by nesla žalovaná odpovědnost. Sama o sobě
okolnost, že žalobci nemohou disponovat svými vklady, přitom újmou v majetkové
sféře není; tato skutečnost by sice za určitých okolností mohla vést ke vzniku
škody (jiného druhu, než žalobci uplatnili v tomto řízení), avšak i za ni by v
rámci vkladového vztahu v prvé řadě odpovídala záložna, které žalobci peníze
poskytli. Výsledek zpeněžení konkursní podstaty a rozhodnutí o rozvrhu nelze
předjímat a proto je až do zrušení konkursu předčasné uvažovat o vzniku škody,
jako majetkové újmy ve smyslu § 420 obč. zák. věřitelům úpadce, a o tom, kdo za
ni odpovídá. Podle odvolacího soudu se proto soud prvního stupně, za situace
kdy není doložen samotný vznik škody, správně nezabýval otázkou případné
odpovědnosti státu.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce K) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů ohledně
předčasnosti žaloby a namítá, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí
zcela pominul otázku běhu promlčecí doby ve vztahu k možnosti domáhat se
náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Dovolatel v žalobě tvrdil, že
nečinností Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami došlo na jeho straně ke
snížení majetku v podobě poskytnutí členského vkladu a dalších plnění na
termínované vklady I. DZ a současně škodu vyčíslil ve výši, u níž ke dni podání
žaloby bylo zřejmé, že právě o tuto částku došlo ke snížení hodnoty jeho
majetku; dovozoval i příčinnou souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním
postupem a vznikem škody. Dovolatel by souhlasil se zamítnutím žaloby v té
části, kde byl jeho nárok uspokojen jiným způsobem, a to z prostředků
Zajišťovacího fondu družstevních záložen. V této souvislosti pak zákonodárce
pamatoval i na situaci, kdy na majetek družstevní záložny je prohlášen konkurs,
když podle přechodných ustanovení zákona č. 212/2002 Sb., pokud byl na majetek
družstevní záložny prohlášen konkurs a do dne účinnosti tohoto zákona nebylo
doposud vydáno rozvrhové usnesení, vstupuje Zajišťovací fond družstevních
záložen dnem účinnosti tohoto zákona do věřitelských práv oprávněné osoby v
rozsahu odpovídajícímu právu této osoby na výplatu náhrady. Podle dovolatele je
plně v jeho dispozici (jako žalobce domáhajícího se náhrady škody), aby svými
dispozičními úkony rozsah škody rozšiřoval nebo zužoval v závislosti na tom,
zda a jakým způsobem byl jeho nárok uspokojen. Otázkou tedy podle dovolatele
zůstává, jakým způsobem by bylo s nárokem na náhradu škody podle zákona č.
82/1998 Sb. nakládáno za situace, kdy oprávněná osoba nepřihlásí svůj nárok
jako pohledávku do konkursu, příp. zda dovolatel je skutečně povinen strpět
několikaleté čekání na výsledek konkursního řízení, v rámci jehož rozvrhového
usnesení by případně byla jeho pohledávka uspokojena, a dále, zda v případě
žalobce skutečně nepočala běžet promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhradu
škody z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
nesprávným úředním postupem, jak v odůvodnění naznačil soud prvního stupně.
Dovolatel má také zato, že přinejmenším podle obsahu rozvrhového usnesení v
konkursu bude zřejmé, v jakém rozsahu budou uspokojeny nároky věřitelů, a tedy
i dovolatele, soud pak podle něj měl postupovat ve smyslu ustanovení § 109
odst. 2 písm. c) o.s.ř. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí
odvolacího soudu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání podala vyjádření žalovaná, v němž namítá, že žalobce neuvedl, v čem
spatřuje ve věci samé po právní stránce otázku zásadního významu. Ztotožňuje se
s rozhodnutími soudů obou stupňů a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 803/2003, kde byla řešena obdobná právní
otázka. Podle žalované do skončení konkursního řízení není možné o vzniku škody
a její výši uvažovat, neboť je možné, že pohledávka žalobce vůči družstevní
záložně bude uspokojena z konkursní podstaty. Skutečnost, že žalobce je v
současné době omezen v disponibilitě se svými prostředky, podle žalované
neznamená, že byl této možnosti zbaven, navíc od okamžiku, kdy tyto prostředky
vložil do záložny, mu svědčí za touto záložnou pohledávka. Žalovaná navrhla,
aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání, které bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o.s.ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, a nejde ani o případ, že by v této věci bylo
soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo
zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod
dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací
soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý
právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního
stupně vychází ze závěru, že žaloba na náhradu škody je předčasná, neboť v době
rozhodování soudu ještě nevznikla škoda, jejíž náhrady se žalobce K) jako člen
I. Družstevní záložny domáhá na státu z titulu jeho odpovědnosti podle zákona
č. 82/1998 Sb. Otázka vzniku škody byla tedy určující pro rozhodnutí ve věci a
v jejím tvrzeném nesprávném posouzení spatřuje dovolatel zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí.
Podle § 13 odst. 1 věty první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.
Ustanovení § 13 zákona zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na
zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří
podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) existenci příčinné
souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Škoda,
spočívající v tom, že nárok člena družstevní záložny na vyplacení vkladu nebyl
v důsledku špatného hospodaření s členskými vklady plně uspokojen, nevzniká již
v okamžiku, kdy družstevní záložna poruší své povinnosti vyplývající ze
závazkového vztahu, nýbrž až okamžikem, kdy je zřejmé, že se právo člena
záložny (věřitele) na plnění proti záložně (dlužníkovi) fakticky stalo
nevymahatelným, a že je vyloučeno, aby vůbec bylo uspokojeno. Vznik škody na
straně člena družstva tedy předpokládá, že jeho právo na výplatu vkladu není
uspokojeno a že je již nelze na povinném subjektu vymáhat. Z tohoto hlediska
není rozhodující, zda došlo k prodlení s výplatou peněžních vkladů, neboť
příčinou vzniku škody, jejíž náhrada je na žalované požadována a jež má
spočívat v neuspokojené pohledávce žalobce z vkladu v družstevní záložně, není
samotné prodlení s tímto plněním. V případě probíhajícího konkursu na majetek
družstva to znamená, že členům může škoda vzniknout až tehdy, pominou-li účinky
prohlášeného konkursu, neboť teprve nebude-li jejich nárok uspokojen ani v
rámci konkursu (popř. likvidace), vzniká jim majetková újma. Náhrady za plnění,
k němuž je povinen přímý dlužník (mimozávazková odpovědnost za vznik uvedené
újmy), se totiž nelze úspěšně domáhat na dalších subjektech z titulu jejich
odpovědnosti za škodu dříve, než vůbec majetková újma věřiteli vznikla, tj.
dříve než je zřejmé, že právo na vyplacení vkladu nebylo a již nemůže být
záložnou uspokojeno (srov. obdobně rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SR ze dne
16. 4. 1985, sp. zn. 4 Cz 110/84, Výběr 1985). Za této situace není namístě
řešit otázku promlčení, jak se domáhá dovolatel, neboť nevznikla-li dosud
škoda, nemohly začít běžet promlčecí doby.
Názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí, že v době
probíhajícího konkursního řízení na majetek družstevní záložny nevznikla
žalobci jakožto členu této záložny škoda, spočívající v neuspokojení jeho
nároků na výplatu vkladů, je správný stejně jako závěr o předčasnosti žaloby.
Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá tedy po právní stránce zásadní
význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), neboť právní otázku řeší v souladu s hmotným
právem i s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003, publikovaný v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 30, pod C 2822, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 100/2004, ze dne 7. 10.
2004, sp. zn. 25 Cdo 105/2004, a ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004,
a obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo
803/2003, publikovaný v časopise Právní rozhledy 17/2004, str. 652, nebo
rozsudek téhož soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 953/2003, publikovaný v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 28, pod C 2288), a dovolání
proti němu tak není přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce K)
odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 150 o.s.ř.; důvody zvláštního
zřetele hodné pro takový postup shledal dovolací soud v tom, že dovolatel má
podstatnou část vkladu u I. DZ zablokovánu bez možnosti s ní nakládat, přičemž
neúspěch dovolání se odvíjí především od předčasnosti žaloby, aniž by mohl
uplatnit své výhrady ke správnosti úředního postupu orgánu státu. Za této
situace by bylo přílišnou tvrdostí uložit mu povinnost k náhradě nákladů
dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. května 2005
JUDr. Petr Vojtek,v.r.
předseda senátu