28 Cdo 2776/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce J. T., B.,
zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně,
Valdštejnovo náměstí 76, proti žalované TESAŘSTVÍ ŽAKO s.r.o., IČ 254 55 877,
se sídlem v Jablonci nad Nisou – Rýnovicích, Josefa Suka 4917/11, zastoupené
Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem v Liberci V – Kristiánově, 8. března
21/13, o zaplacení 404.206 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 12 C 176/2009, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. září
2014, č. j. 35 Co 13/2014-303, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku
12.390,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Daniela Novotného, Ph.D., do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení i státu (výroky
III. a IV.). Žalovaná pro žalobce prováděla na základě smlouvy o dílo stavbu
dřevěného domu, dne 23. 7. 2009 však došlo vlivem silného větru k úplnému
zborcení do té doby zhotovené části díla. S pomocí znaleckého posudku soud
zjistil, že příčinou zhroucení stavby bylo nedostatečné ztužení konstrukce a
zanedbání technických předpisů ze strany zhotovitelky. Vzhledem k tomu, že
žalovaná při provádění díla nepostupovala v souladu s technickými normami a že
si ani po zřícení dosavadních výsledků její stavební činnosti nepočínala
adekvátně, neb odmítla vzít v potaz objednatelův požadavek na revizi
použitelnosti dřevěného materiálu ze zborcené konstrukce pro další stavbu,
obával se žalobce důvodně, že dílo nebude dokončeno řádně a včas, pročež od
výše zmíněné smlouvy s účinky ke dni 12. 8. 2009 platně odstoupil. Jelikož byla
smlouva o dílo zrušena s oporou v § 642 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), je na
vypořádání stran nutno aplikovat obecnou úpravu bezdůvodného obohacení (§ 451
obč. zák. a násl.). Zatímco žalované se ovšem podle smlouvy o dílo dostalo
záloh na cenu díla, žalobce žádné plnění neobdržel, poněvadž od smlouvy
odstoupil v okamžiku, kdy bylo dílo zcela zničeno a zbylo z něj jen určité
množství dřeva, jež zůstalo ve vlastnictví zhotovitelky. Žalobce má z titulu
bezdůvodného obohacení právo na vydání též další částky, neboť žalovaná po
odstoupení objednatele od smlouvy z jeho pozemku neodstranila (přestože jím k
tomu byla vyzvána) stavební materiál ze zříceného objektu, a dopustila se tak
užívání cizí věci bez právního důvodu. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 3. 9. 2014,
č. j. 35 Co 13/2014-303, rozsudek okresního soudu ve výroku I. k odvolání
žalované potvrdil ohledně částky 404.206 Kč s upřesněným příslušenstvím a
částečně změnil tak, že žalobu zamítl co do sumy 200 Kč (výrok I.), vyslovil,
že ve výroku II. zůstává prvoinstanční rozhodnutí nedotčeno (výrok II.), a
současně rozhodl o nákladech účastníků i státu vzniklých v řízeních před soudy
obou stupňů (výroky III. a IV.). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
dovodil, že žalovaná nedostála své povinnosti [stanovené vyhláškou č. 268/2009
Sb., o technických požadavcích na stavby (dále jen „vyhláška č. 268/2009 Sb.“)]
provést dílo tak, aby odolávalo nepříznivým vlivům životního prostředí. Na nové
provedení stavby navíc nebylo možno bez dalšího použít materiál ze zborcené
konstrukce, pokud tedy žalovaná odmítla respektovat požadavek žalobce, aby
použitelnost původního stavebního materiálu posoudil statik, a nevyhověla ani
jeho výzvě k umožnění odborného zhodnocení jejího montážního postupu, byla
podloženou žalobcova obava, že dílo nebude prováděno řádně, smluvní závazek
tudíž zanikl dle § 642 odst. 2 obč. zák. účinným odstoupením objednatele.
Po
zrušení smlouvy si byli účastníci povinni navzájem vrátit vše, co podle ní
dostali, žalobce však vskutku v tomto smyslu ničeho neobdržel, neb bylo
dohodnuto, že až do zaplacení kupní ceny bude celé dílo ve vlastnictví
žalované, což platí i pro použitý stavební materiál. Korektní byl též úsudek
okresního soudu vztahující se k obohacení žalované užíváním pozemku žalobce bez
právního důvodu, změna vyhovujícího výroku I. odvoláním napadeného rozsudku
byla vyvolána pouze tím, že soud prvního stupně nesprávně vypočetl délku tohoto
užívání. Rozsudek krajského soudu napadla žalovaná ve výroku I. (podle obsahu podání
toliko v jeho potvrzující části), jakož i ve výrocích III. a IV. dovoláním, v
němž na prvním místě zpochybňuje závěr, že žalobce od smlouvy o dílo odstoupil
v souladu s § 642 odst. 2 obč. zák. V tomto směru bylo zejména pominuto, že
žalovaná prováděla předmětnou stavbu před 26. 8. 2009, tj. dnem nabytí
účinnosti odvolacím soudem citované vyhlášky č. 268/2009 Sb., skutkový stav byl
pak hodnocen jednostranně ve prospěch žalobce, byla-li opomenuta extrémní
intenzita vichřice, která zapříčinila zborcení rozestavěné budovy. Ani stavební
předpisy neukládají zhotoviteli provádět stavby tak, aby odolaly jakémukoli
myslitelnému působení přírodních sil, přičemž úvahy znalce, z nichž soudy
dovodily, že žalovaná stavbu proti větru nezabezpečila dostatečně, jsou zcela
subjektivní a hypotetické. Je rovněž sporné, zda byl žalobce oprávněn požadovat
posouzení stavebního materiálu statikem, pakliže takové právo pro něj ze
žádného předpisu ani smlouvy o dílo nevyplývalo. Jelikož žalobce nemohl od
smlouvy o dílo odstoupit na základě § 642 odst. 2 obč. zák., bylo namístě
posoudit jeho odstoupení jako úkon provedený podle § 642 odst. 1 obč. zák.,
eventuálně dovodit, že smlouva o dílo zanikla až ke dni 15. 8. 2009, kdy nabylo
účinnosti odstoupení od smlouvy provedené žalovanou. Dovolatelka dále namítá, že i kdyby bylo případné konstatovat zánik smlouvy o
dílo odstoupením ze strany žalobce dle § 642 odst. 2 obč. zák., nezohlednily
soudy dostatečně synallagmatickou povahu povinnosti stran vrátit si vše, co
podle smlouvy obdržely. Domnívá se předně, že se v žalobním petitu, potažmo
výroku rozsudku měla odrazit povinnost žalobce vrátit žalované dřevěný materiál
umístěný na jeho pozemku bez ohledu na skutečnost, že tyto předměty zůstaly ve
vlastnictví zhotovitelky. Ustanovení § 457 obč. zák. totiž akcentuje faktický
stav, vyplývá z něj tedy povinnost strany zaniknuvší smlouvy vydat plnění, jež
v souladu s daným právním úkonem převzala, i když se nestala jeho vlastníkem. Navíc je třeba zohlednit, že žalobci byly dle smlouvy se žalovanou poskytovány
především služby a práce spočívající v realizaci stavebního díla. Žalobce by
tudíž měla tížit povinnost vydat peněžitou náhradu za toto plnění, jež nelze
vrátit in natura, žalobě pak bylo lze vyhovět jen v částce, v jaké výše
složených záloh převyšovala hodnotu provedených výkonů. Z uvedených důvodů žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu projednání.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání reagoval na uplatněnou dovolací
argumentaci a Nejvyššímu soudu navrhl je zamítnout. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalované nicméně za přípustné pokládat nelze. Argumentace dovolatelky, podle níž nebylo možno odstoupení žalobce od sporné
smlouvy o dílo posoudit dle § 642 odst. 2 obč. zák., není z hlediska dovolacího
přezkumu přesvědčivou již z toho důvodu, že se vymezuje převážně proti způsobu,
jakým byly hodnoceny v řízení provedené důkazy, zejména znalecký posudek, z
něhož vyplynulo, že zhroucení stavby bylo důsledkem nedostatečného ztužení
stavební konstrukce žalovanou. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v
názoru, že námitka neobjektivity a nevěrohodnosti znaleckého posudku
nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci
(viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo
3187/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo
2633/2013), pročež nemůže ani založit přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. Jelikož soudy nižších stupňů měly ve skutkové rovině za zjištěné, že by
předmětné dílo povětrnostním vlivům, jimž bylo vystaveno, odolalo, kdyby
zhotovitelka přijala odpovídající (realizovatelná) technická opatření,
nespočívají jejich rozhodnutí na názoru, že by si žalovaná měla počínat tak,
aby výsledek její činnosti nemohl být poškozen žádným představitelným působením
přírodních sil. Jde-li o námitku, že bylo provádění díla nesprávně poměřováno
pravidly obsaženými ve vyhlášce č. 268/2009 Sb., lze dát dovolatelce za pravdu
potud, že se odkaz na posledně citovaný předpis jeví nepřesným s ohledem na
fakt, že ke zhroucení díla došlo 23. 7. 2009, zatímco vyhláška č. 268/2009 Sb. nabyla účinnosti až dne 26. 8. 2009. Avšak vzhledem k tomu, že vyhláška č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, ve znění
pozdějších předpisů, jež byla vyhláškou č. 268/2009 Sb.
bezprostředně
nahrazena, obsahovala ve svém § 16 odst. 3 povinnost obdobnou (jde-li o aspekty
relevantní pro předmětnou kauzu) té, jež byla posléze vtělena do § 9 odst. 3
vyhlášky č. 268/2009 Sb., nemohlo toto pochybení mít žádný dopad na správnost
dovoláním napadeného rozsudku. Ustanovení § 642 odst. 2 obč. zák. zakotvuje preventivní právo objednatele
odstoupit od smlouvy, jehož předpokladem je vadnost budoucího díla nebo
opožděnost jeho provedení, jež musí být v době odstoupení zřejmou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 1528/2006). Není
tudíž podstatné, zda byl žalobce zákonem či smlouvou výslovně nadán konkrétním
právem požadovat v případě zhroucení stavby posouzení opětovné použitelnosti
stavebního materiálu statikem, nýbrž zdali se v důsledku toho, že žalovaná
odmítla takové zhodnocení umožnit, stalo zjevným, že další provádění díla
nebude probíhat řádně. Úvaha soudů, podle níž řádný postup zhotovitelky
zahrnoval i náležitou revizi použitého stavebního materiálu ze zborcené
konstrukce, stojí primárně na odborných závěrech znalce z oboru stavebnictví,
jež dovolacímu přezkumu podrobit nelze. Navazující právní úsudek, že pominutím
tohoto opodstatněného požadavku objednatele byla dána důvodná obava, že dílo
nebude dokončeno řádně, tj. za použití odpovídajícího materiálu a
kvalifikovaným postupem při jeho provádění (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 31 Cdo 1157/2010), ani z něj odvozený závěr,
že smlouva o dílo uzavřená mezi účastníky byla zrušena platným odstoupením
žalobce ve smyslu § 642 odst. 2 obč. zák. (nikoli tedy dle § 642 odst. 1 obč. zák., upravujícího rovněž případ odstoupení objednatele od smlouvy za situace,
kdy zhotovitel plní řádně a včas, srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 2. 2015, sp. zn. 33 Cdo 5374/2014), se pak nejeví nikterak
nepřiměřenými. Zanikl-li závazek mezi objednatelem a zhotovitelkou odstoupením
od smlouvy ze strany žalobce, postrádá následně učiněný projev vůle žalované
směřující k odstoupení od téže smlouvy právní relevanci. Dovolatelce nelze přitakat ani v tom, že by odvolací soud nesprávně právně
posoudil problematiku vzájemného vypořádání stran smlouvy o dílo zaniknuvší
odstoupením podle § 642 odst. 2 obč. zák. Právní vztah těchto osob se spravuje
obecnými ustanoveními o bezdůvodném obohacení a mezi nimi též zpravidla § 457
obč. zák. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 28
Cdo 4820/2008), jenž konstruuje práva účastníků někdejší smlouvy jako
synallagmatická. V režimu § 457 obč. zák. se vydání toho, co podle smlouvy
druhá strana dostala, může domáhat jen ten, kdo sám svůj závazek již dříve
splnil anebo je připraven jej splnit (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2364/2012). Zároveň ovšem judikatura zastává
stanovisko, že je § 457 obč. zák. aplikovatelný jen v případě, kdy si obě
smluvní strany v souladu se smlouvou skutečně plnily, tj. pokud každá ze stran
plnila straně druhé a sama od ní přijala protiplnění (srovnej kupř. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2006, sp. zn.
25 Cdo 453/2005, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2865/2008, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4740/2010). Pakliže tedy
odvolací soud dovodil, že objednatel podle předmětné smlouvy o dílo nepřijal
žádné plnění, jež by měl nyní žalované vracet, jeví se naprosto korektním, že
právo žalobce na vydání zaplacených záloh nepodmiňoval připraveností splnit
restituční povinnost z jeho strany (viz obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3086/2012). Namítá-li dovolatelka, že žalobce na základě smlouvy o dílo obdržel určité
množství stavebního materiálu, je nutno konstatovat, že tyto předměty byly na
pozemku objednatele při provádění stavby toliko ponechány žalovanou, již
žalobce marně vyzýval, aby si je opět odvezla. Samotná skutečnost, že byl
zmíněný materiál, s jehož pomocí měla žalovaná splnit svou povinnost realizace
sjednaného díla, dopraven na pozemek žalobce, na něj neumožňuje nahlížet jako
na plnění, které objednatel dle smlouvy o dílo (byť jen fakticky) dostal. Tvrdí-
li dále dovolatelka, že žalobci podle řečené smlouvy poskytla stavební práce,
za něž jí náleží peněžitá náhrada, pročež se žalobce může domáhat vrácení
uhrazených záloh jen v tom rozsahu, v jakém plnění, jež sám poskytl, přesahuje
plnění, které přijal od druhé smluvní strany (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3008/2007, či rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1632/2011), opomíjí, že tyto výkony
byly vloženy do konstrukce domu, jež představovala dílo prováděné na nebezpečí
žalované a jež se zcela zbortila. Ani v uskutečnění dovolatelkou uváděných
prací, z nichž objednateli vzešel nulový ekonomický přínos, proto Nejvyšší soud
nenachází žádný majetkový prospěch, jejž by žalobce v souladu se smlouvou o
dílo obdržel. Jelikož tedy dovolatelka nepředložila Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku
splňující kritéria dle § 237 o. s. ř., bylo její dovolání odmítnuto (§ 243c
odst. 1, věta první, o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 a § 7
bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby
(sepsání vyjádření k dovolání) 9.940 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za
jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.390,40 Kč.