28 Cdo 251/2018-879
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobce P. V., Š., zastoupeného JUDr. Pavlem Šímou, advokátem se
sídlem v Plzni, náměstí Republiky 38, proti žalovaným 1) M. J., S., a 2) L. J.,
rozené B., S., oběma zastoupeným Mgr. Janem Tomaierem, advokátem se sídlem v
Praze 7, Jankovcova 1037/49, o zaplacení částky 446.085,-Kč s příslušenstvím a
částky 14.384,-Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod
sp. zn. 16 EC 164/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 15. srpna 2017, č. j. 14 Co 228/2017 - 822, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a
nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20.071,48 Kč do 3 dnů od
právní moci tohoto usnesení na účet Mgr. Jana Tomaiera, advokáta se sídlem v
Praze 7, Jankovcova 1037/49.
Obvodní soud pro Prahu 4 (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 28. 3. 2017, č. j. 16 EC 164/2010-760, zamítl žalobu o zaplacení částky 446.085,-Kč se
specifikovaným příslušenstvím a částky 14.384,- Kč se specifikovaným
příslušenstvím (výrok I.), žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným náklady
řízení v částce 791.918,- Kč k rukám zástupce žalovaných advokáta Mgr. Jana
Tomaiera (výrok II.) a dále mu uložil povinnost zaplatit České republice
znalečné ve výši 84.535,-Kč do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 4 (výrok
III.). K odvolání žalobce Městský soud v Praze (v pořadí druhým)
rozsudkem ze dne 15. 8. 2017, č. j. 14 Co 228/2017 - 822, rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. jej změnil tak, že výše
nákladů řízení činí 412.753,- Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil, ve výroku
III. jej změnil tak, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení, a
uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným na nákladech odvolacího řízení
částku 23.290,- Kč k rukám jejich zástupce. Soudy obou stupňů tak rozhodly o uplatněném nároku žalobce
(žalobou podanou dne 8. 5. 2010) na zaplacení doplatku za práce na zateplení
fasády domu žalovaných na základě smlouvy o dílo uzavřené s žalovanými dne 27. 8. 2008. Rozhodnutí soudů jsou založena na skutkovém závěru, že žalobce dílo ve
sjednaném termínu nestihl dokončit, že dílo nebylo provedeno řádně (jak to
vyplynulo ze znaleckého posudku znalce Ing. Lubomíra Pavliše, předloženého
žalovanými, z revizního znaleckého posudku soudem ustanoveného znaleckého
ústavu Jokl Appraisal v. s. o. a z dalšího revizního znaleckého posudku soudem
ustanoveného znalce Ing. Josefa Škody), že žalovaní od této smlouvy odstoupili
dopisem ze dne 30. 6. 2009 z důvodu, že dílo nebylo provedeno řádně a včas, že
žalovaní jako objednatelé zaplatili žalobci jako zhotoviteli na zálohách částku
443.151,-Kč a že dílo bylo dokončeno jiným subjektem. Odvolací soud se
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní odstoupili od smlouvy o
dílo platně v souladu s § 642 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a proto je třeba pro
vypořádání stran použít obecných ustanovení § 457 a § 458 obč. zák. o vydání
bezdůvodného obohacení, jehož výše se odvíjí od obvyklé ceny žalobcem
provedeného díla (zateplení fasády rodinného domu žalovaných), k jejímuž
zjištění je zapotřebí odborných znalostí. Odvolací soud zrekapituloval, že ve
věci bylo vypracováno několik znaleckých posudků a že vzhledem k námitkám
účastníků k reviznímu znaleckému posudku znaleckého ústavu Jokl Appraisal
v.o.s. soud prvního stupně správně vycházel ze závěrů dalšího revizního
znaleckého posudku znalce z oboru stavebnictví a ekonomiky Ing. Josefa Škody,
který určil obvyklou cenu (hodnotu) díla fasády na rodinném domě žalovaných na
částku 311.000,- Kč, obvyklou cenu za pronájem lešení za dobu, která je obvyklá
ke zhotovení díla a rozsahu, jak jej žalobce provedl, na částku 36.000,- Kč, a
hodnotu materiálu zanechaného žalobcem na stavbě na částku 14.742,- Kč, celkem
tedy jde o částku 361.742,- Kč.
S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a
Ústavního soudu odvolací soud konstatoval, že znalecký posudek znalce Ing. Škody obsahuje všechny formální náležitosti, že jeho závěry jsou náležitě
odůvodněné a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů, přičemž
správnost jeho odborných závěrů není soud oprávněn přezkoumávat; taktéž
zdůraznil, že tento znalec vycházel z již dříve zpracovaných posudků
předložených účastníky (neboť oba tito znalci ohledali rodinný dům žalovaných
poté, co od smlouvy o dílo odstoupili, tj. po skončení prací provedených
žalobcem, a před tím než v pracích pokračoval jiný subjekt), že při stanovení
obvyklé ceny díla vycházel ze standardního položkového rozpočtu, jenž byl
kalkulován cenami z cenové soustavy ÚRS, která je uceleným a nejpoužívanějším
systémem pro oceňování stavební produkce v České republice, a je bez výhrad
dlouhodobě akceptována i v každodenní praxi soudů. Rovněž tak mechanismus
výpočtu použitý tímto znalcem, jenž stanovil obvyklou cenou kompletního
bezvadného plnění bez vad, od které odečetl náklady na dokončení díla (při
respektování skutečně provedeného rozsahu díla) a náklady na sanaci vad díla,
považoval odvolací soud za akceptovatelný, neboť koresponduje s judikaturou
(např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo
1568/2014). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně zdůraznil, že
posudek znalce Ing. Škody je v souladu i se závěry znaleckých posudků Ing. Lubomíra Pavliše a znaleckého ústavu Jokl Appraisal v.o.s., nestojí tak
izolovaně a není ani v rozporu s provedenými důkazy. Ztotožnil se proto se
závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní nejsou povinni doplatit žalobci
ničeho z titulu vypořádání předmětné smlouvy o dílo, neboť celková obvyklá cena
žalobcem provedeného díla a zanechaného materiálu činí 361.742,-Kč, avšak
žalovaní jako objednatelé zaplatili žalobci jako zhotoviteli na zálohách částku
443.151,-Kč. Dodal, že žaloba by byla nedůvodná i v případě, pokud by se
vycházelo ze závěrů znaleckého posudku ústavu Jokl Appraisal v.o.s., jímž
hodnota obvyklé ceny díla byla stanovena na částkou 482.050,- Kč. Pokud
žalovaní v podání ze dne 2. 5. 2014, jakož i v závěrečném návrhu, vznesli z
opatrnosti vůči žalobci námitku započtení pohledávky ve výši 72.900,- Kč jako
obranu proti tvrzenému nároku žalobce, pak tato pohledávka odpovídá smluvní
pokutě za porušení závazku žalobce ze smlouvy provést dílo řádně a včas, a to
za prodlení se zhotovením díla po dobu od 1. 11. 2008 do 31. 5. 2009. Vzhledem
k tomu, že žalovaní dopisem ze dne 30. 6. 2009 platně odstoupili od uzavřené
smlouvy o dílo a žalobce jako zhotovitel se v předmětné smlouvě o dílo [čl. VIII. písm. a)] zavázal, že při nedodržení dohodnutého termínu plnění zaplatí
objednateli smluvní pokutu ve výši 300,- Kč za každý den prodlení, shledal
odvolací soud tuto kompenzační námitku (§ 98 občanského soudního řádu - dále
jen „o. s. ř.“) důvodnou, což by v případě obvyklé ceny díla 482.050,- Kč
stanovené dle závěrů posudku Jokl Appraisal v.o.s.
rovněž vedlo k zamítnutí
žaloby (nedoplatek obvyklé ceny díla 482.050,- Kč oproti složené záloze
443.151,- Kč + smluvní pokuta 72.900,- Kč). Odvolací soud se ztotožnil se
soudem prvního stupně i ohledně aplikace § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. na danou věc, když zcela úspěšným žalovaným přiznal plnou náhradu nákladů
řízení; odlišně jen stanovil odměnu za jednotlivý úkon právní služby, kdy za
tarifní hodnotu se dle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif
(dále jen „AT“), považuje výše peněžitého plnění, tj. částka 460.469,- Kč. O
náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky rozhodl odvolací soud podle §
224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když procesně
úspěšným žalovaným vznikly náklady spojené se zastoupením advokátem za jeden
úkon právní služby po 1.648,- Kč (odvolání do nákladového výroku do částky
23.760,- Kč) a jeden úkon právní služby po 16.288,- Kč (účast při odvolacím
jednání) dle § 7, § 8, § 11 odst. 1, 2 a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
(advokátní tarif), celkem 17.936,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce „podle § 236 a § 237
o. s. ř. dovolání, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky“, neboť
odstoupili-li žalovaní od smlouvy o dílo podle § 642 odst. 2 obč. zák. soudy
obou stupňů „měly v jeho případě aplikovat v rámci svých rozhodnutí dikci
obecných ustanovení § 457 a § 458 obč. zák.“; proto vyřešily otázku hmotného
práva odlišně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České
republiky“ (v dovolání citoval pasáže z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3517/2011, z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009,
sp. zn. 28 Cdo 4820/2008, ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3682/2016, a ze
dne 24. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 1184/2005, a dále z nálezu Ústavního soudu ze
dne 2. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 736/12). Dovolatel uvedl, že „soud pochybil,
pokud akceptoval odstoupení žalovaných od smlouvy o dílo podle ust. 642 odst. 2
občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.“, že měl „akceptovat dikci shora popsaných
rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu České republiky a
měl zjišťovat hodnotu bezdůvodného obohacení žalovaných, tedy peněžité náhrady
odpovídající jejich skutečnému majetkovému prospěchu“. Dále namítá, že znalec
Ing. Škoda „postupoval nesprávně, obvyklou cenu neurčil a soud přesto vycházel
z nesprávně určené ceny“; tento znalecký posudek považuje za neúplný, neboť
„znalec nesplnil zadání soudu, konkrétně v části otázek 1, 2, 3 a 4“. Konečně -
dovolávajíc se závěrů v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28
Cdo 1443/2015 - namítá, že za situace, kdy výše plnění závisela na znaleckém
posudku, měl odvolací soud rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle § 224
odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. (nikoli podle § 142 odst. 1 o. s. ř.), neboť měl ve věci částečný úspěch. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhli, aby dovolání žalobce
bylo odmítnuto, neboť odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 622/2002); v části týkající se výroku o nákladech řízení považují
dovolání za nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění
pozdějších předpisů. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), když řízení ve
věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a dospěl k závěru, že
dovolání není přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. platí, že dovolání lze podat pouze z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Ačkoli žalobce v dovolání výslovně nekonkretizoval otázku hmotného
práva, při jejímž řešení se odvolací soud měl podle jeho názoru odchýlit od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je z obsahu dovolání zřejmé, že mu
jde o řešení otázky vzájemného vypořádání stran smlouvy o dílo zaniknuvší
odstoupením žalovaných od této smlouvy podle § 642 odst. 2 obč. zák., tedy o
aplikaci obecných ustanovení § 457 a § 458 obč. zák., která však přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že § 642
odst. 1 obč. zák. se pro posouzení výše bezdůvodného obohacení v případě
odstoupení od smlouvy podle § 642 odst. 2 obč. zák. neuplatní. Jedná se totiž o
zvláštní ustanovení upravující vypořádání stran smlouvy o dílo v případě, kdy
objednatel od smlouvy odstoupil bez udání důvodu, tj. i v případě, kdy
zhotovitel plnil řádně a včas, které chrání zájem zhotovitele, jenž zrušení
smlouvy nezpůsobil, a má proto právo na zaplacení poměrné části ceny díla,
která připadá na práce již vykonané, nemůže-li jejich výsledek použít jinak, a
na zaplacení účelně vynaložených nákladů. Odstoupil-li však objednatel od
smlouvy podle § 642 odst. 2 obč. zák., tj. pro neplnění smluvních povinností
zhotovitelem, jde o kvalitativně nesouměřitelnou situaci, a proto nelze
zhotoviteli přiznat plnění, které představuje poměrnou část ceny díla, a to s
tím, že pro vypořádání stran je třeba použít obecných ustanovení § 457 a § 458
obč. zák., kdy jako důsledek oboustranného plnění z neplatné nebo zrušené
smlouvy o dílo nastupuje povinnost smluvních stran vzájemně si vrátit vše, čeho
plněním ze smlouvy nabyly, jak se výslovně uvádí v § 457 obč. zák. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2749/2010, ze dne
7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1142/2011, ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo
2327/2014, a rozsudky téhož soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2021/2012,
ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008, a přiměřeně též usnesení téhož
soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2776/2015, nebo ze dne 15. 12. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 2383/2016). Smluvní závazkový vztah (smlouva o dílo) je v uvedených případech
nahrazen závazkovým vztahem z bezdůvodného obohacení a na hodnotu poskytnutého
plnění je třeba nahlížet především z hlediska objektivního, stejně jako v
jiných případech bezdůvodného obohacení.
Za této situace není rozhodující, co
podle smlouvy poskytnuto být mělo, ale co poskytnuto vskutku bylo. Nejvyšší
soud se při zvažování způsobu, jenž by nejlépe postihoval hodnotu nepeněžitého
prospěchu nabytého na základě zrušené či neplatné smlouvy opakovaně přiklonil
ke kritériu ceny obvyklé, tedy ceny, kterou by v daném místě a čase musel
obohacený na nabytí daného - srovnatelného plnění vynaložit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1789/2000,
publikovaný v časopise Soudní rozhledy, sešit 10/2003, rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 622/2002, ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2601/2008, ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 805/2001, ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 954/2006, ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 174/2006, ze
dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2562/2010, ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo
5086/2009, ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4137/2011, či usnesení téhož
soudu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1580/2011, a ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3369/2013). Takto stanovená cena by měla prospívat zachování
rovnovážného stavu mezi účastníky, neboť se neblíží ani jedné z hodnot krajních
(nejvyšší či nejnižší), jež by mohly nepřiměřeně zvýhodňovat jednoho z
účastníků vztahu z bezdůvodného obohacení. Třebaže Nejvyšší soud ve svém
rozsudku ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 29 Cdo 697/99, připustil, aby při
posouzení peněžité náhrady za provedené dílo bylo za daných skutkových
okolností vycházeno z nejnižších nákladů, které by v daném místě a čase musely
být vynaloženy na dosažení stejného plnění, na což bylo navázáno i v
dovolatelem citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 28
Cdo 4820/2008, a dále v usnesení ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3517/2011
(jímž bylo odmítnuto další dovolání v téže věci mezi týmiž účastníky po již
citovaném zrušujícím rozsudku), nemění to nic na tom, že obecným kritériem,
pokládaným ve většině případů za nejlépe postihující hodnotu bezdůvodného
obohacení majícího nepeněžitou formu, je cena obvyklá, stanovená na základě
znaleckého posudku opírajícího se o zhodnocení cen obdobných plnění. Z uvedeného tedy vyplývá, že oproti právu objednatele na vrácení
uhrazené ceny díla, potažmo záloh na ni, tak stojí právo zhotovitele na vydání
majetkového prospěchu poměřovaného právě obnosem, jejž by objednatel jinak
musel v daném místě a čase vynaložit na opatření obdobného plnění, neboť tato
částka lépe než objektivní změna v tržní ceně nemovitosti odráží hodnotovou
ekvivalenci mezi navracenými plněními z neplatné nebo zrušené smlouvy (srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4137/2011, či
usnesení téhož soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2766/2009, ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3569/2014, ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo
3369/2013, a ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1448/2015, uveřejněné v časopise
Soudní rozhledy č. 11-12/2016, str. 364).
Jestliže v posuzované věci bylo zjištěno, že celková obvyklá cena
žalobcem provedeného díla, včetně pronájmu lešení za dobu, která je běžná ke
zhotovení díla v rozsahu, jak jej provedl žalobce, a zanechaného materiálu činí
podle závěru revizního znaleckého posudku znalce Ing. Škody 361.742,-Kč, avšak
žalovaní jako objednatelé zaplatili žalobci jako zhotoviteli na zálohách částku
443.151,-Kč, pak je jednoznačné, že žalobcům žádné bezdůvodné obohacení na úkor
žalobce z titulu vypořádání smlouvy o dílo, od níž žalovaní odstoupili podle §
642 odst. 2 obč. zák., nevzniklo. Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelem
odkazovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo
3682/2016, ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 1184/2005, a nálezem Ústavního
soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 736/12, neboť závěry v nich uvedené na
danou věc nedopadají, jelikož vycházejí z odlišného skutkového základu, a tudíž
i z jiného právního názoru, a to, že „v případě hodnot vynaložených na cizí
nemovitost, je pohledávkou z bezdůvodného obohacení nikoliv hodnota
vynaložených prostředků, nýbrž rozdíl mezi hodnotou nemovitosti před adaptací a
po ní (zhodnocení nemovitosti)“. Namítá-li dovolatel dále, že znalec Ing. Škoda „postupoval
nesprávně, obvyklou cenu neurčil a soud přesto vycházel z nesprávně určené
ceny“, a že tento znalecký posudek považuje za neúplný, neboť „znalec nesplnil
zadání soudu, konkrétně v části otázek 1, 2, 3 a 4“, nezpochybňuje tím právní
posouzení věci, nýbrž skutková zjištění soudů, na jejichž základě byla věc
posouzena po právní stránce. Tyto námitky dovolatele tedy nepředstavují
uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. tudíž nezakládají (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3187/2009, a ze dne 18. 12.
2013, sp. zn. 25 Cdo 2633/2013).
Pokud pak o námitky dovolatele proti náhradovým výrokům rozsudku
odvolacího soudu, pak je třeba připomenout, že Nejvyšší soud již rozhodnutí ze
dne 31. 5. 1967, sp. zn. 6 Cz 74/67, uveřejněném pod č. 116/1967 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že „právo na náhradu nákladů
řízení pro případ úspěchu ve sporu je upraveno v § 142 o. s. ř. Z tohoto
ustanovení pak vyplývá, že právo na náhradu nákladů řízení má ten účastník,
který měl úspěch ve věci. Pojem věc znamená předmět řízení, jak je určen v
návrhu na zahájení řízení, a to v té jeho části, v níž navrhovatel (žalobce)
uvádí, čeho se svým návrhem domáhá (v tzv. petitu podle § 42 odst. 3, § 79
odst. 1, § 80 o. s. ř.)“. Z tohoto rozhodnutí se pak jednoznačně podává, že
žalobce má ve věci plný úspěch tehdy, pokud soud vyhoví jeho žalobě v plném
rozsahu. Podmínkou aplikace § 142 odst. 1 o. s. ř. je okolnost, že žalobce je
úspěšný se svým nárokem v celém rozsahu, přičemž o správnosti těchto východisek
nikdy nepanovaly žádné pochybnosti ani v odborné literatuře. Žalovaný má ve
věci plný úspěch tehdy, když soud žalobu v plném rozsahu zamítne (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3918/2015,
či usnesení téhož soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1706/2014, ze dne
15. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2499/2017; z odborné literatury Drápal, L., Bureš,
J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009,
str. 975). Ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. je výjimkou ze zásad pro
rozhodování o nákladech řízení při částečném úspěchu ve věci, neboť nastane-li
některá z okolností uvedených v tomto ustanovení, může být účastníku přiznána
plná náhrada nákladů řízení, i když měl ve věci jen částečný úspěch. To, zda
měl účastník neúspěch v poměrně nepatrné části, je třeba posoudit s ohledem na
povahu předmětu řízení a na výsledek sporu (srov. již citovaný rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3918/2015; z
literatury Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 977).
Vzhledem k tomu, že v souzené věci byla žaloba v plném rozsahu
zamítnuta, měli žalovaní ve věci plný úspěch a byly tak splněny předpoklady pro
aplikaci § 142 odst. 1 o. s. ř., nikoliv pro rozhodnutí podle § 142 odst. 3 o.
s. ř., jak dovolatel nesprávně namítá. Tedy ani námitky dovolatele směřující
proti výrokům o náhradě nákladů řízení nemohou založit přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobce podle § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi účastníky bylo
rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před
středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek tohoto
řízení na jejich náhradu nemá právo, a žalovaným v tomto řízení vznikly náklady
za podání vyjádření k dovolání žalobce, sepsané advokátem. Podle § 8 odst. 1, §
7 bodu 6 a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden
úkon právní služby 16.288,- Kč; společně s paušální náhradou výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb., mají tedy žalovaní právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši
16.588,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaných osvědčil, že je plátcem
daně z přidané hodnoty, náleží k vynaloženým nákladům rovněž náhrada za daň z
přidané hodnoty ve výši 3.483,48 Kč. Žalobce je proto povinen zaplatit
žalovaným oprávněným společně a nerozdílně částku 20.071,48 Kč k rukám jejich
zástupce.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. května 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu