32 Cdo 2640/2011

32 Cdo 2640/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci

žalobkyně České republiky – Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská

15, PSČ 118 10, identifikační číslo osoby 00006947, zastoupené JUDr. Ivanou

Syrůčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, PSČ 150 00, proti

žalovaným 1) MUDr. T. M., 2) Mgr. M. H., a 3) PhDr. V. H., všem zastoupeným

JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem, se sídlem v Týništi nad Orlicí, Mírové

náměstí 274, PSČ 517 21, o určení vlastnictví k podniku, jeho vyklizení a

předání, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 21/2009, o

dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna

2011, č. j. 1 Cmo 95/2010-211, ve znění opravného usnesení ze dne 2. května

2011, č. j. 1 Cmo 95/2010-228, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2011, č. j. 1 Cmo 95/2010-211,

ve znění opravného usnesení ze dne 2. května 2011, č. j. 1 Cmo 95/2010-228, a

rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. listopadu 2009, č. j. 34

Cm 21/2009-172, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu

řízení.

Vrchní soud v Praze rozhodnutím označeným v záhlaví potvrdil rozsudek ze dne

18. listopadu 2009, č. j. 34 Cm 21/2009-172, jímž Krajský soud v Hradci Králové

určil, že žalobkyně je vlastníkem podniku Městské zdravotnické zařízení

Kostelec nad Orlicí, objekt polikliniky, včetně movitého zařízení a včetně

budovy na parc. č. 274, budovy na parc. č. 275 a pozemků parc. č. 274 a parc. č. 275, vše k. ú. Kostelec nad Orlicí, obec Kostelec nad Orlicí (výrok pod

bodem I), uložil žalovaným do 30 dnů od právní moci rozsudku společně a

nerozdílně vyklidit budovu na parc. č. 274, budovu na parc. č. 275 a pozemky

parc. č. 274 a parc. č. 275 (výrok pod bodem II) a v téže lhůtě společně a

nerozdílně předat žalobkyni podnik Městské zdravotnické zařízení Kostelec nad

Orlicí, objekt polikliniky a včetně movitého zařízení a včetně budovy na parc. č. 274, budovy na parc. č. 275 a pozemků parc. č. 274 a parc. č. 275 (výrok pod

bodem III), a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení včetně nákladů na

zastoupení advokátem (výrok pod bodem IV). Odvolací soud poté, co zopakoval zčásti dokazování, vyšel ze skutkového stavu

zjištěného soudem prvního, že město Kostelec nad Orlicí rozhodlo dne 30. září

1998 pod č. j. 3786 o převodu části privatizovaného majetku vyjmutého z

Městského zdravotnického zařízení Kostelec nad Orlicí a popsaného v

privatizačním projektu č. 32321 na právního předchůdce žalobkyně, Fond

národního majetku České republiky (dále též jen „FNM“). Ten pak dne 1. října

1998 uzavřel s žalovanými 1) a 2) smlouvu, jíž se zavázal převést na tyto

žalované podnik, včetně movitého zařízení a pozemků, podle privatizačního

projektu č. 32321, v aktuálním znění k 31. srpnu 1997, a dále podle rozhodnutí

vlády ČR o privatizaci – usnesení č. 746 a 527 z 21. prosince 1994 a 27. srpna

1997 a podle rozhodnutí zakladatele Městského úřadu Kostelec nad Orlicí č. j. 3786 ze dne 30. září 1998. Kupní cena dohodnutá ve smlouvě v částce 991.340,-

Kč byla zaplacena. V kupní smlouvě bylo sjednáno, že jejím účelem je zajistit

poskytování zdravotní péče žalovanými 1) a 2) ve stanoveném spádovém území po

dobu nejméně 10 let od účinnosti smlouvy s tím, že privatizovaný majetek bude

sloužit jako zdravotnické zařízení, byl zařazen jako vázaně privatizovatelné

zdravotnické zařízení kategorie B a bude užíván k poskytování zdravotní péče v

rozsahu a ve struktuře, jak je uvedeno v příloze 1 kupní smlouvy. Pro případ,

že žalovaní 1) a 2) zmaří účel kupní smlouvy, zejména tím, že majetek nebudou

užívat k poskytování lékařské péče či nezajistí takovéto jeho využití, měl FNM

po dobu 10 let od uzavření kupní smlouvy právo od smlouvy odstoupit. Pro případ

porušení či zmaření účelu smlouvy či jiných smluvních a zákonných povinností

žalovaných 1) a 2) byla sjednána smluvní pokuta ve výši 616.500,- Kč. „Věcným

břemenem“, které mělo být „dodrženo“ po dobu 10 let, mělo být zřízení a provoz

dvou ordinací praktického lékaře pro dospělé, tří ordinací stomatologa, jedné

ordinace gynekologa, jedné ordinace oftalmologa a dermatologa a stomatologické

laboratoře.

Kontrolou plnění závazků poskytování zdravotní péče, provedenou

Ministerstvem zdravotnictví dne 7. března 2005, bylo zjištěno, že žalovaní

provozují pouze jednu ordinaci praktického lékaře, dvě ordinace stomatologa a

stomatologickou laboratoř a že ostatní nebytové prostory pronajímají komerčně. Poté, co byli dopisem z 18. května 2005 vyzváni k nápravě do 31. července 2005,

žalovaní výsledky kontroly odmítli a bránili se tvrzením, že ordinace jsou v

dohodnutém počtu a struktuře provozovány. Dne 23. srpna 2005 provedl FNM další

kontrolu, při níž byly zjištěny shodné skutečnosti, a dne 1. února 2007

provedlo kontrolu Ministerstvo zdravotnictví, s týmž výsledkem. Žalobkyně

dopisy ze dne 4. dubna 2007 vyzvala žalované 1) a 2) k zaplacení smluvní pokuty

pro naplnění článku XVII kupní smlouvy, a to každého z nich ve výši 616.500,-

Kč, ve lhůtě do 31. května 2007, a dopisem z 22. února 2008, doručeným prvnímu

žalovanému 28. února 2008 a druhé žalované 26. března 2008, odstoupila od kupní

smlouvy pro neplnění jejích podmínek, zejména proto, že prostory polikliniky

jsou užívány především ke komerčním účelům, nikoliv k poskytování zdravotní

péče dle kupní smlouvy. Třetí žalovaný je v katastru nemovitostí veden jako

spoluvlastník uvedených nemovitostí z důvodu společného jmění manželů. Žalobkyně provedla dopisy z 27. března 2009 započtení vzájemných závazků a

pohledávek, a to své pohledávky z titulu smluvní pokuty ve výši 1,233.000,- Kč

proti pohledávce žalovaných 1) a 2) z titulu práva na vrácení kupní ceny ve

výši 991.340,- Kč. Žalovaní nemovitosti nevyklidili a nepředali a všichni je

dosud užívají. Ve zdravotnickém zařízení byla od 28. března 1995 do 31. března

1999 provozována jedna ordinace praktického lékaře. Od 1. ledna 1995 do 31. října 1999 zde byla provozována ordinace dermatologa, následně do 21. února

2007 provozována nebyla. Od 11. března 1993 do 31. ledna 2001 byla provozována

ordinace gynekologa a od 22. února 1995 do 31. května 2001 ordinace

oftalmologa. V době kontroly byly zjištěny v provozu dvě ordinace stomatologa,

tři nebyly provozovány nikdy. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil splnění podmínky

naléhavého právního zájmu na požadovaném určení; argumentoval, že pouze

určovací výrok je podkladem pro změnu zápisu vlastnického práva k nemovitostem

v katastru nemovitostí. Vypořádal se s námitkami žalovaných, podle nichž

dohodnutý závazek neplnili proto, že jim nebyly předány movité věci tvořící

prodávaný podnik a namísto toho převzali pouze nájemní smlouvy se stávajícími

lékaři, a že nemohli zajistit provozování celkem tří stomatologických ordinací,

když v době nabytí podniku byly zřízeny pouze dvě. V otázce promlčení práva

žalobkyně na odstoupení od smlouvy shledal důvodnou námitku žalovaných, že běh

promlčecí doby má objektivní charakter, neodvislý od doby zjištění nedostatků

provedenou kontrolou. Ujednání v článku VI kupní smlouvy, podle něhož v

případě, že kupující zmaří účel této smlouvy zejména tím, že majetek nebude

užívat k poskytování lékařské péče či nezajistí takovéto jeho využití, má FNM

podle § 356 odst.

1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) právo od

kupní smlouvy po dobu 10 let odstoupit, však posoudil jako dohodu o prodloužení

promlčecí doby podle ustanovení § 401 obch. zák. I kdyby však takové dohody

nebylo, lze podle jeho názoru z výkladu článku VI smlouvy usuzovat na povinnost

žalovaných k zajištění zdravotní péče ve stanoveném spádovém území nepřetržitě,

po celou dobu nejméně deseti let od účinnosti smlouvy. V případě takového

trvání povinnosti po stanovenou dobu by pak obecná čtyřletá promlčecí doba (§

397 obch. zák.) k odstoupení od smlouvy (§ 391 odst. 2 obch. zák.) počala

žalobkyni běžet vždy dnem, ve kterém trvalo porušení povinností žalovanými k

zajištění poskytování zdravotní péče. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní společným dovoláním, v němž co do

přípustnosti dovolání odkázali na ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního

řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“), a co do

důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., argumentujíce, že

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítli předně, že povinnost vydat movité věci uložená též třetímu žalovanému

nemá oporu v hmotném právu, neboť tento žalovaný nebyl účastníkem smlouvy o

prodeji privatizovaného majetku a žádné věci mu předány nebyly. Příslušný výrok

rozsudku soudu prvního stupně označili za neurčitý a nevykonatelný, neboť

movité věci nejsou nikterak specifikovány. Dále dovolatelé vytkli soudům, že nesprávně posoudily okamžik porušení smlouvy

a tím i otázku počátku „běhu promlčení“ práva žalobkyně na odstoupení od

smlouvy. Argumentovali, že i sebekratší porušení smlouvy žalovanými 1) a 2)

zakládalo možnost žalobkyně od smlouvy odstoupit a naopak nemožnost žalovaných

toto porušení jakkoliv napravit znamená, že porušení závazku mohlo nastat pouze

jednou, tedy v okamžiku, kdy k němu došlo poprvé (§ 393 odst. 1 obch. zák.), a

od tohoto okamžiku se odvíjí počátek běhu promlčecí doby. Zdůraznili, že

žalobkyni bylo od počátku známo, že v převáděném zařízení není zajišťována péče

ve smluveném rozsahu, mohla proto od smlouvy odstoupit hned den následující po

uzavření smlouvy. Dovolatelé zpochybnili správnost interpretace ujednání o závazku provozovat

zařízení ve sjednaném rozsahu po dobu 10 let jako prodloužení promlčecí doby. Argumentovali, že podle zákona může být prodloužení promlčecí doby provedeno

jednostranným právním úkonem té osoby, vůči níž se právo promlčuje, přičemž

žalovaní 1) a 2) žádný takovýto jednostranný právní úkon neučinili. Uplatnili

též námitku, že výklad promlčení tak, jak jej podaly soudy obou stupňů, popírá

základní smysl promlčení, tj. stabilizaci právních vztahů v důsledku plynutí

času. Dovolatelé vytkli soudům, že se nevypořádaly se zkomoleným odkazem smlouvy na

ustanovení § 356 obch. zák., toto ustanovení aplikovaly v rozporu s jeho

smyslem, jímž je ochrana toho, kdo má vykonávat nějakou činnost, a to pouze v

důsledku podstatné změny okolností, a že k závazku žalovaných 1) a 2)

přistupovaly nesprávně jako k věcnému břemeni.

Pochybení spatřují též v tom, že

soudy neučinily závěr o nemožnosti plnění od počátku, ačkoliv bylo zjištěno, že

ordinace naplňující požadavek sjednaný ve smlouvě v zařízení v době jeho

předání neexistovaly a že předmětem převodu nebyl podnik, nýbrž budova, věci

movité a několik ordinací obsazených lékaři bez užívacího titulu. Dovolatelé popřeli též existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném

určení. Poukázali na ujednání smlouvy o povinnosti žalovaných 1) a 2) do 30 dnů

od odstoupení od smlouvy vydat majetek, a pokud jej nevydají, zaplatit finanční

náhradu. Žalobkyně podle jejich mínění provedla v odstoupení od smlouvy volbu

plnění tak, že pokud žalovaní 1) a 2) nevydají věci, zaplatí adekvátní finanční

protihodnoty. Tuto volbu již žalovaná není oprávněna měnit, měla tedy žalovat

na plnění a nikoliv na určení. Závěrem dovolatelé vyjádřili nesouhlas s tím, že žalobkyni byla přiznána

náhrada nákladů právního zastoupení před soudem prvního stupně. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil jak napadený rozsudek, tak

rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu

řízení. Žalobkyně ve svém vyjádření zpochybnila přípustnost podaného dovolání. K

námitce nedostatečné specifikace movitých věcí uvedla, že se jedná o předání

celého podniku jako věci hromadné, žalovaní jsou proto povinni předat podnik s

movitými věcmi, které k němu náleží v době předání. V otázce legitimace třetího

žalovaného k vydání movitých věcí argumentovala, že součástí společného jmění

manželů je celý podnik, včetně věcí movitých. V ostatních otázkách se

ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání

odmítl. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací

řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení

zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní

řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád

ve znění účinném do 31. prosince 2012. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného

zastoupení (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve

otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť dovoláním lze napadnout

pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jen pokud to zákon připouští (§ 236

odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,

protože rozsudek odvolacího soudu je v dovoláním napadeném výroku o věci samé

rozsudkem potvrzujícím. Protože nejsou splněny ani podmínky přípustnosti podle

ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí soudu prvního stupně

nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo

zrušeno odvolacím soudem), může být dovolání přípustné jen při splnění

předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem

Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), tj.

jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené

rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,

řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím

soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným

dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se

nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací

soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil,

popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise

Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam

rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka,

která je pro toto rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní

rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho

webových stránkách). Otázku, pro niž by napadené rozhodnutí mělo mít po právní stránce zásadní

význam, dovolatelé výslovně neformulovali. Za vymezení právní otázky nelze

považovat tvrzení, že otázka je soudy obou stupňů řešena jinak, než je řešena

soudem dovolacím, aniž je zároveň uvedeno, o jakou otázku se má jednat, a aniž

je označena judikatura, od níž se měl odvolací soud odchýlit. Právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., pro jejichž řešení

odvolacím soudem lze dospět k závěru o zásadním právním významu rozhodnutí

odvolacího soudu, lze však nalézt v obsahovém vymezení uplatněného dovolacího

důvodu nesprávného právního posouzení. Nejvyšší soud shledal rozhodnutí

odvolacího soudu zásadně právně významným [a potud má dovolání za přípustné

podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] v otázce postupu při výkladu právního

úkonu, v jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálených judikatorních

závěrů Nejvyššího soudu, a dále v otázkách, které v rozhodování dovolacího

soudu dosud nebyly řešeny, totiž kterým ustanovením se řídí počátek běhu

promlčecí doby u práva na odstoupení od smlouvy, bylo-li jeho důvodem porušení

povinnosti, a kdy začíná běžet promlčecí doba pro uplatnění práv vzniklých z

takového porušení povinnosti, které má charakter trvajícího závadného stavu. Podle ustanovení § 401 obch. zák. strana, vůči níž se právo promlčuje, může

písemným prohlášením druhé straně prodloužit promlčecí dobu, a to i opakovaně;

celková promlčecí doba nesmí být delší než 10 let od doby, kdy počala poprvé

běžet. Toto prohlášení lze učinit i před počátkem běhu promlčecí doby. Jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu, zjišťuje se jeho obsah za použití

pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v § 35 odst. 2, 3

občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a pro obchodní závazkové vztahy

speciálně v § 266 obch. zák. Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.

je třeba právní úkony vyjádřené slovy

vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle

toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Podle ustanovení § 266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající

osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo

jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit

podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla

přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy

používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla

v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se

vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně

jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i

následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (odstavec 3). Projev

vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech

vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila

(odstavec 4). Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25

Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386,

že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve

vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých

použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či

systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná

vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k

vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového

vyjádření úkonu. Ústavní soud pak vyložil (z hlediska ústavně garantovaných

základních práv), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu

smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad

textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-

li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem

hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků

smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli

je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací

smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným

jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. např. nález ze dne 14. dubna 2005,

sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84 Sbírky nálezů a usnesení

Ústavního soudu, svazek č. 37/2005). Odvolací soud při posouzení podstaty ujednání v článku VI kupní smlouvy (jeho

smyslu) požadavkům vyplývajícím z uvedených judikatorních závěrů nedostál a

výkladem zkoumaného právního úkonu se vůbec nezabýval, ačkoliv samotné jeho

jazykové vyjádření rozhodně není do té míry pregnantní, že by z něho souhlasný

projev vůle stran sjednat desetiletou promlčecí dobu vyplýval nade vši

pochybnost.

Již sama skutečnost, že přes objektivně danou pochybnost o obsahu

právního úkonu (o vůli jím projevené) nepoužil zákonem stanovená výkladová

pravidla, činí jeho rozhodnutí po právní stránce zásadně významným, neboť

řešilo právní otázku v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, a zároveň

opodstatňuje závěr o důvodnosti dovolání, neboť právní posouzení, na němž

spočívá napadené rozhodnutí, je z uvedeného důvodu neúplné a tudíž nesprávné a

uplatněný dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je dán. Oproti soudu prvního stupně, který počátek běhu promlčecí doby u práva na

odstoupení od smlouvy z důvodu porušení povinnosti posuzoval podle ustanovení §

393 odst. 1 obch. zák., vztahujícího se na práva vzniklá z porušení povinnosti,

odvolací soud při posouzení této otázky odkázal na ustanovení § 391 odst. 2

obch. zák., upravující počátek běhu promlčecí doby u práva uskutečnit právní

úkon. Toto právní posouzení je rovněž nesprávné, neboť odvolací soud na

zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávně určenou (jinou než příslušnou)

normu hmotného práva. Podle ustanovení § 391 odst. 2 obch. zák. u práv uskutečnit právní úkon běží

promlčecí doba ode dne, kdy právní úkon mohl být učiněn, nestanoví-li tento

zákon něco jiného. Podle ustanovení § 393 odst. 1 obch. zák. u práv vzniklých z porušení

povinnosti počíná promlčecí doba běžet dnem, kdy byla povinnost porušena,

jestliže není pro promlčení některých těchto práv stanovena zvláštní úprava. Ustanovení § 391 obch. zák. platí, jak se v obou jeho odstavcích výslovně

zdůrazňuje, toliko v případě, že obchodní zákoník nestanoví něco jiného. Má

tedy obecnou povahu a uplatní se jen podpůrně, v těch případech, na něž se

nevztahuje zvláštní úprava. Taková zvláštní úprava je obsažena mimo jiné v

citovaném ustanovení § 393 odst. 1 obch. zák. Právem uskutečnit právní úkon, na

které míří ustanovení § 391 odst. 2 obch. zák., je též právo odstoupit od

smlouvy. Obecně tedy platí, že pro běh promlčecí doby u práva na odstoupení od

smlouvy je rozhodný okamžik, kdy bylo lze poprvé od smlouvy odstoupit. Bylo-li

však důvodem odstoupení od smlouvy porušení závazku, pak se jedná o situaci,

kdy je odstoupení od smlouvy právem vzniklým z porušení povinnosti, tedy o

případ, na který pamatuje speciální ustanovení § 393 odst. 1 obch. zák. Bylo-li

proto důvodem odstoupení od smlouvy porušení závazku, uplatní se při určení

počátku běhu promlčecí doby ustanovení § 393 odst. 1 obch. zák. a nikoliv

ustanovení § 391 odst. 2 obch. zák. (srov. shodně v právní literatuře např. Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 3. díl, § 261 – 408, Praha :

Linde Praha a. s. – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví

Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 1996, s. 489 a 493), dále Štenglová, I.,

Plíva, S., Tomsa, M. a kolektiv. Obchodní zákoník, 12. vydání, Praha 2009, s. 988, či Chalupa, R., Promlčení práv z obchodních závazkových vztahů, časopis

Obchodní právo, sešit č. 9, ročník 1993, str. 2). Správný není ani právní názor odvolacího soudu, podle něhož promlčecí doba pro

odstoupení od smlouvy z důvodu porušování takové povinnosti, jež měla být

plněna po určitou dobu, počíná běžet vždy dnem, ve kterém trvalo porušení

takové povinnosti.

Účelem institutu promlčení je jednak stimulovat věřitele k

včasnému vykonání subjektivních občanských práv (pohledávek), jednak čelit

tomu, aby dlužníci nebyli ohledně svých dluhů vystaveni po časově neurčitou

dobu donucujícímu zákroku (tzv. vynutitelnosti ze strany soudů). Tím institut

promlčení čelí v souladu s požadavkem právní jistoty existenci dlouhotrvajících

občanskoprávních subjektivních práv a jim odpovídajících právních povinností

(srovnej nález Ústavního soudu ze dne 19. září 1996, sp. zn. III. ÚS 104/96, a

usnesení Ústavního soudu ze dne 4. července 2002, sp. zn. III. ÚS 21/02, obě

rozhodnutí in www.usoud.cz, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2011,

sp. zn. 33 Cdo 3258/2008, a usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 2160/2012). Uvedený účel promlčení se v té či oné

míře promítá ve všech ustanoveních, jimiž obchodní zákoník upravuje počátek

běhu promlčecí doby; u práv vymahatelných u soudu začíná promlčecí doba běžet

ode dne, kdy právo mohlo být (poprvé) uplatněno u soudu (§ 391 odst. 1), u práv

uskutečnit právní úkon běží ode dne, kdy právní úkon mohl být (poprvé) učiněn

(§ 391 odst. 2), a u práv, jež vznikají odstoupením od smlouvy, běží promlčecí

doba již ode dne, kdy oprávněný od smlouvy odstoupil (§ 394 odst. 1). Zvláště

pak je třeba zdůraznit ustanovení § 392 odst. 1 větu druhou obch. zák.,

vztahující se k závazku téže povahy, podle něhož spočívá-li (mimo jiné) obsah

závazku v povinnosti nepřetržitě vykonávat určitou činnost, počíná promlčecí

doba běžet od porušení této povinnosti. Zákon zde zcela evidentně vychází z

konstrukce, podle níž je dobou porušení takové povinnosti okamžik, kdy

porušování povinnosti započalo, a od tohoto okamžiku běží jedna jediná

promlčecí doba, bez zřetele na to, že porušování povinnosti pokračuje (nadále k

němu dochází). Oproti tomu v pojetí odvolacího soudu by se právo na odstoupení

od smlouvy z důvodu porušení povinnosti promlčelo až uplynutím promlčecí doby

počínající plynout posledním dnem doby, po niž měla být povinnost plněna, leč

nebyla. Dovolatelům je třeba přisvědčit, že výklad přijatý odvolacím soudem, na

němž je – byť jen podpůrně - založeno napadené rozhodnutí, se neslučuje s

účelem promlčení. Ustanovení § 393 odst. 1 obch. zák. je třeba v souladu s

účelem promlčení vyložit tak, že dnem, kdy byla povinnost porušena, je v

případě, že se jedná o povinnost k nepřetržitému (soustavnému) výkonu určité

činnosti, den, kdy bylo s porušováním povinnosti započato (kdy byla porušena

poprvé ). Nejvyšší soud zdůrazňuje, že při posouzení počátku běhu promlčecí doby u práva

na odstoupení od smlouvy se jedná o jinou situaci, než která je řešena v

rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001,

uveřejněném pod číslem 36/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

V

případě smluvní pokuty sjednané procentní sazbou ze stanovené částky za každý

den prodlení je trvání protiprávního stavu (pokračování v prodlení)

předpokladem vzniku práva na smluvní pokutu, připadající na příslušný další den

prodlení; za každý další den prodlení vzniká věřiteli další právo na smluvní

pokutu. Z toho důvodu Nejvyšší soud dovodil, že u práva na zaplacení takto

sjednané smluvní pokuty počíná běžet promlčecí doba ve smyslu § 393 odst. 1

obch. zák. nejen prvním dnem prodlení, ale i každým dnem prodlení, za který

věřiteli vzniklo právo na smluvní pokutu, a právo na zaplacení smluvní pokuty

vzniklé za určitý den prodlení se proto promlčí uplynutím čtyřleté promlčecí

doby počítané od toho dne. Právo na odstoupení od smlouvy z důvodu porušení

povinnosti však vznikne, není-li ujednáno jinak, jakmile je povinnost porušena,

případně uplynutím dodatečné přiměřené lhůty k jejímu splnění (§ 346 odst. 1

obch. zák.), a vznikne takto jednorázově. Nevzniká znovu a znovu, každým dalším

dnem trvání protiprávního stavu. Tak tomu bylo i v souzené věci; trvání

protiprávního stavu po určitou dobu jako předpoklad pro vznik práva na

odstoupení od smlouvy sjednáno nebylo. Závěry formulované v citovaném

rozhodnutí se zde proto neuplatní. K výtce, že se odvolací soud blíže nezabýval výkladem ujednání v článku VI

smlouvy, obsahující odkaz na ustanovení § 356 odst. 1 obch. zák., Nejvyšší soud

podotýká, že toto ustanovení je dispozitivní (srov. § 263 odst. 1 obch. zák.). Strany si tedy mohou odchylně od tohoto ustanovení sjednat jako důvod

odstoupení od smlouvy i takovou skutečnost, která neodpovídá pojmu „změna

poměrů“, obsaženému v hypotéze tohoto ustanovení; jedná se o výraz autonomie

vůle jako principu, jenž je charakteristický pro soukromoprávní vztahy. V argumentaci, že prodloužení promlčecí doby může být provedeno toliko

jednostranným právním úkonem věřitele, nikoliv tedy dohodou (smlouvou),

dovolatelé opomenuli, že smlouva se vždy skládá ze dvou (případně z více)

jednostranných, obsahově zcela shodných a vzájemně adresovaných právních úkonů

– návrhu na uzavření smlouvy neboli oferty a přijetí návrhu na uzavření smlouvy

neboli akceptace (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2012, sp. zn. 32 Cdo 543/2012). Žalovaní 1) a 2) tedy v rámci

kontraktačního procesu vedoucího k uzavření kupní smlouvy v každém případě

dovolateli postrádaný jednostranný právní úkon učinili, přičemž je lhostejné,

zda se jednalo o ofertu či o akceptaci. Rozhodnutí odvolacího soudu nečiní

zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v

soudní praxi výkladové těžkosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne

29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo

462/2005, ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007, a ze dne 9. prosince

2009, 29 Cdo 5295/2008). Tak je tomu přitom i v případě této dovolací námitky.

Skutečnost, že soud prvního stupně závazek žalovaných 1) a 2) nesprávně označil

za věcné břemeno (bez bližšího zdůvodnění, snad jen nedopatřením), se v rámci

výsledného právního posouzení věci nijak neprojevila a odvolací soud, byť se v

obecné poloze ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně jako celku,

ve svých vlastních úvahách takovýto závěr neučinil. Skutkový závěr, že ordinace naplňující požadavek sjednaný ve smlouvě v době

předání převáděného zařízení neexistovaly, by ani v případě, že by k němu

odvolací soud dospěl, neopodstatňoval sám o sobě právní závěr o počáteční

nemožnosti plnění ve smyslu ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák. Námitka zpochybňující pasivní věcnou legitimaci třetího žalovaného ve vztahu k

požadavku na vydání movitých věcí opomíjí, že v souzené věci se nejednalo o

vydání movitých věcí jako takových, nýbrž o vydání podniku jako souboru (srov. § 5 obch. zák.), resp. jako věci hromadné (srov. § 5 odst. 1, odst. 2 větu

první obch. zák., ve znění účinném od 1. ledna 2001), jejíž jsou movité věci

součástí a spolu s nemovitostmi představují hmotnou složku podnikání jako jednu

z komponent, z nichž podnik obvykle sestává. Za předpokladu, že předmětem

převodu byl podnik, nelze přiznat důvodnost ani námitce vytýkající napadenému

rozhodnutí, že jím nebyly jednotlivé movité věci specifikovány. Nejvyšší soud

vyložil např. v usnesení ze dne 8. června 1999, sp. zn. 32 Cdo 111/99, jehož

závěry lze mutatis mutandis vztáhnout i na rozhodnutí soudu ukládající

povinnost k vydání podniku, že jednotlivé věci, práva nebo majetkové hodnoty

nemusí být ve smlouvě o prodeji podniku vyjmenovány tehdy, jestliže je

dostatečně určen podnik, který je předmětem smlouvy. Dovolatelé ovšem

zpochybňují i samotný závěr o tom, že předmětem převodu byl podnik. Otázkou,

zda předmět převodu má atributy podniku ve světle ustálených judikatorních

závěrů Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 37/2010), se odvolací soud nezabýval a v tomto

ohledu je tudíž jeho právní posouzení neúplné. Nejvyšší soud vyložil např. v

rozsudku ze dne 28. června 2007, sp. zn. 29 Odo 891/2005, uveřejněném v

časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2007, pod číslem 153, že jen z

toho, že podnikatel prodá jiné osobě všechen nemovitý a movitý majetek, se

kterým podnikal, nebo jeho převažující část, závěr, že předmětem prodeje byl

podnik a že se tedy jedná o smlouvu o prodeji podniku ve smyslu § 476 a násl. obch. zák., neplyne. V otázce zdravotnického zařízení jako podniku lze pak

odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2012, sp. zn. 23

Cdo 211/2010. Námitce, jejímž prostřednictvím dovolatelé zpochybňují závěr odvolacího soudu o

naléhavém právním zájmu na žalobou požadovaném určení, založené na argumentu,

že žalobkyně provedla v rámci odstoupení od smlouvy volbu nároku sjednanou pro

případ odstoupení od smlouvy, nelze přisvědčit, neboť závěr o tom, že kupní

smlouva obsahuje ujednání ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 obč. zák. a že

žalobkyně volbu způsobu splnění závazku kupujících provedla, odvolací soud

neučinil.

V polemice s rozhodnutím o nákladech řízení před soudem prvního stupně

dovolatelé zřejmě přehlédli, že dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení

není přípustné v žádném případě (srov. k tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu

uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Protože rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé není správné, Nejvyšší soud

je, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení

§ 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého

výroku o nákladech odvolacího řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Protože

důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na

rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc

podle ustanovení § 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. vrátil soudu prvního stupně

k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém

rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. července 2013

JUDr. Pavel P ř í h o d a

předseda senátu