25 Cdo 2368/2017-300
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně:
VODÁRENSKÁ AKCIOVÁ SPOLEČNOST, a. s., IČO 49455842, se sídlem Soběšická
820/156, Brno, zastoupena JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem
Elišky Machové 1247/41, Brno, proti žalované: M. B., zastoupena Mgr. Karlem
Borkovcem, advokátem se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o 111.813 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 10 C 460/2014, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 2.
2017, č. j. 20 Co 374/2016-272, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 2. 2017, č. j. 20 Co
374/2016-272, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení 111.813 Kč s příslušenstvím z
důvodu odběru 2.644 m3 vody v období od 16. 4. 2013 do 23. 4. 2014. Žalovaná se
bránila tvrzením, že takovou spotřebu zavinil masivní únik vody z vodovodního
potrubí způsobený žalobkyní při výměně vodoměru.
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 7. 9. 2016, č. j. 10 C 460/2014-216,
byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Okresní soud vyšel
ze znaleckého posudku, jenž za příčinu vzniku vady na šroubení označil
nevhodnou výškovou a podélnou stabilizaci soustavy se současným namáháním
šroubení krutem při dotahování vodoměru, nebo nedostatečné očištění těsnící
plochy závitové vsuvky při připojování vodoměru. Odebraná voda byla již ve
vlastnictví žalované, neboť k úniku došlo až na vodovodní přípojce v jejím
vlastnictví, žalobkyně má proto nárok na úhradu spotřebované vody. Po právní
stránce však soud uznal námitku započtení pohledávky na náhradu škody způsobené
nesprávnou instalací vodoměru pracovníky žalobkyně. Tato škoda byla způsobena
při provozní činnosti žalobkyně dle § 420a obč. zák., neboť zaměstnanci
žalobkyně poškodili vodovodní přípojku, a způsobili tak žalované škodu ve výši
odpovídající ceně uniklé vody.
K odvolání žalobkyně změnil Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16.
2. 2017, č. j. 20 Co 374/2016-272, rozsudek okresního soudu tak, že v části co
do částky 702,60 Kč s příslušenstvím rozsudek zrušil a řízení zastavil, co do
částky 111.110,40 Kč s příslušenstvím uložil žalované povinnost k uhrazení této
částky a dále zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem okresního soudu, že žalobkyně
provedla nesprávně montáž vodoměru na vodovodní přípojku, čímž poškodila
uzavírací kulový ventil, a tedy zavinila i únik vody, neboť tento závěr ze
znaleckého posudku nevyplývá. Znalec uvedl pouze pravděpodobné příčiny vzniku
vady na kulovém ventilu, avšak nedovedl říci s jistotou, která z možných příčin
způsobila poškození, navíc k poškození mohlo dojít i došlápnutím na potrubí
příslušníky domácnosti žalované při otevírání a zavírání kohoutu. Způsobit
poškození kulového kohoutu mohla jak činnost žalobkyně, tak žalované či jejích
rodinných příslušníků nebo mohlo dojít k poškození pouhým působením času a
opotřebením materiálu. Odvolací soud odmítl také úvahy, že žalobkyně porušila
prevenční povinnost předejít škodě zaznamenáním zvýšeného odběru vody či
upozorněním na nevhodné uložení vodovodního potrubí a technický stav kulového
kohoutu. Jelikož došlo k úniku vody již ve vlastnictví žalované, bylo její
povinností za odebranou vodu zaplatit žalovanou částku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v řešení otázky hmotného práva, jež dosud nebyla v rozhodování
dovolacího soudu vyřešena a zároveň v řešení otázky procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu řadu pochybení, zejména
že neprovedl navržené důkazy výslechem znalce a svědka syna žalované či
doplněním znaleckého posudku, a že dospěl k odlišným skutkovým závěrům od soudu
prvního stupně, aniž dovolatelku poučil o možnosti doplnit skutková tvrzení. Z
námitek dovolatelkou označených jako otázky zásadního právního významu je tak
zřejmé, že otázkou dosud neřešenou v rozhodování dovolacího soudu má být otázka
odpovědnosti provozovatele vodovodní soustavy za únik vody způsobený vadnou
montáží vodoměru. Dále dovolatelka uvedla, že odvolací soud sice uzavřel, že k
úniku vody došlo již v jejím vlastnictví, avšak stalo se tak v místě spoje
vodoměru a vodovodní přípojky ve vlastnictví žalované, které si pro sebe
žalobkyně zaplombovala a v souladu s § 16 odst. 2 zákona č. 274/2001 Sb., o
vodovodech pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, (dále jen zákon o
vodovodech) jej učinila součástí vodoměru, s nímž mohla nakládat a jeho údržbu
provádět pouze ona. Sama žalobkyně přitom prostřednictvím svých zaměstnanců
uvedla, že v době výměny vodoměru nezaznamenala přílišnou korozi, opotřebení či
vadu šroubení a neshledala důvod, proč žalovanou vyzvat ke zjednání nápravy
připojení vodoměru k vnitřnímu vodovodu ve smyslu § 17 odst. 1 zákona o
vodovodech. Jedinou zbývající možností, jak mohlo dojít k poškození dle
znaleckého posudku, je tedy nesprávná montáž vodoměru a násilné utažení
převlečné matice na šroubení pracovníky žalobkyně, přičemž se závada projevila
posléze poté, kdy došlo k destrukci těsnění umístěného ve šroubení, jež po
nějakou dobu zabraňovalo úniku vody, a proto se závada neprojevila ihned při
dokončení výměny vodoměru. Tomuto závěru nasvědčuje i skutečnost, že ke stejné
vadě došlo po zjištění úniku vody a výměně ventilu dne 18. 12. 2013, přičemž
zaměstnanci žalobkyně provedli výměnu vodoměru i kulového ventilu a zkoušku
těsnosti, přesto došlo ke stejné závadě v totožném místě šroubení a úniku vody,
který zjistil manžel dovolatelky již dne 23. 1. 2014. Došlo k úniku a vsáknutí
cca 3 m3 vody a tuto závadu žalobkyně uznala a úhradu za uniklou vodu
nepožadovala. Dále dovolatelka uvedla, že žalobkyně porušila prevenční
povinnost, pokud nemonitorovala odběr v obci a nezaznamenala masivní únik vody
dříve. Ze všech uvedených důvodů proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání uvedla žalobkyně, že se ztotožňuje se skutkovým stavem
i právním posouzením odvolacího soudu a v dovolání neshledala žádné relevantní
právní námitky odůvodňující přípustnost dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je
přípustné, neboť v judikatuře dovolacího soudu dosud nebyla řešena odpovědnost
za škodu způsobenou únikem vody z vodovodní přípojky v důsledku tvrzené vadné
instalace vodoměru provozovatelem vodovodní soustavy. V tomto směru je rovněž
dovolání důvodné. Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů,
tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť k porušení právní povinnosti
stanovené právními předpisy došlo (mělo dojít) před 1. 1. 2014. Úpravu měření dodávané vody upravuje § 16 a 17 zákona o vodovodech. Dle § 17
odst. 1 a 2 tohoto zákona je povinností odběratele dodržet podmínky umístění
vodoměru stanovené vlastníkem, popřípadě provozovatelem vodovodu. Pokud vnitřní
vodovod nevyhovuje požadavkům pro montáž vodoměru, je odběratel povinen na
písemné vyzvání provozovatele provést v přiměřené lhůtě potřebné úpravy na
připojované stavbě nebo pozemku. Odběratel je povinen umožnit provozovateli
přístup k vodoměru, chránit vodoměr před poškozením a bez zbytečného odkladu
oznámit provozovateli závady v měření. Jakýkoliv zásah do vodoměru bez souhlasu
provozovatele je nepřípustný a provozovatel má právo jednotlivé části vodoměru
zajistit proti neoprávněné manipulaci. Ačkoli byla předmětem řízení před soudem prvního stupně žaloba na zaplacení
fakturované částky za odebranou vodu z vodovodního řadu žalobkyní, mezi
stranami nebylo spornou skutečností, že odebraná voda následně vsáklá do země
byla ve vlastnictví žalované. Jádrem sporu zůstala otázka, kdo odpovídá za
vadné napojení vodoměru na kulový ventil vodovodní přípojky žalované, v jehož
důsledku odebraná voda unikla mimo vodovod. Přesto, že námitky dovolatelky směřují převážně do skutkových zjištění a
hodnocení důkazů, lze z obsahu dovolání rovněž seznat právní otázku, zda lze
činit žalovanou odpovědnou za stav a funkční spojení s vodoměrem, ač s ním není
oprávněna nakládat a kontrolovat jej, neboť je spojen s vodoměrem plombou, a
jediný, kdo může technický stav kulového ventilu sledovat, jsou pracovníci
žalobkyně. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování uzavřel, že pracovníci
žalobkyně provedli dne 28. 12. 2012 výměnu nového vodoměru. Dne 18. 12. 2013
byl manžel žalované přivolán do nemovitosti, kde byl za přítomnosti zaměstnanců
žalobkyně zjištěn únik vody v místě spojení vodoměru a kulového ventilu
porušením spojení, přičemž unikající voda postupem doby vytryskala do šroubení
kulového ventilu kavernu. Na základě závěrů znaleckého posudku soud vzal za
zjištěné, že bylo reálné, aby za fakturované období unikla podstatná část vody,
jejíž úhrada je žalobkyní požadována, byť číselné údaje vymezující dané období
a množství uniklé vody jsou uvedeny v rozporu s obsahem spisu – v odůvodnění
rozsudku je (zjevně nesprávně) uvedeno období od 20. 4. 2012 do 28. 12.
2012 a
únik 2.694 m3 vody, zatímco v usnesení o ustanovení znalce je uvedeno období od
16. 4. 2013 do 18. 12. 2013 a únik 2.639 m3 vody a ve znaleckém posudku za
totéž období (zjevně nesprávně) 2.693 m3 vody. Soud uzavřel, že vadu na
šroubení způsobili nesprávnou montáží vodoměru zaměstnanci žalobkyně. Pravděpodobnou příčinnou vzniku vady byla buď kombinace namáhání šroubení při
dotahování a ohyb přípojky, nebo vtlačení nečistoty do šroubení při výměně
vodoměru, případně kombinace obojího. Znalec uvedl, že k poškození mohlo dojít
při kombinaci krutem a ohybem šroubení, z čehož je zřejmé, že se tak mohlo stát
jen při výměně vodoměru, neboť princip uzavírání kruhového ventilu krut
vylučuje. Odvolací soud nesouhlasil se skutkovým závěrem okresního soudu, že vada spojení
mohla vzniknout pouze v důsledku výměny vodoměru, neboť měl za to, že tento
závěr ze znaleckého posudku nevyplývá. Závěry znaleckého posudku určily pouze
pravděpodobné příčiny, dle odvolacího soudu pak kombinace možných příčin není
vysoce pravděpodobná, a proto sám dovodil další v úvahu připadající příčiny na
straně žalované. Odmítl rovněž námitku žalované, že zaměstnanci žalobkyně měli
kontrolovat technický stav kulového ventilu, neboť tuto povinnost nelze z
ničeho dovodit. Vzhledem k vadě řízení, jež bude dále podrobně vysvětlena, nelze na otázku
dovolatele, zda odpovídá žalobkyně za technický stav šroubení kulového ventilu,
k němuž se připojuje vodoměr a je plombou spojen s vodoměrem, zatím spolehlivě
odpovědět. Skutková zjištění závěr, že byl kulový ventil spojen s vodoměrem
plombou, neobsahují. Lze však uzavřít, že odvolací soud pochybil, pokud se
nezabýval otázkou technického stavu kulového ventilu a jeho vhodnosti pro
napojení k vodoměru, neboť tato povinnost plynula zaměstnancům žalobkyně z § 17
odst. 1 zákona o vodovodech. Rovněž je nutno přisvědčit dovolatelce v námitce,
že pokud po výměně vodoměru s ním byl kulový ventil plombou spojen anebo s ním
žalovaná nesměla manipulovat ve smyslu § 17 odst. 2 zákona o vodovodech, neměla
žalovaná žádnou možnost technický stav ventilu kontrolovat či na opotřebení
reagovat. V takovém případě by nebylo možno žalovanou činit odpovědnou za
údržbu a technický stav kulového ventilu. Dovolání je pro neúplné právní
posouzení odvolacím soudem důvodné.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
V projednávané věci odvolací soud postupoval v rozporu s § 132 o. s. ř., neboť
nepřihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, a nehodnotil důkazy v jejich
vzájemné souvislosti. Ačkoli není dovolací soud oprávněn přezkoumávat skutková
zjištění nalézacích soudů, je podle ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího
soudu součástí spravedlivého procesu rovněž možnost účastníka řízení navrhnout
důkazy, přičemž soud sice není povinen navržené důkazy provést, avšak je
povinen o všech návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví – „vyložit, z jakých
důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a k
právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy
neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (viz nález
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995, obdobně např. nálezy
sp. zn. III. ÚS 95/97 ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4.
2001, sp. zn. II. ÚS 663/2000 ze dne 10. 4. 2001, nebo nález sp. zn. IV. ÚS
67/2000 ze dne 20. 5. 2001). Tytéž závěry vyplývají také např. z usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012, nebo z usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2701/2016.
Pokud jde o závěr odvolacího soudu, že rodinní příslušníci žalované pravidelně
došlapávali na vodovodní potrubí při otevírání a uzavírání kohoutu a že takové
jednání mohlo být příčinou vzniku závady, jednak není zřejmé, z jakých důkazů
tento závěr odvolací soud učinil, jednak k otázce otvírání vodovodního ventilu
a případnému šlapání na vodovodní přípojku navrhla dovolatelka opakovaný
výslech svědka P. B., avšak odvolací soud důkaz jeho svědeckou výpovědí
nepřipustil a ani ve svém odůvodnění nevysvětlil, proč tento důkaz neprovedl.
Znalec další okolnosti uvedl jako možné příčiny poruchy. Zda skutečně touto
příčinou byly, je třeba opřít o skutkové zjištění, že zde takové působení bylo.
Navíc znalec tento druh namáhání v důsledku obvyklé manipulace (ze strany
odběratele jistě nikoli protiprávní) dal do souvislosti s nevhodnou výškovou a
podélnou stabilizací sestavy podloženou cihlou, která je patrně dílem
dodavatele. I kdyby se tedy na prasknutí potrubí podílelo jednání žalované,
podmínky k němu vytvořil dodavatel. Odvolací soud se rovněž žádným způsobem
nevypořádal se zjištěním druhé závady spojení na totožném místě, avšak po
výměně kulového ventilu za nový kus pracovníky žalobkyně. Tím zatížil řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud dále konstatuje, že rozsudek odvolacího soudu je co se týče
skutkových závěrů kusý a tudíž nepřezkoumatelný, neboť z něj nelze vyčíst, zda
se odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně či zda
učinil vlastní skutková zjištění. Mimo konstatování, že ze znaleckého posudku
nevyplývá skutkový závěr o nesprávné montáži vodoměru a poškození kulového
ventilu v jeho důsledku, odvolací soud ke skutkovému stavu ničeho neuvedl.
Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.),
který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných
se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem
podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho
úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s
ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá
v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy
obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo
třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních
důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení
(např. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo
1561/2010). Soud však nemůže nahradit odborné závěry znalce vlastním názorem.
Soud při hodnocení znaleckého posudku musí zkoumat, zda provedený úkon byl
učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl na
otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně
vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory
atd.). Zjistí-li soud, že znalec nedostatečně splnil úkol, který soud vymezil
ve svém opatření, případně jej nesplnil vůbec, podle okolností případu posoudí,
zda znalce opatřením zaváže k doplnění tohoto neúplného (nedostatečného)
posudku nebo zda za účelem posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných
znalostí, ustanoví jiného znalce.
V daném případě není pochyb o tom, že k posouzení příčin vzniku vady šroubení
kulového ventilu bylo zapotřebí odborných znalostí a vědomostí; k zodpovězení
odborné otázky je zásadně povolán znalec. Jestliže by provedené znalecké
dokazování neobjasnilo všechny skutečnosti potřebné k rozhodnutí nebo by soud
měl pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže sám přezkoumávat
věcnou správnost odborných závěrů a nahradit je vlastním názorem. Soud není
vázán znaleckým posudkem, že by jej musel bez dalšího převzít, ale má možnost
znalci uložit, aby podal vysvětlení, doplnění posudku nebo aby jinak odstranil
konkrétní nedostatky (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 25
Cdo 4712/2016).
Při hodnocení důkazů odvolací soud postupoval nesprávně, když sám přistoupil
ke stanovení dalších možných příčin vzniku vady, aniž v této věci vyslechl
znalce či uložil doplnění znaleckého posudku, popřípadě provedl další
navrhované důkazy. To platí tím spíše, že odvolací soud dospěl bez zopakování
či doplnění dokazování ke skutkovým závěrům diametrálně odlišným od závěrů
soudu prvního stupně. Z popisu zkoumaného vzorku ve znaleckém posudku vyplývá,
že závitová vsuvka s osazením a těsněním je našroubována do samotného kulového
kohoutu s převlečnou matkou s otvorem pro zaplombování po připojení k vodoměru.
Odvolací soud tak bude muset v dalším řízení objasnit, zda namáhání šroubení
kombinací krutem při dotahování a ohybem při došlápnutí mohla vůbec způsobit
žalovaná či její rodinní příslušníci, neboť závitová vsuvka a těsnění nejsou
přímo součástí kulového kohoutu, jímž mohli rodinní příslušníci žalované
otvírat či zavírat přívod vody. Dle znalce by v případě opotřebování materiálu
bylo možno škodě zabránit již v počátečním stádiu prohlídkou těsnící plochy po
demontáži vodoměru ještě před odlomením části materiálu osazení. Takovou
prohlídku však opět mohli provést pouze zaměstnanci žalobkyně při výměně
vodoměru, neboť žalovaná není dle § 17 odst. 2 zákona o vodovodech oprávněna do
vodoměru zasahovat bez souhlasu provozovatele.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod nesprávného, resp. neúplného právního
posouzení při řešení otázky odpovědnosti provozovatele vodovodů za instalaci
vodoměru a jeho spojení s vodovodní přípojkou je naplněn, Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž soud rozhodne i o
náhradě nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2018
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu