32 Odo 315/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr.
Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně V., a. s., zastoupené,
advokátem, proti žalované C., k. s., o zaplacení 1 265 314 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod
sp. zn. 43/33 Cm 711/96, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 22. prosince 2003 č. j. 5 Cmo 177/2002 - 69, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. prosince
2003 č. j. 5 Cmo 177/2002 - 69
a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. ledna
2002 č. j. 43/33 Cm 711/96 - 55, se zrušují a věc
se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. prosince
2003 č. j. 5 Cmo 177/2002
- 69 potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. ledna 2002
č. j. 43/33 Cm 711/96 - 55, jímž bylo odmítnuto podání žalobkyně ze dne 1.
dubna 1996 z důvodu neodstranění vad žaloby a dále bylo rozhodnuto o vrácení
soudního poplatku ve výši 50 620 Kč žalobkyni a náhradě nákladů řízení (výrok
I.). Současně odvolací soud nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému
z účastníků (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že
žalobkyně přes řádnou výzvu k odstranění vad
žaloby /usnesením soudu prvního stupně ze dne 29.
listopadu 2004 č. j. 43/33 Cm 711/96 - 53/ s upozorněním na následky jejího
nesplnění neuvedla dostatek skutkových tvrzení k uplatněnému nároku. Za
situace, kdy se na základě jí tvrzeného závazkového vztahu
domáhala po žalované zaplacení kupní ceny, byla žalobkyně povinna uvést
zejména, zda a kdy byla mezi účastníky uzavřena smlouva, co bylo obsahem
smluvních ujednání (popíše konkrétní práva a povinnosti stran, včetně dohody o
ceně, splatnosti, dohody o ceně způsobu splnění závazku, případně dohodnuté
sankce za porušení povinnosti atd.), co bylo předmětem plnění (druh, množství,
kvalita), zda a kdy žalobkyně ve prospěch žalované plnila, jakým
způsobem a v jakém rozsahu, zda a kdy žalovaná plnění převzala, kdy nastala
splatnost ceny plnění, na základě jakých skutečností dospěla žalobkyně k výše
uvedené fakturované částce, pokud nebyl požadovaný úrok z prodlení smluven,
sdělit jakým způsobem dospěla k jeho výši. Žaloba sice odkazuje na kupní
smlouvu a faktury s dodacím listem, které však samy o sobě, i když jsou
připojeny, žalobou ani její součástí nejsou, takže podle odvolacího soudu není
zřejmé, proč se žalobkyně zaplacení vymáhané částky domáhá a z jakých
skutkových okolností tento nárok dovozuje. Neodstraněné vady žaloby jsou
takového charakteru, že neumožňují pokračovat v řízení (§ 43 o. s. ř.).
Pokud za této situace soud prvního stupně žalobu pro její
neprojednatelnost odmítl, postupoval správně, a protože tento nedostatek nebyl
odstraněn ani v odvolacím řízení, jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho
přípustnost o ustanovení § 239 odst. 3 občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“). Namítá, že pokud podle soudu prvního stupně její žaloba
všechny náležitosti neobsahovala, měl ji odmítnout již před vydáním platebního
rozkazu, a nikoli platební rozkaz vydat, jak učinil. Z postupu soudu prvního
stupně žalobkyně dovodila, že žaloba byla dostačující jak pro zahájení řízení,
tak pro vydání soudního rozhodnutí – platebního rozkazu. Pokud
tedy soud prvního stupně vydal ve věci platební rozkaz bez výzvy k doplnění
tvrzení a tuto výzvu učinil až po podání odporu, není jeho postup končící
odmítnutím žaloby opodstatněný. Podle dovolatelky soud prvního stupně po ní
nesprávně požadoval doplnění skutečností významných z hlediska hmotného práva,
ale nikoli pro procesní stránku věci, takže o vadu žaloby, která by bránila
pokračování v řízení, nešlo. Tím, že soudy spojovaly s nedoplněním údajů
vyžadovaných soudem prvního stupně nesprávné následky podle ustanovení § 43
odst. 2 o. s. ř., jednaly v rozporu se zákonem. Za
vadu řízení dále považuje zejména to, že soud v rozporu s ustanovením § 120 o.
s. ř. žádným způsobem nezjišťoval okolnosti rozhodné pro posouzení věci a
neprováděl ve věci důkazy, a to přesto, že rozhodné okolnosti
byly žalobkyní tvrzeny a důkazy k jejich prokázání byly žalobkyní navrhnuty.
Nesprávným postupem obou soudů tak byla žalobkyni odňata možnost jednat před
soudem. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení soudů obou
stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání usnesení soudů obou stupňů se
uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body
1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění
účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je v dané věci přípustné podle § 239 odst. 3 o. s. ř., neboť
směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo
potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu
(žaloby) a je i důvodné.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání, přičemž vzhledem k přípustnosti podaného
dovolání je dovolací soud povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.
(tzv. zmatečnostem), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.). I když dovolatelka v dovolání tytu vady uplatňovala, její dovolací
argumenty jsou však kritikou právního posouzení věci odvolacím soudem (i soudem
prvního stupně) při řešení procesní otázky (otázky náležitostí žaloby a ani z
obsahu spisu se tyto vady nepodávají. V mezích uplatněného dovolacího důvodu se
proto Nejvyšší soud zabýval správností právního závěru odvolacího soudu, že
žaloba pro nevylíčení rozhodujících skutečností trpí vadami bránícími
pokračování v řízení.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Obsahové náležitosti žaloby vymezuje ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. tak, že
žaloba musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení
a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby,
označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem
vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností,
označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z ní patrno,
čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů
musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační
číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje
potřebné k identifikaci účastníků řízení.
Ve shodě s výkladem podávaným právní teorií i soudní praxí se rozhodujícími
skutečnostmi ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. rozumějí údaje, které
jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud
rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí
skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém
rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (shodně též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996, sp.
zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník
1998, pod číslem 4), tj. nemožnost záměny s jiným
skutkem. Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod
žaloby) není povinen v návrhu uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží
k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující
odlišení od předmětů jiných řízení. Tentýž předmět řízení je ve smyslu §
83 o. s. ř. upravující překážku litispendence (věci zahájené) a ve smyslu § 159
odst. 3 o. s. ř. upravující překážku rei iudicatae (věci pravomocně rozhodnuté)
dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze
stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. I s
ohledem na nutnost posouzení, zda se nejedná o tentýž předmět řízení a nejsou
tudíž dány uvedené překážky řízení, musí předmět řízení splňovat všechny
náležitosti předepsané v § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř.
Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného
práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43
odst. 2 o. s. ř .), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující
skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, č.
j. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002,
pod číslem 209); povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Vylíčení
rozhodujících skutečností pak může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu
na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou
v textu žaloby výslovně odkáže (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v rozsudku
ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96 a dále v
rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35).
Podle ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jsou účastníci řízení k
dosažení jeho účelu povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci
významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na
zahájení řízení) nebo písemná vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.
V návrhu na zahájení řízení jde o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla
projednatelná, tj. že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími
skutečnostmi. Povinnost účastníka uložená mu ustanovením § 101 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. se tedy týká všech významných skutečností pro rozhodnutí ve věci.
Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v
řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení
těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez
dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi
tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor.
Ustanovení § 43 o. s. ř. pak určuje, že předseda senátu usnesením vyzve
účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny
stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo
doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je
třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy
senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento
nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení,
odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena
nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
V projednávané věci spočívá napadené rozhodnutí na závěru, že žaloba postrádá
vylíčení rozhodujících skutečností, neboť v ní chybí základní údaje zejména o
poskytnutí plnění žalované - není v ní uvedeno, kdy, v jakém množství a jaké
zboží mělo být žalované dodáno, přičemž tyto údaje nebyly uvedeny ani v podaném
odvolání. Tento právní závěr shledává dovolací soud nesprávným.
Z žaloby na č.l. 1 spisu se podává, že se jí žalobkyně po žalované domáhala
úhrady plnění, které jí dodala na základě kupní smlouvy o prodeji a nákupu
vlnařské příze česané ze dne 16. 10. 1992, přičemž cenu plnění vyúčtovala
čtyřmi daňovými doklady. Na č.l. 5 – 21 spisu jsou
založeny citovaná smlouva, daňové doklady - faktury a dodací listy, které jsou
v žalobě označeny jako důkazy a jsou jako přílohy připojeny k žalobě.
Usnesením ze dne 29. listopadu 2001 č. j. 43/33 Cm 711/96-53 soud prvního
stupně žalobkyni vyzval, aby ve lhůtě deseti dnů ode dne doručení usnesení
doplnila své podání – žalobu vylíčením rozhodujících skutkových tvrzení, tak že
vylíčí všechny skutečnosti potřebné pro posouzení důvodnosti žalovaného nároku
včetně dat, které nastaly. Přitom ji poučil, že toto
doplnění má provést tak, že uvede obsah smluvních ujednání potřebných pro
rozhodnutí soudu, jak a kdy splnila závazek ze smlouvy a co bylo předmětem
plnění a jak a kdy se stala žalovaná částka splatnou. Také ji vyzval, aby k
tvrzeným skutečnostem označila důkazy. Současně ji poučil, že žalobu podle § 43
odst. 2 o. s. ř. odmítne, jestliže ve stanovené lhůtě vytčené vady žaloby
neodstraní a v řízení nebude možné pro tyto nedostatky pokračovat.
Z odvolání žalobkyně ze dne 8. dubna 2002 (č.l. 59 spisu) proti usnesení soudu
prvního stupně o odmítnutí žaloby se mimo jiné podává, že žalobkyně zpřesňuje
svou žalobu tak, že rozvádí rozhodující skutečnosti uvedené v žalobě s tím, že
žaloba ze dne 1. 4. 1996 obsahovala veškeré náležitosti, které jsou na tento
procesní úkon ve smyslu § 42 a 79 o. s. ř. kladeny.
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že žalobkyně neuvedla v žalobě a ani v
odvolání proti usnesení soudu prvního stupně některé ze skutečností, jejichž
doplnění bylo soudem požadováno. Odvolací soud však pochybil, pokud spojoval s
jejich nedoplněním právní účinky podle § 43 odst. 2 o. s. ř., neboť jejich
absence projednatelnosti žaloby nebránila.
Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně vymezila předmět sporu částečným
vylíčením rozhodujících skutečností jednak v žalobě a jednak zprostředkovaně
odkazem na listiny, které coby důkazní materiál připojila k
žalobě a na které v textu žaloby a odvolání výslovně odkázala. Z textu
žaloby a připojených příloh (zejména ze smlouvy ze
dne 16. 10. 1992, dodacích listů a daňových dokladů
- faktur) bylo nepochybné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Bylo
jasné, že se žalobkyně domáhá zaplacení ceny zboží, které žalované dodala na
základě smlouvy ze dne 16. 10. 1992, přičemž rovněž bylo skutkově dostatečně
vymezeno, o jaké zboží se jednalo. Nelze tak souhlasit se soudem prvního
stupně, pokud po žalobkyni požadoval doplnění žaloby také o údaj, co bylo
předmětem plnění. Pokud ji pak soud vyzýval k doplnění dalších údajů,, byly
tyto skutečnosti nepochybně významné pro meritorní posouzení věci, nikoli však
nutné pro projednání žaloby. Nebyly totiž potřebné k individualizaci nároku
žalobkyně, neboť i bez jejich uvedení bylo zřejmé, jaký
nárok a na základě čeho žalobkyně uplatňuje. Jak již bylo
výše uvedeno, nedostatek potřebných tvrzení představuje vadu žaloby ve
smyslu ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. jen za situace, že brání
pokračování v řízení, tedy jen jestliže má za následek, že v žalobě není
vymezen předmět řízení po skutkové stránce, a to v takovém rozsahu, který
neumožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným
skutkem). O takový případ však v posuzované věci nešlo. Dovolací soud tak
shledal důvodnou námitku dovolateky, že soudy obou stupňů po ní požadovaly
doplnění skutečností významných z hlediska hmotného práva, nikoli pro procesní
stránku věci a že s jejich nedoplněním spojovaly nesprávně následky podle § 43
odst. 2 o. s. ř.
Shora již bylo uvedeno, že žalobkyně vylíčila rozhodující skutečnosti nutné k
tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, nejen v
samotné žalobě, ale zprostředkovaně i odkazem na přílohy připojené k
žalobě a k odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby. Jak
se podává z odůvodnění dovoláním napadeného usnesení, odvolací soud však toto
zprostředkované vylíčení rozhodujících skutečností mající původ v odkazu na
listiny připojené k žalobě a k odvolání zcela pominul, čímž postupoval v
rozporu s konstantní soudní judikaturou (viz shora již citované rozsudky
Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 370/96 a sp. zn. 29 Cdo 1089/2000).
Za uvedené situace, kdy žalobkyně rozhodující skutečnosti umožňující
vymezení skutkového základu věci ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř. vylíčila,
dovolací soud přisvědčil dovolatelce, že překážka řízení nenastala a v řízení
tak bylo možné o uplatněném nároku pokračovat. Soud prvního stupně proto
pochybil, pokud po vyzvání žalobkyně podle § 43 odst. 1 o. s. ř. žalobu podle
§ 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl; odvolacímu soudu je pak třeba vytknout, že toto
procesní pochybení soudu prvního stupně v rámci odvolacího řízení nenapravil.
Další námitce dovolatelky o projednatelnosti žaloby v případě předcházejícího
vydání platebního rozkazu dovolací soud nepřisvědčil.
Otázka, zda-li byly splněny podmínky pro vydání platebního rozkazu, je v
souvislosti s posuzováním úplnosti žalobního návrhu (§ 79 odst. 1 o. s. ř.)
nerozhodná. Skutečnost, že ve věci byl dříve vydán platební
rozkaz, nedostatky žaloby nikterak nezhojuje (srov. shodně usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 9. července 2003, sp. zn. 29 Odo 215/2003). Vydá-li soud platební
rozkaz, aniž je splněna podmínka, že uplatněné právo
vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem v žalobě, nečiní
to neprojednatelnou žalobu projednatelnou.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím
soudem co do závěru, že byly splněny
podmínky pro odmítnutí žaloby, neobstojí a dovolací důvod dle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení
zrušil; protože důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243b odst. 2, 3 a 6 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu
rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. ledna 2005
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu