U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové věci
žalobců a) P. K., a b) I. K., zastoupených JUDr. Markem Křížem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Karviné-Fryštátě, Masarykovo náměstí 91/28, proti
žalovanému J. R., zastoupenému JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou se sídlem v
Ostravě-Moravské Ostravě, Čsl. legií 1364/20, o 270.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 20 C 209/2012, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. května 2014, č.
j. 11 Co 8/2014-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému rozhodnutí, jímž krajský
soud změnil rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 17. září 2013, č. j. 20 C
209/2012-74, zamítající žalobu o zaplacení částky 270.000,- Kč s blíže
specifikovaným úrokem z prodlení tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit
žalobcům 270.000,- Kč se 7,5% úrokem z prodlení od 7. 12. 2012 do zaplacení. Přípustnost dovolání dovozuje ze znění § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II. bod 1. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“),
neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na otázce procesního práva, která
dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Za takovou považuje nezbytnost
vyjádření synallagmatického právního vztahu po odstoupení od smlouvy o dílo
podle § 642 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“ (srovnej § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.), v
petitu žaloby. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 1 Cz 51/84
ze dne 28. 12. 1984, publikované pod R 40/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (nesprávně uvedeno R 40/84), rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2002, sp. zn. 25 Cdo 1299/2000, ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 33 Odo
1615/2006, a ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, snáší argumenty ve
prospěch závěru, že chybějící vyjádření synallagmatické podstaty závazku v
žalobě nebo protinávrhu musí vést k zamítnutí žaloby. S tímto odůvodněním
navrhuje, aby dovolací soud buď rozsudek odvolacího soudu změnil nebo ho zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolání není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť věcně je
rozhodnutí odvolacího soudu (a dovoláním vymezená právní otázka) v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V rozsudku ze dne 25. února 2010, sp. zn. 33 Cdo 4121/2007, Nejvyšší
soud zdůraznil, že plnění ze zrušené smlouvy je jednou ze skutkových podstat
bezdůvodného obohacení definovaných § 451 obč. zák. Jejím důsledkem je
povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vydat vše, čeho plněním ze smlouvy
nabyli. Vzájemná podmíněnost a vázanost práv a povinností vyplývající z § 457
obč. zák. znamená, že právo účastníka smlouvy na plnění je podmíněno jeho
povinností plnit druhému účastníkovi. V rozsudku ze dne 15. září 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007, Nejvyšší soud dodal, že právo jedné smluvní strany na vydání
poskytnutého plnění je podmíněno její povinností vrátit druhé smluvní straně
to, co podle smlouvy od ní přijala. Ze zákona tak vzniká synallagmatický
závazek, v němž je povinnost obou stran k plnění na sebe vzájemně vázána. Platí
zde zásada vyjádřená v § 560 obč. zák., tj. že splnění závazku se může domáhat
jen ten, kdo sám již splnil (předmět bezdůvodného obohacení vrátil), popřípadě
je připraven svůj závazek vůči druhému splnit, a zároveň s uplatněním svého
práva vrací nebo nabízí vrácení toho, co přijal. Byla-li obě plnění, která si
účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá nebo jde-li o plnění, za
něž musí být poskytnuta náhrada v penězích (§ 458 odst.
1 obč. zák.), pak se
specifická povaha § 457 obč. zák. projevuje tím, že v soudním řízení o žalobě o
vrácení plnění z neplatné smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité
plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo
peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém
postupu soud provede vzájemné zúčtování obou bezdůvodných obohacení; projev
směřující k započtení se nevyžaduje (srovnej Zprávu občanskoprávního kolegia
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, Cpj 34/74, o zhodnocení stavu
rozhodování soudů ČSR ve věcech neoprávněného majetkového prospěchu,
uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 26/1975, a např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 28/2006). V
rozsudku ze dne 18. února 2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008, Nejvyšší soud dodal,
že ustanovení § 642 odst. 1 obč. zák. se pro posouzení výše bezdůvodného
obohacení v případě odstoupení od smlouvy podle § 642 odst. 2 obč. zák. neuplatní, neboť jde o zvláštní ustanovení upravující vypořádání stran smlouvy
o dílo v případě, kdy objednatel od smlouvy odstoupil bez udání důvodu, tj. i v
případě, kdy zhotovitel plnil řádně a včas; tehdy je namístě poskytnout ochranu
zájmu zhotovitele, který zrušení smlouvy nezpůsobil, a má proto právo na
zaplacení poměrné části ceny díla, která připadá na práce již vykonané, nemůže-
li jejich výsledek použít jinak, jakož i právo na zaplacení účelně vynaložených
nákladů. Odstupuje-li však objednatel od smlouvy podle § 642 odst. 2 obč. zák.,
tedy pro neplnění smluvních povinností zhotovitelem, jde o kvalitativně
nesouměřitelnou situaci, a proto nelze zhotoviteli přiznat plnění, které
představuje poměrnou část ceny díla, a to s tím důsledkem, že pro vypořádání
stran je třeba použít obecných ustanovení § 457 a § 458 obč. zák. (dále srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 33 Odo 1615/2006,
který obstál i v ústavní rovině, neboť proti němu podanou ústavní stížnost
Ústavní soud usnesením ze dne 28. května 2009, sp. zn. III. ÚS 1022/09, odmítl). Dovolatel se mýlí, má-li za to, že odvolací soud zpochybnil synallagmatický
charakter závazku mezi účastníky řízení po odstoupení od smlouvy. Ten pouze
dovodil, že žalovaný přes poučení, kterého se mu ze strany odvolacího soudu
dostalo u jednání dne 24. 2. 2014, nepřednesl tvrzení (ani k němu nenabídl
žádné důkazy) o rozsahu plnění, které podle smlouvy poskytl žalobcům, a tedy
není, co by bylo možno vzájemně započítat na plnění poskytnuté podle smlouvy
žalobcům. Podle odůvodnění napadeného rozsudku pro odlišnost názoru soudu
prvního stupně na synallagmatický charakter závazku se žalovanému nedostalo
nezbytného poučení. „Pokud žalovaný sám u soudu neuplatnil nárok podle § 642
odst. 1 obč. zák., měl možnost tento nárok uplatnit jako zápočet proti nároku
žalobců ve výši 270.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Vzhledem k tomu,
že žalovaný skutková tvrzení nedoplnil a svůj nárok nespecifikoval, považoval
odvolací soud žalobu za důvodnou“.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2015
JUDr. Václav Duda
předseda senátu