USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky
– Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v
Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště
České Budějovice, Prokišova 5, proti žalované PRVNÍ ČESKÉ STAVEBNÍ A OBCHODNÍ,
a.s.,
IČ 256 40 054, se sídlem v Praze 5, Plzeňská 1270/97, zastoupené Mgr. Jiřím
Zájedou, advokátem se sídlem v Blatné, Zahradnická 38, o 530.522 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 344/2009,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu
2018, č. j. 20 Co 289/2018-837, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení na straně účastníků i státu (výroky III. a
IV.). Žalobkyně požadovala z titulu bezdůvodného obohacení [§ 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)] náhradu za užívání jí vlastněných
pozemků žalovanou v letech 2006 až 2014. Soud zjistil, že žalovaná sporné
nemovitosti skutečně užívá, neboť je vlastníkem staveb, které se na nich
nacházejí a tvoří rekreační areál. Poměry předchozích vlastníků dotčených
objektů nepokládal soud z hlediska předmětného sporu za podstatné, podotkl
však, že hospodářská smlouva z května 1987 uzavřená s právním předchůdcem
žalované jí titul k užívání pozemků nezakládá. Bezdůvodné obohacení poměřoval
částkou obvyklého nájemného zjištěnou na základě znaleckých posudků. Žalovaná
se bránila mimo jiné kompenzací pohledávky na úhradu nákladů vynaložených na
udržovací a opravné práce na pozemcích žalobkyně; k výzvě soudu dle § 118a
odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), pak upřesnila, že započítává pohledávku na úhradu nákladů na sečení
trávníku (jež byly žalovanou blíže specifikovány). Soud však uvedl, že pouhou
údržbou pozemků nemohlo dojít ke zvýšení jejich hodnoty a že nárok žalované na
náhradu není dán ani podle § 458 odst. 3 obč. zák., jednak proto, že toto právo
obohaceného vzniká až při vydání předmětu obohacení, k němuž dosud nedošlo, a
jednak proto, že mezi nutné náklady ve smyslu citovaného ustanovení nelze řadit
náklady na údržbu trávníku, kterou žalovaná provádí bez souhlasu vlastníka v
zájmu své vlastní podnikatelské činnosti. Kompenzační námitka žalované tudíž
nepřivodila ani částečný zánik pohledávky uplatněné žalobou. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 11. 2018, č. j. 20 Co 289/2018-837,
odvolání žalované odmítl pro nedostatek subjektivní legitimace v rozsahu, v
němž směřovalo proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně (výrok
I.), dále zmíněné rozhodnutí ve vyhovujícím výroku o věci samé k odvolání
žalované potvrdil (výrok II.), v zamítavém výroku je potvrdil ohledně částky
56.495 Kč s příslušenstvím, v kterémžto rozsahu je zpochybnila žalobkyně (výrok
III.), ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky prvoinstanční rozsudek
změnil (výrok IV.), stran výroku o nákladech státu jej potvrdil (výrok V.) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok VI.). Odvolací soud se plně
ztotožnil se skutkovými i právními úvahami soudu prvního stupně. Žalovanou
rozporovaný rozsah užívání pozemků je zřejmý ze znaleckého posudku
vypracovaného na základě místního šetření znaleckého ústavu a zahrnuje nejen
pozemky přímo zastavěné či užívané jako sportoviště, ale také pozemky
zajišťující zásobování areálu vodou a další obslužné činnosti. V tomto směru
není rozhodné, zda sporné pozemky jsou či nejsou ohraničeny. Závěry znalců, na
jejichž základě obvodní soud provedl kvantifikaci bezdůvodného obohacení,
shledal odvolací soud objektivními a podloženými.
Soud prvního stupně se
správně vypořádal i s kompenzační námitkou žalované a na jeho argumentaci lze
plně odkázat: žalovaná k zápočtu uplatnila pouze náklady na běžnou údržbu
pozemků, kterou provádí ve prospěch svých aktivit, a navíc je pravdou, že se §
458 odst. 3 obč. zák. uplatní až při vydání předmětu bezdůvodného obohacení, k
němuž v kontextu projednávaného sporu dosud nedošlo. Odvoláními napadený
rozsudek proto odvolací soud co do věci samé potvrdil coby správný. Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalovaná dovoláním, a to v jeho výroku
II. [ovšem s tím, že kritizuje rovněž způsob, jakým městský soud rozhodl o
náhradě nákladů řízení, konkrétně to, že přistoupil k aplikaci § 142 odst. 3 o. s. ř., přestože žalobkyně měla již před začátkem řízení k dispozici znalecký
posudek, který stanovoval obvyklé nájemné ve výrazně nižší částce, než na jaké
žalobkyně trvala v průběhu řízení]. Dovolatelka předně uvádí, že ve světle
judikatury Nejvyššího soudu (rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1942/2013) měla být její
kompenzační námitka posouzena jako důvodná, jelikož vynaložené náklady byly
nutné k údržbě pozemků v řádném stavu. Za nesprávný pokládá rovněž závěr soudů
nižších stupňů, dle něhož nemůže uplatnit nárok ve smyslu § 458 odst. 3 obč. zák., pakliže dosud nedošlo k vrácení předmětných pozemků žalobkyni. V
aktuálním řízení je posuzováno bezdůvodné obohacení za konkrétní uzavřené
období; při jeho vydání je tedy nutno vypořádat rovněž náklady, které byly v
řešeném časovém úseku na dotčené nemovitosti vynaloženy. Soudy nižších stupňů
pochybily též při hodnocení investic žalované do předmětných pozemků, k nimž
nikterak nepřihlédly, přestože žalovaná tvrdila, že svou činností přivodila
zvýšení ceny posuzovaných pozemků (soudy jí navíc v tomto směru neposkytly
poučení o riziku neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního). Dovolatelka dále kritizuje úsudek odvolacího soudu ohledně rozsahu užívání
pozemků z její strany. V souladu s ustálenou judikaturou (rozhodnutím sp. zn. 25 Cdo 845/99) může být bezdůvodné obohacení požadováno jen v míře odpovídající
skutečnému využití nemovitostí. Tvrdit a prokazovat rozsah užívání jejího
majetku měla přitom žalobkyně, která ovšem tuto svou povinnost nesplnila a
poukazovala toliko na charakter rekreačního areálu jako funkčního celku. Předmětné pozemky přitom nejsou nijak oploceny a nemají jasné hranice, přičemž
dovolatelka je neužívá v žalobkyní tvrzeném rozsahu. Výtkám podrobuje žalovaná
též názor soudů nižších stupňů, dle něhož na ni nepřešla práva a povinnosti z
hospodářské smlouvy uzavřené v roce 1987. Domnívá se, že právo užívání pozemků
nabyla spolu s vlastnictvím staveb, jež se na nich nacházejí. Žalobkyně ostatně
po roce 2006 žalovanou nikdy nevyzvala k vyklizení sporných pozemků, což
naznačuje, že dříve nastolené poměry respektovala. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje rozhodnutí odvolacího soudu i soudu
prvního stupně zrušit a věc vrátit obvodnímu soudu k dalšímu řízení, případně
napadený rozsudek změnit tak, že bude žaloba v plném rozsahu zamítnuta.
K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež rozporovala dovolací argumentaci
žalované a zejména zdůrazňovala, že sekáním trávníků na dotčených pozemcích k
žádnému rozmnožení jejího majetku nedošlo. Navrhla proto předmětné dovolání
zamítnout. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu §
241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalované však není přípustné. Argumentace dovolatelky týkající se rozsahu užívání sporných nemovitostí
přípustnost dovolání nezakládá, neboť ve své podstatě směřuje proti skutkovým
zjištěním, na nichž spočívá napadené rozhodnutí. Nejvyšší soud je přitom v
dovolacím řízení skutkovými závěry odvolacího soudu vázán a v souladu s § 241a
odst. 1 o. s. ř. je oprávněn toliko k přezkumu správnosti právního posouzení
věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo
3644/2015, ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3474/2017, a ze dne 4. 9. 2018,
sp. zn. 33 Cdo 5365/2017). Rozsah užívání pozemků žalobkyně žalovanou zjištěný
městským soudem na základě v řízení provedených důkazů tedy nemůže být
dovolatelkou účinně rozporován. Ze žalovanou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, vyplývá, že pokud by žalovaná měla pozemky žalobkyně pod
společným oplocením, bylo by na ni nahlíženo jako na uživatelku všech těchto
pozemků bez ohledu na to, jak intenzivně a v jakém rozsahu by je skutečně
užívala (srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 651/2017, a usnesení téhož soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo
4599/2017). Jelikož taková situace v řešeném sporu zjištěna nebyla, bylo
zapotřebí zkoumat faktický rozsah využití nemovitostí žalobkyně žalovanou. Právě to však soudy nižších stupňů učinily, a jak již bylo řečeno, skutkové
závěry, k nimž v tomto směru dospěly, Nejvyšší soud přezkoumávat nesmí.
Lze
ovšem doplnit, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu se umístěním
nemovitých staveb na pozemcích vždy obohacuje jejich vlastník, který je rovněž
zásadně pokládán za uživatele pozemků, jež nejsou bezprostředně zastavěny, ale
s dotčenými stavbami tvoří jeden funkční celek (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4640/2016, ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5808/2017, či ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018). I s těmito
judikatorními závěry je napadený rozsudek konformní, přičemž revize konkrétních
úvah týkajících se intenzity funkční vazby sporných pozemků ke stavbám ve
vlastnictví žalované Nejvyššímu soudu pro jejich skutkovou povahu nepřísluší
(srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo
1910/2017, nebo usnesení téhož soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo
1707/2018, a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 60/2019). Pokud jde o dovolatelkou rovněž kritizovaný úsudek, dle něhož na ni nepřešlo
právo užívat pozemky žalobkyně vyplývající z hospodářské smlouvy uzavřené roku
1987, připomíná Nejvyšší soud, že v souladu s jeho konstantní rozhodovací praxí
bylo právo trvalého užívání národního majetku ve smyslu § 70 zákona č. 109/1964
Sb., hospodářského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, svázáno s osobou,
které bylo založeno, a nepřecházelo na její právní nástupce ani sukcesí
singulární, ani sukcesí univerzální (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 633/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 4. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2949/2013, ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo
5001/2015, a ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5756/2017). Žalovaná se tudíž
při nabytí vlastnického práva k objektům tvořícím předmětný areál nemohla stát
nositelkou práva trvalého užívání k pozemkům žalobkyně, a závěr odvolacího
soudu o absenci právního důvodu pro nabytí sporného majetkového prospěchu
dovolatelkou se z tohoto hlediska rovněž jeví souladným s judikaturou
dovolacího soudu. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka nesprávné aplikace § 458 odst. 3
obč. zák. Soudům nižších stupňů je třeba přisvědčit, že vznik práva ve smyslu
tohoto ustanovení je vázán na vydání předmětu bezdůvodného obohacení, na nějž
byly sporné náklady vynaloženy (Eliáš, K., Lavický, P. In: Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. § 1–487. Praha: Linde,
2008. s. 1109). Ani dovolatelka přitom nikterak nezpochybňuje závěr, že k
ukončení užívání předmětných pozemků a jejich vrácení vlastnici dosud nedošlo. Namítá-li žalovaná, že byla odvolacím soudem zavázána k vydání majetkového
prospěchu ve výši požadované částky, musí dovolací soud upozornit, že je
zapotřebí odlišovat bezdůvodné obohacení představované samotnými věcmi (při
jejichž vrácení by mohl vzejít nárok na náhradu nutných nákladů na tento
předmět bezdůvodného obohacení dle § 458 odst. 3 obč. zák.) a bezdůvodné
obohacení vznikající výkonem užívacího práva (jež bylo řešeno v nynější kauze).
Skutečnost, že žalovaná plní svou povinnost vydat prospěch získaný uzurpací
práva užívat věc, neznamená, že současně dostála povinnosti vrátit samy užívané
věci, a že tak mohla požadovat náhradu nákladů, které na tyto věci (nikoli na
vykonávané užívací právo) vynaložila ve smyslu § 458 odst. 3 obč. zák. Žádný rozpor s ustálenou judikaturou dovolacího soudu konečně nevyplývá ani ze
způsobu, jakým soudy nižších stupňů vyřešily otázku vzniku bezdůvodného
obohacení vynaložením investic na sporné pozemky (k odlišení nároku na vydání
náhrady za takto vzniklý majetkový prospěch od práva zakládajícího se na § 458
odst. 3 obč. zák. srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010,
sp. zn. 28 Cdo 329/2010, ze dne 14. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 223/2012, a ze dne
13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1942/2013). Judikatura dovozuje, že bezdůvodné
obohacení může vzniknout mimo jiné zhodnocením cizí věci investicí bez právního
důvodu. Rozsah takto nastalého majetkového prospěchu se poměřuje rozdílem mezi
tržním oceněním dotčeného statku před uskutečněním investice a po něm (viz
namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2011,
a jeho rozsudek ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1253/2018; odlišný přístup
při vynaložení prostředků na cizí věc nikoli bez právního důvodu, nýbrž na
základě neplatné či zrušené smlouvy viz např. v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1448/2015, ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo
3521/2017, a ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 251/2018). V řešené věci žalovaná nejprve uplatnila neurčitou námitku zhodnocení sporných
pozemků provedením udržovacích a opravných prácí, následně však k výzvě soudu
učiněné dle § 118a o. s. ř. v písemném vyjádření na č. l. 230 a 231 svou
námitku upřesnila tak, že započítává náklady vynaložené na údržbu trávníků. Je
proto nutné vycházet z toho, že jediná konkretizovaná pohledávka, kterou
žalovaná uplatnila k zápočtu, se týká právě údržby trávníků v předmětném areálu
(nikoli případných dalších úprav sporných nemovitostí). Není pak důvod vytýkat
soudům nižších stupňů jakékoli pochybení v jejich právních úvahách,
dovodily-li, že tento typ údržby povrchu pozemků nepřivodil vznik obohacení na
straně žalobkyně, neboť dlouhodobě nezvýšil hodnotu jejího majetku a byl
prováděn ve vlastním zájmu žalované (případný prospěch žalobkyně byl toliko
nežádaným vedlejším důsledkem udržování areálu žalované v provozuschopném
stavu; k tomu přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4897/2014). Námitka nedostatku poučení o neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního
směřuje vůči tvrzené vadě řízení, k níž dovolací soud přihlíží v případě
přípustného dovolání (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), která ovšem sama
přípustnost dovolání nezakládá (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3935/2016, ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo
3872/2018, a ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 181/2019). Zpochybnila-li dovolatelka argumentačně též rozhodnutí odvolacího soudu o
náhradě nákladů řízení, je zapotřebí uvést, že podle § 238 odst.
1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části
týkající se výroků o nákladech řízení. Z předeslaných důvodů Nejvyšší soud předmětné dovolání odmítl pro nepřípustnost
(§ 243c odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. Procesně úspěšné žalobkyni, jež nebyla v řízení zastoupena zástupcem
ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř., náleží podle § 151 odst. 3 o. s. ř. požadovaná náhrada v paušální výši 300 Kč (v souladu s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě
nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle
§ 89a exekučního řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.