USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce I. G., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Richardem Malečkem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Lužná 716/2, PSČ 160 00, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, PSČ 118 10, identifikační číslo osoby 00006947, o zaplacení 167.955.700 Kč s příslušenstvím, 1.071.000 Kč s příslušenstvím, 1.785.000 Kč s příslušenstvím a 2.380.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 319/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, č. j. 5 Cmo 169/2018-1232, takto:
Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, č. j. 5 Cmo 169/2018-1232, se zamítá.
[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 12. 2017, č. j. 15 Cm 319/2006-1149:
1) uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 102.332.100 Kč s příslušenstvím (výrok I.),
2) uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1.071.000 Kč s příslušenstvím (výrok II.),
3) uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1.785.000 Kč s příslušenstvím (výrok III),
4) zamítl žalobu o zaplacení 65.623.600 Kč s příslušenstvím (výrok IV.), 5) zamítl žalobu o zaplacení 2.380.000 Kč s příslušenstvím (výrok V.), 6) uložil žalobci povinnost zaplatit České republice náklady řízení ve výši 17.510,41 Kč (výrok VI.),
7) uložil žalované povinnost zaplatit České republice náklady řízení ve výši 27.388,09 Kč (výrok VII.) a
8) uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 1.303.057 Kč (výrok VIII.). [2] K odvolání žalobce i žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2018, č. j. 5 Cmo 169/2018-1232:
1) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a 2) uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 592.552,50 Kč (druhý výrok).
[3] Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, ve kterém navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne, respektive aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[4] Dovolatelka v dovolání navrhuje taktéž odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu. Návrh na odklad vykonatelnosti zdůvodňuje tím, že neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí by jí hrozila „závažná újma“, neboť by musela vynaložit „nezanedbatelný finanční obnos na úkor daňových poplatníků“. Nadto uvádí, že splní-li, co jí napadeným rozsudkem uložil odvolací soud, hrozí „riziko, že žalobce nebude motivován značný finanční obnos vrátit, případně, že se tento (finanční obnos) či jeho podstatná část stane nevymahatelnou.“
[5] Žalobce ve vyjádření k dovolání s odkladem vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu nesouhlasí. Uvádí, že návrh dovolatelky „naprosto nechápe“, protože již 8. 11. 2018 (tedy v den, kdy bylo datováno dovolatelkou podané dovolání) došlo ze strany dovolatelky „k úplnému uhrazení rozsudkem přiznaného plnění ve prospěch žalobce.“ Podle mínění žalobce tím dala dovolatelka „srozumitelně najevo, že rozsudek odvolacího soudu nerozporuje.“ K tomu žalobce dodává, že dovolatelka neprokázala, v čem spočívá závažná újma, která by jí bývala měla hrozit neprodleným výkonem napadeného rozsudku či exekucí.
[6] Usnesením ze dne 30. 4. 2019, č. j. 27 Cdo 149/2019-1280, Nejvyšší soud vyzval dovolatelku, aby se písemně vyjádřila, zda splnila, co jí bylo uloženo rozsudkem soudu prvního stupně.
[7] V reakci na výzvu Nejvyššího soudu dovolatelka ve vyjádření (datovaném 15. 5. 2019) uvedla, že „po bezvýsledné snaze domluvit se se žalobcem ohledně posečkání s platbou částky pravomocně přiznané rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2017, č. j.
15 Cm 319/2006-1149, do rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, žalovaná tuto (platbu) z opatrnosti (...) skutečně uhradila.“ Přitom dovolatelka zdůraznila, že „tato skutečnost (...) nic nemění na právním názoru (...) o nedůvodnosti žalobního návrhu žalobce.“
[8] Podle § 243 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném (od 30. 9. 2017), které se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, může dovolací soud před rozhodnutím o dovolání i bez návrhu odložit a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních vztahů jiné osoby než účastníka řízení.
[9] Již v usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého s přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu § 243 písm. a) o. s. ř., patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a které musí být splněny kumulativně, to, že:
1) dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, a je včasné a přípustné (subjektivně i objektivně), 2) podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci, 3) neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí [dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí] by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech, 4) podle obsahu spisu je pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné, 5) odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (nedotkne se právních poměrů třetí osoby).
[10] K tomu srov. například i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017 (uveřejněného pod číslem 144/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[11] Navrhuje-li dovolatelka, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, č. j. 5 Cmo 169/2018-1232, v části, v níž Vrchní soud v Praze potvrdil výroky IV., V. a VI. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2017, č. j. 15 Cm 319/2006-1149, nemůže být její návrh úspěšný.
[12] Je tomu tak proto, že v tomto rozsahu je její dovolání subjektivně nepřípustné, neboť k podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala (procesní) újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší či změní (k tomu srov. například již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98).
[13] Část prvního výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil výroky IV., V. a VI. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2017, č. j.
15 Cm 319/2006-1149, dovolatelce nezpůsobuje (procesní) újmu, kterou by bylo možné odstranit zrušením či změnou dotčené části napadeného rozsudku odvolacího soudu. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti této části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, tedy není (subjektivně) přípustné, a z tohoto důvodu nelze odložit vykonatelnost dotčené části prvního výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu (viz výše).
[14] Nejvyšší soud proto návrh dovolatelky na odklad vykonatelnosti prvního výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu – v části, v níž odvolací soud potvrdil výroky IV., V. a VI. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2017, č. j. 15 Cm 319/2006-1149 – zamítl.
[15] Ani ve zbývajícím „rozsahu“ však Nejvyšší soud nevyhověl návrhu
dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť nelze souhlasit s tím, že by jí neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila závažná újma na jeho právech.
[16] Argumentace dovolatelky v tomto směru (viz odstavec [4] výše) je zjevně nepřiléhavá v situaci, kdy dovolatelka předmětnou částku již uhradila žalobci dobrovolně. Podle ustanovení § 243 písm. a) o. s. ř. nelze totiž odložit vykonatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, které dovolatelka předtím splnila dobrovolně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 25 Cdo 400/2018).
[17] Návrh dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu proto Nejvyšší soud zamítl i ve zbývajícím „rozsahu“ jako nedůvodný.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 5. 2019
JUDr. Filip Cileček předseda senátu
žalovanou“ podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a sice otázek (posuzováno podle obsahu), zda: 1) podání žaloby je důkazem, že by k datu, které je označeno v žalobě, došlo ke skutečnosti, jež má zakládat jeho nárok na náhradu ušlého zisku (zda by žalobce k tomuto datu akcie, nebýt jejich neoprávněného převodu, prodal), 2) je v případě porušení povinnosti při převodu cenných papírů předvídatelná škoda ve formě ušlého zisku neomezená z důvodu „kolísavosti hodnoty akcií“,
3) výše úroků z prodlení, jejichž splatnost nastala před 1. 7. 2013, se stanoví podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky (dále jen „nařízení vlády č. 142/1994 Sb.“), ve znění od 1. 7. 2013.
[16] Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žaloba bude „v plném rozsahu zamítnuta“, resp. aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[17] Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká závěr, podle kterého by žalobce prodal akcie 4. 12. 2006, neboť toto datum označil v původním znění své žaloby. Podle jejího názoru musí být ušlý zisk vždy specifikován konkrétně, jeho eventuální budoucí dosažení musí být v podstatě nepochybné a nemůže jít jen o hypotetickou zamýšlenou možnost dosažení nějakého zisku (k tomu dovolatelka odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1069/2008, a ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2416/2012); přitom je na poškozeném, aby prokázal, že by se jeho majetkový stav (nebýt protiprávního jednání škůdce) zvýšil. Vyšel-li tedy odvolací soud z toho, že pokud žalobce v původním znění žaloby „označil za rozhodný okamžik 4. 12. 2006, dal najevo, že
k tomuto dni by akcie prodal,“ je podle mínění dovolatelky právní posouzení této otázky nesprávné, neboť tato skutečnost nebyla předmětem dokazování.
[18] V této souvislosti dovolatelka odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2015, č. j. 5 Cmo 225/2015-964, který (jako věcně správný) potvrdil mezitímní rozsudek a v němž odvolací soud uvedl, že „za ušlý zisk nelze považovat jen zvyšování hodnoty sdružených aktiv (…), o ušlém zisku z cenových rozdílů lze uvažovat jen za předpokladu, že bude spolehlivě prokázáno, že by žalobce akcie prodal, kdy a za jakých podmínek a co by při tom získal navíc.“ To v řízení podle mínění dovolatelky prokázáno nebylo. Přitom „v důsledku chybného rozhodnutí o nároku na náhradu ušlého zisku z prodeje akcií odvolací soud rozhodl chybně i o nároku na náhradu ušlého zisku z dividend,“ neboť nárok na náhradu ušlého zisku v podobě dividend „vzhledem k okolnostem“ (které dovolatelka blíže nespecifikuje) je „nutné limitovat datem, kdy žalobce krádež akcií zjistil.“
[19] Dovolatelka dále namítá, že v době, kdy došlo k neoprávněnému převodu akcií, nemohla „znát a ani v nejmenším předvídat“, jakým způsobem se vyvine kurz akcií společnosti ČEZ, a. s. Dovolatelka uvádí, že neměla na tvorbu tržních cen žádný vliv a ona (ani její právní předchůdce) neměli za úkol kurz akcií predikovat. Podle mínění dovolatelky nešlo předvídat ani, jak se bude vyvíjet hospodářský výsledek společnosti ČEZ, a. s., a tedy ani to, zda (popřípadě v jaké výši) bude vyplácena dividenda.
[20] Dovolatelka brojí konečně i proti způsobu, jakým byla určena výše příslušenství za období od 1. 7. 2013 do zaplacení. Poukazuje na § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., a s odkazem na čl. II bod 1 nařízení vlády č. 180/2013 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 142/1994 Sb., uvádí, že pro určení výše úroku z prodlení neměla být rozhodující dikce § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění účinném od 1. 7. 2013. Výše repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, tak neměla být zvýšena o osm (nýbrž jen o sedm) procentních bodů.
[21] Dovolatelka navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu. Tento návrh Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 5. 2019, č. j. 27 Cdo 149/2019-1286, zamítl.
[22] Žalobce ve vyjádření k dovolání upozorňuje na „naprostou ekonomickou neobratnost“ dovolatelky, neboť „jsou ignorovány základní principy obchodování s cennými papíry.“ Dovolatelka vytváří náhled na burzovní obchody jako na něco naprosto chaotického, nelogického a nepředvídatelného, což je podle žalobce nesprávné.
[23] K otázce předvídatelnosti žalobce uvádí, že „bylo zcela zřejmé, že akcie ČEZ byla nejdříve podhodnocena a následně uměle zvednuta.“ Samozřejmě, když „tato ‚bublina‘ splaskla, klesly akcie cca na 800 Kč/1 Ks,“ a proto se žalobce obrátil na soud s tím, že po 10. 12. 2007 by již akcie v žádném případě nedržel.
[24] Žalobce navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
III. Přípustnost dovolání a) Obecně
[25] Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
[26] Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[27] Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
[28] Podle § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. b) Vázanost dovolacího soudu důvody dovolání
[29] Nejvyšší soud je v rámci dovolacího přezkumu vázán rozsahem, ve kterém byl napaden výrok přezkoumávaného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozsah dovolacího přezkumu je určen dovolatelem, a tak se (jako každý jiný procesní úkon účastníka řízení) posuzuje podle svého obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.).
[30] Dovolatelka (posuzováno podle obsahu dovolání) nenapadá část prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil výroky IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně (kterými byla žaloba v příslušných částech zamítnuta). Proto se Nejvyšší soud ve vztahu k této části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu nezabýval přípustností dovolání. c) Objektivní přípustnost dovolání
[31] Při posuzování přípustnosti dovolání proti zbývajícím částem prvního výroku rozsudku odvolacího soudu se Nejvyšší soud zabýval nejprve v pořadí druhou z dovolatelkou formulovaných otázek.
[32] Namítá-li dovolatelka, že „neexistuje žádná obvyklá výše ceny akcií, ani obvyklá výše dividendy“ a že tedy „nelze dovodit, že by žalované měl být znám kurz akcií či budoucí výše dividendy (…) neboť žádná předvídatelná výše neexistuje,“ přehlíží, že při hodnocení, zda jde o případ nepředvídatelné škody, je třeba vzít v úvahu znalost, kterou škůdce měl vzhledem ke své situaci a okolnostem vztahujícím se jen k němu, ale dále, pokud nelze dojít k závěru, že vzhledem k nim možnost vzniku škody předvídal, je třeba vyjít z úvahy, co v dané situaci mohl předvídat obchodu dbalý podnikatel; nejde přitom o uvažování pravděpodobné možnosti, ale o to, zda jako možnost vznik uplatněné škody přicházel v úvahu, a to vzhledem k okolnostem daného případu v době vzniku závazku a skutečnostem, o kterých pečlivý podnikatel měl vědět (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3202/2013, uveřejněný pod číslem 48/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[33] V tomto směru je úvaha odvolacího soudu, podle které musí osoby zúčastněné na obchodování s cennými papíry na evropském regulovaném trhu předvídat, že „oproti rozhodné době může cena konkrétního investičního nástroje značně růst stejně, jako se může radikálně snížit,“ plně v souladu s právě citovanou judikaturou dovolacího soudu. V pořadí druhá z dovolatelkou formulovaných otázek proto dovolání přípustným nečiní.
[34] Pro řešení v pořadí první a třetí z dovolatelkou formulovaných otázek dovolání ovšem přípustné je (podle § 237 o. s. ř.), neboť při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené (níže uvedené) rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a) K určení výše ušlého zisku
[35] Podle § 373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.
[36] Podle § 379 obch. zák. nestanoví-li tento zákon jinak, nahrazuje se skutečná škoda a ušlý zisk. Nenahrazuje se škoda, jež převyšuje škodu, kterou v době vzniku závazkového vztahu povinná strana jako možný důsledek porušení své povinnosti předvídala nebo kterou bylo možno předvídat s přihlédnutím ke skutečnostem, jež v uvedené době povinná strana znala nebo měla znát při obvyklé péči.
[37] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává: 1) Ušlý zisk je definován jako ušlý majetkový prospěch spočívající v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo ke škodné události. 2) Škoda v podobě ušlého zisku musí být vymezena nejen výší, nýbrž (v případech, kdy nejde o jednorázově ušlý zisk) i obdobím, za které vznikla. 3) Pro výši ušlého zisku je určující, jakému majetkovému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce.
Přitom je nutné vycházet z částky, kterou by poškozený získal za obvyklých podmínek s přihlédnutím k nákladům potřebným k dosažení tohoto zisku. 4) Rozhodující je to, o jaký reálně dosažitelný (nikoli hypotetický) prospěch poškozený přišel. 5) Přitom musí být dán taková skladba okolností (pravidelný běh věcí) svědčící o tom, že jednání vedoucí k zisku se již začalo nebo alespoň nepochybně mělo začít naplňovat, a že – nebýt škodlivého zásahu – výsledek by se dostavil. 6) Nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, neboť musí být najisto postaveno – a v tomto směru je důkazní břemeno na poškozeném – že nebýt protiprávního jednání škůdce (či škodní události u objektivní odpovědnosti) by se majetkový stav poškozeného zvýšil.
7) Ušlý zisk nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného výdělku, není-li takový majetkový přínos podložený již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že nebýt škodné události, k zamýšlenému zisku by skutečně došlo. 8) Důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že při pravidelném běhu okolností by získal určitý prospěch, tíží žalobce, který je povinen nepochybně prokázat splnění všech podmínek odpovědnosti za škodu; neunesl-li břemeno v tomto směru, nemůže být ve sporu úspěšný.
[38] Srov. například stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11. 1970, Cpj 87/70 (uveřejněné pod číslem 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 371/2007, ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005, ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1273/2009, ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 271/2005, ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3405/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn 25 Cdo 818/2005, či ze dne 22. 10. 2014, sp. zn.
25 Cdo
2912/2012.
[39] Škoda v podobě ušlého zisku může spočívat v rozličných okolnostech; záleží proto na žalobci, jak tuto škodu skutkově vymezí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4013/2015) a zda tvrzené skutečnosti prokáže.
[40] Současně platí, že při určení výše skutečné škody na věci se vychází z ceny v době poškození.
[41] Vznikne-li někomu škoda v důsledku neoprávněného převodu jím vlastněných zaknihovaných kótovaných akcií na třetí osobu (jako tomu bylo v projednávané věci), může poškozený tvrdit a prokazovat, že by dotčené akcie držel i poté, kdy mu byly „odcizeny“, a že by je prodal k určitému datu. Prokáže-li tato svá tvrzení, může se domoci jak náhrady skutečné škody (ve výši odvozené od kursu akcií ke dni, kdy mu byly „odcizeny“), tak i náhrady ušlého zisku, a to jak „v podobě dividend“ za období, po něž by akcie držel, tak i „v podobě kurzového rozdílu“ ke dni, k němuž by je prodal.
[42] Ušlý zisk ve formě nevyplacených dividend by poškozený mohl požadovat také tehdy, pokud by se domáhal skutečné škody uvedením v předešlý stav, tedy vydání „odcizených“ akcií (jejich připsání na majetkový účet zaknihovaných cenných papírů). V takovém případě by mohl požadovat ušlé dividendy za období mezi „odcizením“ akcií a jejich opětovných připsáním na majetkový účet.
[43] Požaduje-li poškozený náhradu skutečné škody v penězích, jejíž výši odvozuje od kursu akcií na regulovaném trhu ke dni, kdy mu byly tyto akcie „odcizeny“ z majetkového účtu zaknihovaných cenných papírů, a domáhá-li se současně i úroku z prodlení s plněním této peněžité povinnosti (počítaném od „odcizení“ akcií), vymezuje skutkově škodu tak, jako by akcie prodal ke dni, kdy mu byly „odcizeny“ z účtu, a jako by od tohoto dne místo akcií držel jejich peněžitou hodnotu. Za takto vymezeného skutkového stavu je však třeba vycházet z toho, že po tomto datu by poškozený akcie již nedržel, a tudíž by mu nemohl ujít zisk v podobě dividend či kursového rozdílu. Funkci ušlého zisku v tomto případě plní úroky z prodlení s placením peněžité náhrady skutečné škody, které představují časovou hodnotu peněz.
[44] Žalobce v řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 23 Cm 77/2005 (viz odst.
[4] tohoto rozhodnutí) vymezil skutkově skutečnou škodu tak, jak je popsáno v předchozím odstavci; v rozsahu původně požadovaných úroků z prodlení však nárok vzal zpět a v této části soud řízení zastavil.
[45] V poměrech projednávané věci jsou soudy, včetně Nejvyššího soudu, i účastníci vázáni závěry mezitímního rozsudku (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3490/2017, kterým bylo odmítnuto dovolání dovolatelky ve věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 23 Cm 77/2005). Řešení otázky důvodnosti základu uplatněného nároku tedy již po právní moci mezitímního rozsudku nemůže být znovu přezkoumáváno. Odvolací soud se mohl zabývat pouze výší nároku. Potud je právní posouzení věci ze strany odvolacího soudu správné.
[46] Přitakat již ovšem nelze dalším závěrům, k nimž odvolací soud dospěl při řešení otázky výše ušlého zisku, který by žalobce získal prodejem akcií, kdyby nedošlo k jejich „odcizení“, resp. který by získal z dividend.
[47] Obecně platí (a potud lze souhlasit s argumentací dovolatelky), že má-li být žalobce s nárokem na náhradu ušlého zisku úspěšný, musí soud na základě tvrzení žalobce (resp. provedeného dokazování a všeho, co vyšlo za řízení najevo) nabýt „vnitřního přesvědčení odpovídajícího praktické jistotě“ (srov. Macur, J. Postmodernismus a zjišťování skutkového stavu v civilním soudním řízení. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 171), že nebýt protiprávního jednání škůdce, žalobce by s ohledem na pravidelný běh věcí získal majetkový prospěch (ušlý zisk).
[48] V projednávané věci skutková tvrzení žalobce (srov. zejména rozpory v jeho tvrzeních o tom, kdy akcie hodlal prodat), natož pak provedené důkazy neumožňují přijmout závěr, že by – nebýt protiprávního jednání dovolatele – žalobce dosáhl jím tvrzeného majetkového prospěchu v podobě výnosu z kursového rozdílu. Jinak řečeno, nelze hovořit o tom, že by odvolací soud ohledně termínu prodeje akcií (a tedy i stran výše ušlého zisku) nabyl vnitřního přesvědčení odpovídajícího praktické jistotě, a proto nelze přijmout právní posouzení věci vystavěné tak, jako by odvolací soud rozhodoval na základě plně zjištěného skutkového stavu.
[49] Tato neúplnost ve zjištěném skutkovém stavu se přitom nepromítá jen do závěru o důvodnosti nároku na ušlý zisk, který by žalobce získal prodejem svých akcií (kdyby k „odcizení“ akcií nedošlo), ale i do závěru o důvodnosti nároku na ušlý zisk v podobě dividend připadajících na akcie za léta 2004 a 2005, neboť není zřejmé, zda by v rozhodné době žalobce akcie (stále) držel.
[50] Nebylo-li možné rozhodnout na základě plně zjištěného skutkového stavu, měl o tom odvolací soud žalobce poučit (§ 213b ve spojení s § 118a o. s. ř.) a případně též doplnit dokazování (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3212/2013). Pokud by odvolací soud ani poté nenabyl vnitřní přesvědčení odpovídající praktické jistotě ohledně určení okamžiku, ve kterém by své akcie žalobce prodal (nebýt jejich „odcizení“), nezbývalo by než rozhodnout na základě obecných pravidel o rozložení důkazního břemene (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněný pod číslem 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3989/2011, uveřejněný pod číslem 46/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); přitom ovšem nelze pominout, že je odvolací soud vázán závěry mezitímního rozsudku (viz odst.
[45] tohoto rozhodnutí).
[51] Závěr o důvodnosti obou částí žalobcem uplatněného nároku je tedy přinejmenším předčasný. Pro účely dalšího postupu v řízení Nejvyšší soud dodává, že – s ohledem na závěry mezitímního rozsudku – nebude-li prokázáno, že by žalobce akcie prodal dříve, nelze než vycházet z presumpce, podle níž by žalobce akcie v letech 2004 a 2005 držel.
b) K určení výše úroků z prodlení
[52] Podle § 517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.
[53] Podle § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb, ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb., (účinném od 28. 4. 2005 do 30. 6. 2010), odpovídá výše úroků z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů; v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí.
[54] Podle § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění nařízení vlády č. 33/2010 Sb. (účinném od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2013), odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů.
[55] Podle § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění nařízení vlády č. 180/2013 Sb., (účinném od 1. 7. 2013), odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů.
[56] Podle čl. II nařízení vlády č. 33/2010 Sb., se výše úroku z prodlení, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení, řídí dosavadními právními předpisy.
[57] Podle čl. II bodu 1 nařízení vlády č. 180/2013 Sb., se výše úroku z prodlení, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení, řídí dosavadními právními předpisy.
[58] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává: 1) Výše úroku z prodlení byla do 31. 12. 2013 stanovena podle § 517 odst. 2 obč. zák. nařízením vlády č. 142/1994 Sb., které bylo postupně novelizováno nařízeními vlády č. 163/2005 Sb., č. 33/2010 Sb. a č. 180/2013 Sb. 2) S účinností od 1. 7. 2010 podle § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., výše úroku z prodlení odpovídala ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předcházelo kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů (ve znění nařízení vlády č. 33/2010 Sb.), resp. zvýšené o osm procentních bodů (ve znění nařízení vlády č. 180/2013 Sb.). 3) Pro výši úroku z prodlení je rozhodující to znění nařízení vlády, které bylo účinné v době, kdy nastalo prodlení dlužníka.
[59] Srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1292/2016 (uveřejněný pod číslem 42/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1322/2017.
[60] Vyšel-li tedy odvolací soud v projednávané věci z toho, že k prodlení dovolatelky s placením částek, které jí byly uloženy zaplatit podle výroku I., II. a III.
rozsudku soudu prvního stupně, došlo v letech 2005 a 2006, a potvrdil-li odvolací soud závěry soudu prvního stupně, který dovolatelce uložil, aby žalobci uhradila za období od 1. 7. 2013 do zaplacení úrok z prodlení ve výši 8,05 % z dlužných částek, bylo jeho posouzení této právní otázky nesprávné.
[61] Pro výši úroku z prodlení je totiž v projednávané věci rozhodující znění nařízení vlády č. 142/1994 Sb., účinné od 28. 4. 2005 do 30. 6. 2010. Podle § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., v tomto znění přitom platilo, že výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů (s tím, že v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí). c) Shrnutí
[62] Jelikož právní posouzení věci není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – zrušil rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byly potvrzeny výroky IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně; viz odst.
[30] tohoto rozhodnutí) a věc (v tomto rozsahu) vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
[63] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
[64] V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne znovu i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
[65] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 2. 2021
JUDr. Filip Cileček předseda senátu