33 Odo 1033/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci
žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových
se sídlem Praha 10, proti žalovanému R. J., o zaplacení částky 72.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C
214/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 17. května 2005, č. j. 5 Co 678/2005-52, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. května 2005, č. j. 5
Co 678/2005-52, a rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 19. ledna
2005, č. j. 7 C 214/2004-36, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve
Strakonicích k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 19. ledna 2005, č. j. 7 C
214/2004-36, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit
žalobkyni částku 72.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 1. 10. 2000 do
zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17.
května 2005, č. j. 5 Co 687/2005-52, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že na základě smlouvy o poskytnutí státního
příspěvku na individuální bytovou výstavbu ze dne 30. 8. 1990 (dále též
„smlouva“), kterou uzavřel žalovaný a tehdejší Okresní národní výbor ve S.
(dále jen „národní výbor“), byl žalovanému podle § 17 vyhlášky č. 136/1985 Sb.,
o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a
modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění pozdějších
předpisů, poskytnut státní příspěvek na výstavbu rodinného domu v částce
72.000,- Kč. Žalovaný se ve smlouvě kromě jiného zavázal provést výstavbu
rodinného domku, na který mu byl příspěvek poskytnut, tak, aby kolaudační
rozhodnutí nabylo právní moci do deseti let ode dne uzavření smlouvy. Pro
případ nedodržení této podmínky (a podmínek dalších) se zavázal tuto skutečnost
národnímu výboru neprodleně oznámit a poskytnutý příspěvek do 30 dnů poté
národnímu výboru vrátit. Současně bylo dohodnuto, že národní výbor je oprávněn
vrácení příspěvku požadovat, i když žalovaný nesplní oznamovací povinnost. Pro
případ vzniku povinnosti vrátit příspěvek se žalovaný zavázal (i s účinky pro
dědice) nepřevést rodinný domek bez souhlasu národního výboru na jiného, dokud
příspěvek nevrátí. Smlouva byla registrována Státním notářstvím ve S. dne 6. 9.
1990 pod sp. zn. R III 2367/90. K návrhu žalovaného ze dne 18. 12. 2000 Městský
úřad ve S. vydal dne 9. 3. 2001, č. j. SÚ/5766/00/Kr, kolaudační rozhodnutí
ohledně rodinného domu žalovaného, které nabylo právní moci dne 6. 4. 2001.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soudy obou stupňů dospěly k
právnímu závěru, že k zajištění pohledávky (vrácení poskytnutého příspěvku)
bylo v souladu s § 58 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, upravuje a doplňuje
občanský zákoník, jenž nabyl účinnosti dne 1. ledna 1992 (dále jen „obč. zák.
před novelou“) zřízeno omezení převodu nemovitosti. Jelikož kolaudační
rozhodnutí bylo vydáno (a nabylo právní moci) až po uplynutí desetileté lhůty
od uzavření smlouvy, žalovaný podmínku sjednanou ve smlouvě nesplnil a vznikla
mu proto povinnost poskytnutý příspěvek vrátit. Oba soudy však zároveň shodně
uzavřely, že žalobě nelze vyhovět, neboť žalovaný vznesl důvodně námitku
promlčení. Konstatovaly, že v době, kdy bylo smlouvou zřízeno omezení převodu
nemovitosti, činila sice promlčecí lhůta u práv takto zajištěných podle § 109
obč. zák. ve znění před novelou deset let, avšak občanský zákoník ve znění od
1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 509/1991 Sb.
(dále jen „obč. zák.“), již institut omezení převodu nemovitosti neupravoval a
nepřevzal ani úpravu obsaženou v dosavadním § 109. Možnost použití § 874 obč.
zák. na délku promlčecí doby oba soudy vyloučily, neboť uvedené ustanovení se
vztahuje toliko na práva a povinnosti z omezení převodu nemovitosti a promlčecí
doba nepředstavuje právo či povinnost z právního vztahu, nýbrž je právní
skutečností. Vyjádřily proto názor, že při úvaze o délce promlčecí doby je
třeba vycházet z § 870 obč. zák. Jelikož v tomto případě promlčecí doba
nezačala běžet před 1. 1. 1992, řídí se její délka novou právní úpravou a je
tudíž tříletá (§ 101 obč. zák.). Odvolací soud pak dovodil, že tříletá
promlčecí doba v dané věci začala běžet 31. 8. 2000 (tj. v den následující po
30. 8. 2000, kdy uplynula desetiletá lhůta od uzavření smlouvy) a její konec
připadl na 31. 8. 2003. Protože žaloba byla podána až 11. 10. 2004, stalo se
tak po uplynutí promlčecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a uplatnila v něm dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž zpochybnila správnost závěru
odvolacího soudu, že žalobou uplatněné právo na vrácení příspěvku se promlčelo
v tříleté promlčecí době podle § 101 obč. zák. ve spojení s § 870 obč. zák. I
nadále je přesvědčena, že právo zajištěné omezením převodu nemovitosti podle §
58 obč. zák. ve znění před novelou se i po účinnosti novely občanského zákoníku
provedené zákonem č. 509/1991 Sb. promlčuje v desetileté promlčecí době podle §
109 obč. zák. ve znění před novelou ve spojení s § 874 obč. zák. Toto
ustanovení je ve vztahu k § 870 obč. zák., jež upravuje počátek a běh
promlčecích dob obecně, ustanovením speciálním, které upravuje výlučně práva a
povinnosti vyplývající z institutu omezení převodu nemovitosti. Ustanovení §
109 obč. zák. ve znění před novelou přitom dávalo účastníkovi právo uplatnit
svůj nárok zajištěný omezením převodu nemovitostí v delší než tříleté promlčecí
době. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku
ze dne 18. května 2005, sp. zn. 33 Odo 477/2005. Z uvedených důvodů navrhla
rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalovaný se ztotožnil se skutkovými i právními závěry, k nimž oba soudy
dospěly; dovolání proto pokládá za nedůvodné a navrhuje je zamítnout.
Podle článku II bodu 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po
řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek byl
sice vydán po 1. 4. 2005, avšak stalo se tak ve smyslu článku II bodu 2. zákona
č. 59/2005 Sb. po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, bylo i v řízení
o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou
provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou - účastnicí řízení (§ 240 odst.
1 o. s. ř.), při splnění podmínky stanovené v § 241 odst. 2 písm. b/ a 4 o. s.
ř., se nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné.
¨
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, se řídí
§ 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
V posuzovaném případě nemůže být přípustnost dovolání dána § 237 odst. 1 písm.
b/ o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první
rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal. Přípustnost dovolání tak
může být založena pouze za podmínek § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř. spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc
takových, které se vyznačují zásadním významem (tj. těch, které jsou určující
nejen pro konkrétní spor, ale mají též obecný dopad). V daném případě je k
dovolacímu přezkumu předloženo posouzení právní otázky, zda po novele
občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. se právo zajištěné
omezením převodu nemovitosti promlčuje v desetileté promlčecí době nebo zda u
lhůt, které nezačaly běžet před účinností uvedené novely, je nutno promlčení
posuzovat podle § 101 obč. zák. Jelikož odvolací soudy řeší tuto otázku
rozdílně a soudy obou stupňů tuto otázku vyřešily v rozporu s hmotným právem,
má napadený rozsudek po právní stránce zásadní význam a dovolání žalobkyně je
proto podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobkyně
žádnou z uvedených vad nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu
spisu. Dovolací soud se proto zabýval jen dovolací námitkou žalobkyní výslovně
uplatněnou.
Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou
aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis,
než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné
právní závěry.
Podle § 58 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 509/1991 Sb. (dále opět jen „obč. zák. ve znění před novelou“) může věřitel
zajistit uspokojení své pohledávky písemnou smlouvou uzavřenou s dlužníkem,
kterou dlužník bere na sebe povinnost, že nepřevede svou nemovitost bez
souhlasu věřitele na jiného, dokud pohledávka nebude uspokojena. Podle odst. 2
téhož ustanovení ke smlouvě je třeba její registrace státním notářstvím.
Omezení převodu vznikne okamžikem registrace u státního notářství. Podle § 61
obč. zák. před novelou zánikem pohledávky nebo jejím promlčením omezení převodu
nemovitosti zanikne.
Podle § 870 občanského zákoníku po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb.
(dále opět jen „obč. zák.“) se podle dosavadních předpisů až do svého zakončení
posuzují lhůty a promlčecí doby, které počaly běžet před účinností tohoto
zákona.
Podle § 874 obč. zák. práva a povinnosti z omezení převodu nemovitosti, jež
vzniklo před účinností tohoto zákona, se řídí dosavadními předpisy.
Odvolací soud posoudil otázku, v jaké době se promlčuje právo žalobkyně na
vrácení státního příspěvku na výstavbu, podle § 101 obč. zák. a svůj závěr, že
došlo k promlčení tohoto práva, opřel o názor, že promlčecí doba počítaná ode
dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, činí tři roky. Odvolací soud sice
dospěl k závěru, že ujednání ve smlouvě, jímž se žalovaný zavázal, že po
dohodnutou dobu bez souhlasu národního výboru nepřevede na jiného rodinný
domek, na jehož výstavbu byl příspěvek poskytnut, je smlouvou o zajištění
závazku omezením převodu nemovitosti uzavřenou podle § 58 odst. 1 obč. zák. ve
znění před novelou, ale dovodil, že promlčení je právní skutečností (ne právem
či povinností), a proto se na ně nevztahuje § 874 obč. zák. obsahující
přechodné ustanovení k úpravám občanského zákoníku provedeným zákonem č.
509/1991 Sb. Proto pokud promlčecí doba začala běžet až po 1. 1. 1992, není
tato doba desetiletá (jak tomu bylo podle § 109 obč. zák. ve znění před
novelou), nýbrž tříletá ve smyslu § 101 obč. zák. (§ 870 obč. zák. a
contrario). Tento právní názor není správný.
Dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 21. září 2005, sp. zn. 33 Odo 1032/2005,
vyjádřil názor, že ustanovení § 870 obč. zák. představuje obvyklou regulaci
vztahu lhůt podle staré a nové právní úpravy. I novela občanského zákoníku
provedená zákonem č. 509/1991 Sb. upravila některé lhůty novým způsobem, avšak
v důsledku zmíněného přechodného ustanovení se tato úprava nedotkla lhůt, které
začaly běžet před její účinností. Smyslem takové právní úpravy je princip
ochrany již nabytých práv. Toto ustanovení však dopadá pouze na případy, kdy
příslušné lhůty a promlčecí doby jsou i nadále předmětem úpravy občanského
zákoníku. V případě omezení převodu nemovitosti tomu tak není, neboť zákonem č.
509/1991 Sb. nedošlo jen ke změně promlčecí doby spojené s tímto zajišťovacím
institutem, nýbrž k vypuštění tohoto institutu z občanského zákoníku vůbec.
Nejde tedy o situaci, kdy se lhůty či promlčecí doby novelou zákona zkrátily
nebo prodloužily, případně kdy byl odlišně upraven jejich běh a kdy je proto
třeba - v zájmu zachování principu ochrany nabytých práv - regulovat délku a
běh těch lhůt a promlčecích dob, které začaly běžet před účinností nové právní
úpravy. Proto nelze na tento případ aplikovat ustanovení § 870 obč. zák. a
jediným použitelným ustanovením je § 874 obč. zák. Dovolací soud připomněl, že
smyslem institutu omezení převodu nemovitosti, bylo nejen zajistit věřiteli
možnost vést v případě, že jeho pohledávka nebude řádně a včas uspokojena,
výkon rozhodnutí postihující nemovitost vlastnicky náležející dlužníkovi, který
ji nemohl (právě v důsledku omezení převodu) bez souhlasu věřitele zcizit, ale
též - ve spojení s § 109 občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1992 -
prodloužit dobu, v níž se takto zajištěné právo promlčí, tedy posílit právní
jistotu věřitele pokud jde o včasnost vymáhání pohledávky. Jestliže s účinností
od 1. 1. 1992 přestalo být omezení převodu nemovitosti občanským zákoníkem
upraveno, je třeba na oprávnění věřitele uplatnit u soudu pohledávku zajištěnou
omezením převodu nemovitosti v delší než obecné, tj. desetileté, promlčecí době
nahlížet jako na součást práv, která z tohoto vztahu pro věřitele vyplývala.
Jen tak je totiž možno respektovat shora zmíněnou zásadu ochrany již nabytých
práv, kterou musí být vedena každá novelizace právního řádu. Je-li podle § 61
občanského zákoníku ve znění před novelou neodvratným důsledkem promlčení
pohledávky zajištěné omezením převodu nemovitosti zánik omezení převodu, je
zřejmé, že tehdejší speciální zákonná úprava promlčecí doby u takto zajištěných
práv je neoddělitelně spjata s právy a povinnostmi vyplývajícími z tohoto
institutu. Uzavřením smlouvy o omezení převodu nemovitosti vyjádřily smluvní
strany svoji vůli podřídit se režimu § 61 občanského zákoníku v citovaném znění
a tedy i srozumění s tím, že zajištění závazku, který trvá, zanikne až marným
uplynutím desetileté promlčecí doby. Dovolací soud konstatoval, že odlišný
výklad přechodných ustanovení zákona č. 509/1991 Sb. by vedl k závěrům, které
by byly z hlediska ochrany práv věřitele nepřijatelné, tj. že by k (očekávanému
a předpokládanému) zániku omezení převodu nemovitosti, tedy k zániku práv a
povinností z něj vyplývajících, došlo - v rozporu s dříve projevenou vůlí
smluvních stran - v době podstatně kratší.
Dovolací soud neměl rozumný důvod odchýlit se od právního názoru, který byl
právě prezentován a který se týkal skutkově naprosto shodného případu. Lze
uzavřít, že odvolací soud pochybil, když otázku promlčení neposuzoval za
použití § 874 obč. zák., ale § 870 obč. zák. Nesprávně proto dovodil, že
uplatněné právo je promlčeno, protože nebylo uplatněno ve tříleté promlčecí
době podle § 101 obč. zák. Jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním
posouzení věci v důsledku toho, že odvolací soud použil jiný právní předpis,
než který měl použít. Žalobkyně proto dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř. uplatnila opodstatněně a dovolací soud napadený rozsudek
podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro
které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil je dovolací soud rovněž a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení bude soud prvního stupně (odvolací soud) vázán právním
názorem, který dovolací soud v tomto rozsudku vyslovil (§ 226 odst. 1 ve
spojení s § 243d odst. 1 věty prvé o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně
nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d
odst. 1věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. září 2005
JUDr. Blanka Moudrá,v.r.
předsedkyně senátu