ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových
se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 42 (adresa pro doručování Územní pracoviště
Brno, Orlí 27), proti žalovaným 1) H. M., a 2) M. Š., o zaplacení úroků z
prodlení, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 118/2005, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v
Pardubicích ze dne 10. září 2007, č. j. 18 Co 197/2007-130, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 10.
září 2007, č. j. 18 Co 197/2007-130, se v části výroku I., jíž byl změněn
rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 6. prosince 2006, č. j. 6 C
118/2005-97, tak, že se ve vztahu k žalované zamítá žaloba o zaplacení ročního
úroku z prodlení z částky 130.000,- Kč ve výši 10% za období od 21. 7. 2000 do
9. 11. 2001 a ve výši 7,5% za období od 10. 11. 2001 do 12. 9. 2002, a ve
výrocích II. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v
Hradci Králové - pobočce v Pardubicích k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové -
pobočky v Pardubicích ze dne 10. září 2007, č. j. 18 Co 197/2007-130, jíž byl
změněn rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 6. prosince 2006, č. j. 6 C
118/2005-97, tak, že se ve vztahu k žalovanému zamítá žaloba o zaplacení
ročního úroku z prodlení z částky 130.000,- Kč ve výši 10% za období od 21. 7.
2000 do 9. 11. 2001 a ve výši 7,5% za období od 10. 11. 2001 do 12. 9. 2002, se
zamítá.
Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 10. 11. 2004 domáhala nejprve po
žalované a posléze i po žalovaném (poté, co bylo pravomocně dnem 12. dubna 2006
připuštěno jeho přistoupení do řízení), aby jí zaplatili společně a nerozdílně
130.000,- Kč s příslušenstvím s tím, že v rozsahu plnění poskytnutého jedním z
nich zaniká povinnost plnění druhého z nich. Svůj nárok odůvodnila tím, že
žalovaní, kterým byl za trvání jejich manželství poskytnut státní příspěvek na
individuální bytovou výstavbu ve výši žalované částky, nedodrželi jednu z
podmínek smlouvy a vznikla jim povinnost příspěvek vrátit. Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 6. prosince 2006, č. j. 6 C
118/2005-97, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní
moci rozsudku společně a nerozdílně částku 130.000,- Kč se „zákonným úrokem z
prodlení ve výši 10% ročně z dlužné částky 130.000,- Kč za období od 21. 7. 2000 do zaplacení“ s tím, že v rozsahu plnění poskytnutého jedním z nich zaniká
povinnost plnění druhého, a rozhodl o nákladech řízení a o poplatkové
povinnosti. K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích
rozsudkem ze dne 10. září 2007, č. j. 18 Co 197/2007-130, rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni do tří
dnů od právní moci rozsudku společně a nerozdílně 130.000,- Kč spolu s ročním
úrokem z prodlení z této částky ve výši 2,5% od 10. 11. 2001 do 12. 9. 2002 a
ve výši 10% od 13. 9. 2002 do zaplacení, žalobu, pokud se jí žalobkyně vůči
žalovaným domáhala zaplacení ročního úroku z prodlení z částky 130.000,- Kč ve
výši 10% za období od 21. 7. 2000 do 9. 11. 2001 a ve výši 7,5% za období od
10. 11. 2001 do 12. 9. 2002, zamítl (výrok I.); současně jej změnil ve výrocích
o nákladech řízení (výrok II.), rozhodl o nákladech odvolacího řízení a o
poplatkové povinnosti (výroky III. a IV.). Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalovaní za trvání jejich manželství uzavřeli
dne 20. 6. 1990 s tehdejším Okresním národním výborem v Blansku smlouvu podle
vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a
individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním
vlastnictví, ve znění v tu dobu platném (dále jen „vyhláška“), podle jejíhož §
17 jim byl poskytnut státní příspěvek ve výši 130.000,- Kč na výstavbu
rodinného domku na pozemku parc. č. 647 v k. ú. B. Žalovaní se ve smlouvě kromě
jiného zavázali výstavbu provést a dokončit tak, aby kolaudační rozhodnutí
nabylo právní moci do deseti let ode dne uzavření této smlouvy (čl. 4 smlouvy). Při nedodržení této podmínky (případně podmínek dalších) se zavázali tuto
skutečnost národnímu výboru neprodleně oznámit a poskytnutý příspěvek do 30 dnů
poté národnímu výboru vrátit. Pro případ vzniku povinnosti vrátit příspěvek se
zavázali nepřevést rodinný domek se stavebním pozemkem bez souhlasu národního
výboru na jiného, dokud příspěvek nevrátí. Smlouva byla registrována Státním
notářstvím v Blansku dne 25. 6. 1990 pod RIII 1687/90. Po rozvodu manželství
žalovaných se na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
manželů, uzavřené dne 15.
4. 1993, stala výlučnou vlastnicí rozestavěné stavby
rodinného domku žalovaná; v dohodě se zavázala, že poskytnutý příspěvek vrátí
sama, vznikne-li tato povinnost. Žalobkyně k této dohodě nedala souhlas a ani o
ní nebyla informována. Kolaudační rozhodnutí ve sjednané desetileté lhůtě ode
dne uzavření smlouvy vydáno nebylo. Žalovaní příspěvek nevrátili. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soudy obou stupňů dovodily,
že oběma žalovaným vznikla povinnost poskytnutý příspěvek vrátit, neboť
nesplnili podmínku sjednanou ve smlouvě, a to dokončit výstavbu rodinného domku
tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do deseti let od uzavření
smlouvy. Bezvýznamnou shledaly okolnost, že žalovaní v průběhu této desetileté
lhůty uzavřeli dohodu o vypořádání jejich zaniklého bezpodílového
spoluvlastnictví, v rámci níž se žalovaná zavázala příspěvek vrátit sama,
jelikož žalobkyně (věřitelka) k dohodě nedala souhlas. Odvolací soud přisvědčil
soudu prvního stupně, že právo žalobkyně na vrácení příspěvku není promlčeno,
neboť uspokojení této pohledávky bylo zajištěno omezením převodu nemovitosti
podle § 58 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, upravuje a doplňuje
občanský zákoník, jenž nabyl účinnosti dne 1. ledna 1992 (dále také jen „obč. zák.“, resp. „občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 1991“). Na právo žalobkyně
se tudíž vztahuje desetiletá promlčecí doba podle § 109 obč. zák. ve spojení s
§ 874 občanského zákoníku, ve znění od 1. 1. 1992. Jelikož žalovaní do deseti
let ode dne uzavření smlouvy (tj. do 20. 6. 2000) nesplnili podmínku, na niž
byla vázána jejich povinnost příspěvek vrátit, žalobkyně uplatnila své právo na
vrácení příspěvku žalobou u soudu před uplynutím desetileté promlčecí doby. Ve
vztahu k žalované tak učinila podáním žaloby u soudu dne 10. 11. 2004 a ve
vztahu k žalovanému podáním návrhu na připuštění změny žaloby a na přistoupení
žalovaného do řízení dne 13. 9. 2005. Odvolací soud se však neztotožnil s
právním závěrem soudu prvního stupně, že desetiletá promlčecí doba se vztahuje
i na příslušenství pohledávky; ze smlouvy uzavřené účastníky se totiž nepodává,
že omezení převodu nemovitosti se vztahuje i na uspokojení úroků z prodlení z
částky 130.000,- Kč. Platí proto, že příslušenství pohledávky se promlčuje v
tříleté promlčecí době podle § 110 odst. 3 obč. zák. Protože žalobou podanou u
soudu dne 10. 11. 2004 žalobkyně uplatnila nárok na úroky z prodlení ve výši
2,5% z jistiny od 21. 7. 2003 do zaplacení a dne 13. 9. 2005 svůj nárok
rozšířila na úroky z prodlení ve výši 10% z jistiny od 21. 7. 2000 do
zaplacení, odvolací soud shledal námitku promlčení částečně úspěšnou a změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu ve vztahu k oběma žalovaným
v rozsahu požadavku na zaplacení úroků z prodlení z částky 130.000,- Kč ve výši
10% za období od 21. 7. 2000 do 9. 11. 2001 a ve výši 7,5% za období od 10. 11. 2001 do 12. 9. 2002.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v části výroku I., jíž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu přisuzujícím úroky z prodlení z částky
130.000,- Kč ve výši 10% od 21. 7. 2000 do 9. 11. 2001 a ve výši 7,5% od 10. 11. 2001 do 12. 9. 2002, a ve výroku III. dovoláním, které doplnila podáním ze
dne 21. 4. 2010. Přípustnost dovolání opřela o § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a označila v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkla, že zatížil řízení vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Vytýkaná vada spočívá v tom, že odvolací soud
změnil rozsudek soudu prvního stupně i ve vztahu k žalované, která při jednání
dne 29. 11. 2006 žalovaný nárok uznala a odvolání nepodala. Protože žalovaní
měli v řízení postavení samostatných společníků, nabyl rozsudek soudu prvního
stupně ve vztahu k žalované právní moci a odvolací soud jej proto mohl změnit
jen ve vztahu k žalovanému; zároveň bylo vyloučeno, aby rozhodl o povinnosti
žalované hradit náklady odvolacího řízení. Žalobkyně namítla nesprávnost
právního závěru odvolacího soudu ohledně délky promlčecí doby ve vztahu k
příslušenství pohledávky. I nadále má za to, že v posuzovaném případě se i
úroky z prodlení promlčují v desetileté promlčecí době podle § 109 obč. zák. S
odkazem na Občanský zákoník, I. svazek, Komentář. Praha: Panorama 1987 (Češka
Z. a kol. str. 223) prosazuje názor, že institut omezení převodu nemovitosti
slouží k zajištění a uspokojení věřitelovy pohledávky i s jejím příslušenstvím. To koresponduje se zásadou, že příslušenství sdílí právní osud věci hlavní. Vztah mezi § 109 obč. zák. a § 110 odst. 3 obč. zák. je třeba chápat jako vztah
speciální a obecné právní úpravy, kdy speciální úprava obsažená v § 109 obč. zák. má přednost před úpravou obecnou v § 110 odst. 3 obč. zák. Poukazuje na
to, že uvedené pravidlo přednosti Nejvyšší soud pominul v rozsudku ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4748/2007, v němž bez bližší argumentace dovodil, že
úroky z prodlení, které jsou příslušenstvím pohledávky zajištěné omezením
převodu nemovitosti, se nepromlčují ve lhůtě uvedené v § 109 větě první obč. zák., ale za podmínek uvedených v § 110 odst. 1 a 3 obč. zák., ve znění od 1. 1. 1992. Žalobkyně je přesvědčena, že v § 110 odst. 3 větě před středníkem obč. zák. je obsažena obecná úprava promlčení úroků z prodlení. Úprava obsažená v §
110 odst. 3 věty za středníkem obč. zák. pak vyjímá z obecné skupiny úroků z
prodlení ty, které byly pravomocně přiznány nebo písemně uznány, a které se
nepromlčují v obecné tříleté, ale ve speciální desetileté promlčecí době. Další
skupinu, na niž nedopadá obecná promlčecí doba, představují úroky z prodlení
zajištěné omezením převodu nemovitosti, na něž se vztahuje speciální promlčecí
doba podle § 109 obč. zák. Žalobkyně považuje právní názor vyslovený ve
zmiňovaném rozhodnutí za problematický z hlediska logického a praktického,
neboť vede k rozdílnému režimu promlčení jistiny a jejího příslušenství.
Akceptování rozdílného režimu by učinilo výhodu prodloužené promlčecí doby
iluzorní, jelikož věřitel ve snaze zabránit promlčení úroků by musel žalovat
příslušenství ve lhůtě tří let, ačkoli pohledávka se promlčuje v desetileté
době. Takový postup je v rozporu se smyslem a účelem § 110 odst. 3 obč. zák.,
neboť zákonodárce měl v úmyslu regulovat promlčecí dobu úroků tak, aby
korespondovala s promlčecí dobou pohledávky. Má za to, že v rozhodovací praxi
soudů je převážně zastáván názor, že omezení převodu nemovitosti, a tedy i
desetiletá promlčecí doba, se vztahuje i na příslušenství zajištěné pohledávky
(viz rozsudek Nejvyššího soudu ze ne 29. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo 1546/2006). Z
uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v
napadených částech zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem při splnění podmínky
stanovené v § 241 odst. 2 písm. b/ a odst. 4 o. s. ř. a je přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud České republiky se proto dále
zaměřil na posouzení otázky, zda je opodstatněné.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Zatímco existence
zmatečností z obsahu spisu nevyplývá, je řízení postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jak žalobkyně namítala (dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Podle § 206 o. s. ř. podá-li ten, kdo je k tomu oprávněn, včas přípustné
odvolání, nenabývá rozhodnutí právní moci, dokud o odvolání pravomocně
nerozhodne odvolací soud (odst. 1). Bylo-li však rozhodnuto o několika právech
se samostatným skutkovým základem nebo týká-li se rozhodnutí několika
účastníků, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe (§ 91 odst. 1 o. s. ř.), a
odvolání se výslovně vztahuje jen na některá práva nebo na některé účastníky,
není právní moc výroku, který není napaden, odvoláním dotčena. To neplatí v
případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který
odvoláním nebyl výslovně dotčen, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá
určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (odstavec 2). Právní moc
ostatních výroků není dotčena také tehdy, jestliže odvolání směřuje pouze proti
výroku o nákladech řízení, o příslušenství pohledávky, o lhůtě k plnění nebo o
předběžné vykonatelnosti rozsudku (odstavec 3). V posuzovaném případě žalobkyně žalobou v konečném znění požadovala po
žalovaných, aby jí zaplatili společně a nerozdílně částku 130.000,- Kč s
příslušenstvím s tím, že v rozsahu plnění poskytnutého jedním z nich zaniká
povinnost plnění druhého z nich. Byť žalobkyně uplatnila nárok proti žalovaným
jako (nepravým) solidárně zavázaným dlužníkům, nemají žalovaní ve sporu
postavení nerozlučných společníků (§ 91 odst. o. s. ř.), nýbrž společníků
samostatných (§ 91 odst. 1 o. s. ř.); každý z nich jedná sám za sebe a jeho
úkony nemají na práva a povinnosti druhého z nich žádný vliv. Nejde zároveň o
případ, kdy na napadeném výroku o platební povinnosti žalovaného byl závislý
výrok o platební povinnosti žalované, který nebyl odvoláním dotčen, ani o
případ, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi
účastníky. Z obsahu spisu se podává, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal
pouze žalovaný. Jestliže odvolací soud z podnětu jeho odvolání přezkoumal
rozsudek soudu prvního stupně i v rozsahu, který se týkal žalované, jednal s ní
jako s účastnicí odvolacího řízení a i ve vztahu k ní částečně změnil rozsudek
soudu prvního stupně, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Rozsudek soudu prvního stupně totiž ve vztahu k žalované
nabyl samostatně právní moci a důvod pro jeho přezkum na základě odvolání
podaného pouze žalovaným neexistoval.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího
soudu ve výroku, jímž byl ve vztahu k žalované změněn rozsudek soudu prvního
stupně ohledně úroků z prodlení z částky 130.000,- Kč ve výši 10% za období od
21. 7. 2000 do 9. 11. 2001 a ve výši 7,5% za období od 10. 11. 2001 do 12. 9. 2002, a v akcesorických výrocích o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.). V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobkyně
zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že úroky z prodlení,
které jsou příslušenstvím pohledávky, jež je zajištěna omezením převodu
nemovitosti a promlčuje se v desetileté promlčecí době podle § 109 věty první
občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 1991, se promlčují v tříleté promlčecí
době podle § 110 odst. 3 obč. zák.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, nebo ze skutkových zjištění vyvodil
nesprávné právní závěry.
Podle § 109 věty první občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 1991, se právo
zajištěné omezením převodu nemovitosti promlčuje za deset let.
Podle § 110 odst. 3 obč. zák. se úroky a opětující plnění promlčují po třech
letech; jde-li však o práva pravomocně přiznaná nebo písemně uznaná, platí tato
promlčecí doba, jen pokud jde o úroky a opětující se plnění, jejichž splatnost
nastala po právní moci rozhodnutí nebo po uznání.
Závazkový právní vztah, jehož předmětem je peněžité plnění, může být hlavní
nebo vedlejší. O hlavní závazkový vztah jde tehdy, směřuje-li jeho kauza k
zaplacení, resp. k získání určité peněžité částky. Vedlejším peněžitým
závazkovým vztahem je závazek dlužníka zaplatit věřiteli úrok představující
určitou poměrnou část peněžitého závazku hlavního. Vedlejší závazek má ve
vztahu k hlavnímu závazku akcesorickou povahu. Znamená to, že je svou existencí
vázán na hlavní závazkový právní vztah. Povinnost dlužníka zaplatit úroky z
prodlení je jedním z právních následků prodlení dlužníka se splněním peněžitého
dluhu (srovnej § 517 odst. 2 obč. zák.); spočívá v tom, že dlužník musí
poskytnout věřiteli kromě vlastního plnění (jistiny) též stanovené procento z
té části peněžitého dluhu, s níž je v prodlení. Úroky z prodlení jsou
příslušenstvím pohledávky a mají povahu opětujících se dávek, které lze přiznat
soudním rozhodnutím, i když se stanou splatnými teprve v budoucnu (srovnej
směrnici pléna Nejvyššího soudu, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 64/1961, a stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006 k rozhodování soudů ve věcech úroků
z prodlení, požadovaných a přiznávaných ve výši určované podle ustanovení § 1
nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a
poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění čl. I nařízení vlády č.
163/2005 Sb., zn. Cpjn 202/2005, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 39/2006).
V posuzovaném případě se žalobkyně domáhá po žalovaných zaplacení částky
130.000,- Kč představující příspěvek poskytnutý jim na základě smlouvy uzavřené
dne 20. 6. 1990. Žalobkyni vzniklo právo na vrácení příspěvku podle zjištění
soudů dne 20. 7. 2000. Protože uspokojení této pohledávky z hlavního
závazkového vztahu bylo zajištěno omezením převodu nemovitosti podle § 58 obč.
zák., promlčuje se toto právo v delší než obecné, tj. desetileté promlčecí době
podle § 109 věty první obč. zák., ve spojení s § 874 občanského zákoníku, ve
znění od 1. 1. 1992 (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2005, sp.
zn. 33 Odo 477/2004, ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 1032/2005, ze dne 30.
9. 2005, sp. zn. 33 Odo 1033/2005, a ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo
905/2005). Desetiletá promlčecí doba začala běžet ode dne, kdy právo mohlo být
vykonáno poprvé (§ 101 obč. zák.).
Kromě jistiny požaduje žalobkyně po žalovaných úhradu úroků z prodlení,
představující vedlejší závazkový vztah účastníků. Otázkou délky promlčecí doby
úroků z prodlení, jež jsou příslušenstvím pohledávky zajištěné omezením převodu
nemovitosti, se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 8. 1. 2009, sp. zn.
21 Cdo 4748/2007, který se týkal obdobného případu jako je posuzovaná věc. V
něm zdůraznil, že úroky z prodlení mají povahu opětujících se dávek, které lze
věřiteli přiznat soudním rozhodnutím, i když se stanou splatnými teprve v
budoucnu. Z hlediska délky promlčecí doby z toho dovodil, že úroky z prodlení,
které jsou příslušenstvím pohledávky zajištěné omezením převodu nemovitosti, se
nepromlčují tak jako zajištěná pohledávka ve lhůtě uvedené v § 109 větě první
obč. zák., ale za podmínek uvedených v § 110 odst. 1 a 3 občanského zákoníku,
ve znění účinném od 1. 1. 1992, který jedině upravuje délku promlčecí doby u
práva na úroky z prodlení. Proto se právo na úroky z prodlení (nebylo-li
přiznáno soudním rozhodnutím nebo písemně uznáno) promlčuje v tříleté promlčecí
době, která začne běžet ode dne, kterým mohlo být uplatněno poprvé, tj. ode
dne, kdy se dlužník ocitl v prodlení s vrácením příspěvku. Připomněl, že pro
povinnost dlužníka platit úroky z prodlení jsou rozhodující jen okolnosti, jež
nastaly v době, kdy došlo k prodlení se splněním dluhu (závazku) z hlavního
závazkového právního vztahu. I když totiž úroky z prodlení „přirůstají“ za
každý den trvání prodlení dlužníka se splněním dluhu, povinnost platit úroky z
prodlení nevzniká vždy samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale
jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním dluhu. V této
souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 21
Cdo 3173/5005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ
64/2007. Není rozumného důvodu, aby se dovolací soud v tomto (obdobném) případě
odchyloval od již přijatých závěrů. Nelze přisvědčit názoru žalobkyně, že
speciální úprava délky promlčecí doby obsažená v § 109 větě první obč. zák.
dopadá i na úroky z prodlení, jež jsou příslušenstvím pohledávky zajištěné
omezením převodu nemovitosti, a že má přednost před obecnou úpravou délky
promlčecí doby obsažené v § 110 odst. 3 části věty před středníkem obč. zák.
Úroky (a práva na opětující se plnění) se podle tohoto ustanovení zásadně
promlčují v obecné tříleté promlčecí době. Jedině v případě, kdy práva byla
pravomocně přiznaná rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu nebo písemně uznaná a
splatnost úroků z prodlení nastala před právní mocí rozhodnutí nebo před
písemným uznáním, promlčují se ve speciální desetileté promlčecí době.
Argumentace žalobkyně, že akceptování rozdílného režimu promlčení jistiny a
jejího příslušenství je v rozporu se smyslem a účelem § 110 odst. 3 obč. zák.,
neboť zákonodárce měl v úmyslu regulovat promlčecí dobu úroků tak, aby
korespondovala s promlčecí dobou pohledávky, není přiléhavá. Ze samotného znění
§ 110 odst. 3 obč. zák. vyplývá, že i když bylo právo pravomocně přiznáno,
popř. písemně uznáno, na úroky z prodlení, jejichž splatnost nastala po právní
moci rozhodnutí nebo po písemném uznání, dopadá obecná tříletá promlčecí doba.
Je tedy zjevné, že úroky z prodlení, pokud jde o promlčení, sdílejí s
pohledávkou právní osud jen zčásti. To konečně odpovídá účelu promlčení, kterým
je jednak stimulovat věřitele k včasnému vykonání subjektivních občanských práv
(pohledávek), jednak čelit tomu, aby dlužníci nebyli ohledně svých dluhů
vystaveni po časově neurčitou dobu donucujícímu zákroku (tzv. vynutitelnosti ze
strany soudů). Tím institut promlčení čelí v souladu s požadavkem právní
jistoty existenci dlouhotrvajících občanskoprávních subjektivních práv a jim
odpovídajících právních povinností (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 19. 9.
1996, sp. zn. III. ÚS 104/96, a usnesení ze dne 4. 7. 2002, sp. zn. III. ÚS
21/02). Nelze souhlasit ani s námitkou žalobkyně, že soudy převážně judikují v
souladu s jím prosazovaným názorem. Lze konstatovat, že rozhodovací praxe soudů
byla usměrněna již zmiňovaným rozsudkem ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo
4748/2007, na nějž Nejvyšší soud navázal usnesením ze dne 16. 12. 2010, sp. zn
33 Cdo 3962/2009. Odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1.
2009, sp. zn. 33 Odo 1546/2006, není případný, neboť v něm byla posuzována
dovoláním vymezená otázka promlčení práva na vrácení státního příspěvku.
Vzhledem k řečenému lze uzavřít, že správný je závěr odvolacího soudu, že úroky
z prodlení se v posuzovaném případě promlčují v tříleté promlčecí době podle §
110 odst. 3 části věty před středníkem občanského zákoníku, ve znění od 1. 2.
1992. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl tudíž
uplatněn opodstatněně. Vznikla-li podle zjištění obou soudů povinnost
žalovaných vrátit příspěvek dnem 20. 7. 2000, dostali se do prodlení se
splněním pohledávky dne 21. 7. 2000 a od tohoto okamžiku začala běžet tříletá
promlčecí doba k uplatnění práva na úroky z prodlení, jejíž konec připadl na
21. 7. 2003 (§ 122 odst. 2 věta první občanského zákoníku, ve znění od 1. 1.
1992). Uplatnila-li žalobkyně právo na úroky z prodlení ve vztahu k žalovanému
podáním u soudu teprve dne 13. 9. 2005, učinila tak po marném uplynutí
promlčecí doby a její právo na úroky z prodlení se ve vztahu k žalovanému
promlčelo jako celek.
Při vázanosti rozsahem, v jakém žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu (§
242 odst. 1 o. s. ř.), dovolací soud dovolání směřující proti té části měnícího
výroku I., jímž bylo rozhodnuto o úrocích z prodlení ve vztahu k žalovanému,
zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl částečně zrušen včetně
akcesorických nákladových výroků, bude o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s.
ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2011
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu