23 Cdo 2222/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D.
ve věci žalobkyně J. Š., podnikatelky se sídlem Zeleneč, Bezručova 463, PSČ 250
91, identifikační číslo osoby 70732931, zastoupené Mgr. Tomášem Bubrjakem,
advokátem, se sídlem Praha 8, Prvního pluku 206/7, proti žalované CARTRUCK
s.r.o., se sídlem Lysá nad Labem, K Milovicům 1921, PSČ 289 22, identifikační
číslo osoby 27911781, zastoupené JUDr. Janem Betkou, advokátem, se sídlem Lysá
nad Labem. Československé armády 549/3, o zaplacení 243 804 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 264/2014, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2016,
č. j. 25 Co 300/2016-235, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Nymburce (dále jen soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 5.
2016, č. j. 7 C 264/2014-200, ve spojení s usnesením ze dne 25. 8. 2016, č. j.
7 C 264/2014-225, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 243 804
Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 242 004 Kč od 23. 10. 2014
do zaplacení; výrokem II. zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala
zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 242 004 Kč za období
od 11. 10. 2014 do 22. 10. 2014; výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů mezi
účastníky a výrokem IV. o náhradě nákladů České republiky. Krajský soud v Praze (dále jen odvolací soud) rozhodl o odvolání žalované,
která napadla rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou zamítavého výroku II., a
to rozsudkem ze dne 14. 12. 2016, č. j. 25 Co 300/2016-235, tak, že výrokem I. změnil výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně ohledně výše nákladů, jež je
žalovaná povinna zaplatit České republice, výrokem II. změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně ohledně rozhodnutí o nákladech řízení, které je
žalovaná povinna zaplatit žalobkyni, a výrokem III. jinak rozsudek soudu
prvního stupně v napadených výrocích I, III a IV potvrdil; výrokem IV. rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že
žalobkyně si nechala v autoservisu provozovaného žalovanou opravit svůj
automobil Volkswagen Touareg 3,0, rok výroby 2006, který používá k podnikání. Při opravě dne 20. 12. 2012 žalovaná mimo jiné provedla i výměnu žhavících
svíček na tomto vozidle a umístila do něj jiné než originální svíčky doporučené
výrobcem vozidla; tyto svíčky nebyly navíc dobře namontované. Dne 15. 2. 2013
došlo k poruše vozu jeho zahořením. S ohledem na závěry znaleckého posudku Ing. Milana Jaroše učinily oba soudy závěr, že příčinou poruchy vozidla byla vadně
provedená oprava žalovanou, která namontovala špatný typ žhavících svíček a
nesprávně je namontovala, což vedlo k jejich nadměrnému zatížení a uhoření
žhavícího kolíku svíček, od svíček se oddělila část, která spadla do
kompresního prostoru, a došlo k poškození motoru. Žalobkyně si nechala vozidlo
opravit a požadované náklady na opravu byly s ohledem na závěry znaleckého
posudku znalce Ing. Jaroše přiměřené. Odvolací soud na základě těchto zjištění
dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaná porušila
povinnost provést řádně opravu – provést dílo na základě uzavřené smlouvy o
dílo, a je dána příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti žalované a
poškozením motoru vozidla žalobkyně - vznikem škody, jejíž výše byla v řízení
prokázána. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně prokázala základní předpoklady
odpovědnosti žalované za vzniklou škodu, proto potvrdil vyhovující výrok soudu
prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni způsobenou škodu, a to
včetně úroků z prodlení; rozsudek soudu prvního stupně změnil jen v nákladových
výrocích III a IV. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním s tím, že má za to, že
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při
řešení otázky procesního práva a přípustnost dovolání spařuje i v tom, že je
potřeba vyřešit dovolacím soudem otázku náležitostí znaleckého posudku. Odchýlení se od rozhodovací praxe odvolacím soudem spatřuje v rozporu závěrů
odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen
Nejvyšší soud) ze dne 29. 12. 1966, sp. zn. 5 Cz 144/66, ohledně zjišťování
skutkového stavu věci. Žalovaná v dovolání podrobuje kritice závěry znalce Ing.
Jaroše a namítá, že soud rozhodoval na základě nesprávně zjištěného skutkového
stavu, což vedlo ke špatné úvaze soudu a právnímu hodnocení, jehož výsledkem je
nesprávný závěr o odpovědnosti žalované za vzniklou škodu. Podle dovolatelky
nebylo prokázáno žádné porušení povinnosti při provádění opravy žalovanou dne
20. 12. 2012. Namítá, že znalec nedostatek svých zjištění o technických
parametrech výrobků nahradil svou vlastní úvahou. Vada v hodnocení skutkových
zjištění soudem pak podle ní vedla k nesprávnému právnímu posouzení, proto
navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Musí se však jednat o otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího
soudu založeno. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). V přezkoumávané věci však dovolatelka nevymezila žádnou relevantní právní
otázku, na níž by odvolací soud založil své rozhodnutí o řešené otázce
odpovědnosti žalované za škodu způsobenou žalobkyni. Odvolací soud své
rozhodnutí nezaložil na řešení procesní otázky, týkající se dokazovaní,
zjišťování skutkového stavu věci či otázky náležitostí znaleckého posudku,
která podle dovolatelky nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí řešil hmotně právní otázku - otázku nároku
na náhradu škody. K této právní otázce dovolatelka přípustnost dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. nevymezila. Dovolací soud se přitom k nutnosti vymezení
relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání, již několikrát
vyjádřil ve své rozhodovací praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, či usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1871/2016 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz), kdy dovodil, že
pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí
soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. Má-li dovolatelka za to, že odvolací soud se odchýlil od závěrů Nejvyššího
soudu přijatých v rozsudku ze dne 29. 12. 1966, sp. zn.
5 Cz 144/66, řešící
otázku zjišťování skutkového stavu ve věci omezení způsobilosti k právním
úkonům, v němž bylo mimo jiné uvedeno, že posudek znalců v řízení nenahrazuje
nedostatek skutkových zjištění, je nutno zdůraznit, že odvolací soud žádnou
procesní otázku týkající se dokazování neřešil. Dovolatelka svými námitkami ve
skutečnosti brojí proti hodnocení důkazů odvolacím soudem a proti postupu
znalce a jeho závěrům. Přitom veškeré námitky proti tvrzeným pochybením znalce
při zpracování znaleckého posudku jsou pro posouzení přípustnosti dovolání
irelevantní, stejně jako námitky směřující k vadnému postupu odvolacího soudu
při hodnocení takového důkazu a zjišťování skutkového stavu věci. Námitky ke
konkrétnímu procesnímu postupu soudu, námitky týkající se vad řízení, které
dovolatelka spatřuje ve vadném zjištění skutkového stavu věci, a ani námitky
týkající se hodnocení důkazu v konkrétním sporu, nemohou založit přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř., stejně jako námitky k právnímu posouzení věci,
vycházející ze zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem a
kritiky hodnocení důkazů odvolacím soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1010/2016, či ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3335/2016, veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz). Navíc je třeba konstatovat, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem
(opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132
o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem
(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením
4/2014). Nejvyšší soud proto z uvedených důvodů uzavřel, že dovolání žalované není podle
§ 237 o. s. ř. přípustné a podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jej odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.