U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
ve věci žalobce T. K., zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem
Brno, Veveří 57, proti žalované Allianz pojišťovna, a.s., se sídlem Praha 8, Ke
Štvanici 656/3, PSČ 18600, identifikační číslo osoby 47115971, o zaplacení 673
987 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8, pod sp. zn. 127 EC 32/2011, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2015, č.
j. 28 Co 347/2015-558, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací,
postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobce rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do
31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2015, č. j. 28 Co 347/2015-558, není podle § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže dovolatel
spatřuje přípustnost dovolání pouze v tom, že odvolací soud nepostupoval
procesně správně v dokazování, že jeho rozhodnutí je překvapivé a rozsudky obou
soudů jsou vadně odůvodněny. Odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 22 Cdo 465/2003 a 33 Cdo 1453/2010, v nichž byla řešena otázka doplnění
dokazování před odvolacím soudem a na rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1019/2009,
řešící pojem překvapivého rozhodnutí, od jejichž závěrů se měl odvolací soud
při řešení věci odchýlit, není přiléhavý, jestliže odvolací soud procesní
právní otázky řešené v těchto rozhodnutích neřešil. V dané věci odvolací soud
řešil hmotně právní otázku nároku na zaplacení pojistného plnění z havarijního
pojištění za účelem náhrady škody, jež vznikla na motocyklu, který při jízdě
spadl na zem. Odvolací soud neřešil žádnou procesně právní otázku, která byla
řešena v poukazovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu, tudíž nelze přijmout
závěr, že by dovolání žalobce bylo přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že se
odvolací soud při svém rozhodování od dovolatelem uváděných rozhodnutí
Nejvyššího soudu odchýlil. Namítá-li dovolatel vady řízení, jichž se měl dopustit soud prvního stupně při
provádění dokazování, resp. zjišťování skutkového stavu věci, a které odvolací
soud podle jeho názoru neodstranil, což mělo mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a namítá-li též vadné odůvodnění rozsudků obou soudů a
překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, nutno připomenout, že podle § 237 o. s. ř. může přípustnost dovolání založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Případné konkrétní vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237
o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23
Cdo 4296/2014 – veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz). Směřují-li námitky
dovolatele do nesprávnosti hodnocení důkazů, je třeba konstatovat, že Nejvyšší
soud již dříve judikoval (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod označením 4/2014), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu
ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci,
založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a
že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu
dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
ledna
2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K dovolání žalobce podala žalovaná vyjádření, v němž navrhla odmítnutí
dovolání, neboť se domnívá, že dovolání spočívá jen na zpochybňování zjištěného
skutkového stavu. V daném případě by dovolání mohlo být přípustné podle § 237 o. s. ř. za
předpokladu, že by žalobce označil otázku hmotného nebo procesního práva, při
jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu a jednalo se o otázku hmotného nebo procesního práva, na
jejímž řešení odvolací soud své rozhodnutí založil. Dovolatel však žádnou
takovou otázku neoznačil a dovolatelem poukazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu
řešily právní otázky, které odvolací soud v dané věci neřešil. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalobce jako nepřípustné podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout. Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.