25 Cdo 400/2018-894
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobce: F. V.,
zastoupený JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem Vídeňská 181, Klatovy,
proti žalovaným: 1) Státní statek Jeneč, státní podnik v likvidaci, se sídlem
Třanovského 622/11, Praha 6, IČO 00016918, zastoupený JUDr. Janem Rudolfem,
advokátem se sídlem Na Příkopě 15, Praha 1, a 2) Česká republika – Státní
pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, IČO 01312774, zastoupená
Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, o
1.764.190 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn.
8 C 33/2007, o dovolání žalobce a žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 4. 9. 2017, č. j. 10 Co 190/2017-817, takto:
I. Řízení o dovolání žalovaného 1) se zastavuje.
II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 9. 2017, č. j. 10 Co
190/2017-817, se mění ve výroku III tak, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni
zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 394.424 Kč na náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miroslava Muchny, advokáta se sídlem
Vídeňská 181, Klatovy; jinak se dovolání žalobce a dovolání žalované 2)
odmítají.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce uplatnil vůči žalovaným nárok na náhradu škody způsobené znehodnocením
majetku, jenž mu byl vydán v restitučním řízení v roce 2004, při jehož správě
před skončením restitučního sporu nepostupovali žalovaní s péčí řádného
hospodáře. Žalovaná 2) byla od 1. 1. 1992 dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o půdě“) odpovědná za správu nemovitostí ve
vlastnictví státu. Právní předchůdce žalovaného 1) disponoval právem hospodařit
s nemovitostí do 24. 6. 1991, tedy ke dni účinnosti zákona o půdě, jímž přešla
veškerá práva i správa nemovitosti na žalovanou 2).
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 24. 2. 2017, č. j. 8 C 33/2007-761,
žalobu zamítl v plném rozsahu a rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči
účastníkům řízení a státu, neboť žalovaní vznesli důvodně námitku promlčení.
Okresní soud podrobně popsal průběh desetiletého sporu a předchozí rozhodnutí
ve věci. Uzavřel, že bylo prokázáno zanedbání řádné péče o předmětnou
nemovitost vydanou až v roce 2005 i vznik škody ve výši nejméně 1.030.439 Kč,
avšak žalobě nemohl vyhovět, neboť žalovaná 2), jež byla ve věci pasivně
legitimována, uplatnila důvodně námitku promlčení. Žalobce se o vzniku škody
dozvěděl nejpozději dne 8. 2. 2005 při vydání nemovitosti a návrh na
přistoupení žalované 2) byl podán až dne 7. 3. 2008, tedy po uplynutí
subjektivní dvouleté promlčecí doby dle § 106 odst. 1 obč. zák. V případě
žalovaného 1) vyslovil okresní soud své pochyby o pasivní legitimaci a zavázán
právním názorem odvolacího soudu o jeho spoluodpovědnosti za nedostatečnou
údržbu nemovitosti do roku 1995, kdy právní předchůdce žalovaného 1) předal
žalované 2) „en bloc“ veškerý majetek, jejž obhospodařoval, konstatoval, že od
tohoto okamžiku zjevně uplynula tříletá objektivní promlčecí doba počítaná od
okamžiku, kdy právní předchůdce žalovaného 1) povinnost řádného hospodáře
porušil, a proto je rovněž důvodná námitka promlčení.
K odvolání žalobce změnil Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 9. 2017, č.
j. 10 Co 190/2017-817, rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku, tak že
výrokem I uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku
526.710 Kč s příslušenstvím, výrokem II co do částky 1.237.480 Kč s
příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Odvolací soud konstatoval, že v dané věci jde o střet
odpovědnosti dvou osob, když žalovaná 2) byla povinna nakládat s nemovitostí s
péčí řádného hospodáře do vydání oprávněné osobě dle § 5 odst. 3 zákona o půdě,
a právní předchůdce žalovaného 1) dne 26. 11. 1995 předal pouze formálně
inventární seznam „en bloc“ všech nemovitostí a základních prostředků, aniž byl
fakticky předmětný dům předán. Právní předchůdce žalovaného 1) s ním tedy sice
právně nedisponoval, ale fakticky byl jediný, kdo mohl a měl mít přehled o
stavu objektu a mohl zabránit další devastaci. Za této situace lze pochybení
žalovaného 1) při faktické správě nemovitosti posoudit jako porušení obecné
prevenční povinnosti předcházet škodám dle § 415 obč. zák. Uplatnění námitky
promlčení co do původně uplatněné částky 526.710 Kč shledal odvolací soud v
rozporu s dobrými mravy ve vztahu k oběma žalovaným. Připomněl přitom, že
restituční spor trval více než 10 let, přestože žalovaní disponují odborným
personálním zázemím a širším právním vědomím. K odstranění nepřiměřené tvrdosti
zákona slouží úvaha, zda výkon práva není v rozporu s dobrými mravy. V tomto
směru odkázal na rozhodnutí dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5014/2009) i Ústavního soudu (srov. nález ze
dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, N 171/38 SbNÚ 367). Ve vztahu k rozšíření
žaloby ze dne 25. 6. 2014 na částku 1.764.190 Kč však odvolací soud shledal
důvodnou námitku promlčení a odmítl argumentaci žalobce o úmyslně způsobené
škodě a prodloužení promlčecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce i oba žalovaní, kteří
současně navrhli, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného
rozhodnutí. Dovolací soud rozhodl usnesením ze dne 8. 3. 2018, č. j. 25 Cdo
400/2018-888, o návrhu na odklad vykonatelnosti tak, že jej zamítl, neboť
žalovaní již svou povinnost splnili.
Žalobce podal dovolání proti výrokům II a III napadeného rozsudku. Přípustnost
dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu v řešení otázek, kdy nabyla žalobkyně vědomost o vzniku
a rozsahu škody, kdo za ni odpovídá a zda byla žaloba rozšířena na částku
1.764.190 Kč s příslušenstvím po uplynutí promlčecí doby. Navrhl proto, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil v napadeném rozsahu tak, že
žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 1.237.480
Kč s příslušenstvím a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení před soudy všech
stupňů v plném rozsahu.
Žalovaná 2) podala dovolání do výroků I a III, neboť má za to, že se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce uplatnění
námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, jakož i od závěrů nálezů Ústavního
soudu. Dále žalovaná uvedla, že žalobce i jeho právní předchůdkyně byli od
začátku soudního sporu zastoupeni právním zástupcem s odborným vzděláním.
Liknavost žalované při rozhodování o restitučním nároku nemůže být posuzována
pro účely oprávněnosti žaloby na náhradu škody, jedná se o zcela odlišná řízení
stojící na jiných zásadách a zájmech. Vzhledem k nesprávnému právnímu názoru
odvolacího soudu ohledně důvodů částečného zamítnutí žaloby tvrdí žalovaná
neexistenci okolností zvláštního zřetele hodných dle § 150 o. s. ř. pro
odepření náhrady nákladů řízení procesně úspěšnému účastníkovi řízení a žádá
jejich náhradu. Z uvedených důvodů proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce podala žalovaná 2) vyjádření, v němž uvedla, že rovněž
podala dovolání do nesprávného výroku o náhradě nákladů řízení, neboť se
domnívá, že byla zcela úspěšná a měla jí být přiznána náhrada nákladů řízení v
plné výši. Námitku nesprávného určení počátku promlčecí doby považuje za
nedůvodnou, neboť právní názor odvolacího soudu je plně v souladu s judikaturou
Nejvyššího soudu. Dovolání má být proto v plném rozsahu odmítnuto, případně
zamítnuto.
K dovolání žalované 2) uvedl žalobce, že jednání žalované nebylo v souladu s
dobrými mravy, skutková zjištění žalovaná ani nezpochybnila, proto je jisté, že
žalovaná 2) od počátku popírala svoji pasivní legitimaci v dané věci, k výzvě
právní předchůdkyně žalobce tvrdila, že nemá povinnost provádět údržbu drženého
majetku. Takové jednání hrubě porušuje dobré mravy a nemůže být soudem
chráněno. Prodlevu s podáním žaloby zavinila sama žalovaná, která určila v
rozhodnutí o vydání předmětné nemovitosti za povinnou osobu žalovaného 1). Z
uvedených důvodů má dále žalobce za to, že v dané procesní situaci mu měla být
přiznána plná náhrada nákladů řízení, neboť výše způsobené škody záležela na
znaleckém uvážení. Navrhl proto, aby dovolací soud odmítl, případně zamítl
dovolání žalované 2).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II
bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. a z čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb. Nejvyšší
soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Žalovaný 1) vzal následně dne 15. 1. 2018 dovolání zpět v celém rozsahu.
Vzhledem k tomuto procesnímu úkonu Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty
druhé o. s. ř. za použití § 243f odst. 2 o. s. ř. řízení o dovolání žalovaného
1) zastavil.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání žalobce a žalované 2) byla podána včas,
oprávněnými osobami (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky
jejich advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), nejsou však
přípustná podle § 237 o. s. ř., s výjimkou rozhodnutí o náhradě nákladů řízení,
v němž bylo dovolání žalobce shledáno přípustným pro vyřešení otázky náhrady
nákladů řízení účastníku, jenž měl ve věci pouze částečný úspěch, protože
rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku dle § 142 odst. 3 o. s.
ř., a v tomto směru je toto dovolání důvodné.
Rozsudku odvolacího soudu ze dne 4. 9. 2017 předcházela tři zrušující usnesení
zamítavých rozsudků soudu prvního stupně, v nichž odvolací soud opakovaně
konstatoval, proč nelze shledat žalobu nedůvodnou, a z nichž je třeba v
hodnocení úvah odvolacího soudu rovněž vycházet. Poslední napadené rozhodnutí
je založeno na závěru, že jediným, kdo mohl právně s předmětnou nemovitostí
nakládat, byla žalovaná 2), fakticky však poprvé získala možnost s nemovitostí
nakládat až předáním inventárního hromadného soupisu majetku „en bloc“
zaniklého státního statku Dešenice dne 26. 11. 1995, do tohoto dne měli
faktickou možnost s nemovitostí nakládat či zabránit devastaci objektu právní
předchůdci žalovaného 1). Svojí nečinností tak přispěli k rozšíření škody a
odpovídají za ni dle § 415 obč. zák., neboť porušili obecnou prevenční
povinnost zabraňovat škodám a nepředali včas a řádně objekt do správy žalované
2). Oba žalovaní tedy odpovídají za škodu způsobenou porušením povinnosti
spravovat majetek s péčí řádného hospodáře společně a nerozdílně a námitku
promlčení uplatnili v rozporu s dobrými mravy.
Oba dovolatelé shodně uplatnili námitku nesprávného právního posouzení rozporu
námitky promlčení s dobrými mravy. Zatímco žalovaná 2) tvrdí, že nebyly dány
okolnosti v tak výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn zásah do principu právní
jistoty, žalobce má za to, že tyto okolnosti vylučují promlčení rozšíření
žalobního nároku na částku 1.764.190 Kč. Ačkoli lze odvolacímu soudu vytknout,
že důvody, proč shledal uplatnění námitky v rozporu s dobrými mravy, neuvedl v
napadeném rozhodnutí jinak, než že jde o věc restituční, tyto konkrétní důvody
popsal ve svém předchozím usnesení ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 10 Co
251/2011-334, jímž zrušil předchozí zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, a
na jehož odůvodnění odkázal v napadeném rozsudku. V tomto usnesení odvolací
soud podrobně rozvedl průběh soudního řízení i komunikaci mezi účastníky, která
mu předcházela. Žalovaná 2) od počátku řízení o vydání nemovitosti označovala
za povinnou osobu ve smyslu zákona o půdě toliko žalovaného 1), k opakovaným
dotazům okresního soudu popírala svoji pasivní legitimaci v projednávané věci a
svoji povinnost pečovat o svěřený majetek s péčí řádného hospodáře dle § 5
odst. 3 zákona o půdě, a to v postavení orgánu státní správy. Proto rovněž soud
prvního stupně v předchozích zamítavých rozsudcích dvakrát dospěl k
protichůdnému závěru, že žalovaná 2) sice na rozdíl od žalovaného 1) byla
povinnou osobou dle zákona o půdě, avšak nebyla povinna o majetek ve své správě
pečovat a udržovat jej. Tyto okolnosti jsou i dle názoru dovolacího soudu
podkladem pro úvahu o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud
dále připomněl závěry Nejvyššího soudu vyjádřené např. v rozsudku ze dne 8. 9.
2010, sp. zn. 28 Cdo 5014/2009, a tedy i závěr, že institut výkonu práva v
rozporu s dobrými mravy nepochybně podléhá principu primátu občana nad státem
zakotvenému v čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp.
zn. I. ÚS 643/04, N 171/38 SbNÚ 367). Dovolací soud se proto ztotožňuje se
závěrem odvolacího soudu, že postup žalované 2) v dané věci po vydání
nemovitosti v roce 2005 naplňuje výjimečnou intenzitu okolností, pro které se
jeví spravedlivé odepřít výkon práva uplatnit námitku promlčení pro rozpor s
dobrými mravy co do částky 526.710 Kč.
Dle ustálené judikatury dovolacího soudu se počátek běhu subjektivní promlčecí
doby k uplatnění nároku na náhradu škody odvíjí od okamžiku, kdy poškozený
nabyl vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, tj. kdy prokazatelně
zjistil, že na jeho úkor došlo ke škodě a kdo za ni odpovídá. Poškozený se
dozví o škodě, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik
škody a orientačně i její rozsah, přičemž není třeba, aby znal výši škody
přesně. Postačuje, aby poškozenému byly známy takové skutkové okolnosti, jež
jsou způsobilé pro závěr o finančním vyjádření způsobené majetkové újmy (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74,
publikovaný pod č. 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále
stanovisko sp. zn. Cpj 10/83, publikované tamtéž pod č. 3/1984, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2656/2004, rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, ze dne 9. 1. 2006,
sp. zn. 21 Cdo 551/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn.
25 Cdo 3804/2014). Rozhodnutí odvolacího soudu plně respektuje uvedenou
judikaturou dovolacího soudu. Za okamžik, kdy žalobkyně nabyla vědomost o
přibližné výši škody i o tom, kdo za ni odpovídá, označil odvolací soud
prohlídku nemovitosti dne 24. 5. 2005, jíž se mj. zúčastnil i zástupce žalované
2). O tom, že došlo ke vzniku škody, již žalobce i jeho předchůdkyně věděli a
také věděli, že k ní došlo v důsledku zanedbání řádné péče. Dovolací soud z
výše uvedených důvodů nesdílí přesvědčení odvolacího soudu, že původní
žalobkyně mohla zjistit, kdo za škodu odpovídá, již na prohlídce nemovitosti za
účasti zástupců dalších nejméně pěti orgánů státní správy. Avšak pro posouzení,
zda bylo uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy ve vztahu k
rozšíření žaloby, k němuž došlo v roce 2014, je tento závěr nepodstatný, neboť
k němu došlo po více než šesti letech od podání návrhu na přistoupení žalované
2), tedy zjevně po uplynutí subjektivní dvouleté promlčecí doby dle § 106 odst.
1 obč. zák. K rozšíření žaloby navíc nedošlo na základě nově zjištěné
skutečnosti, částku 1.764.190 Kč žádala alternativním petitem původní žalobkyně
již při podání žaloby v roce 2007 na základě předloženého znaleckého posudku,
jenž vyčíslil výši vzniklé škody ve dvou variantách. Vzhledem ke skutečnosti,
že návrhem ze dne 7. 3. 2008 upřesnila původní žalobkyně svůj nárok pouze na
částku 526.710 Kč, nelze než shledat rozšíření žalobního nároku v roce 2014
zjevně promlčeným. Dovolatelem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu v souladu s
výše citovanou ustálenou rozhodovací praxí uzavírá, že v pracovním právu nelze
upravit dohodou počátek běhu promlčecí doby odchylně od zákona.
Lichou je rovněž námitka žalobce, že v dané věci jde o škodu způsobenou
úmyslně. Z dovolatelem uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 11.
2012, sp. zn. 28 Cdo 2534/2012, nevyplývá závěr, že poruší-li povinná osoba
povinnost zachovat péči řádného hospodáře, jde o škodu způsobenou úmyslně.
Žalobce takové skutečnosti v průběhu řízení ani netvrdil a ze skutkových
zjištění vyplývá, že žalovaná 2) až do dne 26. 11. 1995 neměla faktickou
možnost nemovitost spravovat, a to v důsledku nedbalého přístupu právního
předchůdce žalovaného 1) k předání nemovitosti.
Dovolání žalobce i žalované 2) ve věci samé tedy směřují proti rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný. Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
odmítl.
V části dovolání žalobce, ve které nesouhlasil s rozhodnutím o náhradě nákladů
mezi účastníky řízení, shledal dovolací soud dovolání přípustné pro řešení
právní otázky aplikace ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. v řízení, ve kterém
záležela výše plnění na znaleckém posudku, a v tomto směru je dovolání důvodné.
Podle § 142 odst. 3 o. s. ř., i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný,
může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně
nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku
nebo na úvaze soudu.
Z citované úpravy je zřejmé, že ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. je výjimkou z
obecné zásady úspěchu ve věci uplatňované při rozhodování o náhradě nákladů
řízení, na které je založeno ustanovení § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř. Použití této
výjimky připadá do úvahy tehdy, závisí-li výše plnění na znaleckém posudku či
na úvaze soudu. Úvahou soudu je míněn postup podle § 136 o. s. ř., který se
uplatní tam, kde je základ nároku dán, avšak jeho výši lze zjistit jen s
nepoměrnými obtížemi nebo vůbec. Stejně tak je míněna i závislost rozhodnutí na
znaleckém posudku, neboť závisí-li na znaleckém posudku rozhodnutí o základu
nároku, nelze podle § 142 odst. 3 o. s. ř. postupovat a na místě je vždy
aplikace § 142 odst. 1 nebo 2 o. s. ř. (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č.
15/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2699/2013, uveřejněné pod C 13654 v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu - dále jen „Soubor“, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. 25 Cdo 37/2015, uveřejněné pod č.
66/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V dané věci již podle usnesení odvolacího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 10
Co 251/2011-334, byl dán základ odpovědnosti žalované 2) za škodu; otázkou
dalšího dokazování mělo být právě určení rozsahu vzniklé škody a skutkových
zjištění pro závěr, v jakém rozsahu za devastaci objektu odpovídá žalovaný 1).
Neúspěch žalobce ve sporu spočíval pouze ve výši požadovaného plnění, kterou
soud – zavázán konečným návrhem výše požadovaného plnění ze dne 7. 3. 2008 -
určil na základě znaleckého posudku. V projednávané věci se jednalo o určení
výše škody způsobené devastací objektu v průběhu dlouhého období, vyčíslené
znalcem ve více variantách lišících se navzájem více než trojnásobně. Jestliže
tedy znalecký posudek sloužil soudu k závěru o určení správné varianty
vyčíslení konkrétní výše náhrady škody, jde o případ, kdy rozhodnutí o výši
plnění záviselo na znaleckém posudku, což však odvolací soud ve výroku o
náhradě nákladů řízení nezohlednil a nepostupoval podle § 142 odst. 3 o. s. ř.
Základem pro určení výše náhrady nákladů řízení při aplikaci tohoto ustanovení
je až částka přisouzená, jak požaduje dovolatel, a z ní se určuje též odměna
advokáta (srov. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 24. 6. 1969, sp.
zn. 3 Cz 13/69, uveřejněné pod č. 28/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo
3974/2015, uveřejněné pod č. 121/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud z uvedených důvodů postupoval podle § 243d písm. b) o. s. ř. a
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil
za použití ustanovení § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 2 a § 142 odst. 3
o. s. ř. a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Žalobci
náleží náhrada za zastupování advokátem ve výši 342.084 Kč dle § 6 odst. 1 a §
7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (při částce 10.420 Kč za jeden úkon právní služby) a
34 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky,
tedy 10.200 Kč. Soudní poplatek byl stanoven (v souladu s ustanoveními zákona
č. 549/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů) ve výši 21.070 Kč a žalobce jej
zaplatil celkem dvakrát (za žalobu a odvolání). Advokát žalobce učinil v řízení
před nalézacími soudy celkem 31 úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 vyhlášky a
3 úkony právní služby, za něž náleží odměna ve výši jedné poloviny dle § 11
odst. 2 vyhlášky (převzetí právního zastoupení a vypracování žaloby ze dne 2. 2. 2007, účast při jednání u Okresního soudu v Klatovech dne 18. 4. 2007, dne
13. 8. 2007 a dne 10. 9. 2007, účast při jednání u Okresního soudu v Klatovech
dne 20. 9. 2007 - vyhlášení rozsudku, odvolání ze dne 12. 11. 2007 proti
rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 20. 9. 2007, č. j. 8 C 33/2007-119,
doplnění žalobního návrhu s návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení
ze dne 7. 3. 2008, odvolání ze dne 18. 6. 2008 proti usnesení Okresního soudu v
Klatovech ze dne 7. 5. 2008, č. j. 8 C 33/2007-172, žádost o přerušení řízení
ze dne 8. 10. 2008, dovolání ze dne 8. 10. 2008 proti usnesení Krajského soudu
v Plzni ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. 10 Co 385/2008, účast při jednání u
Okresního soudu v Klatovech dne 26. 5. 2010, dne 2. 8. 2010, dne 13. 10. 2010,
dne 15. 12. 2010 a dne 14. 2. 2011, účast při jednání u Okresního soudu v
Klatovech dne 23. 2. 2011 - vyhlášení rozsudku, odvolání ze dne 18. 5. 2011
proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 23. 2. 2011, č. j. 8 C
33/2007-304, účast při jednání u Krajského soudu v Plzni dne 8. 9. 2011, účast
při jednání u Okresního soudu v Klatovech dne 14. 12. 2011 a dne 17. 12. 2012,
vyjádření ke znaleckému posudku J. E. ze dne 22. 2. 2013, účast při jednání u
Okresního soudu v Klatovech dne 27. 2. 2013 a dne 25. 6. 2014, účast při
jednání u Okresního soudu v Klatovech dne 12. 9. 2014 - vyhlášení rozsudku,
odvolání ze dne 5. 11. 2014 proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne
19. 9. 2014, č. j. 8C 33/2007-560, účast při jednání u Krajského soudu v Plzni
dne 12. 2. 2015, účast při jednání u Okresního soudu v Klatovech dne 19. 8. 2015 a dne 4. 11. 2015, vyjádření ze dne 19. 2. 2016 k návrhu na revizní
znalecký posudek, účast při místním šetření znaleckého ústavu dne 23. 5. 2016,
vyjádření ke znaleckému posudku PROFI-TEN ze dne 18. 8. 2016, účast při jednání
u Okresního soudu v Klatovech dne 15. 2. 2017, odvolání ze dne 12. 4. 2017
proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 24. 2. 2017, č. j. 8 C
33/2007-761, účast při jednání u Krajského soudu v Plzni dne 24. 8. 2017).
Celková výše náhrady nákladů řízení se skládá z částky 323.020 Kč za 31 úkonů
právní služby, 15.630 Kč za 3 půlúkony, 10.200 Kč za 34 paušálních náhrad,
42.140 Kč za 2 x soudní poplatek. Dále náleží advokátu za ztrátu času 1.600 Kč
za šestnáct půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhlášky a
náhrada cestovného ve výši 1.834 Kč za čtyři cesty z Klatov do Plzně a zpět
osobním automobilem dle § 13 odst. 4 vyhlášky. Vzhledem k tomu, že byl žalobce
co do rozšíření žaloby na částku 1.764.190 Kč zcela neúspěšný, nenáleží mu
uhrazený doplatek soudního poplatku ve výši 49.500 Kč. Rovněž nelze přiznat
náhradu nákladů konzultace se znalcem, neboť se nejedná o úkon právní služby. Celkem tedy činí přiznaná náhrada nákladů za řízení před soudem prvního stupně
a odvolacím soudem částku 394.424 Kč.
O nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými bylo
rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 2 a §
146 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. S ohledem na částečný úspěch dovolání
žalobce do výroku o náhradě nákladů řízení, částečné odmítnutí dovolání žalobce
a žalované 2) a zastavení řízení o dovolání žalovaného 1) pro jeho zpětvzetí
dovolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu