ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci
žalobců 1) Ing. S. P., 2) JUDr. E. P., zastoupených JUDr. Ivanem Werlem,
advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká 74/2, proti žalované V. H.,
zastoupené JUDr. Ivou Zlochovou, advokátkou se sídlem ve Žďáře nad Sázavou,
Havlíčkovo náměstí 152, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve
Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 9 C 333/94, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 5. března 2012, č. j. 54 Co 1095/2011-423, takto:
I. Dovolání žalované proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně se
odmítá.
II. Dovolání žalované proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně se
zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobci se domáhali, aby žalovaná vyklidila pozemek parc. č. 77/3 -
zastavěná plocha a část objektu kůlny postavené na pozemku parc. č. 77/2, vše v
k. ú. M., s tvrzením, že se jedná o jejich nemovitosti a žalovaná je užívá bez
právního důvodu, protože je žalobci jako součást a příslušenství sousedního
domu č. p. 16 nabyli od žalované kupní smlouvou ze dne 15. dubna 1993. Žalovaná
však po převodu uvedených nemovitostí odmítla nemovitosti vyklidit s tvrzením,
že nebyly předmětem prodeje, neboť se jedná o příslušenství jejího sousedního
domu č. p. 19.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
17. června 2005, č. j. 9 C 333/94–185, žalované uložil povinnost do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku „vyklidit pozemek p. č. 77/3 zast. pl. v obci a
katastrálním území M.“ (výrok I. rozsudku), „žalobu, kterou se žalobci po
žalované domáhali vyklizení části objektu kolny, postavené na pozemcích p. č.
77/1 zast. pl. a p. č. 77/2 zast. pl., vše v obci a katastrálním území M., a to
část tohoto objektu, stojící na pozemku p. č. 77/2 v obci a katastrálním území
M.“, zamítl (výrok II. rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.
rozsudku).
Vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky pozemků parc. č. 77/1 - zastavěná
plocha nádvoří, parc. č. 77/2 - zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 77/3 -
zastavěná plocha a nádvoří, a dále domu č. p. 16 se všemi součástmi a
příslušenstvím. Pozemky parc. č. 77/1, 77/2 a 77/3 tvořily původně jeden
pozemek pod označením parc. č. 77, který žalobcům kupní smlouvou ze dne 15.
dubna 1993 prodaly žalovaná a její sestra V. Š. Pokud jde o pozemek parc. č.
77/3, soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci jsou aktivně legitimováni
k podání návrhu na vyklizení pozemku parc. č. 77/3, jelikož žalovaná tento
pozemek, tvořící dvorek před částí kolny postavené na pozemku parc. č. 77/2,
žalobcům shora uvedenou kupní smlouvou prodala, a proto jej nyní užívá bez
právního důvodu. Předmětný pozemek parc. č. 77/3 (jako část dřívějšího pozemku
p. č. 77) byl odňat rodičům žalované v roce 1961, na základě čehož došlo k
přechodu vlastnického práva na Jednotu spotřební družstvo Velké Meziříčí.
Žalovaná se svou sestrou V. Š., jako oprávněné osoby ve smyslu zákona č.
403/1990 Sb. se v roce 1991 staly spoluvlastnicemi uvedeného pozemku spolu s
domem č. p. 16 na základě dohody o vydání věci. Jestliže žalovaná se svou
sestrou na základě kupní smlouvy z roku 1993 prodaly žalobcům pozemek parc. č.
77, prodali jej i včetně nynější části parc. č. 77/3. Pokud jde o kolnu
postavenou na pozemcích parc. č. 77/1 a 77/2, přesněji o spornou část stojící
na pozemku parc. č. 77/2, soud prvního stupně zjistil, že kolna byla zbudována
otcem žalované jako přístavba vedlejších staveb příslušejících k domu č. p. 16
v roce 1937, kdy byly oba domy č. p. 16 a č. p. 19 spolu s veškerými vedlejšími
stavbami ve vlastnictví rodičů žalované. Dospěl k závěru, že rodiče žalované
jako vlastníci věci hlavní, tj. domu č. p. 19, určili spornou část kolny, jako
vedlejší stavbu (přístavbu), k užívání spolu s věcí hlavní - domem č. p. 19,
což podporuje společný hospodářský účel domu č. p. 19 a sporné kolny, neboť dům
č. p. 19 nebyl podsklepen a kolna plnila pro uživatele domu č. p. 19 funkci
skladovací. Ačkoliv tedy z hlediska stavebně-technického byla kolna přístavbou
vedlejších staveb, které jako příslušenství k domu č. p. 16 byly později
vlastnicky převedeny na Jednotu, lidové spotřební družstvo Žďár nad Sázavou se
sídlem ve Velkém Meziříčí, z hlediska právního byla sporná kolna příslušenstvím
věci hlavní, a to domu žalované č. p. 19. Podle názoru soudu prvního stupně v
roce 1961, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o odnětí domu č. p. 16 rodičům
žalované, již předmětná kolna tvořila příslušenství věci hlavní, tj. domu č. p.
19 v nynějším vlastnictví žalované. Žalobci tak nejsou věcně legitimováni k
podání žaloby na vyklizení sporné části kolny. Soud prvního stupně proto jejich
žalobu v této části zamítl.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. března 2012,
č. j. 54 Co 1095/2011-423, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části,
kterou bylo žalované uloženo vyklidit pozemek parc. č. 77/3 v katastrálním
území M., potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a rozsudek soudu
prvního stupně změnil v části výroku I. rozsudku soudu prvního stupně o
stanovení lhůty k vyklizení pozemku parc. č. 77/3 v katastrálním území M.
tak, že ji stanovil na jeden měsíc od právní moci rozsudku (výrok II. bod a)
rozsudku odvolacího soudu). Dále rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku
II. tak, že žalované uložil povinnost vyklidit část objektu kolny, postavené na
pozemcích parc. č. 77/1 a parc. č. 77/2 v katastrálním území M., a to tu část
objektu, který stojí na pozemku parc. č. 77/2 v katastrálním území M. do
jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok II. písm. b) rozsudku odvolacího
soudu).
Odvolací soud byl vázán právním názorem dovolacího soudu vysloveným v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 22 Cdo 1153/2011, kterým byl
zrušen rozsudek odvolacího soudu ze dne 5. října 2010, č. j. 15 Co 339/2005–
367. Dovolací soud vytkl odvolacímu soudu, že se nezabýval při svých úvahách o
rozporu výkonu práva žalobců s dobrými mravy tím, zda vyklizení nemovitostí
vážně poškodí uživatelku věci a vlastníkovi nepřinese odpovídající prospěch a
zda by se vyhovění žalobě dotýkalo zvlášť významného zájmu žalované, za který
judikatura považuje zpravidla zajištění bydlení. Dále dovolací soud považoval
zrušený rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný v části, ve které
odvolací soud odkazoval na ,,okolnosti, za nichž žalobci získali své vlastnické
právo k nemovitostem“, které zohlednil v rámci úvah o rozporu výkonu práva
žalobců s dobrými mravy, avšak blíže je nijak nevysvětlil.
Odvolací soud ve svém novém rozhodnutí ve věci vyšel ze svých předchozích
závěrů o vlastnickém právu k předmětným nemovitostem, které ani dovolací soud
nijak nezpochybnil. Pokud jde o tvrzenou chybu znalce a omyl žalované, že
nevěděla, co bude předmětem prodeje, odvolací soud dospěl k závěru, že i když
je vůle žalované v rozporu s jejím jazykovým projevem, tedy formulací předmětu
koupě a prodeje, nelze k takové vůli přihlížet. Rozhodná není ani představa
účastníků o faktickém vymezení nemovitostí v terénu. Na základě obsáhlého
dokazování dospěl odvolací soud k tomu, že změna výměr a očíslování parcel
vznikla při technickohospodářském mapování s tím, že platnost nového operátu
nastala 1. července 1986, tedy před datem uzavření kupní smlouvy.
Odvolací soud se dále zabýval tím, zda předmětná kolna je příslušenstvím či
součástí domu č. p. 16 nebo domu č. p. 19. Na základě aplikace obecného
zákoníku občanského a judikatury k němu vyšel z toho, že pro kvalifikaci věci
jako příslušenství věci nemovité je podstatná okolnost, zda tato věc byla vůlí
vlastníka určena k tomu, aby trvale sloužila k užívání věci hlavní. Z
provedeného dokazování podle odvolacího soudu vyplynulo, že kolna byla určena k
tomu, aby sloužila k provozování živnosti tehdejšího vlastníka domu č. p. 16.
Odvolací soud pak přistoupil k řešení otázky, zda kolna jako celek přešla na
stát rozhodnutím finančního odboru Okresního národního výboru ze dne 9.
listopadu 1960, kterým přešel pozemek parc. č. st. 5/1 spolu s domem č. p. 16 z
vlastnictví manželů Smejkalových do vlastnictví Jednoty, lidového spotřebního
družstva, přičemž příslušenství této nemovitosti nebylo v rozhodnutí výslovně
zmíněno. Žalovaná totiž v řízení tvrdila, že část kolny na stát nepřešla a
nebyla jí ani vydána na základě dohody o vydání věci ze dne 10. května 1991,
tvořila však příslušenství domu č. p. 19 ve vlastnictví žalované. V této otázce
odvolací soud nechal vypracovat několik znaleckých posudků. Na základě
znaleckých posudků bylo zjištěno, že kolna ze stavebně-technického hlediska
není přístavbou domu č. p. 16. Odvolací soud však dospěl k závěru, že kolna
byla přistavena k domu č. p. 16 a stala se jeho součástí. Sdílí tedy právní
osud věci hlavní, tj. domu č. p. 16. Svůj závěr opřel o skutečnost, že původně
měla, jak bylo zjištěno z plánu zednického mistra Františka Lysáka, sloužit
domu č. p. 16 a není možné ji odstranit bez poškození domu. Kolna sice není s
domem č. p. 16 propojena pomocí vnitřních dveří, existuje však propojení
inženýrskými sítěmi.
Poté, co odvolací soud dovodil, že vlastnické právo k dotčeným nemovitostem
náleží žalobcům, zabýval se výkonem práva žalobců z toho pohledu, zda výkon
jejich práv spočívající ve vyklizení kolny a pozemku parc. č. 77/3 není v daném
případě v rozporu s dobrými mravy a zda není zasahováno bez právního důvodu do
práv a oprávněných zájmů jiných osob. Podle názoru odvolacího soudu nelze na
straně žalované dovodit existenci zvlášť významného zájmu, pro který by měla
nadále užívat nemovitosti ve vlastnictví žalobců bez právního důvodu.
Uskladnění palivového dříví ani chov slepic a králíků takový zájem zcela jistě
nepředstavuje. Navíc odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná má možnost
činnosti a způsob využití vyklizovaných nemovitostí realizovat na vlastních
nemovitostech, zejména na dvorku za domem č. p. 19 v jejím vlastnictví. Rozpor
s dobrými mravy nelze podle odvolacího soudu spatřovat ani v tom, že úmyslem
rodičů žalované – jak bylo v řízení prokázáno – bylo, aby dům č. p. 19 a č. p.
16 tvořily jediný hospodářský celek, ani to, že žalovaná předmětné nemovitosti
od roku 1955 užívala.
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které považuje proti
výroku II. rozsudku odvolacího soudu za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a proti výroku I. rozsudku
odvolacího soudu podle 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatňuje dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Má
rovněž za to, že skutková zjištění, ze kterých rozhodnutí vychází, nemají podle
obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) a řízení
je zároveň postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.).
Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud při úvaze o tom, zda výkon práva
žalobce není v rozporu s dobrými mravy, nezohlednil mimořádné okolnosti
případu, za kterých žalobci nabyli vlastnické právo, a to zejména ,,spornost
rozsahu nemovitostí převedených kupní smlouvou“. Dovozuje, že ze spisového
materiálu nepochybně vyplývá, že vůlí žalobců nebylo nabýt pozemek parc. č.
77/3, ani kůlnu nacházející se na pozemcích parc. č. 77/1 a parc. č. 77/2.
Žalobci tyto nemovitosti neviděli ani nevěděli, že je kupují, protože nebyly
předmětem kupní smlouvy. Sporná kůlna nebyla zahrnuta ve znaleckém posudku
vyhotoveném v souvislosti s kupní smlouvou a ze strany kupujících nebyla její
kupní cena uhrazena. Dovolatelka uvedla, že neměla žádný důvod prodávat
předmětné nemovitosti, neboť by tak dům č. p. 19 ztratil svou užitkovou
hodnotu. Na druhou stranu žalovaným nepřinese žádný prospěch, když budou
vlastnit sporné nemovitosti, protože nejsou jejich ,,stěžejním“ vlastnictvím.
Podle názoru dovolatelky měl odvolací soud provést jí navrhovaný znalecký
posudek, který by se vyjádřil k postupu katastrálního úřadu a provedl genezi
vývoje původní parcely parc. č. 77 včetně určení hranic a výměry před
provedeným technickohospodářským mapováním v roce 1984 a po něm. Žalovaná totiž
prodala v roce 1993 na základě notářského zápisu pozemek parc. č. 77 o výměře
472 m2 v hranicích platného katastrálního operátu provedeného v roce 1984 a
vyhlášeného v roce 1986. Katastrální úřad změnil zákres a výměru parcely pouhým
sdělením žalované, která se však proti němu nemohla bránit. Došlo tak k
porušení § 5 odst. 7 zákona č. 344/1992 Sb., podle kterého se opravy chyb
provedené katastrálním úřadem nemohou promítnout do vlastnických vztahů k
předmětným nemovitostem. Za nedostatečný považuje dovolatelka způsob, jakým
byla seznámena se změnami katastrálního operátu v roce 1984, když se jednalo
jen o protokol o místním šetření, nikoliv o výsledky tohoto šetření. Žalobci
tak nemohli získat vlastnictví pozemku parc. č. 77/3, neboť jim chyběl nabývací
titul.
Dovolatelka také nesouhlasila s právním názorem odvolacího soudu ohledně
právního režimu kolny. Ze znaleckých posudků zadaných v řízení a z výpovědí
svědků podle jejího názoru jasně vyplynulo, že kolna je příslušenstvím domu č.
p. 19 v jejím vlastnictví a nikoliv součástí domu č. p. 16 ve vlastnictví
žalobců.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Podle § 237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
[odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou,
účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s.
ř.), zkoumal přípustnost dovolání.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo žalované uloženo
vyklidit pozemek parc. č. 77/3, může být dovolání přípustné pouze podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné
otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění,
přípustnost dovolání nezakládají), přičemž současně se musí jednat o právní
otázku zásadního významu.
Dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá v této části ve věci samé po právní stránce
zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud
nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím
k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že
splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález
Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné
jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna
napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle
§ 241a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových
zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich
správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se
dovolací soud mohl zabývat, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3
o. s. ř.), jen v případě přípustného dovolání. Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatelka konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004,
sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12,
str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února
2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková
právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena,
nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou
revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení,
danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné
na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Pokud dovolání
neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s
právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího
soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října
2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666). Pokud jde o sporný pozemek parc. č. 77/3, dovolatelka v dovolání neformuluje
žádnou otázku, která by z rozhodnutí odvolacího soudu činila rozhodnutí
zásadního právního významu. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být
dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu. Dovolatelka pouze polemizuje se skutkovými závěry nalézacích soudů, jež byly
podstatné pro závěry soudů o vlastnické hranici pozemku původně parc. č. 77,
nyní parc. č. 77/1, 77/2 a 77/3, a nesouhlasí s postupem katastrálního úřadu ve
věci změny této hranice a nové výměry pozemků. Z toho dovozuje absenci
nabývacího titulu k pozemku parc. č. 77/3 na straně žalobců, opět však výhradně
na základě skutkových zjištění odlišných oproti těm, ke kterým nalézací soudy
dospěly.
Ve vztahu k této části dovoláním napadeného rozsudku ostatně dovolatelka
uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť
odvolacímu soudu vytýká, že „neprovedl důkazy navržené žalovanou, a to zejména
znaleckým posudkem, který by se měl vyjádřit ke genezi p. č. 77, včetně hranic
a výměry před provedeným THM v roce 1984. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je
však u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučeno (§
237 odst. 3 o. s. ř.). Nadto dovolací soud dodává, že odvolací soud se řádně ve
svém odůvodnění vypořádal se skutečností, proč dovolatelkou navržený důkaz
znaleckým posudkem neprovedl, a svůj závěr podrobně odůvodnil ve vazbě na
ostatní provedené důkazy. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti výroku I. rozsudku odvolacího
soudu podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Proti výroku II. písm. b), v jehož rozsahu byl rozsudek odvolacího soudu dále
napaden, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Ve vztahu k této části dovoláním napadeného rozsudku polemizuje dovolatelka se
závěrem odvolacího soudu, že sporná kolna představuje součást věci. Odvolací soud dospěl k závěru, že sporná kolna je součástí domu č. p. 16, a
protože jako součást věci sdílí právní osud věci hlavní, byla převedena kupní
smlouvou na žalobce společně s věcí hlavní. Podle názoru dovolatelky však měl
dospět k závěru, že představuje příslušenství domu č. p. 19 (tj. domu
žalobkyně).
V této souvislosti dovolací soud především konstatuje, že odvolací soud svůj
závěr o tom, že kolna představuje součást domu č. p. 16 a nikoliv příslušenství
domu č. p. 19 velmi podrobně odůvodnil s odkazem na konkrétní v řízení
provedené důkazy.
Dovolatelka sice vyjadřuje s těmito závěry odvolacího soudu nesouhlas, nicméně
kritika závěrů odvolacího soudu je založena toliko na obecném nesouhlasu se
závěry, které odvolací soud přijal. Nesouhlas s právními závěry odvolacího
soudu je podle obsahu dovolání zjevně spojen s výhradami vůči skutkovým
zjištěním, ze kterých odvolací soud vycházel. V daném směru však není z obsahu
dovolání – pro jeho obecnost - zřejmé, zda dovolatelka ve vztahu ke skutkovým
zjištěním a skutkovým závěrům namítá dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že
rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která v podstatné
části nemají oporu v provedeném dokazování.
Při akceptaci skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem nelze právním
závěrům odvolacího soud ničeho vytknout.
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že úvahu soudů, učiněnou v
nalézacím řízení, zda jde o samostatnou věc či součást věci jiné, může
přezkoumat jen z toho hlediska, zda zohlednila zákonná kritéria a zda nejde o
úvahu zjevně nepřiměřenou (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, uveřejněný v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 574,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007,
uveřejněný tamtéž pod pořadovým č. C 7761 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3087/2009, uveřejněný na internetových stránkách
Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
V daném směru nelze odvolacímu soudu nic vytknout, protože odvolací soud se
daným posouzením podrobně zabýval, své závěry podrobně odůvodnil při
respektování relevantní právní úpravy a hledisek z ní vyplývajících a jeho
úvahy v žádném směru nejsou zjevně nepřiměřené.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že odvolací soud správně aplikoval obecný
zákoník občanský účinný v době stavby předmětné kolny. Pojem ,,součást věci“
nebyl výslovně v obecném zákoníku občanském upraven. Dovolací soud však vychází
z ustálené judikatury a literatury, která byla od doby jeho účinnosti vytvořena
a která v této otázce podává jasné řešení. Z ní vyplývá, že pokud je spojení
součásti věci s věcí hlavní tak úzké, že nemůže být reálně oddělena nebo může
být oddělena jen nehospodárným způsobem, jedná se o nesamostatnou součást věci,
která sdílí osud věci hlavní, protože nemůže být zvláštním předmětem práva
(Koziol, H., Welser, R.: Grundriss des bürgerlichen Rechts, svazek 2, str. 10,
rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 12. července 1973, sp.
zn. 6 Ob 146/73 nebo Rouček, F. – Sedláček, J.: Komentář k československému
zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.
Praha, 1935, reprint původního vydání, CODEX Bohemia, s. r.o., Praha, 1998,
svazek II., str. 30).
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že se jedná o nesamostatnou část věci, není
tento jeho závěr s ohledem na výše uvedené zjevně nepřiměřený.
Dovolatelka dále vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že požadavek
žalobců na vyklizení kůlny není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení
§ 3 odst. 1 obč. zák.
Dovolací soud v této věci ve svém rušícím rozhodnutí (rozsudek ze dne 27. září
2011, sp. zn. 22 Cdo 1153/2011) ve vztahu k aplikaci ustanovení § 3 odst. 1
obč. zák. u vlastnické žaloby vyložil, že zamítnutí vlastnické žaloby pro
rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy
tehdy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci,
aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se
dotýkalo zvlášť závažného zájmu žalovaného (zejména bydlení); odvolacímu soudu
pak uložil, aby se požadavkem žalobců na vyklizení zabýval z pohledu uvedených
judikaturních závěrů.
Odvolací soud se tímto závazným právním názorem dovolacího soudu bezezbytku
řídil a otázkou souladu výkonu práv žalobců s dobrými mravy se ve svém
rozhodnutí velmi podrobně zabýval z pohledu hledisek vyložených dovolacím
soudem a dovolací soud na příslušné pasáže rozsudku odvolacího soudu v plném
rozsahu odkazuje.
Dovolací soud nezjistil nic, co by zakládalo úvahu o rozporu výkonu práv
žalobců s dobrými mravy; v daném směru ostatně vychází ve vztahu k dobrým
mravům z ustálené judikatury potud, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k
právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají
soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám
hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a
musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním
případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo
633/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, 2004, svazek 26, pod pořadovým č. C 2084).
Posouzení souladu výkonu práv s dobrými mravy pak je svěřeno především soudům
prvního a druhého stupně. Dovolací soud je v daném směru výrazně limitován při
respektování dvou judikatorních závěrů, podle kterých otázku, zda výkon
určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je třeba posoudit individuálně s
přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu; řešení takové otázky nelze zobecnit
a dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč.
zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu
jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení
(k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2005, sp. zn. 28
Cdo 1174/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2007, pod pořadovým č. C 3761 a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, uveřejněné
v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2008,
pod pořadovým č. C 5309).
O nepřiměřené úvahy ohledně ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. se v daném případě
nejedná. Odvolací soud zohlednil všechny relevantní skutečnosti, na základě
kterých dospěl k závěru, že výkon práv žalobců na vyklizení kůlny v rozporu s
dobrými mravy není.
Dovolatelka ostatně ani s podrobnou argumentací odvolacího soudu v dovolání
nepolemizuje. Podle jejího názoru měl odvolací soud dospět k závěru, že k
zamítnutí žaloby pro rozpor dobrými mravy jsou dostačující okolnosti, za
kterých žalobci nabyli vlastnické právo k předmětné kůlně. Tuto okolnost
spatřuje v tom, že žalobci ani „nevěděli, že ji kupují“, stejně jako v případě
pozemku parc. č. 77/3.
V této souvislosti dovolací soud dodává, že pokud žalobci vlastnické právo
nabyli na základě kupní smlouvy v roce 1993, okolnosti nabytí vlastnického
práva – došlo-li k němu právně relevantním způsobem – samy o sobě nemohou vést
k závěru o rozporu výkonu vlastnického práva (a jinou argumentaci dovolatelka v
dovolání neuplatňuje). Dovolací soud navíc nemohl přehlédnout, že k realizaci
vyklizení kůlny má dojít po uplynutí dvaceti let od jejího zakoupení, když
navíc soudní řízení mezi účastníky probíhá od roku 1994 a žalované je již mnoho
let zřejmé, jaký nárok vůči ní žalobci uplatňují. V daném věci tedy není nic,
co by opodstatňovalo závěr, že výkon práva žalobců na vyklizení je v rozporu s
dobrými mravy.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je ve výroku II. správné, a proto dovolací
soud dovolání žalované podle § 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s.
ř. v této části zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že
úspěšným žalobcům žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly (nebylo podáno
vyjádření k dovolání).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2011
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu