USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobce R. K., narozeného XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Janem Kubečkem,
advokátem se sídlem v Náchodě, Masarykovo náměstí 19, proti žalovaným 1) V. P.,
narozené XY, bytem XY, 2) P. Č., narozenému XY, bytem XY, a 3) M. Č.,
narozenému XY, bytem v XY, všem zastoupeným JUDr. Milanem Břeněm, advokátem se
sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 58/47, o zaplacení 158 305 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 37/2013, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 15. ledna 2019, č. j. 23 Co 287/2018-524, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v
Chrudimi (dále jen jako „soud prvního stupně“) ze dne 18. května 2018, č. j. 6
C 37/2013-461, ve výrocích I a III, jimiž byla zamítnuta žaloba o zaplacení
částky 158 305 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodnuto o nákladech
státu (výrok I rozsudku odvolacího soudu), zatímco ve výroku o nákladech řízení
(ve vztahu mezi účastníky; výrok II) byl rozsudek soudu prvního stupně změněn
co do určení výše těchto nákladů (výrok II) a současně bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud takto rozhodl ve věci, v níž se žalobce domáhá peněžité náhrady
za investice do nemovitostí (rodinného domu s pozemky) ve spoluvlastnictví
žalovaných, které užíval v době od 16. 8. 2011 do 5. 5. 2012 a na nichž
prováděl stavební úpravy, přičemž k převodu nemovitostí do jeho vlastnictví
následně nedošlo (ty i nadále zůstaly ve spoluvlastnictví žalovaných). Při
posouzení sporné otázky, vedly-li žalobcem provedené stavební práce ke zvýšení
hodnoty předmětných nemovitostí, odvolací soud vycházel ze závěrů znaleckého
posudku (posudek Ing. Rudolfa Berana ze dne 15. 8. 2017, ve znění jeho dodatků
ze dne 26. 3. 2018 a ze dne 8. 1. 2019), uzavíraje, že zhodnocení nemovitostí
se žalobci prokázat nepodařilo. Subsidiárně odvolací soud poukázal i na
znalecký posudek Ing. Rudolfa Jungera (ze dne 8. 2. 2018), jenž správnost
učiněných závěrů (že činnost žalobce nevedla ke zhodnocení předmětných
nemovitostí) podporuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce (dále též jako
„dovolatel“); splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje dovolatel v
tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, konkrétně jde-li o řešení otázky „použití znaleckého
posudku jako důkazního prostředku pro určení výše nároku z bezdůvodného
obohacení a určení samotné výše tohoto bezdůvodného obohacení“. V tomto směru
pak dovolatel poukazuje zejména na závěr uvedený v původním znění znaleckého
posudku Ing. Rudolfa Berana (před jeho doplněním), že v období od 16. 8. 2011
do 5. 5. 2012 došlo ke zhodnocení předmětných nemovitostí o částku 126 700 Kč,
ze kterého odvolací soud mohl podle dovolatele vycházet, ačkoliv ten vychází z
ceny předmětných nemovitostí stanovené podle „prováděcí vyhlášky ministerstva
financí k zákonu č. 151/1997 Sb.“, kdy dovolatel argumentuje i tím, že pokud
není (v projednávané věci) dostatek podkladů pro využití srovnávací metody pro
zjištění obvyklé ceny věci, je třeba využít jiné metody ocenění; jinak by dle
názoru dovolatele došlo k „odmítnutí práva na soudní ochranu“. Současně
dovolatel označuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné a polemizuje i s
jednotlivými závěry znalce a odvolacího soudu, maje za to, že v posuzované věci
mohly být naplněny předpoklady pro vypracování revizního znaleckého posudku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.),
dovolací soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu
končí odvolací řízení (kdy napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí
vyjmenovaných v § 238 o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v
ustanovení § 237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené
rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ,
kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (uplatňovaná v režimu zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013, jímž se řídí práva a povinnosti
účastníků projednávané věci, v níž se požaduje vydání bezdůvodného obohacení,
jež mělo vzniknout v době před 1. 1. 2014) je ustálena v závěru, že vynaložením
investic do cizí nemovitosti bez právního důvodu vzniká vlastníku bezdůvodné
obohacení v rozsahu, v němž se nemovitost oproti předchozímu stavu zhodnotila,
nikoliv v rozsahu hodnoty vynaložených prostředků (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1253/2018, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1448/2015, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3481/2012, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1515/2006). Uvedené závěry
dovolatel ostatně ani nezpochybňuje (jak v dovolání i výslovně uvádí), neboť
podstatou jeho dovolání je polemika se způsobem hodnocení znaleckého posudku
Ing. Rudolfa Berana (datovaného 15. 8. 2017) včetně jeho dodatků, kdy poukazuje
zejména na předchozí závěry znalce, podle nichž v období od 16. 8. 2011 do 5.
5. 2012 došlo ke zhodnocení předmětných nemovitostí (znalec ohodnotil
nemovitosti k datu 16. 8. 2011 částkou 701 890 Kč a ke dni 5. 5. 2012 částkou
828 590 Kč); tyto (původní) závěry jsou dle mínění dovolatele použitelné,
ačkoliv zde znalec určil cenu podle administrativních (oceňovacích) předpisů
[zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o
oceňování majetku), a další podzákonné předpisy jej provádějící].
K uplatněné argumentaci Nejvyšší soud předesílá, že mu při posuzování
přípustnosti (a případně i důvodnosti) dovolání nepřísluší přezkoumávat
správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů, a tedy ani hodnocení
znaleckých posudků, na nichž svá skutková zjištění soudy založily (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3311/2012, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 258/2014, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3680/2018), ani prověřování
odborných závěrů obsažených ve znaleckém posudku (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2368/2017, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 771/2018), pročež samotná
polemika dovolatele se závěry znaleckého posudku, resp. se závěry odvolacího
soudu stran hodnocení tohoto důkazu, nemůže založit přípustnost dovolání.
I podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu hodnotí soud přesvědčivost
posudku mimo jiné co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, přičemž zjistí-li, že
znalec zcela nesplnil úkol, který mu soud vymezil v usnesení o ustanovení
znalcem, případně, nesplnil-li jej vůbec, nebo nedostatečným způsobem, nebo má-
li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, musí znalci uložit, aby
podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky,
popřípadě, aby vypracoval nový posudek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2368/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 771/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10.
2018, sp. zn. 21 Cdo 4723/2017). V posuzované věci soud prvního stupně vyzval
znalce Ing. Rudolfa Berana k doplnění znaleckého posudku, a to právě proto, že
posudkem v původním znění nebyl zcela splněn úkol, který byl soudem znalci
uložen (srov. usnesení soudu prvního stupně na č. l. 431). Postup odvolacího
soudu, jenž za této situace nevycházel z původního znění znaleckého posudku
Ing. Rudolfa Berana (kterého se dovolává žalobce), nýbrž zohlednil i jeho
doplnění, je proto zcela konformní s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu.
Nad rámec uvedeného dovolací soud poznamenává, že ani samotný postup soudů
nižších stupňů při hodnocení provedených důkazů, včetně znaleckých posudků,
nebyl nikterak excesívní, a to i se zřetelem na to, že (jak se podává z
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) sám znalec uvedl, že „dům má nového
vlastníka, který provádí značné úpravy domu“, že „prohlídkou není možné zjistit
zpětně stav k roku 2011 a 2012“ a že nejsou dostatečné podklady (dokumentace
provádění prací, zadání prací, schémata, zakreslení zámyslu, stavební deník,
předběžný rozpočet stavby, fotografie) pro zjištění rozsahu prací a zhodnocení
stavu budovy; z uvedeného je zřejmé, že původně znalcem uváděné hodnoty
předmětných nemovitostí nemohly relevantně odrážet změnu hodnoty nemovitostí v
důsledku prací provedených žalobcem.
V posuzované věci nebyly naplněny ani předpoklady pro vypracování revizního
znaleckého posudku (jak dovolatel současně namítá). V rozhodovací praxi byl
opakovaně artikulován závěr, že zákon nestanoví předpoklady pro nařízení
vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu, přičemž
vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam,
kde soud bude mít (neodstraněné) pochybnosti o správnosti již vypracovaného
znaleckého posudku, anebo v případě rozporu mezi dvěma znaleckými posudky,
neodstraní-li tento rozpor soud sám po slyšení obou znalců (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011). V posuzované
věci si odvolací soud vyžádal další doplnění znaleckého posudku Ing. Rudolfa
Berana, jímž byly znalcem vysvětleny výsledky původního znění jeho znaleckého
posudku a dle jehož závěrů žalobcem tvrzené práce neměly vliv na zvýšení
hodnoty nemovitostí. Nevznikl přitom ani rozpor mezi dvěma znaleckými posudky,
neboť ani podle druhého znaleckého posudku (vypracovaného Ing. Rudolfem
Jungerem), na který odvolací soud podpůrně rovněž odkazuje, nevedly práce
provedené žalobcem ke zvýšení hodnoty nemovitostí.
Napadené rozhodnutí se nepříčí ani rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12.
2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003, na který dovolatel odkazuje s tím, že není-li
možné zjistit obvyklou cenu věci srovnávací metodou (pro nedostatek
srovnávacího materiálu), je nezbytné cenu určit jinými způsoby, neboť jinak by
došlo k „odmítnutí práva na soudní ochranu“. Odvolací soud totiž nerezignoval
na zjištění vlivu tvrzených investic žalobce na hodnotu předmětných nemovitostí
a postupoval v řízení tak, aby výši případného zhodnocení zjistil, nicméně na
základě provedeného dokazování (zejména na základě znaleckého posudku Ing.
Rudolfa Berana) uzavřel, že se žalobci nepodařilo prokázat, že by jeho vlastní
činností došlo ke zvýšení hodnoty předmětných nemovitostí. Bylo přitom procesní
odpovědností žalobce zvýšení hodnoty nemovitostí v důsledku jím provedených
prací prokázat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp.
zn. 21 Cdo 762/2001) a nejde zde proto o tzv. odepření spravedlnosti.
Uvádí-li pak dovolatel, že odvolací soud „velmi opatrně a pouze příkladmo“
připouští, že práce žalobce mohly mít vliv na obvyklou cenu nemovitostí, nelze
než konstatovat, že v tomto směru jde o dezinterpretaci odvolacím soudem
přijatých závěrů, z nichž naopak výslovně vyplývá, že „nebylo možno uzavřít, že
by tyto práce měly vliv na cenu nemovitosti“ (a kdy již pouze nad rámec tohoto
stěžejního závěru odvolací soud uvádí další důvody, pro které by žaloba nebyla
úspěšná ani v tom případě, kdy by bylo lze položení betonových podlah považovat
za práce zhodnocující rodinný dům).
Dovolatelem vznesená námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pak také nemůže
založit přípustnost dovolání, a to již proto, že ke zmatečnostem a jiným vadám
řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, přihlíží dovolací soud
(jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s.
ř.). Vytýkaným defektem ostatně rozhodnutí odvolacího soudu (ani jemu
předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) netrpí (k měřítkům
přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014,
sp. zn. 21 Cdo 3466/2013).
Proti výrokům o náhradě nákladů řízení dovolatel v dovolání žádnou argumentaci
– natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a
odst. 2 o. s. ř. – nevznáší, nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího
soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není
(srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení je pak odůvodněno ustanoveními §
243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy
dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy žalovaným v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o
samotném dovolání, již samostatně rozhodoval o dovolatelem současně podaném
návrhu na odklad vykonatelnosti části napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) o.
s. ř.], týkající se právě výroku o nákladech řízení, jenž tak sdílí osud
(nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména
nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 7. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu