28 Cdo 3680/2018-829
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobců a) Z. V., narozeného XY, bytem XY, a b) R. F., narozené XY, bytem XY,
obou zastoupených JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem v Blansku,
Svitavská 1018/1, proti žalované ZEVOS a.s., identifikační číslo osoby: 469 72
501, se sídlem v Uherském Hradišti, Nádražní 25, zastoupené Mgr. Františkem
Kelem, advokátem se sídlem v Tlumačově, Sportovní 451, o vydání bezdůvodného
obohacení, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 C 183/98,
o dovolání žalobců a dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně,
pobočky ve Zlíně, ze dne 20. prosince 2017, č. j. 60 Co 178/2017-756, ve znění
opravného usnesení ze dne 27. června 2018, č. j. 60 Co 178/2017-781, t a k t o :
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Dovolání žalované se odmítá.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen
„odvolací soud“), změnil rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen
„soud prvního stupně“) ze dne 15. prosince 2015, č. j. 6 C 183/98-684, ve znění
doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 6. června 2016, č. j. 6 C 183/98-707,
tak, že žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců specifikovaný úrok z
prodlení z částky 114 235 Kč a částku celkem 189 523,60 Kč se specifikovanými
úroky z prodlení a že se zamítá žaloba v části, kterou každý ze žalobců
požadoval zaplacení částky 193 366,40 Kč a ve zbytku požadovaných úroků z
prodlení (výrok I). Dále odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně v
části, jíž bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení částky 463 220 Kč každému ze
žalobců a v tomto rozsahu řízení zastavil (výroky II a III); současně rozhodl o
tom, že se žalobcům neukládá povinnost k zaplacení soudního poplatku (výrok IV)
a zrušil rozsudek soudu prvního stupně v nákladových výrocích včetně
doplňujícího rozsudku soudu prvního stupně a v tomto rozsahu věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (výrok V).
Odvolací soud takto (meritorně) rozhodl o žalobci uplatněném nároku na
poskytnutí peněžité náhrady za užívání pozemků v jejich spoluvlastnictví
žalovanou bez právního důvodu za období od 1. 8. 1996 do 30. 9. 2003, jež
kvalifikoval jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení (dle § 451 a násl.
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013; dále jen
„obč. zák.“). Hodnotu prospěchu žalované přitom poměřoval výší obvyklého
nájemného (nájemného, jehož by bylo lze dosáhnout pronájmem srovnatelných
pozemků v daném místě a čase), jež určil na základě odborného posouzení
zjištěných skutečností znalci (zejména s využitím závěrů revizního znaleckého
posudku Ing. Miroslava Směšného včetně dvou dodatků, jenž stanovil hodnotu
předmětných pozemků porovnávací metodou a jehož závěry byly stvrzeny i
znaleckým posudkem Ing. Miroslava Strnada). Vzhledem k žalovanou vznesené
námitce promlčení odvolací soud nepřiznal žalobcům právo na vydání bezdůvodného
obohacení vzniklého za dobu od 2. 7. 1998 do 26. 12. 2000, u nějž již uplynula
subjektivní promlčecí doba (původně žalobci uplatnili nárok toliko za období od
1. 7. 1996 do 1. 7. 1998 a teprve dne 27. 12. 2002 bylo soudu doručeno
rozšíření žaloby i za období až do 31. 12. 2002), neshledávaje přitom žalovanou
vznesenou námitku promlčení – se zřetelem ke všem zjištěným okolnostem, za
nichž byla uplatněna – rozpornou s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobci i žalovaná.
Dovolání žalobců směřuje proti té části výroku I rozsudku, jíž byla žaloba
zamítnuta; splnění předpokladů přípustnosti dovolání žalobci spatřují v tom, že
se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu při řešení otázky, zda je námitka promlčení vznesená žalovanou
výkonem práva, jenž odporuje dobrým mravům.
Žalovaná dovoláním napadá výrok I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž
bylo podané žalobě vyhověno, spatřujíc splnění předpokladů jí podaného dovolání
v tom, že odvolací soud napadeným rozsudkem dle jejího mínění nesprávně a v
rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyřešil otázku hodnocení
znaleckých posudků s rozdílnými závěry na posuzovanou skutečnost (na výši
obvyklého nájemného, jež zde byla určující pro kvantifikaci bezdůvodného
obohacení vzniklého užíváním cizí věci).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s
bodem 2. čl. II., přechodnými ustanoveními části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále
jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (dovoláními napadené
rozhodnutí bylo vydáno po 30. 9. 2017, kdy zákon č. 296/2017 Sb. vstoupil v
účinnost).
Jak dovolání žalobců, tak i dovolání žalované Nejvyšší soud, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl (dle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř.), neboť nejsou přípustná.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se
končí odvolací řízení (a kdy napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí
vyjmenovaných v § 238 o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v
ustanovení § 237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené
rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ,
kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
K otázce předestřené dovoláním žalobců, zda žalovanou (dlužnicí) za řízení
uplatněná námitka promlčení je výkonem práva, jenž odporuje dobrým mravům (§ 3
odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013; dále
jen „obč. zák.“), Nejvyšší soud konstantně odkazuje na ustálenou soudní praxi,
podle níž posouzení této otázky je především úkolem soudů nižších stupňů, jež
disponují bezprostředním přístupem ke skutkovým okolnostem věci a mají prostor
pro náležité uvážení všech takto relevantních okolností, přičemž jejich úvahy
dovolací soud v zásadě koriguje toliko v případě, kdy je lze označit za zjevně
nepřiměřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn.
28 Cdo 1094/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo
1764/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1003/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo
791/2016).
Námitka promlčení dobrým mravům zásadně neodporuje, neboť institut promlčení je
institutem zákonným, přispívajícím k jistotě právních vztahů a je tedy
použitelný ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. V
rozporu s dobrými mravy by bylo námitku promlčení možné shledat pouze v těch
výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor
účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za
takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl
nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím
uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto
okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl
odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření
práva namítat promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8.
2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn.
25 Cdo 2905/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo
123/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo
85/2010).
Jádro argumentace žalobců o rozporu žalovanou vznesené námitky promlčení s
dobrými mravy spočívá zejména na tvrzení, že žalovaná dne 24. 10. 2002
vyjádřila ochotu zaplatit bezdůvodné obohacení za užívání předmětných pozemků
ve spoluvlastnictví žalobců za dobu až do konce roku 2002, ačkoliv předmětem
řízení bylo toliko období od 1. 7. 1996 do 1. 7. 1998; žalobci uvádějí mimo
jiné také to, že rozšíření žaloby v této době mohlo ohrozit jednání o smíru,
pročež k tomuto kroku přistoupili teprve poté (rozšíření žaloby bylo doručeno
soudu dne 27. 12. 2002), kdy bylo zřejmé, že žalovaná neuhradí bezdůvodné
obohacení v celém (avizovaném) rozsahu. Jestliže odvolací soud žalobcům – z
důvodu promlčení – nepřiznal právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v
období od 2. 7. 1998 do 26. 12. 2000, je zřejmé, že uplatněné právo bylo by tak
či tak v převážném rozsahu promlčeno (při aplikaci dvouleté subjektivní
promlčecí doby dle § 107 odst. 1 obč. zák., což dovolatelé nezpochybňují) i v
případě, že by žalobci nejednali pod vlivem (nikterak konkretizovaného)
příslibu ze strany žalované (byl-li učiněn dne 24. 10. 2002). Přitom ani v
případě tvrzených důvodů pro posečkání s rozšířením žaloby neměl odvolací soud
za prokázány takové skutečnosti, jež by mohly vést k aplikaci ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. na žalovanou uplatněnou námitku promlčení, bylo-li zřejmé, že
dosažení smíru (či dobrovolné plnění ze strany žalované) je vysoce
nepravděpodobné (nebylo-li možno mezi stranami dlouhodobě dosáhnout shody v
otázce výše bezdůvodného obohacení). Za této situace není úvaha odvolacího
soudu, jenž s odkazem na zásadu vigilantibus iura scripta sunt uzavřel, že
námitka promlčení vznesená žalovanou dobrým mravům neodporuje, nikterak
nepřiměřená.
Argumentují-li pak žalobci účelem institutu promlčení, dovolací soud připomíná,
že tímto účelem není jen to, aby dlužníci nebyli ohledně svých povinností
vystaveni po časově neurčitou dobu donucujícímu zákroku (tzv. vynutitelnosti)
ze strany soudů, nýbrž i stimulace věřitelů k včasnému vykonání subjektivních
práv (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2002, sp. zn. III. ÚS
21/02, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3884/2007).
Další námitky žalobců včetně těch, že se odvolací soud bezezbytku nevypořádal s
jejich veškerou argumentací, nepředstavují kvalifikovanou otázku hmotného či
procesního práva, nýbrž vystihují vady řízení, jež nemohou založit přípustnost
dovolání. K těmto naposled uvedenými námitkám sluší se dodat, že soud nemá
povinnost vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení, staví-li
proti jeho námitkám vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v
právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě
dostatečná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn.
29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo
3897/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo
3660/2018, a v nich citovaná rozhodnutí Ústavního soudu). Právě to zde odvolací
soud učinil.
Přípustné není ani dovolání žalované, jímž tato účastnice zpochybňuje zjištění
odvolacího soudu o výši obvyklého nájemného, kritizujíc přitom postup
odvolacího soudu při provádění a hodnocení ve věci podaných znaleckých posudků.
Tyto námitky nevystihují žádnou kvalifikovanou otázkou hmotného či procesního
práva, pro jejichž řešení mohla by být zvažována přípustnost dovolání (při
naplnění některého z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř.), nýbrž se pohybují se
v rovině učiněných skutkových zjištění, která nelze zpochybnit dovoláním (srov.
přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo
2168/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo
3003/2016), resp. se týkají konkrétního procesního postupu soudů při provádění
důkazů a jako takové vystihují vady řízení; k vadám řízení – jak již výše
uvedené ve vztahu k námitkám žalobců – však dovolací soud přihlíží (jen) tehdy,
je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samy o
sobě (tvrzené) vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou (srov.
přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo
3745/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo
2647/2018).
K námitkám žalované nad rámec řečeného sluší se snad uvést, že postup soudu
prvního stupně, jež odvolací soud aproboval, v posuzované věci nebyl v zásadě
nikterak nesprávný a nepřiměřený, jestliže prvostupňový soud – po zpochybnění
správnosti znaleckého posudku Ing. Vojtěcha Masaříka – následně ustanovil
jiného znalce (Ing. Miroslava Směšného) k podání revizního posudku a posléze, s
ohledem na námitky účastníků, zadal i vypracování superrevizního znaleckého
posudku, jehož zpracovatel (Ing. Miroslav Strnad) stvrdil závěry revizního
posudku a při svém výslechu se vyjádřil i k závěrům znaleckého posudku Ing.
Františka Obdržálka předloženého žalovanou (jím zjištěnou výši nájmu označil za
podhodnocenou). Skutečnost, že naposledy zmíněný znalec již soudem nebyl
vyslechnut, za daných okolností tak nemohla mít na správnost odvolacím soudem v
dané věci učiněných závěrů (na zjištění o výši obvyklého nájemného) žádný vliv.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím
se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn.
20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude
rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst.
1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 4. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu