U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobce Právovárečného měšťanstva v Plzni, se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23,
IČO: 10358986 zastoupeného JUDr. Pavlem Roubalem, advokátem se sídlem v Plzni,
Mikulášská 455/9, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se
sídlem v Praze 7, Nad štolou 936/3, IČO: 00007064, zastoupené Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, IČO: 69797111, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované –
Plzeňský prazdroj a.s., se sídlem v Plzni, U Prazdroje 64/7, IČO: 45357366,
zastoupeného JUDr. Jitkou Kallistovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Gruzínská
1084/8, o uspořádání poměrů mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 264/2010, o dovolání žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2016, č. j. 35 Co
30/2016-901, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč k rukám advokátky JUDr. Jitky
Kallistové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobce a žalovaná nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13.
listopadu 2015, č. j. 13 C 264/2010-827, zamítl žalobu, kterou se žalobce
domáhal zřízení věcného břemene stezky, cesty a užívacího práva k
identifikovaným pozemkům v katastrálním území S., obec P. (dále jen „předmětné
pozemky“) ve prospěch žalované, a to za jednorázovou náhradu ve výši 9 020 185
Kč (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované a vedlejšímu
účastníku na její straně náhradu nákladů řízení (výroky II a III).
K odvolání, jež proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce, Městský soud
v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. března 2016, č. j. 35
Co 30/2016-901, tento rozsudek ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I), stejně
tak jako ve výroku pod bodem III o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi
žalobcem a vedlejším účastníkem; rozsudek změnil toliko v části výroku pod
bodem II o určení výše nákladů, jež je povinen žalobce nahradit žalované (vše
výrokem I rozsudku) a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky
pod body II a III).
Rozhodnutí odvolacího soudu se opírá o závěr, že k podání žaloby v dané věci –
na vypořádání neoprávněné stavby (s odkazem na ustanovení § 135c zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném a účinném znění do 31. 12. 2013) –
není žalobce aktivně legitimován, neboť není vlastníkem pozemků, na nichž byly
stavby zřízeny, proto, že i tyto pozemky coby součást majetkové podstaty
podniku „Měšťanský pivovar v Plzni“ byly znárodněny podle dekretu presidenta
republiky č. 101/1945 Sb., o znárodnění některých podniků průmyslu
potravinářského, kdy obnovení vlastnického práva žalobce k pozemkům bylo by
možné toliko na základě (a za podmínek) stanovených restitučními předpisy, „k
čemuž zatím nedošlo“ (kdy dosavadní předpisy na zmírnění žalobcem pociťované
křivdy nepamatují).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první, odst. 2 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s.
ř.“), neboť není přípustné; rozhodl tak proto, že dovoláním napadené rozhodnutí
nepatří do okruhu usnesení vypočtených v ustanovení § 238a o. s. ř. a
přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení § 237 o. s. ř.,
jelikož právní otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí závisí, odvolací
soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a
Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již
vyřešených otázek.
K otázce uplatnitelnosti (tvrzeného) vlastnického nároku podle obecných
předpisů, v konkurenci s předpisy restitučními (coby legis specialis) lze z
rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat v prvé řadě na rozsudek velkého
senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31
Cdo 1222/2001, v němž Nejvyšší soud vyložil, že ti, kteří by byli podle
restitučních předpisů oprávněnými osobami, se nemohou prosazení svých nároků
domáhat podle obecného předpisu (občanského zákoníku). Uvedený závěr byl
aprobován i rozhodovací praxí Ústavního soudu a rozšířen jí na případy, v nichž
došlo ke ztrátě vlastnického práva před rozhodným obdobím z hlediska
restitučních předpisů (tj. před 25. 2. 1948) a zvláštní předpis nestanovil
způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy (srov. především stanovisko
pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované
pod č. 477/2005 Sb.).
Ve zmíněném stanovisku (jehož závěry následoval Ústavní soud i ve své další
nálezové judikatuře a reflektoval je i soud dovolací) se uzavírá, že
„restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který
stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, čímž
byla současně vyloučená možnost uplatnit tato práva podle obecných předpisů,
ačkoliv by jinak bývalo v některých případech možné uplatnit k takovému majetku
vlastnické právo podle obecných předpisů“ (srov. např. i usnesení Ústavního
soudu ze dne 11. 10. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1677/12, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011); stejný závěr uplatní se také v
případě vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, tedy před
rozhodným obdobím (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn.
IV. ÚS 1566/12, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo
3481/2007). To platí i v případě účastníka, jenž s odkazem na obecné předpisy
tvrdí, že nepřestal být vlastníkem věci, jíž držbu převzal stát v rozhodném
období, ač tento účastník sám nepodal žalobu o určení vlastnictví (k tomu
přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28
Cdo 2081/2009).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je také ustálena v závěru, že zpochybnění
správního aktu nebo určení následků jeho neexistence lze dosáhnout pouze
prostřednictvím restitučních předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Cdo 154/2006, uveřejněný pod číslem 41/2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 493/2007, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 28 Cdo 793/2002, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1639/2004; k tomu srov. z
judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 9. 11. 1995, sp. zn. IV. ÚS
32/95).
Shora citované závěry ustálené judikatury jsou uplatnitelné i v projednávané
věci, v níž žalobní návrh sice nezní přímo na určení vlastnictví, ale kdy je
pro rozhodnutí věci taktéž určující zejména vyřešení otázky vlastnictví k
předmětným nemovitostem, jež byly (měly být) žalobci v poválečné době
znárodněny podle dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb. a kdy své tvrzení
o vlastnickém právu zakládá žalobce právě na zpochybnění zániku vlastnictví (a
jeho nabytí státem) tímto znárodněním. Argumentaci dovolatele, že k zániku
vlastnictví nedošlo pro konkrétně v dovolání rozváděná pochybení při
znárodnění, jež je uplatňována mimo rámec restitučních předpisů, nelze proto
přikládat právní relevanci.
Z hlediska přípustnosti dovolání jsou také bezcenné a ryze akademické úvahy
dovolatele o závaznosti stanoviska pléna Ústavního soudu, nejenom proto, že
shora uvedené závěry jsou též výrazem ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, od níž se Nejvyšší soud nemíní odchýlit, ale i proto, že na závěry
zpochybňovaného plenárního stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS – st.
21/05 (jímž došlo zákonem předpokládaným postupem ke změně předchozí nálezové
judikatury Ústavního soudu; srov. § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů) navázal Ústavní soud právě i ve své další
nálezové judikatuře (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006,
sp. zn. II. ÚS 14/04, ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 346/03, ze dne 12. 10.
2006, sp. zn. II. ÚS 280/04, nebo nález ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS
881/07).
Toliko při posuzování věci prizmatem restitučních předpisů (dle nichž však
žalobce není k restituci oprávněnou osobou) byla by relevantní otázka určení
okamžiku pozbytí vlastnictví (zda k němu došlo před restitučním předpisy
vymezeným rozhodným obdobím) a s ní související otázka účinnost zákona č.
115/1948 Sb., resp. zodpovězení otázky, „bylo-li znárodnění (realizované podle
dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb.) jednorázovým aktem či
procesem“ (zasahujícím do rozhodného období). Proto ani tato otázka (jejíž
vyřešení není pro rozhodnutí věci podstatné) nemůže založit přípustnost
dovolání.
V souladu s ustálenou judikaturou je ovšem i ten závěr, že ke znárodnění
podniků na základě znárodňovacích dekretů prezidenta republiky docházelo ex
lege a nikoliv až příslušným správním rozhodnutím, byť vydaným na základě
znárodňovacího dekretu (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 275/95, II.
ÚS 336/01, I. ÚS 2816/09); v souzené věci bylo přitom současně zjištěno, že z
majetku znárodňovaného podniku předmětné pozemky (stejně tak jako jakýkoliv
jiný další majetek) vyňaty nebyly. Na účinky znárodnění nemělo by vliv ani
případné pozdější nevyplacení náhrady (kdy na zmírnění majetkové křivdy, k níž
došlo v rozhodném období neposkytnutím náhrady za znárodněný majetek podle
předpisů o znárodnění z let 1945 -1948, avšak toliko v případě oprávněných
fyzických osob, jež byly vlastníkem znárodněného majetku, pamatuje ustanovení §
2 odst. 3 věty druhé zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve
znění pozdějších předpisů; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 11.
1999, sp. zn. 2 Cdon 1325/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp.
zn. 28 Cdo 253/2005, a z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 22. 10.
1997, sp. zn. II. ÚS 192/96). Přitom i na otázku, zdali je nicotný výměr o
určení rozsahu znárodnění majetkové podstaty podniku (Měšťanského pivovaru v
Plzni, ze dne 29. 12. 1948, č. j. 128.230/V-1948) proto, že jej nevydal ministr
výživy, nýbrž ministerstvo výživy, dává judikatura odpověď zápornou (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97,
uveřejněný pod číslem 9/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část
občanskoprávní a obchodní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp.
zn. 22 Cdo 1565/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2000, sp. zn. 23
Cdo 2621/98). Konečně, rozhodovací praxi se nepříčí ani závěr odvolacího soudu,
že k nabytí vlastnického práva znárodněním podle poválečných dekretů, k němuž –
jak vidno shora – docházelo ze zákona, nebylo třeba intabulace (zápisu do
pozemkových knih), jestliže takovou podmínku zákon k nabytí vlastnictví
nestanovil (potud je rozhodnutí i v souladu s odkazovaným nálezem pléna
Ústavního soudu ze dne 16. 6. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 1/95, v němž se uzavírá, že
v případě přechodů a jiných změn vlastnictví – na rozdíl od převodů – byla
intabulace potřebná jen tam, kde to výslovně zákon vyžadoval).
K žalobcem uplatněné argumentaci kvazirestituční povahou projednávané věci je
nutné v prvé řadě připomenout, že systém restitučních předpisů byl výrazem vůle
zákonodárce napravit (pouze) některé majetkové křivdy, k nimž došlo v období od
25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a to v rozsahu a za podmínek (osobních, věcných,
časových), které stanoví zákon; bylo jen na vůli státu a od něj poskytnutým
beneficiem, zda a jaká protiprávní jednání státu z doby minulé, a to rozporná s
demokratickými hodnotami, po roce 1989 napraví a jakým způsobem (kromě již
citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-
st. 21/05, srovnej dále např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn.
II. ÚS 14/04, nález ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, či usnesení ze
dne 7. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 3729/15). Rámec restitučního zákonodárství,
vytyčený státem (jeho zákonodárcem) nemohou soudy v procesu zmírňování křivd
překročit (a nemohou překlenout, nebyl-li žalobce platnou právní úpravou
zahrnut do okruhu oprávněných osob). Postavení žalobce zde nelze připodobňovat
k postavení církevních právnických osob v době „prodlení“ (protiústavní
nečinnosti) zákonodárce s vydáním zvláštního předpisu o majetkovém vyrovnání
státu s církvemi, k jehož vydání se stát církvím sám zavázal jiným zákonem,
jímž založil legitimní očekávání církevních právnických osob v přijetí takové
právní úpravy, opírající se o výslovné zákonné zmocnění (srov. zejm. nálezy
Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, ze dne 24. 6. 2009,
sp. zn. I. ÚS 663/06, ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, či nález
pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07). O případ takto
nastaveného legitimního očekávání v restituci v souzené věci nejde a nejenom
proto nelze podanou žalobu (jíž nadto žalobce uplatňuje nároky z vypořádání
neoprávněné stavby) pojímat jako restituční či snad „kvazirestituční“ ve smyslu
jím odkazované judikatury, jež se proto v souzené věci neuplatní.
Zakládá-li se rozhodnutí odvolacího soudu na závěru, že žalobce není vlastníkem
předmětných nemovitostí v důsledku pozbytí vlastnického práva poválečným
znárodněním, a není tak legitimován ve sporu o vypořádání neoprávněné stavby,
nejsou již pro rozhodnutí věci relevantní ani otázky případného nabytí
vlastnického práva žalovanou vydržením či smlčením, jež dovolatel předestírá v
podaném dovolání a na nichž odvolací soud své rozhodnutí ve věci již ani
nestaví (nehledě na to, že v případě otázky nabytí vlastnického práva smlčením,
stejně tak jako při argumentaci „rezponzem prof. Eliáše“ dovolatel odkazuje na
svá dřívější podání, což však ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. výslovně
zapovídá).
Nejvyšší soud také neshledal důvodným žalobcův návrh, aby se obrátil na Soudní
dvůr Evropské unie se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce podle čl. 267
Smlouvy o fungování Evropské unie, neboť v řízení před ním nevyvstala otázka
výkladu aktů přijatých orgány EU, neboť na žalobcem v této souvislosti
formulované otázce rozhodnutí založeno není (žaloba byla zamítnuta nikoliv bez
věcného projednání pro absenci naléhavého právního zájmu, nýbrž proto, že
žalobce není vlastníkem předmětných nemovitostí a jako takový není věcně
legitimován ani k vedení sporu z neoprávněné stavby) a kdy tedy ani jím
konstruovaná otázka unijního práva (jíž sleduje spíše zpochybnění konstantní
rozhodovací praxe Ústavního soudu a dovolacího soudu) není významná
(relevantní) pro řešení daného případu (kdy byla by dána i jedna ze tří výjimek
z povinnosti soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými
prostředky podle vnitrostátního práva, obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie
se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce; k tomu srov. rozhodnutí Soudního
dvora v případu 283/81 CILFIT /1982/, ECR 3415).
Ačkoliv ani žalobcem v dovolání namítané vady řízení nejsou způsobilým
dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení dle občanského soudního řádu ve
znění účinném od 1. 1. 2013) a kdy ke zmatečnostem, stejně tak jako k jiným
vadám řízení s možným dopadem na správnost rozhodnutí přihlíží dovolací soud
toliko v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s.
ř.), Nejvyšší soud neshledal opodstatněné ani námitky vystihující vady řízení,
zejména pak co do namítané nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů
(k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí soudu srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z ustanovení § 157 o. s. ř. ani z
práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s
každou jednotlivou námitkou účastníka řízení a není porušením práva na
spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví
vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží
tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení
Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Těmto požadavkům
rozhodnutí soudů nižších stupňů zřetelně dostojí (vyložil-li i odvolací soud,
proč žalobce není subjektem vlastnického práva k nemovitostem, jež pozbyl ex
lege na základě dekretu prezidenta č. 101/1945 Sb. a že opětovné nabytí
vlastnického práva bylo by možné toliko na základě restitučních předpisů). V
dané situaci pak ani dovolatelem současně namítaná vada spočívající v tom, že
soud nepřipustil změnu žaloby (ve směru jiného vypořádání mezi vlastníkem
pozemku a stavby na něm postavené), nemůže být vadou, jež by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (obstojí-li závěr odvolacího soudu, že
žalobce není vlastníkem předmětných nemovitostí a není proto k vedení tohoto
sporu vůbec věcně legitimován).
Přestože pak žalobce v dovolání výslovně uvádí, že je podává „proti výrokům I.,
II. a III.“ rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti těm o náhradě nákladů
řízení, ve vztahu k nim již žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k
obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – v dovolání
nevznáší.
Se zřetelem na vázanost dovolacího soudu dovoláním vymezeným důvodem se
Nejvyšší soud již nezabýval ani vedlejším účastníkem opětovně nastolenou
kontroverzní otázkou kontinuity a právní osobnosti žalobce (kdy takto
uplatňovaná argumentace ve vztahu k rozhodnutím nižších stupňů vystihovala by
zmatečnostní vadu řízení ve smyslu § 229 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., přičemž
zmatečnosti ani jiné vady řízení – jak již výše vysvětleno – nejsou dovolacím
důvodem a Nejvyšší soud k nim přihlíží v případě přípustného dovolání; srov. §
242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.), ovšem ani otázkou uplatnitelnosti nároku na
vypořádání neoprávněné stavby v případě, kdy jej uplatňuje osoba, jež není jako
vlastník pozemku zapsána v katastru nemovitostí (jestliže se rozhodnutí
odvolacího soudu o zamítnutí žaloby zakládá právě i na vyřešení otázky, že
žalobce tímto vlastníkem není).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo
odmítnuto a kdy k nákladům (k náhradě oprávněného) vedlejšího účastníka, jenž
se prostřednictvím jej v řízení zastupující advokátky vyjádřil k dovolání,
patří odměna advokátky za zastupování v dovolacím řízení ve výši 2.500 Kč [§ 6
odst. 1, § 7 bod 5., § 9 odst. 3 písm. c) a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální
náhradou hotových výdajů advokátky v částce 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního
tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3
písm. a/ o. s. ř.) ve výši 588 Kč. Žalované pak podle obsahu spisu v dovolacím
řízení náklady nevznikly.
O návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (ve smyslu § 243 písm. b/
o. s. ř.), jejž neshledal důvodným, Nejvyšší soud v souladu se svou rozhodovací
praxí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo
783/2005) nevydával zvláštní rozhodnutí, a již o něm nerozhodoval ani v
souvislosti s konečným rozhodnutím o dovolání.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., a z článku II bodu
7 zákona č. 404/2012 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. června 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu