USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní
věci žalobce I. G., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Richardem
Malečkem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Lužná 716/2, PSČ 160 00, proti
žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská
525/15, PSČ 118 10, identifikační číslo osoby 00006947, o zaplacení 167.955.700
Kč s příslušenstvím, 1.071.000 Kč s příslušenstvím, 1.785.000 Kč s
příslušenstvím a 2.380.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 15 Cm 319/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, č. j. 5 Cmo 169/2018-1232, takto:
Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
16. 10. 2018, č. j. 5 Cmo 169/2018-1232, se zamítá.
[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 12. 2017, č. j. 15 Cm
319/2006-1149:
1) uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 102.332.100 Kč s
příslušenstvím (výrok I.),
2) uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1.071.000 Kč s
příslušenstvím (výrok II.),
3) uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1.785.000 Kč s
příslušenstvím (výrok III),
4) zamítl žalobu o zaplacení 65.623.600 Kč s příslušenstvím (výrok IV.),
5) zamítl žalobu o zaplacení 2.380.000 Kč s příslušenstvím (výrok V.),
6) uložil žalobci povinnost zaplatit České republice náklady řízení ve
výši 17.510,41 Kč (výrok VI.),
7) uložil žalované povinnost zaplatit České republice náklady řízení ve
výši 27.388,09 Kč (výrok VII.) a
8) uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši
1.303.057 Kč (výrok VIII.). [2] K odvolání žalobce i žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne
16. 10. 2018, č. j. 5 Cmo 169/2018-1232:
1) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a
2) uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení
ve výši 592.552,50 Kč (druhý výrok). [3] Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná
dovolání, ve kterém navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího
soudu změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne, respektive aby Nejvyšší
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. [4] Dovolatelka v dovolání navrhuje taktéž odklad vykonatelnosti
napadeného rozsudku odvolacího soudu. Návrh na odklad vykonatelnosti zdůvodňuje
tím, že neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí by jí hrozila „závažná
újma“, neboť by musela vynaložit „nezanedbatelný finanční obnos na úkor
daňových poplatníků“. Nadto uvádí, že splní-li, co jí napadeným rozsudkem
uložil odvolací soud, hrozí „riziko, že žalobce nebude motivován značný
finanční obnos vrátit, případně, že se tento (finanční obnos) či jeho podstatná
část stane nevymahatelnou.“
[5] Žalobce ve vyjádření k dovolání s odkladem vykonatelnosti napadeného
rozsudku odvolacího soudu nesouhlasí. Uvádí, že návrh dovolatelky „naprosto
nechápe“, protože již 8. 11. 2018 (tedy v den, kdy bylo datováno dovolatelkou
podané dovolání) došlo ze strany dovolatelky „k úplnému uhrazení rozsudkem
přiznaného plnění ve prospěch žalobce.“ Podle mínění žalobce tím dala
dovolatelka „srozumitelně najevo, že rozsudek odvolacího soudu nerozporuje.“ K
tomu žalobce dodává, že dovolatelka neprokázala, v čem spočívá závažná újma,
která by jí bývala měla hrozit neprodleným výkonem napadeného rozsudku či
exekucí. [6] Usnesením ze dne 30. 4. 2019, č. j. 27 Cdo 149/2019-1280, Nejvyšší
soud vyzval dovolatelku, aby se písemně vyjádřila, zda splnila, co jí bylo
uloženo rozsudkem soudu prvního stupně. [7] V reakci na výzvu Nejvyššího soudu dovolatelka ve vyjádření
(datovaném 15. 5. 2019) uvedla, že „po bezvýsledné snaze domluvit se se
žalobcem ohledně posečkání s platbou částky pravomocně přiznané rozhodnutím
Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2017, č. j.
15 Cm 319/2006-1149, do
rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, žalovaná tuto (platbu) z
opatrnosti (...) skutečně uhradila.“ Přitom dovolatelka zdůraznila, že „tato
skutečnost (...) nic nemění na právním názoru (...) o nedůvodnosti žalobního
návrhu žalobce.“
[8] Podle § 243 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění účinném (od 30. 9. 2017), které se podává z části první, článku II bodu 2
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, může dovolací
soud před rozhodnutím o dovolání i bez návrhu odložit
a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem
rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo
b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve
svých právech a nedotkne-li se odklad právních vztahů jiné osoby než účastníka
řízení. [9] Již v usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, Nejvyšší
soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého s přihlédnutím k účelu, k
němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu § 243 písm. a) o. s. ř., patří k
předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a které musí být splněny kumulativně,
to, že:
1) dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím
řízení, a je včasné a přípustné (subjektivně i objektivně),
2) podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí lze nařídit výkon
rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci,
3) neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí [dovoláním napadeného
(výroku) rozhodnutí] by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech,
4) podle obsahu spisu je pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné,
5) odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení
(nedotkne se právních poměrů třetí osoby). [10] K tomu srov. například i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017 (uveřejněného pod číslem 144/2018 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). [11] Navrhuje-li dovolatelka, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost
prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, č. j. 5 Cmo
169/2018-1232, v části, v níž Vrchní soud v Praze potvrdil výroky IV., V. a VI. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2017, č. j. 15 Cm 319/2006-1149,
nemůže být její návrh úspěšný. [12] Je tomu tak proto, že v tomto rozsahu je její dovolání subjektivně
nepřípustné, neboť k podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten
účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala (procesní) újma
odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší či změní (k tomu
srov. například již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20
Cdo 1760/98). [13] Část prvního výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterou
odvolací soud potvrdil výroky IV., V. a VI. rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 8. 12. 2017, č. j.
15 Cm 319/2006-1149, dovolatelce nezpůsobuje (procesní)
újmu, kterou by bylo možné odstranit zrušením či změnou dotčené části
napadeného rozsudku odvolacího soudu. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti
této části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, tedy není (subjektivně)
přípustné, a z tohoto důvodu nelze odložit vykonatelnost dotčené části prvního
výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu (viz výše). [14] Nejvyšší soud proto návrh dovolatelky na odklad vykonatelnosti
prvního výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu – v části, v níž odvolací
soud potvrdil výroky IV., V. a VI. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2017, č. j. 15 Cm 319/2006-1149 – zamítl. [15] Ani ve zbývajícím „rozsahu“ však Nejvyšší soud nevyhověl návrhu
dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu,
neboť nelze souhlasit s tím, že by jí neprodleným výkonem rozhodnutí nebo
exekucí hrozila závažná újma na jeho právech.
[16] Argumentace dovolatelky v tomto směru (viz odstavec [4] výše) je
zjevně nepřiléhavá v situaci, kdy dovolatelka předmětnou částku již uhradila
žalobci dobrovolně. Podle ustanovení § 243 písm. a) o. s. ř. nelze totiž
odložit vykonatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, které dovolatelka předtím
splnila dobrovolně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo
78/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 25 Cdo
400/2018).
[17] Návrh dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku
odvolacího soudu proto Nejvyšší soud zamítl i ve zbývajícím „rozsahu“ jako
nedůvodný.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 5. 2019
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu
žalovanou“ podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, resp. otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyly vyřešeny, a sice otázek (posuzováno podle obsahu), zda:
1) podání žaloby je důkazem, že by k datu, které je označeno v žalobě,
došlo ke skutečnosti, jež má zakládat jeho nárok na náhradu ušlého zisku (zda
by žalobce k tomuto datu akcie, nebýt jejich neoprávněného převodu, prodal),
2) je v případě porušení povinnosti při převodu cenných papírů
předvídatelná škoda ve formě ušlého zisku neomezená z důvodu „kolísavosti
hodnoty akcií“,
3) výše úroků z prodlení, jejichž splatnost nastala před 1. 7. 2013, se
stanoví podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z
prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a kterým se stanoví
minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky (dále jen „nařízení
vlády č. 142/1994 Sb.“), ve znění od 1. 7. 2013.
[16] Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s.
ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že
žaloba bude „v plném rozsahu zamítnuta“, resp. aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[17] Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká závěr, podle kterého by žalobce
prodal akcie 4. 12. 2006, neboť toto datum označil v původním znění své žaloby.
Podle jejího názoru musí být ušlý zisk vždy specifikován konkrétně, jeho
eventuální budoucí dosažení musí být v podstatě nepochybné a nemůže jít jen o
hypotetickou zamýšlenou možnost dosažení nějakého zisku (k tomu dovolatelka
odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo
1069/2008, a ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2416/2012); přitom je na
poškozeném, aby prokázal, že by se jeho majetkový stav (nebýt protiprávního
jednání škůdce) zvýšil. Vyšel-li tedy odvolací soud z toho, že pokud žalobce v
původním znění žaloby „označil za rozhodný okamžik 4. 12. 2006, dal najevo, že
k tomuto dni by akcie prodal,“ je podle mínění dovolatelky právní posouzení
této otázky nesprávné, neboť tato skutečnost nebyla předmětem dokazování.
[18] V této souvislosti dovolatelka odkazuje na rozsudek Vrchního soudu
v Praze ze dne 1. 12. 2015, č. j. 5 Cmo 225/2015-964, který (jako věcně
správný) potvrdil mezitímní rozsudek a v němž odvolací soud uvedl, že „za ušlý
zisk nelze považovat jen zvyšování hodnoty sdružených aktiv (…), o ušlém zisku
z cenových rozdílů lze uvažovat jen za předpokladu, že bude spolehlivě
prokázáno, že by žalobce akcie prodal, kdy a za jakých podmínek a co by při tom
získal navíc.“ To v řízení podle mínění dovolatelky prokázáno nebylo. Přitom „v
důsledku chybného rozhodnutí o nároku na náhradu ušlého zisku z prodeje akcií
odvolací soud rozhodl chybně i o nároku na náhradu ušlého zisku z dividend,“
neboť nárok na náhradu ušlého zisku v podobě dividend „vzhledem k
okolnostem“ (které dovolatelka blíže nespecifikuje) je „nutné limitovat datem,
kdy žalobce krádež akcií zjistil.“
[19] Dovolatelka dále namítá, že v době, kdy došlo k neoprávněnému
převodu akcií, nemohla „znát a ani v nejmenším předvídat“, jakým způsobem se
vyvine kurz akcií společnosti ČEZ, a. s. Dovolatelka uvádí, že neměla na tvorbu
tržních cen žádný vliv a ona (ani její právní předchůdce) neměli za úkol kurz
akcií predikovat. Podle mínění dovolatelky nešlo předvídat ani, jak se bude
vyvíjet hospodářský výsledek společnosti ČEZ, a. s., a tedy ani to, zda
(popřípadě v jaké výši) bude vyplácena dividenda.
[20] Dovolatelka brojí konečně i proti způsobu, jakým byla určena výše
příslušenství za období od 1. 7. 2013 do zaplacení. Poukazuje na § 1 nařízení
vlády č. 142/1994 Sb., a s odkazem na čl. II bod 1 nařízení vlády č. 180/2013
Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 142/1994 Sb., uvádí, že pro určení výše
úroku z prodlení neměla být rozhodující dikce § 1 nařízení vlády č. 142/1994
Sb. ve znění účinném od 1. 7. 2013. Výše repo sazby stanovené Českou národní
bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu
pololetí, v němž došlo k prodlení, tak neměla být zvýšena o osm (nýbrž jen o
sedm) procentních bodů.
[21] Dovolatelka navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku
odvolacího soudu. Tento návrh Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 5. 2019, č. j.
27 Cdo 149/2019-1286, zamítl.
[22] Žalobce ve vyjádření k dovolání upozorňuje na „naprostou
ekonomickou neobratnost“ dovolatelky, neboť „jsou ignorovány základní principy
obchodování s cennými papíry.“ Dovolatelka vytváří náhled na burzovní obchody
jako na něco naprosto chaotického, nelogického a nepředvídatelného, což je
podle žalobce nesprávné.
[23] K otázce předvídatelnosti žalobce uvádí, že „bylo zcela zřejmé, že
akcie ČEZ byla nejdříve podhodnocena a následně uměle zvednuta.“ Samozřejmě,
když „tato ‚bublina‘ splaskla, klesly akcie cca na 800 Kč/1 Ks,“ a proto se
žalobce obrátil na soud s tím, že po 10. 12. 2007 by již akcie v žádném případě
nedržel.
[24] Žalobce navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
III. Přípustnost dovolání
a) Obecně
[25] Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. [26] Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. [27] Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. [28] Podle § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího
soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. b) Vázanost dovolacího soudu důvody dovolání
[29] Nejvyšší soud je v rámci dovolacího přezkumu vázán rozsahem, ve
kterém byl napaden výrok přezkoumávaného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 242
odst. 1 o. s. ř.). Rozsah dovolacího přezkumu je určen dovolatelem, a tak se
(jako každý jiný procesní úkon účastníka řízení) posuzuje podle svého obsahu (§
41 odst. 2 o. s. ř.). [30] Dovolatelka (posuzováno podle obsahu dovolání) nenapadá část
prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil výroky
IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně (kterými byla žaloba v příslušných
částech zamítnuta). Proto se Nejvyšší soud ve vztahu k této části prvního
výroku rozsudku odvolacího soudu nezabýval přípustností dovolání. c) Objektivní přípustnost dovolání
[31] Při posuzování přípustnosti dovolání proti zbývajícím částem
prvního výroku rozsudku odvolacího soudu se Nejvyšší soud zabýval nejprve v
pořadí druhou z dovolatelkou formulovaných otázek. [32] Namítá-li dovolatelka, že „neexistuje žádná obvyklá výše ceny
akcií, ani obvyklá výše dividendy“ a že tedy „nelze dovodit, že by žalované měl
být znám kurz akcií či budoucí výše dividendy (…) neboť žádná předvídatelná
výše neexistuje,“ přehlíží, že při hodnocení, zda jde o případ nepředvídatelné
škody, je třeba vzít v úvahu znalost, kterou škůdce měl vzhledem ke své situaci
a okolnostem vztahujícím se jen k němu, ale dále, pokud nelze dojít k závěru,
že vzhledem k nim možnost vzniku škody předvídal, je třeba vyjít z úvahy, co v
dané situaci mohl předvídat obchodu dbalý podnikatel; nejde přitom o uvažování
pravděpodobné možnosti, ale o to, zda jako možnost vznik uplatněné škody
přicházel v úvahu, a to vzhledem k okolnostem daného případu v době vzniku
závazku a skutečnostem, o kterých pečlivý podnikatel měl vědět (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3202/2013, uveřejněný pod
číslem 48/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[33] V tomto směru je úvaha odvolacího soudu, podle které musí osoby
zúčastněné na obchodování s cennými papíry na evropském regulovaném trhu
předvídat, že „oproti rozhodné době může cena konkrétního investičního nástroje
značně růst stejně, jako se může radikálně snížit,“ plně v souladu s právě
citovanou judikaturou dovolacího soudu. V pořadí druhá z dovolatelkou
formulovaných otázek proto dovolání přípustným nečiní. [34] Pro řešení v pořadí první a třetí z dovolatelkou formulovaných
otázek dovolání ovšem přípustné je (podle § 237 o. s. ř.), neboť při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené (níže uvedené) rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
a) K určení výše ušlého zisku
[35] Podle § 373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen
„obch. zák.“), kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen
nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení
povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. [36] Podle § 379 obch. zák. nestanoví-li tento zákon jinak, nahrazuje se
skutečná škoda a ušlý zisk. Nenahrazuje se škoda, jež převyšuje škodu, kterou v
době vzniku závazkového vztahu povinná strana jako možný důsledek porušení své
povinnosti předvídala nebo kterou bylo možno předvídat s přihlédnutím ke
skutečnostem, jež v uvedené době povinná strana znala nebo měla znát při
obvyklé péči. [37] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává:
1) Ušlý zisk je definován jako ušlý majetkový prospěch spočívající v
nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně
očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo ke škodné
události. 2) Škoda v podobě ušlého zisku musí být vymezena nejen výší, nýbrž (v
případech, kdy nejde o jednorázově ušlý zisk) i obdobím, za které vznikla. 3) Pro výši ušlého zisku je určující, jakému majetkovému prospěchu, k
němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce. Přitom je nutné vycházet z
částky, kterou by poškozený získal za obvyklých podmínek s přihlédnutím k
nákladům potřebným k dosažení tohoto zisku. 4) Rozhodující je to, o jaký reálně dosažitelný (nikoli hypotetický)
prospěch poškozený přišel. 5) Přitom musí být dán taková skladba okolností (pravidelný běh věcí)
svědčící o tom, že jednání vedoucí k zisku se již začalo nebo alespoň
nepochybně mělo začít naplňovat, a že – nebýt škodlivého zásahu – výsledek by
se dostavil. 6) Nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v
budoucnu, neboť musí být najisto postaveno – a v tomto směru je důkazní břemeno
na poškozeném – že nebýt protiprávního jednání škůdce (či škodní události u
objektivní odpovědnosti) by se majetkový stav poškozeného zvýšil. 7) Ušlý zisk nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného
záměru či příslibu možného výdělku, není-li takový majetkový přínos podložený
již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že
nebýt škodné události, k zamýšlenému zisku by skutečně došlo. 8) Důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že při pravidelném běhu
okolností by získal určitý prospěch, tíží žalobce, který je povinen nepochybně
prokázat splnění všech podmínek odpovědnosti za škodu; neunesl-li břemeno v
tomto směru, nemůže být ve sporu úspěšný. [38] Srov. například stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne
18. 11. 1970, Cpj 87/70 (uveřejněné pod číslem 55/1971 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 371/2007, ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005, ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1273/2009, ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 271/2005, ze
dne 31. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3405/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 1. 2006, sp. zn 25 Cdo 818/2005, či ze dne 22. 10. 2014, sp. zn.
25 Cdo
2912/2012. [39] Škoda v podobě ušlého zisku může spočívat v rozličných okolnostech;
záleží proto na žalobci, jak tuto škodu skutkově vymezí (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4013/2015) a zda tvrzené
skutečnosti prokáže. [40] Současně platí, že při určení výše skutečné škody na věci se
vychází z ceny v době poškození. [41] Vznikne-li někomu škoda v důsledku neoprávněného převodu jím
vlastněných zaknihovaných kótovaných akcií na třetí osobu (jako tomu bylo v
projednávané věci), může poškozený tvrdit a prokazovat, že by dotčené akcie
držel i poté, kdy mu byly „odcizeny“, a že by je prodal k určitému datu. Prokáže-li tato svá tvrzení, může se domoci jak náhrady skutečné škody (ve výši
odvozené od kursu akcií ke dni, kdy mu byly „odcizeny“), tak i náhrady ušlého
zisku, a to jak „v podobě dividend“ za období, po něž by akcie držel, tak i „v
podobě kurzového rozdílu“ ke dni, k němuž by je prodal. [42] Ušlý zisk ve formě nevyplacených dividend by poškozený mohl
požadovat také tehdy, pokud by se domáhal skutečné škody uvedením v předešlý
stav, tedy vydání „odcizených“ akcií (jejich připsání na majetkový účet
zaknihovaných cenných papírů). V takovém případě by mohl požadovat ušlé
dividendy za období mezi „odcizením“ akcií a jejich opětovných připsáním na
majetkový účet. [43] Požaduje-li poškozený náhradu skutečné škody v penězích, jejíž výši
odvozuje od kursu akcií na regulovaném trhu ke dni, kdy mu byly tyto akcie
„odcizeny“ z majetkového účtu zaknihovaných cenných papírů, a domáhá-li se
současně i úroku z prodlení s plněním této peněžité povinnosti (počítaném od
„odcizení“ akcií), vymezuje skutkově škodu tak, jako by akcie prodal ke dni,
kdy mu byly „odcizeny“ z účtu, a jako by od tohoto dne místo akcií držel jejich
peněžitou hodnotu. Za takto vymezeného skutkového stavu je však třeba vycházet
z toho, že po tomto datu by poškozený akcie již nedržel, a tudíž by mu nemohl
ujít zisk v podobě dividend či kursového rozdílu. Funkci ušlého zisku v tomto
případě plní úroky z prodlení s placením peněžité náhrady skutečné škody, které
představují časovou hodnotu peněz. [44] Žalobce v řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 23 Cm
77/2005 (viz odst. [4] tohoto rozhodnutí) vymezil skutkově skutečnou škodu tak,
jak je popsáno v předchozím odstavci; v rozsahu původně požadovaných úroků z
prodlení však nárok vzal zpět a v této části soud řízení zastavil. [45] V poměrech projednávané věci jsou soudy, včetně Nejvyššího soudu, i
účastníci vázáni závěry mezitímního rozsudku (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3490/2017, kterým bylo
odmítnuto dovolání dovolatelky ve věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 23 Cm 77/2005). Řešení otázky důvodnosti základu uplatněného nároku tedy
již po právní moci mezitímního rozsudku nemůže být znovu přezkoumáváno. Odvolací soud se mohl zabývat pouze výší nároku. Potud je právní posouzení věci
ze strany odvolacího soudu správné.
[46] Přitakat již ovšem nelze dalším závěrům, k nimž odvolací soud
dospěl při řešení otázky výše ušlého zisku, který by žalobce získal prodejem
akcií, kdyby nedošlo k jejich „odcizení“, resp. který by získal z dividend. [47] Obecně platí (a potud lze souhlasit s argumentací dovolatelky), že
má-li být žalobce s nárokem na náhradu ušlého zisku úspěšný, musí soud na
základě tvrzení žalobce (resp. provedeného dokazování a všeho, co vyšlo za
řízení najevo) nabýt „vnitřního přesvědčení odpovídajícího praktické
jistotě“ (srov. Macur, J. Postmodernismus a zjišťování skutkového stavu v
civilním soudním řízení. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 171), že
nebýt protiprávního jednání škůdce, žalobce by s ohledem na pravidelný běh věcí
získal majetkový prospěch (ušlý zisk). [48] V projednávané věci skutková tvrzení žalobce (srov. zejména rozpory
v jeho tvrzeních o tom, kdy akcie hodlal prodat), natož pak provedené důkazy
neumožňují přijmout závěr, že by – nebýt protiprávního jednání dovolatele –
žalobce dosáhl jím tvrzeného majetkového prospěchu v podobě výnosu z kursového
rozdílu. Jinak řečeno, nelze hovořit o tom, že by odvolací soud ohledně termínu
prodeje akcií (a tedy i stran výše ušlého zisku) nabyl vnitřního přesvědčení
odpovídajícího praktické jistotě, a proto nelze přijmout právní posouzení věci
vystavěné tak, jako by odvolací soud rozhodoval na základě plně zjištěného
skutkového stavu. [49] Tato neúplnost ve zjištěném skutkovém stavu se přitom nepromítá jen
do závěru o důvodnosti nároku na ušlý zisk, který by žalobce získal prodejem
svých akcií (kdyby k „odcizení“ akcií nedošlo), ale i do závěru o důvodnosti
nároku na ušlý zisk v podobě dividend připadajících na akcie za léta 2004 a
2005, neboť není zřejmé, zda by v rozhodné době žalobce akcie (stále) držel. [50] Nebylo-li možné rozhodnout na základě plně zjištěného skutkového
stavu, měl o tom odvolací soud žalobce poučit (§ 213b ve spojení s § 118a o. s. ř.) a případně též doplnit dokazování (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3212/2013). Pokud by odvolací soud ani poté
nenabyl vnitřní přesvědčení odpovídající praktické jistotě ohledně určení
okamžiku, ve kterém by své akcie žalobce prodal (nebýt jejich „odcizení“),
nezbývalo by než rozhodnout na základě obecných pravidel o rozložení důkazního
břemene (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněný pod
číslem 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3989/2011, uveřejněný pod číslem 46/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek); přitom ovšem nelze pominout, že je odvolací soud
vázán závěry mezitímního rozsudku (viz odst. [45] tohoto rozhodnutí). [51] Závěr o důvodnosti obou částí žalobcem uplatněného nároku je tedy
přinejmenším předčasný. Pro účely dalšího postupu v řízení Nejvyšší soud
dodává, že – s ohledem na závěry mezitímního rozsudku – nebude-li prokázáno, že
by žalobce akcie prodal dříve, nelze než vycházet z presumpce, podle níž by
žalobce akcie v letech 2004 a 2005 držel.
b) K určení výše úroků z prodlení
[52] Podle § 517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku
(dále jen „obč. zák.“) jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel
právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto
zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z
prodlení stanoví prováděcí předpis. [53] Podle § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb, ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb., (účinném od 28. 4. 2005 do 30. 6. 2010), odpovídá výše úroků z
prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm
procentních bodů; v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka,
je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní
bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. [54] Podle § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění nařízení vlády
č. 33/2010 Sb. (účinném od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2013), odpovídá výše úroku z
prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den
kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k
prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů. [55] Podle § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění nařízení vlády
č. 180/2013 Sb., (účinném od 1. 7. 2013), odpovídá výše úroku z prodlení ročně
výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního
pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení,
zvýšené o osm procentních bodů. [56] Podle čl. II nařízení vlády č. 33/2010 Sb., se výše úroku z
prodlení, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení, řídí
dosavadními právními předpisy. [57] Podle čl. II bodu 1 nařízení vlády č. 180/2013 Sb., se výše úroku z
prodlení, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení, řídí
dosavadními právními předpisy. [58] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává:
1) Výše úroku z prodlení byla do 31. 12. 2013 stanovena podle § 517
odst. 2 obč. zák. nařízením vlády č. 142/1994 Sb., které bylo postupně
novelizováno nařízeními vlády č. 163/2005 Sb., č. 33/2010 Sb. a č. 180/2013 Sb. 2) S účinností od 1. 7. 2010 podle § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.,
výše úroku z prodlení odpovídala ročně výši repo sazby stanovené Českou národní
bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předcházelo kalendářnímu
pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů (ve znění
nařízení vlády č. 33/2010 Sb.), resp. zvýšené o osm procentních bodů (ve znění
nařízení vlády č. 180/2013 Sb.). 3) Pro výši úroku z prodlení je rozhodující to znění nařízení vlády,
které bylo účinné v době, kdy nastalo prodlení dlužníka. [59] Srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1292/2016 (uveřejněný pod číslem 42/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1322/2017. [60] Vyšel-li tedy odvolací soud v projednávané věci z toho, že k
prodlení dovolatelky s placením částek, které jí byly uloženy zaplatit podle
výroku I., II. a III.
rozsudku soudu prvního stupně, došlo v letech 2005 a
2006, a potvrdil-li odvolací soud závěry soudu prvního stupně, který
dovolatelce uložil, aby žalobci uhradila za období od 1. 7. 2013 do zaplacení
úrok z prodlení ve výši 8,05 % z dlužných částek, bylo jeho posouzení této
právní otázky nesprávné. [61] Pro výši úroku z prodlení je totiž v projednávané věci rozhodující
znění nařízení vlády č. 142/1994 Sb., účinné od 28. 4. 2005 do 30. 6. 2010. Podle § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., v tomto znění přitom platilo, že výše
úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní
bankou, zvýšené o sedm procentních bodů (s tím, že v každém kalendářním
pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na
výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den
příslušného kalendářního pololetí). c) Shrnutí
[62] Jelikož právní posouzení věci není správné a dovolací důvod podle
§ 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem, Nejvyšší soud – aniž
ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – zrušil
rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou části prvního výroku rozsudku odvolacího
soudu, kterou byly potvrzeny výroky IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně; viz
odst. [30] tohoto rozhodnutí) a věc (v tomto rozsahu) vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). [63] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g
odst. 1 část věty první za středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). [64] V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne znovu i o nákladech
řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). [65] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 2. 2021
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu