30 Cdo 771/2018

30 Cdo 771/2018-683

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Vrchy a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Tomáše Mottla v právní věci žalobce

Hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, identifikační

číslo osoby 000 64 581, zastoupeného prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc.,

advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678, proti žalovaným 1) V. A., narozenému

dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou se sídlem

v Praze 2, Žitná 562/10, 2) E. A., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené V.

A., jako obecným zmocněncem, narozeným dne XY, bytem v XY, 3) V. A., narozenému

dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Janem Švárou, advokátem se sídlem v Praze

5, Duškova 164/45, a 4) A. A., narozené dne XY, bytem v XY, o určení

vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C

272/2009, o dovolání žalovaného 3) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze

dne 19. září 2017, č. j. 21 Co 281/2017-599, 21 Co 282/2017, t a k t o:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2017, č. j. 21 Co

281/2017-599, 21 Co 282/2017, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze

k dalšímu řízení.

V předmětné věci se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem čtyř garáží bez

evidenčního či jiného čísla stojících na pozemku parc. č. XY, v k. ú. XY, obec

XY, zapsaném na listu vlastnictví č. XY, vedeném Katastrálním úřadem pro XY,

Katastrální pracoviště XY (dále též „předmětné garáže“). Podle tvrzení žalobce

nebyly tyto garáže předmětem veřejné dražby. Žalovaní naopak tvrdili, že

předmětné garáže byly vždy stavebně součástí vydražených nemovitostí, byly

napojeny na elektrické vedení ve vydražené budově a na jediný elektroměr, podle

kterého hradili spotřebu vždy žalovaní. Garáže nikdy nebyly zapsány samostatně,

a to ani spoluvlastnickým podílem v katastru nemovitostí. Žalovaní, respektive

jejich právní předchůdci, tak vydražili (tedy včetně předmětných čtyř garáží)

celý objekt. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. ledna 2012, č. j. 23 C 272/2009-115, určil, že: „žalobce je výlučným vlastníkem

čtyř garáží bez evidenčního či jiného čísla, postavených na pozemkové parcele

č. XY v katastrálním území XY, zapsaného na listu vlastnictví XY, vedené

Katastrálním úřadem pro XY, katastrální pracoviště XY“ Po provedeném řízení

uzavřel, že žalovaní nejsou vlastníky předmětných garáží, které „nebyly

předmětem veřejné dražby, protože nikdy nepřešly na podnik Potraviny, stejně

jako další objekty…které si ponechal ve správě MNV v Praze-Modřanech.“ Důvodnou

neshledal soud ani námitku žalovaných, že garáže jsou součástí předmětného

objektu obchodního pavilonu. Podle soudu prvního stupně měly předmětné garáže

od začátku jiný právní osud než obchodní pavilon a nebyly ve smyslu § 121

odst. 1 obč. zák. užívány trvale s touto budovou. Garáže spravoval MNV v

Praze-Modřanech, zatímco obchodní pavilon a garáže pod rampou spravoval podnik

Potraviny. Předmětné garáže tak od počátku netvořily příslušenství obchodního

pavilonu, který vlastní žalovaní a jako samostatná věc v právním smyslu

nezávisí na právním osudu obchodního pavilonu. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem

ze dne 25. září 2012, č. j. 21 Co 316/2012-155, podle § 219 o. s. ř. rozsudek

soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) potvrdil. Odvolací soud

vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s

jeho právním posouzením, jak byl vyložen v odůvodnění rozsudku soudu prvního

stupně. K dovolání žalovaných Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“

či „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 23. října 2013, č. j. 30 Cdo 936/2013-180,

rozsudek odvolacího soudu ze dne 25. září 2012, č. j. 21 Co 316/2012-155, i

jemu předcházejí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 31. ledna 2012, č. j. 23

C 272/2009-115, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud uvedená rozhodnutí zrušil s odůvodněním, že: „v posuzované věci

se řešení vlastnického práva k předmětným garážím odvíjelo od zodpovězení

otázky, zda tyto garáže tvořily součást vydražené provozní jednotky ‚XY‘, anebo

zda se jednalo o příslušenství věci hlavní (zmíněné provozovny).

Odvolací soud

vyloučil, že by předmětné garáže byly příslušenstvím věci hlavní, relevantně se

však - stejně jako soud prvního stupně - nezabýval otázkou, zda tyto garáže

splňují charakter součásti zmíněné provozní jednotky.“

Soud prvního stupně následně v dalším řízení rozsudkem ze dne 30. ledna 2017,

č. j. 23 C 272/2009-530, žalobu zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že předmětné garáže se nacházejí na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY. V katastru nemovitostí je jako vlastník pozemku zapsán žalobce. Plochu před garážemi představuje pozemek parc. č. XY, jehož vlastníkem je

rovněž žalobce. Okolo této plochy se nachází pás garáží a skladů s přístřešky

do tvaru písmene L, kdy část garáží a sklady se nacházejí v suterénu budovy

obchodního pavilonu označeného č. p. XY. Objekt pavilonu je ve svahu a všechny

garáže a sklady jsou pod úrovní hlavní části budovy obchodního pavilonu. Předmětné garáže se nacházejí „od zalomení písmena L“, tedy jsou kolmé na

objekt obchodního pavilonu i zbývající garáže a sklady. Pohledově tvoří garáže

a sklady s přístřešky jeden stavební celek s objektem pavilonu. Dne 10. září

1975 vydal odbor výstavby MNV v Praze 4 - Modřanech rozhodnutí o povolení

stavby obchodního pavilonu v XY ulici v Praze 4 - Modřanech (dále již „obchodní

pavilon“). V průběhu roku 1980 byly předmětné garáže přiděleny odborem

komunálního hospodářství, dopravy, služeb a obchodu MNV přiděleny k užívání

určitým fyzickým osobám. Dne 1. ledna 1993 uzavřel Místní úřad v Praze -

Modřanech smlouvu o nájmu nebytového prostoru u části předmětných garáží s

dřívějšími uživateli, brigádníky, kteří se podíleli na výstavbě obchodního

pavilonu. Obchodní pavilon – v té době již provozovaný jako cukrárna - byl

zařazen do dražby v rámci první vlny privatizace konané dne 5. října 1991. V

potvrzení vydaném dne 11. prosince 1991 Pražská komise pro privatizaci majetku

potvrdila vydražitelům, tj. žalovaném 3) a R. K., že se dne 5. října 1991 v 1. kole veřejné dražby stali vlastníky provozní jednotky - cukrárny na adrese XY. Nyní jsou, po následných převodech, jako spoluvlastníci stavby č. p. XY na

adrese XY, stojící na pozemku parc. č. XY a XY, tedy i předmětných garáží, v

katastru nemovitostí zapsáni žalovaní, a to žalovaný 1) a žalovaná 2) jako

vlastníci ideálního podílu o velikosti ? v rámci jejich společného jmění

manželů, žalovaný 3) jako vlastník ideálního podílu o velikosti ? a žalovaná 4)

jako vlastník ideálního podílu ?. Soud prvního stupně následně dospěl ke skutkovým závěrům, že předmětné garáže

byly zahrnuty do kolaudačního rozhodnutí ze září 1980. V roce 1981 bylo celému

objektu přiděleno popisné číslo XY a orientační číslo XY. V následujících

letech byly objekt obchodního pavilonu spolu s garážemi pod prodejnou,

kanalizací a kanalizační přípojkou předány do operativní správy organizaci

Potraviny Praha. Žumpa, příjezd ke garážím a předmětné garáže byly pak předány

odboru komunálního hospodářství, dopravy, služeb o obchodu MNV v Praze 4 -

Modřanech, stejně tak se mělo stát i u pozemků parc. č. XY a XY, které byly

předány výše zmíněnému odboru, nebylo však prokázáno, že by došlo k převodu do

operativní správy MNV. V roce 1996 požádal žalovaný 3) o odprodej garáží

přiléhajících k objektu, neboť garáže jsou stavebně i elektrickou energií. V

roce 1999 požádal žalovaný 3) o vydání garáží na pozemku parc č.

XY, neboť je

vlastníkem objektu, k němuž patří i předmětné garáže. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že předmětné garáže

nelze považovat za příslušenství obchodního pavilonu, a to s odůvodněním, že:

„již od počátku se počítalo s tím, že garáže budou přiděleny brigádníkům,

nebyly tak určeny k trvalému užívání s hlavní stavbou obchodního pavilonu, čímž

nenaplnily podmínky stanovené s ust. § 121 odst. 1 SOZ (správně obč. zák.)“. Dále se soud prvního stupně zabýval tím, zdali předmětné garáže (ne)jsou

součástí věci hlavní, tedy stavby obchodního pavilonu, přičemž - s ohledem na

učiněná skutková zjištění (zejména s přihlédnutím ke znaleckým posudkům, jakož

i předmětným listinným důkazům) a judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k

závěru, že předmětné garáže „tvořily k rozhodnému dni, tj. dni vydání

kolaudačního rozhodnutí, kterým se stvrzuje stav stavby v době jejího

dokončení, a i nyní tvoří (neboť nedošlo ke změně stavby či její přestavbě po

její kolaudaci) ze stavebně-technického, funkčního i dispozičního hlediska

součást budovy obchodního pavilonu č. p. XY.“ V této souvislosti soud prvního

stupně, s odkazem na závěry znalců, dále vyložil, že oddělením předmětných

garáží by došlo k znehodnocení estetickému, ale do určité míry i dispozičnímu a

funkčnímu, přičemž faktickému oddělení pak v podstatě brání stavební

konstrukce. Vzhledem k tomu, že předmětné garáže jsou součástí budovy

obchodního pavilonu, soud prvního stupně žalobu zamítl. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 19. září 2017, č. j. 21 Co

281/2017-599, 21 Co 282/2017, rozsudek soudu prvního stupně v meritorním výroku

I. změnil tak, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětných garáží (výrok I.)

a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. Podle odvolacího soudu předmětné garáže nebyly předmětem dražby, neboť dražen

byl pouze obchodní pavilon/cukrárna, k němuž měla právo hospodaření tehdejší

organizace Potraviny Praha 4, Pramen Praha. Otázka vzniku stavby či součásti

nemovité věci je objektivní kategorie, která vzniká nezávisle na subjektivním

vnímání stavebníka. Je-li v určitém čase a místě dovršen výsledek stavební

činnosti, je zapotřebí právě k tomuto okamžiku vztahovat verifikační kritéria

pro hledání odpovědi na to, zda tento reálný výsledek stavební činnosti

představuje samostatnou stavbu. Podle odvolacího soudu byly obě části stavby

(obchodní pavilon a předmětné garáže) reálně rozděleny již v roce 1982 a pouze

obchodní pavilon byl v roce 1991 vydražen a dále provozován. Žalovaný 3) se ani

necílil být majitelem předmětných garáží, když žádal o jejich odprodej. Odvolací soud rovněž zmínil závěry znaleckých posudků, z nichž vyplývá, že

předmětné garáže jsou součásti obchodního pavilonu, zdůraznil, avšak „závěry

znalců je třeba vykládat rovněž tak, že 4 elko garáže byly postaveny v akci ‚Z‘

společně s obchodním pavilonem, na základě dodatečného projektu, nikoliv ve

smyslu § 120 odst. 1 obč. zák., tj.

že k věci hlavní podle její povahy náleží a

nemohou být odděleny, aniž by se hlavní věc znehodnotila, protože tomu faktický

stav z dlouhodobého hlediska neodpovídá.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 3) (dále též „dovolatel“)

prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Přípustnost dovolání (§ 237 o. s. ř.) vymezil tak, že: „posouzení, zda část nemovitosti pod jedním č. p./č. o., stavebně propojená, může tvořit součást jiné části nemovitosti, jakožto

věci hlavní“, je otázkou, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího

soudu vyřešena, potažmo má být dovolacím soudem v daném případě posouzena

jinak. Dovolatel dále uvedl, že: „odvolací soud se od rozhodování dovolacího

soudu při posuzování dané problematiky hmotného práva odchýlil.“ Podle

dovolatele je podstatou sporu posouzení, jaké nemovitosti žalovaní, respektive

jejich právní předchůdci nabyli v rámci dražby konané dne 5. října 1991. Konkrétně, zda součástí draženého majetku byly i předmětné garáže či nikoliv. Dovolatel svou dovolací argumentaci rozčlenil do celkem šesti dílčích oblastí,

které jsou nyní ve zkrácené podobě vymezeny. V první oblasti dovolatel namítá, že právní závěry odvolacího soudu týkající se

toho, že dražen byl pouze obchodní pavilon, jsou v rozporu s provedeným

dokazováním. Podle dovolatele MNV Praha 4 opomenul aplikovat § 4 odst. 4 zákona

č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné

právnické nebo fyzické osoby (dále již „zákon o převodech“) a vydražitelé byli

v okamžiku vydražení majetku v dobré víře. V potvrzení Pražské privatizační

komise byl předmět dražby specifikován tak, že se jedná o nemovitosti, dům č. p. XY se (nikoli na) st. parc. č. kat. XY a p. p. XY, XY a XY. V druhé oblasti dovolatel zdůrazňuje, že není možné, aby došlo k rozdělení

budovy pod jedním číslem popisným, která byla zkolaudována jako celek. Podle

dovolatele ze znaleckých posudků vyplývá, že řadové garáže, postavené na

pozemku parc. č. XY, jsou vydaným kolaudačním rozhodnutím povolené k užívání od

roku 1982 společně a jednotně se stavbou obchodního pavilonu. Podle dovolatele

není zřejmé, jak odvolací soud dospěl k úvaze, že předmětné garáže nejsou

součástí obchodního pavilonu, když ze znaleckých posudků toto neplyne. Ve třetí části dovolatel tvrdí, že pokud by skutkový stav věci byl takový, jak

uvádí odvolací soud, „došlo by ze strany právního předchůdce žalobce, MNV Praha

4 – Modřany bezesporu již v roce 1982 k oddělení sporných garáží od zbývající

části obchodního pavilonu.“ Podle dovolatele je tak zřejmé, že právní

předchůdce vždy vycházel z existence jedné nedělitelné stavby. Rovněž

projektová dokumentace předmětné garáže zakresluje společně s ostatními

garážemi. Ve čtvrté části dovolatel poukazuje na hodnocení znaleckých posudků odvolacím

soudem a odkazuje na svou dovolací argumentaci týkající se druhé oblasti (viz

výše). V páté části své dovolací argumentace dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího

soudu o tom, že se necítil být vlastníkem předmětných garáží, pokud žádal o

jejich odprodej.

Dovolatel tvrdí, že mu bylo statutárními zástupci žalobce

sděleno, že předpokladem pro to, by žalovaným mohl být pozemek parc. č. XY

prodán a garáže řádně předány, bylo právě sepsání této žádosti. Na tom nic

nemění to, že se dovolatel považoval za dobrověrného vlastníka předmětných

garáží. V šesté části dovolatel uvádí, že závěry odvolacího soudu ohledně obsahu

kolaudačního rozhodnutí (konkrétně to, že v něm nebyly jasně specifikovány

garáže), je v rozporu s provedeným dokazováním. Podle dovolatele okolnost, že v

kolaudačním rozhodnutí nejsou předmětné garáže výslovně specifikovány, svědčí o

tom, že předmětné garáže byly postaveny podle dokumentace ověřené ve stavebním

řízení. Pokud by předmětné garáže součástí kolaudačního rozhodnutí nebyly,

nebylo by možné je vůbec užívat. Odvolací soud rovněž nebral do úvahy výsledek

místního šetření provedeného soudem prvního stupně, ze kterého vyplynulo, že

žádné garáže bez č. p./č. e. v místě obchodního pavilonu zjištěny nebyly. Dovolatel dále namítá, že odvolacím soudem vyřešená právní otázka (bez bližší

specifikace) měla být vyřešena jinak. Úvahy odvolacího soudu popíraly provedené

dokazování a vyústily v extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními

závěry. Odvolací soud se vydaným rozhodnutím odchýlil od rozhodovací praxe

dovolacího soudu, konkrétně pak od předchozího rozhodnutí dovolacího soudu v

této věc (viz výše). Dovolatel odkazuje i na další rozhodnutí dovolacího soudu,

zejména na rozsudek ze dne 25. září 2012, sp. zn. 22 Cdo 2280/2012, z nějž

vyplývá, že pokud je spojení součásti věci s věcí hlavní tak úzké, že nemůže

být věc reálně rozdělena nebo může být oddělena jen nehospodárným způsobem,

jedná se o nesamostatnou součást věci. Z usnesení dovolacího soudu ze dne 27. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 200/2010, dále vyplývá, že není-li součást věci

oddělena, není způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů. V neposlední řadě

dovolatel poukazuje i na rozsudek dovolacího soudu ze dne 11. srpna 2009, sp. zn. 21 Cdo 2366/2008, v němž byl vyložen právní názor, že faktické rozdělení

věci nemůže způsobit pouhé vypracování geometrického plánu či uzavření kupní

smlouvy, nýbrž k němu může vést jen přímý (fyzický) zásah do hmotné podstaty

věci. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek

odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přípisem ze dne 31. ledna 2018 se žalovaná 4) plně ztotožnila s dovoláním

žalovaného 3). K dovolání žalovaného 3) se písemně vyjádřil žalobce, který zejména uvedl, že

dovolání nesplňuje základní předpoklady přípustnosti dovolání. Nedostatek

dovolání shledává v tom, že i přes rozsáhlost dovolání byla právní otázka,

která by měla být předmětem dovolacího přezkumu, vymezena až v závěru dovolání,

a to velmi nedostatečně. Podstatná část dovolání spočívá nikoli ve vymezení

právní otázky či dovolací argumentace, ale v předložení náhledu dovolatele na

posuzovaný spor. Podle žalobce dovolatel pozměnil některé závěry odvolacího

soudu.

Ve vztahu k posouzení znaleckých posudků odvolacím soudem žalobce

zdůraznil, že podle odvolacího soudu otázka, zda předmětné garáže jsou či

nejsou součástí stavby obchodního pavilonu, nemůže být otázkou znaleckého

posouzení, nýbrž jde o otázku, o níž rozhoduje soud. Žalobce dále uvádí, že

odvolací soud se rozsáhle věnoval souvisejícím skutkovým otázkám tak, aby

konečný rozsudek mohl být dostatečným podkladem pro ukončení sporu. Podle

žalobce není ani zřejmé, co vlastně dovolatel napadá. Závěrem žalobce navrhl,

aby dovolací soud dovolání žalovaného 3) zamítl. K vyjádření žalobce se podáním ze dne 10. května 2018 vyjádřil dovolatel. V

tomto vyjádření dovolatel zpochybnil tvrzení žalobce, že dovolání není

projednatelné. Dále uvedl, že výroková část dovoláním napadeného rozsudku je

problematická i s ohledem na to, že žádné garáže bez čísla popisného a čísla

evidenčního na pozemku parc. č. XY nejsou, nacházejí se tam toliko garáže s

číslem popisným XY, které jsou součástí obchodního pavilonu. Dokonce i

Katastrální úřad XY, Katastrální pracoviště XY odmítl na základě dovoláním

napadeného rozsudku vlastnické právo žalobce k předmětným garážím

„zavkladovat“. Podle dovolatele žalobce požádal jemu podřízený Odbor výstavby

Městské části Prahy 12 (dále již „stavební úřad“), aby nedostatek dovoláním

napadeného rozsudku zhojil tím, že se samostatný subjekt práva (garáže)

dodatečně vytvoří vydáním potvrzení pro katastrální úřad, že se na pozemku č. parc. XY nachází garáže bez čísla popisného i čísla evidenčního. Následně

přípisem ze dne 13. června 2018 dovolatel Nejvyššímu soudu sdělil, že vyzval

stavební úřad k tomu, aby mu předložil přípis žalobce, na základě kterého

stavební úřad vystavil výše uvedené potvrzení pro katastrální úřad. Toto

potvrzení však nebylo dovolateli dosud předloženo. Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro

dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první

zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní

řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních

soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Při rozhodování Nejvyšší soud dále zohlednil, že podle hlavy II. - ustanovení

přechodných a závěrečných - dílu 1 - přechodných ustanovení - oddílu 1 -

všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského

zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho

účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i

právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik,

jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto

zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Dovolatel v podaném dovolání, kromě vymezeného dovolacího důvodu podle § 241a

odst. 1 o. s. ř., uplatnil (na str. 15 v rámci čl. IX.) současně hned tři

varianty přípustnosti svého dovolání s tím, že: „odvolacím soudem řešená otázka

hmotného práva (spočívající v posouzení, zda část nemovitosti pod jedním č. p./č. o., stavebně propojená, může tvořit součást jiné části nemovitosti,

jakožto věci hlavní) v daném případě v rozhodování dovolacího soudu (1.) nebyla

vyřešena, potažmo (2.) má být dovolacím soudem (v) daném případě posouzena

jinak. Žalovaný namítá, (3.) že se odvolací soud od rozhodování dovolacího

soudu při posuzování dané problematiky hmotného práva odchýlil.“

K tomu nutno uvést, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. června

2014, sp. zn.

26 Cdo 1590/2014 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího

soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu

https://nsoud.cz) vyložil, že může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které tam z uvedených hledisek

považuje za splněné, přičemž z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě

může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti

dovolání, jelikož splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby

současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje

splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno

označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ

přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní) právní otázku. Kromě toho podstatná

část dovolací argumentace dovolatele je založena na prosté skutkové a následně

právní polemice s rozhodnutím odvolacího soudu. Nicméně i přes kumulaci tří variant přípustnosti dovolání a poměrně obšírně

dovolatelem zvolenou skutkovou a právní polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu

lze přesto - s přihlédnutím k obsahu podaného dovolání - vyvodit, že dovolatel

(ve stručnosti shrnuto z jeho uplatněné argumentace) ve své podstatě namítá, že

skutkový stav, z nějž odvolací soud při meritorním rozhodování vycházel,

neumožňoval přistoupit k danému (odvolacím soudem učiněnému) právnímu posouzení

věci, a že v konečném důsledku nebyl respektován závazný právní názor

dovolacího soudu, jak byl vyložen v jeho kasačním rozsudku ze dne 23. října

2013, sp. zn. 30 Cdo 936/2013. V posledně označeném kasačním rozsudku (jímž byly zrušeny předchozí rozhodnutí

obou soudů v této právní věci) Nejvyšší soud mj. vyložil (nyní v textu

zvýraznil dovolací soud), že:

„V posuzované věci se řešení vlastnického práva k předmětným garážím odvíjelo

od zodpovězení otázky, zda tyto garáže tvořily součást vydražené provozní

jednotky XY, anebo zda se jednalo o příslušenství věci hlavní (zmíněné

provozovny). Odvolací soud vyloučil, že by předmětné garáže byly příslušenstvím

věci hlavní, relevantně se však stejně jako soud prvního stupně - nezabýval

otázkou, zda tyto garáže splňují charakter součásti zmíněné provozní jednotky. Odvolací soud implicite tak převzal právní názor obsažený v prvoinstančním

rozsudku, totiž že Tato otázka byla řešena již ve sporu 27 C 335/2004 , ve

kterém soud tam dospěl k závěru, že tyto garáže nejsou součástí obchodního

pavilonu ani jeho příslušenstvím. Z obsahu spisu ovšem nelze zjistit, zda

uvedená otázka byla v uvedeném řízení vskutku takto pravomocně rozsouzena, když

sám žalobce ve svém písemném vyjádření k odvolání dovolatelů ze dne 29. května

2012 (viz podání na č.l. XY a násl.) k tomu uvádí: 1) o otázce vlastnického

práva ke 4 garážím na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, bylo již v

minulosti nadepsaným soudem rozhodováno, a to rozsudkem Obvodního soudu pro

Prahu 4, č. j.: 27 C 335/2004-84, ze dne 21. 5. 2008, jímž bylo rozhodnuto, že

vlastníkem předmětných 4 garáží je Hlavní město Praha, tedy žalobce.

Věc nebyla

dořešena pouze z toho důvodu, že jako žalobce vystupoval v uvedeném sporu

Městská část Praha 12 a odvolací soudu (Městský soud v Praze) dospěl k právnímu

názoru, že Městská část Praha 12 není aktivně legitimována, neboť aktivně

legitimovaným je Hlavní město Praha a rozsudek z důvodu nedostatku aktivní

legitimace Městské části Praha 12 změnil tak, že žalobu zamítl. Z procesního

spisu není tedy zřejmé, kdy soud prvního stupně a na základě jakého procesního

postupu zjistil takovou (pro meritorní rozhodnutí) právně relevantní informaci,

což představuje jinou vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve

věci, i když takovou vadu dovolatelé v podaném dovolání neuplatnili (§ 242

odst. 3 o. s. ř.). Z pohledu posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c),

odst. 3 o. s. ř. dovolací soud může úvahu soudů, zda jde o samostatnou věc,

učiněnou v nalézacím řízení, přezkoumávat jen z toho hlediska, zda v nalézacím

řízení byla vzata do úvahy zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně

nepřiměřenou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 3. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2106/2009). Jestliže ovšem k posouzení těchto zákonných kritérií ve

smyslu § 120 odst. 1 obč. zák., ve vazbě na konstantní judikaturu dovolacího

soudu [(srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, ze dne 31. října

2001, sp. zn. 20 Cdo 2369/99, ze dne 11. srpna 2009, sp. zn. 21 Cdo 2366/2008,

ze dne 27. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 200/2010, nebo ze dne 27. listopadu

2011, sp. zn. 22 Cdo 2958/2008); všechna zde uvedená rozhodnutí jsou veřejnosti

k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ], a to vše

v situaci, kdy v souvislosti s předáním podkladů pro převod správy národního

majetku se v zápisu o předání a převzetí objektů níže uvedených jako součást

stavby obchodního pavilonu v XY ze dne 13. dubna 1982 mj. uvádí, že Objekty

předávané a přejímané garáže - elko. /4 boxy/ byly provedeny v rámci akce Z

jako součást stavby obchodního pavilonu v XY, ze strany soudu prvního stupně,

resp. odvolacího soudu, nedošlo, je učiněný závěr vylučující, že předmětné

garáže nejsou součástí zmíněného pavilonu, předčasný a tedy za daného

procesního stavu nesprávný (v souvislosti s posuzováním otázky součásti věci

lze též odkázat na instruktivní rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze

dne 6. listopadu 2008, sp. zn. 10 Co 405/2007, publikovaný v Automatizovaném

systému právních informací pod identifikačním číslem JUD152381CZ; dovolání

proti tomuto rozsudku bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2009, sp. zn.

22 Cdo 2123/2009, s odůvodněním, že odvolací soud s

ohledem na skutková zjištění, věc řádně právně posoudil v souladu s judikaturou

dovolacího soudu).“

Lze tedy z obsahu podaného dovolání - jako dominující uplatněné kritérium

přípustnosti dovolání žalovaným 3) - dovodit, že podle dovolatele odvolací soud

důsledně nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu vyplývající z jeho

shora již označeného kasačního rozsudku, tedy (jinými slovy a v intencích § 237

o. s. ř. vyjádřeno), že při řešení výše již vymezené právní otázky týkající se

hmotného práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu. Dovolací soud tudíž neshledal, že by dovolání žalovaného 3) neobsahovalo

zákonem stanovené náležitosti a nezbylo jinak, než je pro absentující právně

relevantní vymezení (jedné z variant) přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout. V návaznosti na to tento dílčí závěr pak dovolací soud shledal, že dovolání

žalovaného 3) je - jak bude dále rozvedeno - přípustné i důvodné.

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného

skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o

povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při

této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval

jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval

sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných

skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval

při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy

skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části

vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již

ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi

některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem

o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl

být podřazen pod příslušnou právní normu; k tomu srov. např. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014]. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo

3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela

nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní

části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu

mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a

závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence

skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost

přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky)

jde na vrub správnosti právního posouzení věci. Vyložené závěry tedy znamenají, že jsou-li na skutkovém poli relevantní

pochybnosti, jež přímo vyplývají z odůvodnění písemného vyhotovení (řádně a

včas oprávněnou osobou uplatněným) dovoláním napadeného rozsudku odvolacího

soudu, případně z odůvodnění soudu prvního stupně, pakliže odvolací soud z něj

jako správná a úplná pro své meritorní rozhodnutí zcela převzal prvoinstančním

soudem učiněná skutková zjištění, nemůže za takové situace rozhodnutí

odvolacího soudu obstát, neboť popsané skutkové defekty jdou na vrub jeho věcné

správnosti. K tomu je třeba ještě z již opakovaně zmíněného kasačního

rozhodnutí dovolacího soudu vyzvednout odkaz na rozhodnutí téhož soudu ve

věcech sp. zn. 22 Cdo 5113/2007 nebo sp. zn. 22 Cdo 2106/2009, v nichž byl

odůvodněn závěr, že dovolací soud může úvahu soudů, zda jde o samostatnou věc,

učiněnou v nalézacím řízení, přezkoumávat jen z toho hlediska, zda v nalézacím

řízení byla vzata do úvahy zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně

nepřiměřenou. Znalecký posudek ve smyslu občanského soudního řádu představuje jeden z mnoha

důkazních prostředků, byť je svou povahou nezastupitelný.

Znalec je přitom

osobou (fyzickou či právnickou), která prostřednictvím svých odborných znalostí

posuzuje skutečnosti, které byly soudem určeny, a ve znaleckém posudku soudu

sděluje subjektivní výsledek tohoto posouzení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

28. května 2002, sp. zn. 33 Odo 325/2001). Podle § 13 odst. 2 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k

provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění k datu zpracování posudku

v této věci v nalézacím řízení, v posudku uvede znalec popis zkoumaného

materiálu, popřípadě jevů, souhrn skutečností, k nimž při úkonu přihlížel

(nález), a výčet otázek, na které má odpovědět, s odpověďmi na tyto otázky

(posudek). Činnost soudu pak směřuje k zajištění dostatečných podkladů, na

jejichž základě lze ve věci rozhodnout. Skutkový stav soud zjistí po procesu

hodnocení jednotlivých důkazů. Povinností soudu je, aby důkazy hodnotil podle

své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné

souvislosti a aby pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně

toho, co uvedli účastníci. Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.),

který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných

se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem

podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho

úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s

ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá

v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy

obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo

třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních

důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického

myšlení. Z uvedeného vyplývá, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako

každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů

(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo

583/2001, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. května 2003, sp. zn. I. ÚS

483/01). Soud při hodnocení znaleckého posudku musí zkoumat, zda provedený úkon byl

učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl na

otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně

vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory

atd.). Zjistí-li soud, že znalec nedostatečně splnil úkol, který soud vymezil

ve svém opatření, případně jej nesplnil vůbec, podle okolností případu posoudí,

zda znalce opatřením zaváže k doplnění tohoto neúplného (nedostatečného)

posudku, a to i případně cestou realizace pořádkového opatření (uložením

pořádkové pokuty dle § 53 odst. 1 o. s. ř.), nebo zda za účelem posouzení

skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví jiného znalce.

Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve

svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud

možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k

těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru. Závěry

znaleckého posudku přitom nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba v případě

potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy, jestliže mohou být

pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku. Tak je tomu např. tehdy,

připouští-li znalecký posudek možnost zpřesnění jím uváděných údajů, avšak k

tomuto zpřesnění znalec nepřikročí, nebo postupuje-li znalec ve znaleckém

posudku podle určitého předpisu, ale v dílčím závěru se od něho bez bližšího

zdůvodnění odchýlí. Může také dojít k situaci, kdy jednotlivé dílčí závěry ve

svém souhrnu si do určité míry odporují, nebo vycházejí ze zjištění, které

neodpovídá znalcem popisovanému jevu, resp. souhrnu skutečností, k nimž měl

znalec přihlížet (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2010,

sp. zn. 30 Cdo 5359/2007). Posouzení toho, zda určitý výsledek stavební činnosti je stavbou jako předmětem

občanskoprávních vztahů, je věci právní úvahy soudu, přičemž tato úvaha vychází

ze skutkových zjištění, která mohou být založena i na znaleckém posudku. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu zpochybnit, jen je-li zjevně

nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sp. zn. 22 Cdo 3630/2012). Nejvyšší soud na tomto místě vyslovuje závěr, že dílčí skutková zjištění, jakož

i celkový závěr, z nějž posléze odvolací soud vycházel při právním posouzení

věci, že předmětné garáže nepředstavují součást předmětné stavby obchodního

pavilonu č. p. XY v XY, jsou výsledkem nedůsledného reflektování znalci

učiněných odborně stavebně - technických a dalších (verifikačních) hodnocení a

závěrů týkajících se inkriminovaných čtyř garáží ve vztahu k předmětnému

obchodnímu pavilonu, jakkoliv v rozhodnutí správně vyložil, že finální

vyústění, zda uvedené garáže představují či nikoliv součást uvedené stavby, je

závěrem právním, jež pochopitelně ani ze znaleckého posudku přejímat nelze,

neboť tento právně kvalifikační závěr je přirozeně v rozhodovací kompetenci

příslušného soudu. Nicméně odvolacím soudem nedostatečné vypořádání se s odbornými závěry znalců

plynoucích z předmětných zpracovaných znaleckých posudků (ve smyslu jejich

logičnosti, srozumitelnosti, přesvědčivosti atd.), na jejichž základě soud

prvního stupně založil svůj závěr o tom, že posuzované čtyři garáže jsou

součástí předmětného obchodního pavilonu, za dané procesní situace neumožňuje

dovolacímu soudu dost dobře posoudit, zda odvolacím soudem učiněný právně

kvalifikační závěr vychází vskutku z validního informačního (materiálního)

základu.

Je tomu tak z toho důvodu, že pro rozhodnutí zásadně významné informace, k nimž

z pohledu odborných závěrů předmětní znalci dospěli (znalecké nálezy), a z

jejichž závěrů soud prvního stupně při meritorním rozhodování nakonec vycházel,

nebyly odvolacím soudem v jím vydaném (písemné vyhotovení) rozsudku náležitě

vyloženy, případně (na úkor znaleckých posudků, respektive závěrů znalců)

nebyly v dovoláním napadeném rozhodnutí seznatelně (nikoliv však z hlediska

vlastních odborných závěrů znalců, které soud pochopitelně verifikovat nemůže)

vytěsněny, překlenuty, vyloženy jako v té či oné své části např. (logicky)

vnitřně rozporné, neodůvodněné, nepřesvědčivé, nesouladné, nebo snad jako

neurčité anebo dokonce jako nesrozumitelné atp. Rovněž bez případně doplňujících zjištění plynoucích z příslušného správního

spisu, nelze bez dalšího vytěsnit - jak ovšem učinil odvolací soud v dovoláním

napadeném rozsudku - ani „zápis (tehdejšího odboru výstavby MNV v Praze 4 -

Modřanech) ze dne 13. 4. 1982, že předmětné objekty byly provedeny jako součást

stavby obchodního pavilonu v XY.“ toliko s tím, že tento zápis (jeho obsah) „je

třeba vykládat tak, že sporné 4 elko garáže byly postaveny společně s obchodním

pavilonem, nikoliv ve smyslu § 120 odst. 1 obč. zák., že se jedná o součást

věci ve smyslu právním...“ Jestliže v rozhodné době byl příslušný správní orgán

k tomu kompetentní takový závěr učinil, nelze tento významný informační zdroj -

s přihlédnutím k dalším zjištěním a k okolnostem daného případu – překlenout

předložením pouhé jiné možné výkladové alternativy, aniž by soud měl pro takový

závěr k dispozici odpovídající (z dokazování učiněná) skutková zjištění. Lze tedy uzavřít, že úvahy odvolací soudu, které jej přivedly k závěru, že:

„předmětné elko garáže nejsou součástí obchodního pavilonu, nebyly s ní(m) ani

společně užívány jako příslušenství věci (§ 121 odst. 1 obč. zák.), ale staly

se věcí samostatnou jejich faktickým oddělením od věci hlavní...“, jsou - s

přihlédnutím ke shora vyloženému - zjevně nepřiměřené; rozhodnutí odvolacího

soudu tudíž z věcného hlediska za stávajícího stavu nemůže obstát. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu podle druhého odstavce téhož paragrafu k

dalšímu řízení. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů

řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci

(§ 243g věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.