23 Cdo 2647/2018-344
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně M - kanál, s.r.o., se sídlem Olomoucká 797/80,
Černovice, 618 00 Brno, IČO 29270740, zastoupené Mgr. Robertem Holfeuerem,
advokátem se sídlem Purkyňova 2740/45, 612 00 Brno, proti žalovanému Výzkumnému
ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v.v.i., se sídlem
Květnové náměstí 391, 252 43, Průhonice, IČO 00027073, zastoupenému JUDr.
Petrem Kučerákem, advokátem se sídlem Štefánikova 131/61, 612 00 Brno, o
zaplacení 529 752 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod
sp. zn. 16 C 158/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 13. 12. 2017, č. j. 21 Co 391/2017-305, ve znění opravného
usnesení ze dne 3. 4. 2018, 21, sp. zn. 21 Co 391/2017-321, t a k t o:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 10 720 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám jeho právního zástupce JUDr. Petra Kučeráka, advokáta se sídlem
Štefánikova 131/61, 612 00 Brno.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací
podle § 10a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přezkoumal dovolání
žalobkyně včas podané proti rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen
„odvolací soud“) ze dne 13. 12. 2017, č. j. 21 Co 391/2017-305, ve znění
opravného usnesení ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 21 Co 391/2017-321, kterým byl
potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“)
ze dne 22. 5. 2017, č. j. 16 C 158/2014-261, a rozhodnuto o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Vždy se však musí
jednat o otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Požadavek, aby
dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání
(srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Poukázala-li žalobkyně v dovolání na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz),
nevyložila, v čem se měl odvolací soud od tohoto rozhodnutí odchýlit, když
pouze namítá, že odvolací soud i soud prvního stupně mechanicky převzaly
některé právní a skutkové závěry z vnitřně zcela rozporuplného znaleckého
posudku. Dovolatelka svými námitkami ve skutečnosti zpochybňuje skutkové závěry
obou soudů učiněné z provedeného důkazu znaleckým posudkem. Vytýká-li
dovolatelka odvolacímu soudu, že se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, v němž Nejvyšší soud dovodil, že
hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku
jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo
přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry
posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění
znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení, dovolatelka přitom
zcela pomíjí, že odvolací soud založil své rozhodnutí o potvrzení zamítnutí
žaloby o doplacení ceny za provedené dílo ve výši 529 752 Kč na závěru, že soud
prvního stupně se v podstatě nadbytečně zabýval otázkou obvyklé ceny za
provedené dílo zjišťované znaleckým zkoumáním, neboť v dané věci byla prokázána
dohoda účastníků o maximální ceně díla ve výši 250 000 Kč, s maximální hranicí
300 000 Kč, a ta byla již žalobkyni žalovaným zaplacena. Odvolací soud v
odůvodnění rozhodnutí výslovně uvedl, že další argumentací ohledně hodnocení
důkazu, který měl prokázat obvyklou cenu provedeného díla v místě a čase, se
nezabýval. Pouze poznamenal, že podpůrně i ze znaleckého posudku vypracovaného
na základě zadání soudem prvního stupně vyplývá, že sjednaná výše ceny díla
odpovídá ceně obvyklé. K otázce řešené odvolacím soudem, na níž odvolací soud
své rozhodnutí založil, tj.
otázky nároku na doplacení ceny díla na základě
ústně uzavřené smlouvy o dílo spojené s posuzováním projevu vůle obou účastníků
uzavřít smlouvu o dílo s maximální cenou 300 000 Kč, však dovolatelka žádnou
právní otázku, která byla předmětem řešení dovolacím soudem, nevymezila. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že nelze dovodit, že by se odvolací soud
odchýlil od závěrů přijatých v rozhodnutích Nejvyššího soudu, na něž
dovolatelka poukázala, které řeší otázku hodnocení důkazu znaleckým posudkem,
jestliže rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci bylo založeno na zjištění o
dohodě stran na ceně díla, za jehož provedení žalovaný již sjednanou cenu
zaplatil. Odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na řešení procesní otázky
týkající se dokazovaní, resp. otázky náležitostí znaleckého posudku a jeho
hodnocení. Dovolací soud se k nutnosti vymezení relevantní právní otázky,
jakožto obsahové náležitosti dovolání, již několikrát vyjádřil ve své
rozhodovací praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013,
sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, či usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo
1871/2016 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz), kdy dovodil, že pokud
dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v
posuzované věci, je dovolání nepřípustné. Navíc je třeba konstatovat, že pokud žalobkyně směřuje své dovolací námitky
proti postupu znalce a jeho závěrům, je namístě připomenout, že veškeré námitky
proti tvrzeným pochybením znalce při zpracování znaleckého posudku jsou pro
posouzení přípustnosti dovolání irelevantní, stejně jako námitky směřující k
vadnému postupu odvolacího soudu při hodnocení takového důkazu a zjišťování
skutkového stavu věci. Námitky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, námitky
týkající se vad řízení, které dovolatelka spatřuje ve vadném zjištění
skutkového stavu věci, a ani otázka, týkající se hodnocení důkazu v konkrétním
sporu, není otázkou hmotného ani procesního práva, která by zakládala
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2222/2017 – veřejnosti dostupném na
www.nsoud.cz). Namítá-li dovolatelka, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, což
spatřuje v tom, že soudem nebyl připuštěn a nebyl tedy ani proveden žalobkyní
opakovaně navrhovaný důkaz jiným znaleckým posudkem, který vyvracel věrohodnost
znaleckého posudku provedeného soudem, je namístě konstatovat, že námitky
dovolatelky směřují ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy do vad řízení
a tyto námitky neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k §
241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost
dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení
dopustil. Ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud
přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proto nemohou
založit jen samotné námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu, ale ani
námitky k nesprávnému právnímu posouzení věci založené na kritice nedostatečně
a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017-veřejnosti dostupné na
www.nsoud.cz). Přípustnost dovolání tedy nemohou založit ani námitky
dovolatelky k hodnocení důkazů provedených výpovědí svědků. Nejvyšší soud již
mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu
přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v
režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto uzavřel, že dovolání žalobkyně
není podle § 237 o. s. ř. přípustné a podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jej odmítl. Vzhledem k tomu, že žalovaný podal k dovolání žalobkyně prostřednictvím svého
advokáta vyjádření, přiznal Nejvyšší soud žalovanému náhradu nákladů řízení za
podání vyjádření k dovolání. Výrok o náhradě nákladů řízení se dále
neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.