21 Cdo 551/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce V. H., zastoupeného advokátem, proti žalované České
republice - Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro právní zastupování) v
Praze 6, nám. Svobody č. 471, o 335.691,- Kč a o uložení povinnosti uzavřít
služební poměr, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 160/2001,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2004,
č.j. 62 Co 179/2004-176, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne
19. června 2003, č.j. 13 C 160/2001-155 (s výjimkou výroku o zastavení řízení),
se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu
řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 3.700.000,- Kč a aby bylo určeno,
že žalobci se dnem 1. 6. 1996 obnovuje služební poměr vojáka z povolání v
hodnosti podplukovník na funkci náčelníka Okresní vojenské správy. Žalobu
odůvodnil tím, že jeho služební poměr byl rozvázán ke dni 30. 11. 1987 ze
zdravotních důvodů, i když skutečným důvodem, jak bylo zjištěno rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 10. 1995, č.j. 9 C 171/93, byla emigrace
jeho sestry do SRN. Po propuštění ze služebního poměru mu „příslušné orgány
Ministerstva obrany” nezajistily odpovídající civilní zaměstnání a, protože si
mohl opatřit zaměstnání jen zcela nepřiměřené, vznikla mu škoda. Následně bylo
také další povinností žalované „zpětně se zabývat” jeho žádostí o reaktivaci ze
dne 20. 5. 1991, protože ustanovení § 24 zákona č. 87/1991 Sb. jí stanovilo
povinnost žalobce znovu zaměstnat.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 6. 10. 1998, č.j. 13 C 226/97-43,
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 6 ze dne 27. 10. 1995, č.j. 9 C 171/93, bylo ve smyslu § 21 zákona č.
87/1991 Sb. určeno, že důvodem skončení služebního poměru žalobce jako vojáka z
povolání byl postup porušující všeobecně uznávaná lidská práva a svobody.
Protože však podle ustanovení § 22 odst. 6 a 7 zákona č. 87/1991 Sb. neplatnost
právního úkonu podle § 21 neobnovuje skončený pracovní vztah a nezakládá nárok
na náhradu mzdy, náhradu škody ani jiná plnění související s trváním pracovního
vztahu, nemůže se žalobce domáhat náhrady mzdy z neplatného ukončení služebního
poměru podle zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. Také nároku
na náhradu škody vzniklé tím, že žalovaná žalobce neumístila po propuštění ze
služebního poměru v občanském povolání přiměřeném jeho vzdělání praktickým
zkušenostem a schopnostem, soud prvního stupně nevyhověl, neboť „žalobce
neprokázal výši způsobené škody, neprokázal příčinnou souvislost mezi
nesplněním povinnosti OVS při zajištění zaměstnání pro žalobce a vznikem
škody”. Žalobce neprokázal, že „s ohledem na tehdejší situaci na trhu
pracovních sil v době, kdy byl propuštěn ze služebního poměru”, existovalo pro
něj vhodné pracovní zařazení a že důvodem, proč toto zaměstnání nezískal, byla
pouze nečinnost vojenské správy.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (poté, co připustil částečné zpětvzetí
žaloby o 3.364.309,- Kč) rozsudkem ze dne 12. 5. 1999, č.j. 19 Co 114/99-69,
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o zaplacení částky 335.691,-
Kč a ve výroku o nákladech řízení potvrdil, v zamítavém výroku o obnovení
služebního poměru změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu „na
uložení povinnosti žalované uzavřít se žalobcem písemnou formou služební poměr
na dobu nejméně deseti let, který vznikne ke dni právní moci rozsudku, a na
uložení povinnosti žalované ustanovit žalobce do funkce odpovídající funkci,
kterou zastával v Československé lidové armádě ke dni jeho propuštění ze
služebního poměru vojáka z povolání”, zamítl, rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a vyslovil proti svému rozsudku
přípustnost dovolání. Odvolací soud dospěl k závěru, že, i když propuštění
žalobce ze služebního poměru vojáka z povolání bylo neplatným právním úkonem
podle ustanovení § 21 zákona č. 87/1991 Sb., nezakládá podle ustanovení § 22
odst. 6 zákona č. 87/1991 Sb. tato skutečnost nárok na náhradu škody. Na daný
případ nelze podle názoru odvolacího soudu aplikovat ani zákon č. 58/1969 Sb. o
odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným
úředním postupem, neboť povinnosti vyplývající z tohoto zákona by žalovanou
stíhaly pouze za předpokladu, že by žalobce své nároky odvozoval od platného
skončení služebního poměru. Odvolací soud dále dovodil, že nebylo možné vyhovět
ani požadavku na opětovné uzavření služebního poměru, protože žalobce
neprokázal, že splňuje předpoklady a požadavky pro výkon práce vojáka z
povolání ve smyslu § 22 odst. 7 zákona č. 87/1991 Sb. Rozhodnutí o připuštění
dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že „přípustnost aplikace § 18 zákona č.
58/1969 Sb. ve vztahu k ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů”, je otázkou zásadního právního významu.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 8.
12. 2001, č.j. 21 Cdo 1010/2000-86, dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího
soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá
žaloba na uložení povinnosti žalované uzavřít se žalobcem písemnou formou
služební poměr na dobu nejméně deseti let, který vznikne ke dni právní moci
rozsudku, a na uložení povinnosti žalované ustanovit žalobce do funkce
odpovídající funkci, kterou zastával v Československé lidové armádě ke dni jeho
propuštění ze služebního poměru vojáka z povolání, odmítl; v dalším rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Souhlasil s odvolacím soudem v tom, že požadavek žalobce na náhradu
škody, jež mu měla vzniknout v souvislosti s tím, že žalovaná při jeho
propuštění ze služebního poměru ke dni 30. 11. 1987 nepostupovala v souladu s
usnesením vlády ČSSR č. 248/1978 a služebním předpisem „Všeob-P-2 (práv.)“,
když žalobci nezajistila „odpovídající civilní zaměstnání“, nelze posuzovat
podle zákona č. 58/1969 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím
orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Protože požadavek žalobce
na náhradu škody se odvíjí od porušení právní povinnosti zaměstnanci žalované
(ne)jednajícími jejím jménem při ukončení služebněprávního vztahu k účastníku,
měla být případná odpovědnost státu posouzena (vzhledem k právní úpravě účinné
před 1. 1. 1989) podle ustanovení § 421 obč. zák., ve znění do 31. 12. 1991.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 6. 2001, č.j. 16 Co 161/2001-96,
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 10. 1998, č.j. 13 C 226/97-43,
zrušil v jeho zamítavém výroku ve věci samé co do částky 335.691,- Kč a v
nákladovém výroku a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Vycházeje ze závazného právního názoru dovolacího soudu, že důvodnost
žalobcova návrhu je třeba posoudit podle obecné soukromoprávní úpravy vyjádřené
v ustanovení § 421 obč. zák., ve znění platném do 31. 12. 1991, a s
přihlédnutím k tomu, že ohledně naplnění předpokladů odpovědnosti žalované
podle tohoto ustanovení se soudy věcí v dosavadním řízení nezabývaly a že
žalovaná se navíc dovolává promlčení žalobcova nároku, uložil soudu prvního
stupně, aby uvážil veškeré rozhodující skutečnosti týkající se vzniku nároku po
objektivní i subjektivní stránce, jakož i jeho právní povahy, a teprve poté,
aby ve věci znovu rozhodl.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 19. 6. 2003, č.j. 13 C
160/2001-155, žalované uložil zaplatit žalobci 120.000,- Kč, „v rozsahu
stanovení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 215.691,- Kč a stanovení
povinnosti žalované uzavřít se žalobcem písemnou formou služební poměr na dobu
nejméně deseti let, který vznikne ke dni právní moci rozsudku, a na uložení
povinnosti žalované ustanovit žalobce do funkce odpovídající funkci, kterou
zastával v Československé lidové armádě ke dni jeho propuštění ze služebního
poměru vojáka z povolání“, řízení v důsledku zpětvzetí žaloby v této části
zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Po provedeném dokazování měl za prokázáno, že žalobce byl ke dni 30. 11. 1987
propuštěn ze služebního poměru ve funkci náčelníka Okresní vojenské správy jako
kapitán v záloze. Po propuštění ze služebního poměru mu nebyla poskytnuta pomoc
při zajištění civilního zaměstnání odpovídajícího jeho dosavadnímu povolání a
byl zaměstnán toliko od 1. 3. 1988 do 30. 9. 1989 jako pomocný dělník
zámečnické dílny u JZD T. V době od 1. 12. 1987 do 31. 1. 1997 pobíral
částečný invalidní důchod ve výši 1.000,- Kč až 2.500,- Kč měsíčně, v letech
1994 a 2001 byl evidován na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání a dne 6. 2.
2002 mu byl přiznán plný invalidní důchod. Dovodil, že žalovaná při propuštění
žalobce ze služebního poměru nepostupovala podle ustanovení § 26 odst. 1 písm.
a) zákona č. 76/1959 Sb. ani v souladu s usnesením vlády ČSSR č. 248/1978 a
služebním předpisem „Všeob-P-2 (práv.)“, neboť žalobci nezajistila odpovídající
civilní zaměstnání. V důsledku toho žalobci vznikala újma tím, že nebyl vůbec,
„či v míře vyjádřené v předpisech uložené povinnosti“, odměňován a že mu tak v
důsledku toho, že žalovaná porušila své povinnosti vyplývající ze zákona,
vznikla škoda. Za nedůvodnou považoval námitku promlčení vznesenou žalovanou.
Žalobci totiž škoda v důsledku nesplnění povinnosti žalované vznikala postupně,
tedy „ke konci každého kalendářního měsíce, resp. měsíce následujícího, a to po
rozhodnou dobu“. Teprve „od tohoto okamžiku byla žalobci jako poškozenému známa
výše škody a samozřejmě i odpovědnost žalované“. Jestliže tedy žalobci
„nevznikla škoda naráz, ale vznikala opakovaně, resp. postupně, byť z téhož
právního důvodu“, uplatněná náhrada za období od 1. 6. 1995 do 30. 5. 1997
nebyla promlčena, neboť řízení bylo zahájeno u soudu žalobou podanou dne 10. 6.
1997.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 9. 2004,
č.j. 62 Co 179/2004-176, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o
věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 11.325,- Kč k
rukám advokáta. Závěry soudu prvního stupně považoval za správné jak po stránce
skutkové, tak po stránce právní. Správně podle jeho názoru soud prvního stupně
posoudil i vznesenou námitku promlčení. Vznikala-li škoda v důsledku nesplnění
povinnosti (zajistit žalobci odpovídající civilní zaměstnání) žalovanou
postupně, a to vždy ke konci každého kalendářního měsíce následujícího po celou
rozhodnou dobu, přestože jde o nároky vzniklé z téže jednorázové škodné
události, „vznikal žalobci samostatný nárok na náhradu škody, u něhož běžela
samostatně i promlčecí doba, a to jak subjektivní, tak objektivní každý měsíc,
kdy žalovaná svou právní povinnost nesplnila“. Porušování právní povinnosti
žalovanou se sice datuje již dnem následujícím po rozvázání služebního poměru s
žalobcem (dnem 1. 12. 1987), ale od tohoto okamžiku mohla být žalobci známa
výše škody i odpovědnost žalované vždy nejdříve ke konci každého následujícího
měsíce, v prvním případě tedy ke dni 31. 12. 1987. Vznikala-li tedy škoda
žalobci postupně, byť z téhož právního důvodu, nárok žalobce na náhradu škody
za období od 1. 6. 1995 do 30. 5. 1997 byl, s přihlédnutím k datu podání
žaloby, uplatněn včas a vznešená námitka promlčení není důvodná. Odvolací soud
nesouhlasil ani s námitkami žalované, že, zaregistroval-li se žalobce sám na
příslušném úřadě jako uchazeč o zaměstnání, zhojil tím vady, k nimž při jeho
propuštění došlo, neboť tím se žalovaná své povinnosti vůči žalobci
nezprostila, a nesouhlasil ani s tím, že by změnou právní úpravy provedenou
novelou zákona č. 76/1959 Sb. (zákonem č. 226/1992 Sb.) zanikla povinnost
žalované vůči žalobci, neboť takový názor by ve svém důsledku zakládal tzv.
pravou retroaktivitu, která je ze samotné povahy českého práva nepřípustná a
nelze ji dovodit ani z přechodných ustanovení zákona č. 226/1992 Sb.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že soudy nesprávně
posoudily otázku promlčení žalobcem uplatněného nároku. Je toho názoru, že v
daném případě nejde o opakovaný vznik nové škody, kdy jednotlivé částky by se
jako nároky na jednotlivá plnění promlčovaly postupně, nýbrž o škodu jedinou,
vzniklou v důsledku jediného protiprávního jednání (resp. nekonání). Událostí
určující počátek běhu objektivní promlčecí lhůty (tedy událostí, z níž škoda
vznikla) je propuštění žalobce ze služebního poměru, při současném porušení
povinnosti žalované zajistit žalobci odpovídající civilní zaměstnání; dále
docházelo pouze k nárůstu škody způsobené tímto pochybením. Z tohoto chápání
pojmu nároku na náhradu škody (a jeho promlčení) právní řád připouští výjimku
pouze v případě náhrady za ztrátu na výdělku způsobené poškozením zdraví, a to
podle ustanovení § 261 odst. 2 zák. práce, který výslovně stanoví, že nárok na
náhradu škody se nepromlčuje a že se promlčují nároky na jednotlivá plnění z
tohoto (základního) nároku vyplývající; tato právní úprava navíc platí teprve
od přijetí zákona č. 188/1988 Sb. Soudy se navíc podle názoru dovolatelky při
posuzování námitky promlčení zabývaly „pouze otázkou promlčení sekundárního
práva (práva na náhradu škody), nikoli otázkou promlčení práva primárního, tj.
práva žalobce na zabezpečení umístění žalobce v občanském povolání“. Toto právo
žalobce se promlčelo v obecné tříleté promlčecí době. Je-li promlčena uvedená
primární povinnost žalované, nelze se s úspěchem domáhat plnění sekundární
povinnosti – povinnosti k náhradě škody. Dovolatelka uznává, že žalobci
nezajistila „umístění v občanském povolání“, tedy zprostředkování možnosti
uzavřít pracovní poměr, domnívá se ale nadále, že tím, že si žalobce sám
zajistil pracovní poměr, případně tím, že se zaregistroval jako uchazeč o
zaměstnání, byly zhojeny vady, k nimž při propuštění došlo. Škoda vznikla
žalobci tím, že nebyl zaměstnán a neměl tedy příjem ze závislé činnosti, přitom
žalovaná neměla povinnost zajistit vznik pracovního poměru, ale pouze
zprostředkovat možnost takový pracovní poměr uzavřít; proto zde není příčinná
souvislost mezi porušením povinnosti žalované (spočívající ve zprostředkování
možnosti uzavřít pracovní poměr) a vznikem škody. Navrhla, aby dovolací soud
rozsudky soudů obou stupňů zrušil.
Žalobce navrhl, aby „Nejvyšší soud oba dovolávané rozsudky potvrdil“,
neboť z celého soudního sporu vyplývá, že své nároky uplatnil již dne 20. 5.
1991 žádostí o mimosoudní rehabilitaci a reaktivaci, a, protože v souladu s
ustanovením § 112 obč. zák. promlčecí doba neběží, je-li věřitelovo právo
uplatněno u soudu nebo u jiného příslušného orgánu v promlčecí době, nemůže být
jím uplatněný nárok promlčen.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a
že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce
působil u žalované ve služebním poměru vojáka z povolání naposledy ve
funkci náčelníka oddělení OVS Pr. Dnem 30. 11. 1987 byl rozkazem KR MNO č.
086/87 propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání podle
ustanovení § 26 odst. 1 zákona č. 76/1959 Sb., neboť byl uznán vojenskou
lékařskou komisí neschopným služby ze zdravotních důvodů, a od 1. 12. 1987
mu byl přiznán částečný invalidní důchod. Dne 11. 5. 1987 požádal o zajištění
civilního zaměstnání, vojenská správa však žalobci nezabezpečila odpovídající
občanské povolání. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 10. 1995,
č.j. 9 C 171/93-7, bylo určeno, že důvodem skončení služebního poměru vojáka z
povolání byl postup porušující všeobecně uznávaná lidská práva a svobody.
Žaloba na náhradu škody způsobené porušením povinnosti žalované zabezpečit
žalobci umístnění v občanském povolání byla podána u Obvodního soudu pro Prahu
4 dne 10. 6. 1997.
Se závěrem odvolacího soudu, že námitka promlčení vznesená žalovanou ve
vztahu k nároku žalobce na náhradu škody z důvodu nesplnění povinnosti žalované
zabezpečit žalobci v souvislosti s propuštěním ze služebního poměru přiměřeném
umístění v občanském povolání není důvodná, dovolací soud nesouhlasí.
Vzhledem k tomu, že k porušení právní povinnosti žalovanou mělo dojít v
souvislosti s propuštěním žalobce ze služebního poměru ke dni 30. 11. 1987, je
třeba otázku promlčení případné náhrady škody s tím související posuzovat podle
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 1988, tj.
do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 94/1988 Sb., o bytovém, spotřebním a
výrobním družstevnictví (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže
nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení
soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze
promlčené právo věřiteli přiznat.
Podle ustanovení § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních
uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být
vykonáno poprvé.
Podle ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se
promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni
odpovídá.
Podle ustanovení § 106 odst. 2 obč. zák. nejpozději se právo na náhradu
škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let
ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu
na zdraví.
Soudní praxe i právní teorie promlčením rozumí marné uplynutí doby
stanovené v zákoně pro vykonání práva; znamená výrazné oslabení subjektivního
práva oprávněného účastníka, neboť promlčením sice jeho nárok nezaniká, nemůže
však být soudem přiznán, jestliže povinný před soudem čelí uplatněnému právu
námitkou promlčení. Nárok oprávněného účastníka trvá i nadále, stává se však
prostřednictvím soudu nevymahatelným.
Počátek promlčecí lhůty v občanskoprávních vztazích je obecně (objektivně)
určen ustanovením § 101 obč. zák., podle něhož lhůta počíná běžet ode dne, kdy
právo mohlo být vykonáno poprvé. Takto vymezený počátek je vymezen objektivně,
nezávisle na poškozeném (srov. slovo „mohlo“). Běh promlčecí doby tedy počne
ode dne, kdy by obecně každý mohl právo uplatnit, jinak řečeno - kdy mohl podat
žalobu (actio nata), přičemž není rozhodující, zda snad daný subjekt byl v
situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala (nevěděl o právu, výkon práva mu
znemožňovala nemoc apod.). Jde tedy o objektivně určený počátek běhu promlčecí
lhůty, který se odvíjí od právních skutečností, popř. událostí, jejichž vznik
či existence jsou nezávislé na úrovni vědomí (znalostí) oprávněného účastníka
odpovědnostního vztahu. Tato lhůta činí tři roky (srov. ustanovení § 106 odst.
2 větu před středníkem obč. zák.)
Vedle této tzv. objektivní lhůty zákon stanoví k uplatnění nároků z
odpovědnostních práv také lhůtu subjektivní, která činí dva roky (srov. § 106
odst. 1 obč. zák.). Obecně platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v
době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta
subjektivní. Z této zásady představuje určitou výjimku pouze škoda na
zdraví (srov. ustanovení § 106 odst. 2 větu za středníkem obč. zák.). Obě
podmínky stanovené pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle
ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. pro uplatnění nároku na náhradu škody, tj.
vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně.
Subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody – jak
uvedeno výše - činí dva roky a počíná běžet ode dne, kdy se poškozený dozví o
tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá. O tom, kdo za škodu
odpovídá, se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti rozhodné pro
vymezení odpovědného subjektu. O škodě se poškozený dozví tehdy, když zjistí
skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i
její rozsah (tak, aby bylo možné případně též určit alespoň přibližně výši
škody v penězích); není potřebné, aby znal rozsah (výši) škody přesně,
například na základě odborného posudku, neboť soud z důvodu promlčení práva
(nároku) na náhradu škody, jehož se účastník občanského soudního řízení
dovolal, žalobu zamítne i v případech, ve kterých není ještě prokázána
odpovědnost za škodu nebo výše škody (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího
soudu ČSSR, sp. zn. 1 Cz 18/81, ze dne 23. 6. 1981, uveřejněné ve Sborníku
Nejvyššího soudu ČSSR č. IV, str. 1130). Při zkoumání, kdy se poškozený
dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, je třeba vycházet z prokázané
vědomosti poškozeného; nemusí však jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném
slova smyslu), nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený
disponuje, byly způsobilé takový závěr o možném vzniku škody a možné
odpovědnosti povinného učinit.
Z tohoto pohledu není tedy pro posouzení počátku běhu promlčecí lhůty k
uplatnění nároku žalobce na náhradu škody vzniklé porušením povinností
žalovanou významné, kdy si žalobce (jako poškozený) na základě skutkových
okolností, o nichž již dříve věděl, utvořil právní názor o důvodnosti
(popřípadě i výší) svého nároku do té míry, aby byl schopen uvedené skutkové
okolnosti prokázat v případném soudním řízení a tedy i vyčíslit část, případně
celou škodu vznikající v důsledku porušení povinností žalovanou. Rozhodující
je, že žalobce, kterému po propuštění ze služebního poměru žalovaná nezajistila
odpovídající civilní zaměstnání a jehož příjmy byly podstatně nižší než ty,
kterých dosahoval ve svém služebním poměru, nemohl mít již od propuštění ze
služebního poměru pochybnosti o tom, že mu vzniká ztráta (škoda) v důsledku
výrazně sníženého příjmu, že subjektem, který za tuto škodu odpovídá, je
žalovaná, a že mu tedy již tehdy nic nebránilo uplatnit svůj nárok na zaplacení
byť i jednotlivých splátek u soudu. Pro posouzení počátku běhu promlčecí doby
(podle ustanovení § 106 odst. 1 i § 106 odst. 2 obč. zák.) je zcela nerozhodné,
že škoda vznikala žalobci i dále, neboť žalovaná svoji povinnost ze zákona
vyplývající nesplnila nikdy. Na posouzení počátku běhu promlčecí doby nemá vliv
ani skutečnost, že žalobci mohla být známa výše další (z téhož porušení
povinnosti vznikající), škoda vždy nejdříve ke konci každého následujícího
měsíce. Občanský zákoník nemá obdobné ustanovení jako je ustanovení § 261 odst.
2 zák. práce ve znění účinném po 1. 1. 1989, podle něhož se tam uvedené nároky
nepromlčují, promlčují se jen jednotlivá plnění z nich vyplývající. Proto není
správný ani názor odvolacího soudu, že žalobci vznikal samostatný nárok na
náhradu škody každý měsíc, kdy žalovaná svou právní povinnost nesplnila. Jak
již bylo výše uvedeno, předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu byly
naplněny – jak také správně uvedl odvolací soud – již dnem 31. 12. 1987. Již
tehdy mohlo být právo na náhradu škody vykonáno poprvé (§ 101 obč. zák.) a od
té doby také běžela objektivní (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČR,
sp. zn. 1 Cz 20/90) i subjektivní promlčecí doba. Samotná skutečnost, že v
důsledku neplnění povinnosti žalovanou vznikala žalobci další škoda, nic nemění
na tom, že nárok jako takový (jako celek) se započal promlčovat již v roce
1987. Nejedná se totiž o případ (jak se mylně domnívá odvolací soud), kdy
opakovaně dochází k porušování právní povinnosti a tedy ke vzniku nových
škodních událostí. V projednávaném případě žalovaná porušila svou povinnost,
když po ukončení služebního poměru s žalobcem nezajistila pro něj odpovídající
civilní zaměstnání. To, že svoji povinnost dosud nesplnila, neznamená, že
docházelo k opakovanému porušování právní povinnosti zákonem stanovené, neboť
povinnost obstarat zaměstnanci odpovídající civilní zaměstnání je jen jediná a
tuto svou jedinou povinnost žalovaná nesplnila; skutečnost, že škoda vznikající
žalobci narůstala každým měsícem, na této povaze odpovědnostního vztahu nemůže
ničeho změnit.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu na promlčení
žalobcem uplatněného nároku není správný. Nejvyšší soud České republiky proto
rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky i toto rozhodnutí (ve výroku o přisouzení částky 120.000,-
Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. ledna 2006
JUDr. Mojmír Putna, v.r.
předseda senátu