28 Cdo 3481/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve
věci žalobkyň a) D. R., a b) J. K., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1)
E. G., s. r. o., zastoupenému advokátem, 2) ČR – Ú. pro z. s. ve v. m.,
jednajícího prostřednictvím Ú. p. v H. K., 3) o. B., 4) G. a s. B., s. r. o.,
zastoupenému advokátem 5) J. G., 6) P. – CZ, a.s., a 7) P. f. ČR, za účastni
České republiky – Ú. pro z. s. ve v. m. jako vedlejšího účastníka na straně
ostatních žalovaných, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v
Náchodě pod sp. zn. 5 C 35/2004, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 2. 4. 2007, č. j. 17 Co 328/2006-224, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Náchodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 5.
2006, č. j. 5 C 35/2004-206, ve znění opravného usnesení, zamítl žalobu, jíž se
žalobkyně domáhaly uložení povinnosti žalovaným 1), 2), 4), 5) a 6) vyklidit
a žalobkyním předat pozemek stav. parc. č. 95 v obci a katastrálním území B.
(výrok I), žalovaným 1), 4), 5) a 6) vyklidit a žalobkyním předat budovy pod
společným číslem popisným 86 v téže obci a katastrálním území (výrok II),
žalovaným 1), 2), 4) a 5) vyklidit a předat žalobkyním pozemek parc. č. 409/1
tamtéž (výrok III) a žalovaným 3) a 7) vyklidit a žalobkyním předat „p.č.
397/2, zapsanou na LV č. 10002“ pro obec a katastrální území B. (výrok IV).
Současně bylo rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení (výroky V až IX rozsudku).
K odvolání žalobkyň Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací shora
označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, III, IV a
IX potvrdil, s upřesněním výroku IV, že ve vztahu k žalovaným 3) a 7) se zamítá
žaloba o vyklizení „pozemku parcelního čísla 397/2, tak jak byl zapsán ve
vložce č. 173 pozemkové knihy pro katastrální území B.“ (výrok I); jinak
rozsudek změnil pouze ve výrocích V, VI, VII a VIII o náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok III).
Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, vzal za prokázané, že
žalobkyně se vydání nemovitého majetku dříve domáhaly podle restitučních
předpisů, zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových
křivd, a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku. V žádném z předchozích řízení nebyly úspěšné, z důvodu
existence zákonné překážky bránící vydání nemovitostí. I v tomto řízení – v
němž žádají poskytnutí ochrany tvrzeného vlastnického práva podle § 126
občanského zákoníku - uvádějí, že předmětné pozemky převzal stát od jejich
právní předchůdkyně, babičky M. R., na základě právně neúčinného rozhodnutí z
roku 1960, vydaného na podkladě vládního nařízení č. 15/1959 Sb., respektive
„nabídky bezplatného odevzdání“ z téhož roku; dovozují, že vlastnické právo na
stát (při absenci jiného, platného právního důvodu) nikdy nepřešlo. Podle
odvolacího soudu však i na takové případy restituční předpisy pomatují, včetně
převzetí věci státem v rozhodném období bez právního důvodu (§ 6 odst. 1 písm.
d) odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., § 6 odst. 1 písm. h) a p) zákona č. 229/1991
Sb. a § 1 zákona č. 403/1990 Sb.). Odvolací soud se přitom řídil právním
názorem, že restituční předpisy jsou ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru
předpisů zvláštních k obecnému, a že z tohoto důvodu nemohou se ti, kdo by byli
tzv. oprávněnými osobami, domáhat prosazení obecných vlastnických nároků podle
občanského zákoníku. Poukázal přitom na již ustálenou judikaturu, zejména
rozsudek Nejvyššího soudu z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a stanovisko
pléna Ústavního soudu z 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS–st. 21/05.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost
dovozovaly z ust. § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.
s. ř.“), s tím, že podle jejich názoru jsou právní otázky řešené odvolacím
soudem zásadního právního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.); z obsahu odvolání
lze dovodit, že jím uplatňují dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýkají, že tentokrát pominul vady řízení i vady
rozhodnutí, které v předchozím zrušujícím usnesení soudu prvního stupně vytýkal
a které tento soud neodstranil, zejména co se týká určitosti žaloby (jakého
plnění a vůči kterým z žalovaných se jej žalobkyně domáhají); současně nevzal
na zřetel, že soud prvního stupně rozhodl pouze o části předmětu řízení, jde-li
o vyklizení pozemku parc. č. 397/2, zapsaném ve vložce pozemkové knihy č. 173
pro katastrální území B. Podle názoru žalobkyň odvolací soud pochybil i při
právním posouzení věci, kdy se vyčerpal zkoumáním vztahu obecného právního
předpisu a restitučních zákonů. Tyto se však na posuzovaný případ nevztahují,
jelikož majetek, který je předmětem tohoto řízení, nikdy na stát nepřešel.
Vlastnické právo k němu žalobkyně nepozbyly a aktivní legitimaci k uplatnění
práva žádat soud o ochranu vlastnictví podle § 126 občanského zákoníku proto
nepostrádají. Odvolací soud se ani nyní nezabýval žalobou po stránce věcné a
zamítl ji z formálních důvodů. Otázka, zda majetek patřící předchůdkyni
žalobkyň na stát přešel či nikoliv a zda věc podléhá restitučním předpisům,
zůstala neobjasněna. Proto žalobkyně pokládají rozsudek odvolacího soudu za
nepřezkoumatelný. Posuzovaná věc je případem, kdy „stát přijal nemovitosti
ještě před přijetím nabídky“ (nabídky bezplatného odevzdání majetku do
vlastnictví čsl. státu, jíž dne 30. 4. 1960 státu učinila předchůdkyně žalobkyň
M. R.). Podle názoru žalobkyň se nejedná o případ přechodu vlastnictví majetku
na stát, ale o protiprávní zásah do vlastnického práva, které patřilo jejich
předchůdkyni a žalobkyně je nabyly děděním. Navrhly, aby dovolací soud zrušil
rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) - vzhledem k době vydání
rozsudku odvolacího soudu - postupoval v dovolacím řízení podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č.
7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastnicemi řízení), zastoupenými
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
zabýval se tím, zda je přípustné.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
nejde zde o případ skryté diformity rozhodnutí, kdy odvolací soud potvrzuje
rozsudek soudu prvního stupně, kterým je ve věci samé rozhodnuto jinak než v
dřívějším rozhodnutí z důvodu vázanosti právním názorem odvolacího soudu (§ 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř.), může být přípustnost dovolání založena pouze ust. §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy při splnění podmínky zásadního právního
významu napadeného rozhodnutí, tedy řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacím soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní
význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím
důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7,
ročník 2004, pod pořadovým číslem 132). Tak je tomu proto, že konkrétní vada
řízení (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.) judikatorní
přesah nemá a o rozpor s hmotným právem jím nemůže. Skutečnosti, jejichž
prostřednictvím žalobkyně odvolacímu soudu vytýkají, že tentokrát nenapravil
vady, jimiž podle jejich názoru řízení a rozhodnutí soudu prvního stupně trpí,
způsobilým dovolacím důvodem proto nejsou. Nehledě k tomu, že dovolací soud
názor žalobkyň na existenci těchto vad nesdílí, jelikož – jak se z obsahu spisu
podává – po vydání zrušujícího usnesení odvolacího soudu (usnesení Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 17 Co 395/2004) soud prvního
stupně, jsa vázán názorem dovolacího soudu, činil úkony směřující k odstranění
vad žaloby, na které žalobkyně v průběhu dalšího řízení zareagovaly a
upřesnily, čeho se v řízení domáhají (vyklizení nemovitostí) a ohledně kterých
nemovitostí ve vztahu k jednotlivě určeným žalovaným. V případě rozhodování o
vyklizení pozemku „parc. č. 397/2, tak, jak byl zapsán ve vložce č. 173
pozemkové knihy pro katastrální území B.“, jednalo se pouze o jeho nepřesné
označení ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a tato dílčí nepřesnost byla
odstraněna rozhodnutím odvolacího soudu.
Rozsudek odvolacího soudu (jež je rozhodnutím o věci samé, nikoliv snad
rozhodnutím „formálním“ či procení povahy, jak žalobkyně současně namítají)
spočívá na řešení právní otázky o poměru občanského zákoníku a restitučního
předpisů a jako předběžnou otázku řeší, zda žalobkyně mohly své nároky uplatnit
podle restitučních předpisů.
V rozhodovací praxi soudů se prosadil a nyní již ustálil právní názor (jímž se
v posuzované věci řídil i odvolací soud), že „restituční předpisy jsou ve
vztahu k občanskému zákoníku v poměru předpisů zvláštních k obecnému a že z
tohoto důvodu v případech, na něž typově míří předpisy restituční, nemohou se
ti, kdo by byli podle těchto zákonů oprávněnými osobami, domáhat prosazení
svých vlastnických nároků podle občanského zákoníku“ (rozsudek velkého senátu
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo
1222/2001, na který navázala řada dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, srov.
kupř. usnesení ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2245/2003, popř. rozsudek
velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005,
sp. zn. 32 Cdo 1529/2004). Judikatorní činností Ústavního soudu byl uvedený
právní názor aprobován a rozšířen i na případy ochrany vlastnického práva, k
jehož porušení došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil
způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy (viz odvolacím soudem citované
stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05).
Ve zmíněném stanovisku Ústavní soud současně uzavírá, že „vlastnické právo
oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci.
Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na
to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v
restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu,
samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení
věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku,
který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními,
bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých
případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů.
Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných
předpisů, neboť tato úpravu je speciální úpravou k předpisům obecným“.
Z obsahu spisu se podává, že nemovitosti zapsané ve vložce č. 117 pozemkové
knihy pro katastrální území B. (označené jako „stav. parc. č. 95, s budovou čp.
86 a pozemkem parc. č. 409“, zapsané tehdy jako vlastnictví M. R.), měly přejít
na stát na podkladě rozhodnutí Okresního národního výboru v B., finančního
odboru, ze dne 4. 4. 1960, podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o
opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického
sektoru. Na nápravu majetkových křivd způsobených přechodem věcí na stát podle
tohoto vládního nařízení pamatoval již zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění
následků některých majetkových křivd (srov. § 1 tohoto zákona). Ze skutkových
zjištění odvolacího soudu se přitom podává, že s odkazem na tento právní
předpis již žalobkyně své právo dříve uplatnily, v řízení vedeném u Okresního
soudu v Náchodě pod sp. zn. 6 C 314/91, v němž nemohlo být jejich požadavku na
naturální restituci vyhověno z důvodu uvedeného v § 10 odst. 4 zákona (na
předmětných pozemcích byla po jeho převzetí státem zřízena stavba); v takovém
případě restituentu přísluší peněžní náhrada (§ 10 odst. 4, část věty za
středníkem, § 14 zák. č. 403/1990 Sb.). Ostatní nemovitosti patřící M. R., mezi
nimi i pozemek parc. č. 397/2, zapsaný ve vložce č. 173 pozemkové knihy pro
katastrální území B., přešly na stát na základě „nabídky bezplatného odevzdání
majetku do vlastnictví státu“, kterou učinila M. R. příslušnému orgánu státu v
písemné formě dne 30. 4. 1960 a akceptována byla Okresním výborem v N.,
finančním odborem, dne 19. 12. 1960. Shledávají-li žalobkyně tento dvoustranný
právní úkon (který je podle svého obsahu darovací smlouvou) neplatným, pak i na
takový případ restituční předpisy pamatují, jelikož převzetí věci státem na
základě neplatné smlouvy judikatura nyní kvalifikuje jako převzetí věci bez
právního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., event. § 6
odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. (k tomu srovnej znovu rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, popř. rozsudek ze dne 23. 3. 2006,
sp. zn. 22 Cdo 64/2005). Důvodem pro vydání nemovitosti v restituci je i
přechod nemovitostí na stát v důsledku smlouvy o darování nemovitosti uzavřené
dárcem v tísni (viz § 6 odst. 1 písm. h) zák. č. 229/1991 Sb., § 6 odst. 1
písm. d) zák. č. 87/1991 Sb.).
Uvedená pravidla o poměru restitučních předpisů k občanskému zákoníku se
přirozeně uplatní jen v případě nemovitostí, které na stát skutečně přešly. Tím
však není míněn přechod vlastnického práva (k němuž je třeba platného právního
důvodu), jak žalobkyně mylně dovozují, nýbrž převzetí držby státem
prostřednictvím jeho orgánů nebo podniků, příp. jiných osob (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 25/2006), a to i držby
neoprávněné (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo
18/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62,
ročník 2008; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze
dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 561/07, odmítl). Jak se ze skutkových zjištění
odvolacího soudu podává, předmětné nemovitosti stát prostřednictvím svých
orgánů také fakticky uchopil a v užívání M. R. (popř. jejích právních nástupců)
je neponechal. Opak žalobkyně ostatně ani netvrdí. Otázky platnosti právního
úkonu, event. dovršení správního řízení, z něhož vzešlo rozhodnutí o odnětí
vlastnictví, nejsou pak pro posouzení věci rozhodující.
Závěr odvolacího soudu, že nápravy majetkové křivdy (jež nastala před více než
čtyřiceti lety již v poměrech právní předchůdkyně žalobkyň) se žalobkyně mohly
domáhat pouze podle restitučních předpisů (které na všechny jimi tvrzené
okolnosti o ztrátě majetku pamatují), a že se proto nemohou domáhat prosazení
svých vlastnických nároků podle občanského zákoníku, je tedy správný. Rozsudek
odvolacího soudu zde vychází z právního názoru, který je konformní s ustálenou
interpretační praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu a neodporuje proto ani
hmotnému právu. Nejde tudíž o rozsudek po právní stránce zásadně významný (ve
smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není (§ 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.).
Proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyň odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218
písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy
žalovaným, kteří by jinak měli na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, v
tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 4. listopadu 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu