28 Cdo 223/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní
věci žalobce R. V., bytem v P., zastoupený Mgr. Jiřím Švehlou, advokátem se
sídlem v Praze 4, Zelený Pruh 1560/99, PSČ 140 02, proti žalovaným 1) Správa
železniční dopravní cesty, státní organizaci, IČ 70994234, se sídlem v Praze 1,
Dlážděna 1003/7, adresa pro doručování: Správa železniční dopravní cesty Praha,
Praha 5, Nádražní 3113, a 2) České dráhy, a. s., IČ: 70994234, se sídlem v
Praze 1, Nábřeží L. Svobody 1222, o náhradu škody ve výši 448.212,30,- Kč s
příslušenstvím a vydání bezdůvodného obohacení ve výši 5.248.800,- Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 235/2000, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2011, č. j. 58 Co 261/2011-638,
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2011, č. j. 58 Co
261/2011-638, se zrušuje ve výroku II., pokud jím byl potvrzen výrok VI.
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 10. 2010, č. j. 21 C
235/2000-609, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 25. 1. 2011, č. j.
21 C 235/2000-620, v části, kterou byla žaloba ve vztahu k žalované 2) ohledně
úroku z prodlení ve výši 10 % z částky 380.136,30 Kč za období od 5. 10. 1999
do 10. 8. 2006 zamítnuta, a dále pokud jím byly potvrzeny výroky VIII., IX. a
XII. téhož rozsudku, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi
žalobcem a žalovanou 2), a v závislém výroku III., pokud jím bylo rozhodnuto o
nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2).
II. Ve zbytku se dovolání žalobce odmítá.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) nemá žádný z těchto
účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou podanou dne 5. 10. 1999 domáhal původně vůči společnosti
České dráhy, s. o., zaplacení částky ve výši 484.212,30 Kč s příslušenstvím z
titulu náhrady škody (nároky A) a po rozšíření žaloby dne 21. 6. 2006 rovněž
částky ve výši 5.248.800,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení
(nárok B). V odůvodnění své žaloby uvedl, že se na základě rozhodnutí o schválení výměny
bytů ze dne 14. 9. 1988, č. j. 10/3-2975/88 a dohody o užívání bytu ze dne 3. 11. 1988 stal nájemcem služebního bytu v rodinném dvojdomku, situovaném na
pozemku, kat. území M., na adrese P. (dále jen „předmětný dům“). Při převzetí
předmětného domu dne 14. 2. 1989 upozornil tehdejšího správce Drahstav Praha -
ČSD na cca 30 závad. Některé z těchto závad Drahstav Praha ČSD odstranil, když
zbylé drobnější opravy si žalobce provedl sám za materiálního přispění
Drahstavu Praha ČSD. Přesto se v průběhu užívání předmětného domu postupně opět
vyskytly na předmětném domě závady, které Drahstav Praha ČSD jako správce a
později ani žalované jako právní nástupkyně přes opakované výzvy žalobce
neodstranily. Žalobce proto provedl opravy předmětného domu sám, přestože tak
jako pronajímatel měla učinit žalovaná. Jednalo se o výměny a opravy
elektroinstalace, vchodových dveří včetně zárubní, střešní krytiny, rozvodů
vody a plynu, venkovních oken a venkovních omítek v celkové částce 380.136,30
(nárok Ab). Vedle toho žalobce uvedl, že v letech 1998 a 1999 provedla žalovaná na
předmětném domě stavební činnost spočívající ve stažení domu táhly z důvodu
zajištění lepší statiky objektu a dalších zajišťovacích pracích, V důsledku
této činností došlo k poškození zařízení bytu a věcí ve vlastnictví žalobce. Při další etapě stavební činnosti žalované v bytě žalobce v září 2003 a v roce
2005 došlo rovněž ke škodě na zařízení bytu a věcech ve vlastnictví žalobce. Jednalo se o poničené tapety, zničenou igelitovou fólii, zničený datlovník (P. P.), spotřebovaná elektrická energie, nákup elektromateriálu, malba v bytě,
oprava omítek a výměna lepenek na přístavbě, zničený koberec, poškozené parkety
a plovoucí podlaha a úklid po zednících, to vše v celkové výši 104.076,- Kč
(nárok Aa). Žalobce rovněž dne 21. 6. 2006 rozšířil žalobu poté, co došlo k soudnímu
přivolení k výpovědi z nájmu služebního bytu situovaného v předmětném domě z
důvodu invalidity žalobce, která znemožňovala, aby žalobce nadále pracoval jako
zaměstnanec žalované. V odůvodnění uvedl, že ze strany žalované byl v průběhu
dvacetiletého užívání předmětného domu neformálně ujišťován, že předmětný dům
se stane součástí rozsáhlé privatizace. Přestože měl žalobce opakovaně zájem o
odkoupení předmětného domu a splnil i podmínky stanovené v zásadách pro
privatizaci bytového fondu přijaté Správní radou českých drah na zasedání dne
5. 1. 1996, vlastníkem se nikdy nestal. V této souvislosti doplnil, že některé
opravy a úpravy předmětného domu projednával ústně se žalovanou, přičemž
žalovaná vždy v takových případech sdělila, že práce prováděl prakticky na
majetku, který připadne do jeho vlastnictví. Kromě oprav vypočtených pod
nárokem Ab (tj.
výměny a opravy elektroinstalace, vchodových dveří, střešní
krytiny, rozvodů vody a plynu, venkovních oken a venkovních omítek) se jednalo
i o přístavek garáže a přístřešků nad vstupem do domu a do zahrady. Celkové
zhodnocení nemovitosti pak žalobce vyčíslil částkou 5.248.800,- Kč (nárok B). Ke dni 31. 12. 2002 došlo k zániku původní žalované České dráhy, s. o. Podle
ustanovení § 20 odst. 2 zákona č. 77/2002 Sb. přešly závazky Českých drah, s. o. na žalovanou 1). Z uvedeného důvodu vstoupila žalovaná 1) do řízení ve
vztahu k uplatněnému nároku na náhradu škody (nárok A). Současně došlo i k
přechodu vlastnictví k předmětnému domu z České dráhy, s. o., na nástupnickou
společnost České dráhy, a. s. Z uvedeného důvodu k návrhu žalobce soud prvního
stupně usnesením ze dne 9. 8. 2006, č. j. 21 C 235/2000-274, připustil, aby do
řízení vstoupila žalovaná 2) ve vztahu k nároku na vydání bezdůvodného
obohacení vzniklého zhodnocením předmětného domu (nárok B). Žalovaná 1) namítala nedostatek pasivní věcné legitimace. Žalovaná 2) ve svém vyjádření uvedla, že opravy a úpravy předmětného domu
žalobce prováděl bez jejího souhlasu a vědomí. Namítla, že si je žalobce
prováděl sám, ačkoliv se nejednalo o opravy nutné, ale o opravy, které byly
motivovány pouze estetickým cítěním žalobce. Za tyto činnosti pak žalobce
požadoval úhradu nákladů zpětně. Žalovaná 2) dále uvedla, že opravy a úpravy
předmětný dům často spíše znehodnotily. V této souvislosti poukazovala na
skutečnost, že žalobce stavební práce prováděl bez příslušných stavebních
povolení (a např. v případě přístavků garáže a přístřešků nad vstupem do domu a
do zahrady se tudíž jedná o nepovolené „černé stavby“). Žalovaná rovněž
upozornila, že při výměně střešní krytiny žalobce nerespektoval odborná
doporučení a střešní krov namísto lehčích krytin nevhodně osadil střechou B.,
čímž krov přetížil. Z uvedeného důvodu měla za to, že došlo ke znehodnocení
předmětného domu, a proto se na úkor žalobce nemohla obohatit. Soud prvního stupně
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 10. 2010, č. j. 21 C 235/2000-609, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 1. 2011,
č. j. 21 C 235/2000-620, výrokem I. uložil žalované 1) platební povinnost
ohledně částky 62.535,- Kč s příslušenstvím, výrokem II. zamítl žalobu ohledně
úroku z prodlení do 21. 3. 2001 z částky 40.535,- Kč a do 10. 8. 2006 z částky
22.000,- Kč, výrokem III. žalobu ve vztahu k žalované 1) ohledně částky
5.672.477,30 Kč s příslušenstvím zamítl, výrokem IV. uložil žalované 2)
platební povinnost ohledně částky 1.565.000,- Kč s příslušenstvím, výrokem V. žalobu ve vztahu k žalované 2) ohledně úroku z prodlení zamítl, výrokem VI. žalobu ve vztahu k žalované 2) ohledně částky 4.170.012,30 Kč zamítl, výroky
VII., VIII., IX., X., XI. a XII. rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí dospěl soud prvního stupně ve vztahu k nároku na
náhradu škody způsobené stavební činností (nárok Aa) k závěru, že žalovaná 1)
odpovídá žalobci za škodu vzniklou v důsledku stavební činnosti probíhající
nejprve v letech 1998 a 1999 při zajišťování předmětného domu táhly, dále v
září 2003 při rekonstrukci elektrického vedení a konečně v roce 2005, kdy v
důsledku stavebních prací probíhajících v druhé polovině dvojdomku došlo k
poškození osvětlení a zrcadla v koupelně žalobce. Soud prvního stupně následně
určil výši škody na základě znaleckého posudku v částce 62.894,- Kč. Soud
prvního stupně dále dospěl s odkazem na citovaný § 20 odst. 2 zákona č. 77/2002
Sb. k závěru, že pasivně věcně legitimovanou je ve vztahu k nároku Aa pouze
žalovaná 1), a proto žalobu ohledně nároku Aa vůči žalované 2) zamítl. Pokud jde o příslušenství pohledávky, dospěl soud prvního stupně k závěru, že
žalovaná 1) je povinna zaplatit úrok z prodlení z částky 40.535,- Kč ode dne
22. 3. 2001, a z částky 22.000,- Kč až ode dne 11. 8. 2006, tedy třetího dne
(správně druhého dne) po doručení žaloby jako kvalifikované výzvy k plnění. Ve vztahu k nároku na zaplacení částky 380.136,30 Kč představující náhradu
nákladů vynaložených žalobcem na opravy bytu (nárok Ab), soud prvního stupně
dospěl k závěru, že žalobce v řízení neprokázal, že by jím prováděné opravy
předmětného domu měly charakter nutných oprav, které žalovaná 2) jako vlastník
domu odmítla provést, a že v důsledku jejich neprovedení by žalobce nemohl
předmětný byt užívat. Soud prvního stupně naopak uvedl, že provedenými úpravami
žalobce předmětný dům, jehož nebyl vlastníkem, zhodnotil, a proto je třeba
tento nárok podřadit pod žalobcem uplatněný nárok na vydání bezdůvodného
obohacení (nárok B). V tomto směru soud prvního stupně uzavřel, že nárok B je
třeba zamítnout ve vztahu k žalované 1) z důvodu nesplnění předpokladů
odpovědnosti za škodu a ve vztahu k žalované 2) z důvodu nedostatku pasivní
věcné legitimace jmenované. Soud prvního stupně se dále zabýval nárokem na zhodnocení nemovitosti (nárok
B). V odůvodnění svého rozhodnutí posoudil vlastnické vztahy k předmětnému domu
a přilehlým pozemkům tak, že za vlastníka předmětného domu a pozemku, na němž
se dům nachází, označil žalovanou 2), zatímco za vlastníka pozemku
představující přilehlou zahradu, označil Pozemkový fond České republiky. Soud
prvního stupně zjistil, že žalobce po dobu užívání služebního bytu v předmětném
domku provedl na svůj náklad opravy a úpravy, čímž došlo k jeho zhodnocení ve
prospěch žalované 2). Za účelem zjištění rozsahu zhodnocení předmětného domu
ustanovil soud znalecký ústav PROFI-TEN a. s., poté co žalobce i žalovaná
souhlasili s tím, aby znalecký posudek byl zpracován metodicky tak, že se
zhodnocení domu vypočítá z rozdílu hodnoty a stavu domu v roce 1989 a hodnoty a
stavu domu k 29. 7. 2004, přičemž hodnota domu se určí podle oceňovací vyhlášky
Ministerstva financí.
Ze znaleckého posudku vyplynulo, že zhodnocení domu
investicemi vloženými žalobcem za období od počátku jeho užívání žalobcem do
29. 7. 2004 činí 1.565.000,- Kč. Soud prvního stupně dále uvedl, že žalobce
namítal nesprávnost ústavem vypracovaného znaleckého posudku, a proto byl
soudem ustanoven znalec Ing. Vítězslav Urbanec, který zhodnocení domu ocenil na
částku 4.865.618,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že znalecký posudek
vypracovaný ústavem PROFI-TEN a. s. je přesvědčivější, a proto z něj při určení
rozsahu bezdůvodného obohacení vyšel, neboť znalecký posudek Ing. Vítězslava
Urbance vycházel pouze z tvrzení a podkladů dodaných žalobcem a nikoli z
dokladů, které byly založeny jako důkazy do soudního spisu. V této souvislosti
soud prvního stupně nezohlednil vybudování staveb a úprav na pozemku
představující přilehlou zahradu (konkrétně se jednalo o zbudování a úpravy
plotu, chodníku, rozvaděče elektrického proudu, zahradních porostů, a provedení
terénních úprav) vzhledem k tomu, že tento pozemek není ve vlastnictví žádné ze
žalovaných. Následně uzavřel, že žalované nejsou ve vztahu k případnému
obohacení pasivně věcně legitimovány. Na základě předeslaných závěrů soud
prvního stupně vyčíslil zhodnocení nemovitosti a tedy i rozsah bezdůvodného
obohacení na částku 1.565.000,- Kč. Dále soud prvního stupně dospěl k závěru,
že pasivně legitimovanou v případě zhodnocení předmětného domu je pouze
žalovaná 2) jako jeho vlastník, takže z důvodu nedostatku pasivní věcné
legitimace zamítl ohledně nároku B žalobu vůči žalované 1). Pokud se pak jedná o příslušenství z této částky, dospěl soud prvního stupně
obdobně jako v případě nároku z náhrady škody k závěru, že úrok z prodlení lze
přiznat až ode dne 11. 8. 2006 jako třetího dne (správně druhého dne) po
doručení rozšířené žaloby žalované 2) u jednání dne 9. 8. 2006, neboť až tohoto
dne se žalovaná 2) ocitla v prodlení s plněním uvedeného závazku z bezdůvodného
obohacení. Odvolací soud
K odvolání žalobce a žalované 1) Městský soud v Praze jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 5. 10. 2011, č. j. 58 Co 261/2011 – 638, ve výroku I. odmítl
odvolání žalobce směřující do výroku I. a IV. rozsudku soudu prvního stupně,
výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 22.000,- Kč
s příslušenstvím a ve výrocích II., III., V. až XII. potvrdil a výrokem III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí vyšel
odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a rovněž se ztotožnil
i s jeho právním posouzením, na něž ve stručnosti odkázal. Odvolací soud přitom
odmítl námitky žalobce týkající se procesních pochybení soudu prvního stupně,
když dospěl k závěru, že soud prvního stupně se vypořádal s celým předmětem
řízení. Dále odmítl i námitku žalobce směřující do okruhu žalovaných subjektů,
a v této souvislosti uvedl, že okruh žalovaných vymezil sám žalobce nejen v
žalobě, ale i v průběhu řízení – naposledy při jednání dne 15. 12. 2010, kdy
žaloval obě žalované jako nerozlučné společníky.
Odvolací soud následně odmítl
i námitky žalobce týkající se pochybení při posuzování rozsahu bezdůvodného
obohacení. Uvedl, že soud prvního stupně jasným způsobem vyložil, z jakých
důvodů nebylo možné pod rozsah bezdůvodného obohacení vztáhnout některé
žalobcem tvrzené stavební činnosti (zejména úpravy provedené na pozemku
představující přilehlou zahradu) a také proč nebylo možné vycházet ze
znaleckého posudku Ing. Vítězslava Urbance. Odvolací soud se rovněž ztotožnil
se závěrem soudu prvního stupně, že v případě oprav a úprav předmětného domu se
nejednalo o nutné opravy ve smyslu § 692 odst. 2 obč. zák., ale o investice do
cizí nemovitosti, jež je třeba posuzovat v mezích nároku z bezdůvodného
obohacení (§ 458 odst. 1 obč. zák.). Odvolací soud rovněž výslovně odmítl
námitku žalobce, že se soud prvního stupně nevypořádal se znaleckým posudkem
Ing. Jungera, když konstatoval, že takový důkaz nebyl v řízení před soudem
prvního stupně předložen, a pokud tak žalobce činil až v odvolacím řízení,
jednalo se o nepřípustnou novotu. Důvodnou konečně odvolací soud neshledal ani
námitku žalobce týkající se nesprávného určení okamžiku prodlení žalovaných,
když se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že splatnost uvedených
pohledávek vznikla až v souvislosti s doručením žaloby ve smyslu § 563 obč. zák. Odvolací soud v závěru připustil, že se soud prvního stupně dopustil
chyby, když namísto celkové žalované částky 5.733.012,30 Kč rozhodl o celkové
částce 5.735.012,30 Kč, dospěl však k závěru, že pokud nebylo přisouzeno více,
než bylo žalobou požadováno (a nepřesnost se tedy týká toliko částky 2.000,- Kč
v rámci zamítavé části rozsudku) nejedná se o porušení § 153 odst. 2 o. s. ř. a
toto drobné pochybení nemá vliv na věcnou správnost rozsudku soudu prvního
stupně. B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť
napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací
důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. Konkrétně namítl, že:
a) soud prvního stupně žalobci nepřiznal úhradu nákladů vynaložených za
pronajímatele v částce 380.136,30,- Kč, o které se žalovaná prokazatelně
bezdůvodně obohatila,
b) soud prvního stupně nepřiznal úhradu úroku z prodlení z částky
představující náhradu škody ode dne skutečného vzniku škody, ale až dnem 11. 8.
2006, tedy údajným doručením žaloby žalované, kdy vlastní žalobu žalobce
podával dnem 15. 10. 1999.
c) rozsah bezdůvodného obohacení byl určen na základě odhadu vložených
investic v ceně úřední, přestože podle judikatury Nejvyššího soudu (např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 1754/2006, nebo
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 32 Cdo 359/2008) se má
vycházet z ceny tržní,
d) znalecký ústav PROFI-TEN podhodnotil nemovitost o bezmála 100 m3 a
soud prvního stupně tento závěr znaleckého ústavu převzal, aniž uvážil
zastřešení přístavby předmětného domu; znalecký posudek dále obsahuje nepřesné
údaje, když např. z přiložené fotodokumentace vyplývá, že výška zastřešení
hlavní stavby (předmětného domu) a vedlejších staveb žalobce by měla být
stejná, avšak posudek stanoví údaje zcela odlišné; znalecký ústav rovněž přes
výzvu nedoložil, jak dospěl ke svým výpočtům, zejména pokud se jedná o
koeficient představující opotřebení staveb,
e) soudy nižších stupňů vycházely při určení rozsahu bezdůvodného
obohacení ze znaleckého posudku ústavu PROFI-TEN, přestože měly k dispozici
znalecké posudky znalců Urbance a Maťáka a přestože v řízení bylo prokázáno, že
znalecký posudek ústavu PROFI-TEN byl hrubě zkreslený, nepravdivý a neúplný,
f) rozhodnutí soudů nižších stupňů vyvlastňují majetek žalobce
(rozestavěné a nezkolaudované stavby na cizích pozemcích) ve prospěch
žalovaných; navíc tyto stavby vyvlastňuje v ceně úřední, a nadto jsou jako
samostatné vedlejší stavby oceněny za cenu podstatně nižší, než stavba hlavní
(předmětný dům),
g) do bezdůvodného obohacení na straně žalované soud prvního stupně
nezapočetl zhodnocení nemovitosti instalací nových přípojek plynu, elektřiny a
odpadních vod.
Žalované se k podanému dovolání nevyjádřily.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o. s.
ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Žalobce prostřednictvím podaného dovolání výslovně napadl výroky I. a II.
rozsudku odvolacího soudu.
Výrokem I. odvolací soud odmítl odvolání žalobce, které směřovalo proti výroku
I. a IV. rozsudku soudu prvního stupně s odůvodněním, že odvolání žalobce do
těchto výroků směřující je subjektivně nepřípustné, neboť napadenými výroky I.
a IV. bylo žalobě vyhověno. Výrok, kterým odvolací soud odmítá odvolání
žalobce, není výrokem potvrzujícím ani měnícím rozhodnutí ve věci samé podle
ustanovení § 237 o. s. ř. a z toho důvodu není dovolání proti tomuto výroku
podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustným. Přípustnost dovolání žalobce pak v
této části nelze dovodit ani z ustanovení §§ 238 až 239 o. s. ř. Dovolací soud
tak shledal dovolání žalobce v této části nepřípustným a podle ustanovení §
243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
Výrokem II. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do
částky 22.000,- Kč s příslušenstvím a ve výrocích II., III., V. až XII.
potvrdil.
Ohledně částky 22.000,- Kč s příslušenstvím dovolací soud uvádí, že judikatura
Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn.
2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 3/1998, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000,
uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 2, pod č.
C 154) setrvává na závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen
tehdy, vznikla-li mu rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma, která může být
zrušením rozhodnutí odvolacího soudu napravena. Dovolání tudíž může podat jen
účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem
uložena povinnost – tzv. subjektivní přípustnost dovolání (srov. Krčmář, Z. in
Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. § 201-376. 1.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1907-1908; příp. Bureš, J. – Drápal, L.
Dovolání podle občanského soudního řádu. Praha: C. H. Beck, 1994. s. 20-21). Ve
vztahu k výroku II. rozsudku odvolacího soudu, co do části, kterou byl potvrzen
výrok I. rozsudku soudu prvního stupně co do částky 22.000,- Kč s
příslušenstvím, je proto dovolání žalobce subjektivně nepřípustné, neboť je
podáno proti té části rozhodnutí, kterou bylo dovolateli přiznáno právo a která
tudíž vyzněla zcela v jeho prospěch.
Ve vztahu k výroku II. rozsudku odvolacího soudu v části, kterou bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně v nákladových výrocích VII., VIII., IX., X.,
XI. a XII., není dovolání přípustné, neboť napadené nákladové výroky nejsou
rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 237 odst. 1 o. s. ř. (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1133/2005) a přípustnost
dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 238 odst. 1, § 238a odst. 1, ani §
239 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29
Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Rozhodnutí o nákladových výrocích jako výrocích závislých se proto
odvíjí od posouzení správnosti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé (§ 242
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Ve zbylé části výroku II. rozsudku odvolacího soudu (tj. v části, kterou byly
potvrzeny výroky II., III., V. a VI. rozsudku soudu prvního stupně) se
přípustnost dovolání posoudí podle § 237 o. s. ř. Protože odvolací soud
rozsudek soudu prvního stupně v této části potvrdil, může být přípustnost
dovolání založena jen za podmínky upravené v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
tj. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního
právního významu. Ten je podle § 237 odst. 3 o. s. ř. (ve znění zákona č.
7/2009 Sb.) dán „zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.“
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne
21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušeno. Za situace, kdy uvedené
ustanovení je stále součástí právního řádu a navíc bylo rozhodnutí odvolacího
soudu vydáno (resp. dovolání podáno) přede dnem vyhlášení označeného nálezu,
nezbylo Nejvyššímu soudu než přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. posoudit.
Konstantní judikatura Nejvyššího soudu stanovila jako podmínku přípustnosti
dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. předpoklad, že dovolací soud bude
při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel
konkrétně označí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn.
21 Cdo 541/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo
4605/2009, implicitně též nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2003, sp. zn. IV.
ÚS 414/01, SbNÚ 29/23). Pouhé obecné konstatování nesprávnosti rozhodnutí
odvolacího soudu nebo pouhá citace ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. není
řádným uplatněním dovolacího důvodu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
12. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4002/2009, uveřejněné pod č. 91/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2003,
sp. zn. 28 Cdo 930/2003, nebo usnesení nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp.
zn. 29 Odo 1060/2003). Dovolací důvod tak musí být vylíčen, aby nevznikaly
pochybnosti o tom, jaký důvod byl uplatněn. Uplatněný dovolací důvod přitom
soud posuzuje především podle jeho obsahu (srov. Krčmář, Z. in Drápal, L. –
Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201-376. Komentář. 1. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2009. s. 1918). Z uvedeného jinými slovy plyne, že pokud právní
otázka není v dovolání výslovně nebo alespoň obsahově vymezena, nelze žádat po
dovolacím soudu, aby se jím uskutečněný přezkum napadeného rozhodnutí stal
bezbřehou revizí případu, neboť by se ocitla v rozporu s limity přezkumné
činnosti stanovenými v § 242 o. s. ř. a ve svých důsledcích zároveň i v rozporu
s vůdčí procesní zásadou rovnosti účastníků řízení.
Z předeslaných důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalobce
směřující proti části potvrzujícího výroku II. rozsudku odvolacího soudu,
kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně co do částky
představující úrok z prodlení ve výši 2 % p. a. z částky 40.535,- Kč od 22. 3.
2001 do zaplacení, je nutné odmítnout. Žalobce se žalobou domáhal úroku z
prodlení ve výši 10 % p. a. Soud prvního stupně však výrokem I. svého rozsudku
přiznal zákonný úrok z prodlení ve výši 8 % p. a. a ve zbylých 2 % žalobu
výrokem II. zamítl. Žalobce, byť své dovolání výslovně uplatnil i proti tomuto
výroku, závěr soudu prvního stupně o výši úroku z prodlení žádným způsobem
právně nezpochybnil, tj. neuvedl, v čem spatřuje nesprávnost tohoto výroku, což
jinými slovy znamená, že dovolacímu soudu neumožnil po právní stránce tento
výrok přezkoumat. Proto i v této části dovolací soud podané dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z obdobných důvodů dovolací soud musel odmítnout i dovolání žalobce výslovně
směřující proti části výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu, kterou byl
potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně. Co do částky 5.248.800,- Kč
nárokované z titulu zhodnocení předmětného domu s příslušenstvím představujícím
10% úrok z prodlení z částky 380.136,30 Kč od 5. 10. 1999 do zaplacení a
dvojnásobek reposazby zvýšené o 7 % bodů z částky 5.248.800,- Kč ode dne 9. 8.
2006 (tj. rozšíření žaloby) do zaplacení (to vše jako „nárok B“) soud prvního
stupně žalobu vůči žalované 1) zamítl, když dospěl k závěru o nedostatku
pasivní věcné legitimace žalované 1), a dále co do částky 43.541,- Kč
nárokované z titulu náhrady škody s příslušenstvím představujícím 10% úrok z
částky 43.541,- Kč ode dne 5. 10. 1999 do zaplacení (to vše jako „nárok Aa“)
soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že žalovaná 1) není
za vznik škody v této částce (tj. nad rámec přiznané částky 62.894,- Kč)
odpovědná. Žalobce tyto právní závěry soudu prvního stupně, které byly
potvrzeny odvolacím soudem, v rámci svého dovolání nezpochybňuje, a proto byl
dovolací soud nucen v této části podané dovolání podle ustanovení § 243b odst.
5 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
Konečně byl výrokem II. rozsudku odvolacího soudu potvrzen výrok III. soudu
prvního stupně ohledně částky 380.136,30 Kč nárokované z titulu náhrady škody s
příslušenstvím představujícím 10% úrok z prodlení ode dne 5. 10. 1999 do
zaplacení (nárok Ab). Soud prvního stupně ve vztahu k žalované 1) žalobu
zamítl, neboť náklady vynaložené žalobcem na opravy bytu v této výši
nekvalifikoval jako nezbytné opravy dle § 692 odst. 2 obč. zák., ale jako
investice do nemovitosti, které následně zohlednil v rámci posouzení věci z
hlediska bezdůvodného obohacení, přičemž s tímto závěrem se posléze ztotožnil
odvolací soud. I v tomto případě dovolací soud uvádí, že žádná z námitek
uplatněných žalobcem v dovolání proti těmto právním závěrům obsahově
nesměřovala, resp. žalobce neuvedl, že tuto právní kvalifikaci soudu prvního
stupně a následně odvolacího soudu považuje za nesprávnou, a naopak sám v
podaném dovolání konstatoval, že mu soudy nepřiznaly úhradu nákladů
vynaložených za pronajímatele v částce 380.136,30,- Kč, o které se žalovaná
prokazatelně bezdůvodně obohatila (ad a). Proto dovolací soud ani v této části
nemohl vyvodit právní otázku zásadního právního významu, která by založila
přípustnost dovolání, a dovolání v této části podle ustanovení § 243b odst. 5
o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V této souvislosti dovolací soud uvádí, že v konstantní judikatuře Nejvyššího
soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 30 Cdo
1789/2000, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 33 Odo
477/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí pod č. C 2291, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 09. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010) již
bylo opakovaně vysloveno, že investice do rekonstrukce obývaných prostor (či
domu) představuje jejich zhodnocení a nikoliv náklady nutné ve smyslu § 458
odst. 3 obč. zák. Již ve zprávě Nejvyššího soudu SSR ze dne 21. 12. 1978, sp.
zn. Cpj 37/78, publikované pod č. 1/79 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
bylo dále rozvedeno, že „právo na náhradu nutných nákladů podle § 458 odst. 3
obč. zák. zahrnuje jen nevyhnutelné náklady, tedy zejména náklady spojené s
řádným užíváním získané věci, které by měl stejně vynaložit i ten, komu se věc
vrací“ (k tomu též Eliáš, K. – Lavický, P. in Eliáš, K. a kol. Občanský
zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. § 1-487. Praha: Linde Praha,
2008. s. 1109). Jestliže v souzené věci dospěly soudy nižších stupňů k závěru,
že činnosti tvrzené pro uplatnění nároku na náhradu škody (nárok Ab) nebylo
možno podřadit pod činnosti nutné, ale pod investice, které je třeba zohlednit
při rozhodování o nároku z bezdůvodného obohacení (nárok B), nezbývá dovolacímu
soudu, než konstatovat, že soudy nižších stupňů postupovaly v intencích shora
citované judikatury. I z tohoto důvodu dovolací soud dospěl k závěru o
nepřípustnosti dovolatelem uplatněné námitky (ad a).
Stejně tak postupoval dovolací soud i ve vztahu k napadenému výroku II.
odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen zamítavý výrok VI. soudu prvního
stupně vůči žalované 2), a to v částce 84.076,- Kč (původní částka 104.076,- Kč
po odečtení částky 20.000,- Kč zaplacené žalovanou 1) s příslušenstvím
představujícím 10% úrok z prodlení z této částky ode dne 5. 10. 1999 do
zaplacení, a v částce 22.000,- s příslušenstvím představujícím úrok z prodlení
ve výši dvojnásobku reposazby zvýšené o 7 % bodů ode dne 9. 8. 2006 do
zaplacení (po rozšíření žaloby), z titulu náhrady škody (to vše jako „nárok
Aa“), a dále v částce jistiny 380.136,30 Kč s příslušenstvím představujícím 10%
úrok z prodlení z této částky ode dne 11. 8. 2006 do zaplacení (nárok Ab). Tyto
nároky soudy nižších stupňů nepřiznaly s odůvodněním, že žalovaná 2) není ve
vztahu k těmto nárokům vyplývajícím z odpovědnosti za škodu pasivně věcně
legitimovaná. Ani tyto závěry nebyly žádnou z námitek uplatněných žalobcem v
dovolání obsahově napadeny, resp. žalobce neuvedl, že tuto právní kvalifikaci
soudu prvního stupně a následně odvolacího soudu považuje za nesprávnou. Proto
dovolací soud ani v této části nemohl vyvodit právní otázku zásadního právního
významu, která by založila přípustnost dovolání, a dovolání v této části podle
ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z obsahu dovolání, které směřuje proti části výroku II. rozsudku odvolacího
soudu, kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně co do částky
představující úrok z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 40.535,- Kč od 5. 10.
1999 do 21. 3. 2001 a co do částky úroku z prodlení ve výši 9 % p. a. z částky
22.000,- Kč od 9. 8. 2006 do 10. 8. 2006, a kterou byl dále potvrzen výrok V.
(tj. co do částky představující úrok z prodlení ve výši 9 % p. a. z částky
1.565.000,- Kč od 9. 8. 2006 do 10. 8. 2006), a výrok VI. rozsudku soudu
prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba ve vztahu k žalované 2) v
částce 3.685.800,- Kč s příslušenstvím představujícím úrok z prodlení ve výši
dvojnásobku reposazby navýšené o 7 % bodů ode dne 9. 8. 2006 do zaplacení
dovolací soud s přihlédnutím k námitce uvedené v dovolání pod písm. b/ (viz
část B. tohoto rozhodnutí) týkající se úroků z prodlení dovodil, že žalobce
uvádí následující otázku zásadního právního významu, která dle jeho názoru
zakládá přípustnost podaného dovolání:
1) Vzniká nárok na úrok z prodlení z částky představující náhradu škody
ode dne skutečného vzniku škody nebo ode dne doručení žaloby žalovanému (ad b)?
Podle § 563 obč. zák. „[n]ení-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním
předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne
poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.“ Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23.
9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007, dospěl k závěru, že „osoba odpovědná za
škodu (dlužník z odpovědnostního závazkového právního vztahu) se dostává do
prodlení zásadně tehdy, jestliže dluh nesplní v den následující po dni, kdy
byla poškozeným o plnění požádána, a od toho dne může poškozený požadovat úroky
z prodlení. Pokud nebyl škůdce vyzván k plnění již dříve, za kvalifikovanou
výzvu k plnění se považuje žaloba a prodlení počíná prvního dne poté, co byla
žaloba žalovanému doručena; výzva vyvolá splatnost dluhu v rozsahu, v jakém byl
požadavek vyčíslen.“ (obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005,
sp. zn. 25 Cdo 1523/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007,
sp. zn. 25 Cdo 1999/2005). Jelikož otázka, kterou předkládá dovolatel, již v
rozhodování dovolacího soudu byla řešena a odvolací soud postupoval v souladu s
touto konstantní judikaturou, když v souzené věci bylo rozšíření žaloby
doručeno žalované 2) krátkou cestou u jednání dne 9. 8. 2006 (viz protokol o
jednání ze dne 9. 8. 2006 na č. l. 273), nemůže být založen zásadní právní
význam dovoláním napadeného rozhodnutí (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Z
uvedených důvodu dovolací soud projednání shora položené otázky nepřipustil a
dovolání v této části podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s §
218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud však dospěl k závěru, že položená otázka zakládá zásadní právní
význam dovoláním napadeného rozhodnutí ve vztahu k napadenému výroku II.
odvolacího soudu, a to v části, kterou byl potvrzen výrok VI., pokud jím byl
zamítnut nárokovaný 10% úrok z prodlení z částky 380.136,30 Kč za období od 5.
10. 1999 do 10. 8. 2006. Dovolací soud uvádí, že uvedená otázka měla být ve
vztahu k této části posouzena jinak (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), jak bude dále
rozvedeno v části D. tohoto rozhodnutí, a proto dovolání v této části shledal
přípustným v souladu s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z obsahu dovolání, které směřuje proti části výroku II. rozsudku odvolacího
soudu, kterou byl potvrzen zamítavý výrok VI. rozsudku soudu prvního stupně
ohledně částky 4.170.013,30 Kč, dovolací soud s přihlédnutím k námitkám
dovolatele pod písm. c) až g) (viz část B. tohoto rozhodnutí) dovodil, že
žalobce uvádí následující otázky zásadního právního významu, které dle jeho
názoru zakládají přípustnost podaného dovolání:
2) Zda se v případě vzniku bezdůvodného obohacení v podobě zhodnocení
(rekonstrukce) cizí nemovitosti určí výše bezdůvodného obohacení odhadem výše
vložených investic do nemovitosti v ceně úřední, anebo odhadem skutečného
zhodnocení nemovitosti, tj. rozdílem mezi tržní hodnotou nemovitosti před
investicemi a poté (ad c)?
Konstantní judikatura Nejvyššího soudu vychází z názoru, že „bezdůvodným
obohacením není cena investic vložených do cizí nemovitosti, ale rozdíl tržních
cen nemovitosti před a po jejich vložení“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 16. 12. 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3149/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 06.
2008, sp. zn. 30 Cdo 2381/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008,
sp. zn. 32 Cdo 3149/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 09. 12. 2010, sp.
zn. 28 Cdo 329/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 01. 2011, sp.
zn. 28 Cdo 3464/2010). Při posuzování rozsahu bezdůvodného obohacení se tudíž
vychází z rozdílu obvyklých cen nemovitosti před a po jejím zhodnocení.
V judikatuře Nejvyššího soudu rovněž není pochyb o tom, že obvyklou cenu, jež
je podkladem právě při určení rozsahu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 458
odst. 1 obč. zák. a která se zjišťuje zpravidla porovnáním s již realizovanými
prodeji či koupěmi obdobných nemovitostí v daném místě a čase, je nutno
odlišovat od ceny úřední (administrativní) zjištěné metodikou obsaženou v
oceňovacích předpisech, tj. v zákoně č. 151/1997 Sb. a prováděcích vyhláškách
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 1020/2006,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 06. 2004, sp. zn. 29 Odo 130/2004, nebo
závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 06. 2010, sp. zn. 28 Cdo
1568/2010). Pouze tehdy, jestliže informace o prodejích či koupích obdobných
nemovitostí v daném místě a čase nejsou zjistitelné na základě statisticky
významného souboru dostatečně porovnatelných nemovitostí, použije se náhradní
metodika vycházející z ocenění provedeného na základě zákona č. 151/1997 Sb. ve
spojení s příslušnými prováděcími právními předpisy.
V souladu s § 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a změně některých
zákonů, se však metodika ocenění obsažená v tomto zákoně, resp. prováděcích
vyhláškách použije i „tehdy, stanoví-li tak příslušný orgán v rámci svého
oprávnění nebo dohodnou-li se tak strany.“ Soudy nižších stupňů vycházely v
souzené věci při zjišťování rozsahu bezdůvodného obohacení ze znaleckého
posudku ústavu PROFI-TEN č. 865/2008 (č. l. 365 a násl.) ve znění opravného
dodatku č. 1 (č. l. 446 a násl.), jenž byl zpracován na základě usnesení soudu
prvního stupně ze dne 10. 3. 2008, č. j. 21 C 235/2000-359. Z obsahu spisu
přitom vyplývá, že na schůzce dne 31. 1. 2008 (č. l. 345) došlo ze strany
znaleckého ústavu k předložení tří alternativních metod ocenění zhodnocení
předmětného domu, kdy metoda č. III. představovala ocenění předmětného domu
podle oceňovacích předpisů (oceňovací vyhlášky MF) k roku 1989, k roku 2005 bez
investic žalobce a k roku 2005 s investicemi žalobce, kdy se zhodnocení
předmětného domu zjistí právě na základě rozdílu ceny předmětného domu. Na této
metodě ocenění se přitom strany dohodly na jednání dne 29. 2. 2008 (viz
Protokol o přípravě jednání ze dne 29. 2. 2008 na č. l. 356). Za dané situace
dospěl dovolací soud k závěru, že dovolatelem položená otázka nemůže založit
zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí. Soudy nižších stupňů při
určení rozsahu bezdůvodného obohacení způsobeného zhodnocením předmětného domu
postupovaly v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolateli
nelze přisvědčit, že by soudy nižších stupňů vycházely z ocenění investic a
nikoliv z rozdílu hodnoty domu; pokud pak jde o námitku, že se ocenění provedlo
v ceně úřední (tj. podle oceňovacích předpisů) dovolací soud uvádí, že takové
ocenění bylo provedeno v souladu s § 1 zákona č 151/1997 Sb., neboť se na
takovém ocenění strany dohodly.
3) Zda lze rozhodnutím, kterým je přiznán nárok na vydání bezdůvodného
obohacení, rozhodnout o vlastnickém právu k přístavkům (vedlejším stavbám)
vybudovaným nájemcem a tím tyto přístavky ve svém důsledku vyvlastnit (ad f)?
Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2794/2010,
formuloval základní východiska pro posuzování vlastnických vztahů při realizaci
přestavby. Zásadně platí, že ke zhotovované věci nabývá vlastnické právo její
zhotovitel. Stavba jako samostatný předmět právních vztahů (jako věc v právním
smyslu) vzniká v okamžiku, v němž je vybudována minimálně do takového stadia,
od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto
druhově i individuálně určené věci. K tomu u nadzemních staveb dochází
vytvořením stavu, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno
alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu z 5. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, uveřejněný v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1008). Uvedené pravidlo se obdobně
uplatňuje i při posouzení zániku stavby jako věci. Nadzemní stavba zaniká a
přestává být věcí v právním smyslu tehdy, není-li již patrno dispoziční řešení
prvního nadzemního podlaží původní stavby, tj. zpravidla destrukcí obvodového
zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím obvykle při současném odstranění
zdiva příček; objem nově zbudovaných konstrukcí na základech původní stavby je
v této souvislosti nerozhodný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1.
2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod č. C 280). Ke stavbě nelze nabýt vlastnictví její
přestavbou neboli zpracováním (§ 135b obč. zák.), ledaže by původní stavba
zcela zanikla (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo
761/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C
1524). Jde-li proto o přestavbu původní stavby a nebylo-li mezi jejím
vlastníkem a stavebníkem dohodnuto něco jiného, je třeba při posuzování
vlastnického vztahu k takové nemovitosti zpravidla vycházet z toho, že to, co
přirostlo k původní (neodstraněné) stavbě, náleží vlastníku této původní stavby
a v důsledku zhodnocení původní stavby provedenou přestavbou lze vůči vlastníku
původní stavby uplatňovat nárok na vydání takto získaného bezdůvodného
obohacení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 2 Cz 40/84, uveřejněné
pod č. 29/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Obdobně pak podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu platí, že přístavba k
rodinnému domku se stává součástí věci hlavní (srov. rozhodnutí Krajského soudu
v Praze ze dne 13. 6. 1963, sp. zn. 5 Co 198/63, uveřejněné pod č. 11/1964
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
01. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1350/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 05.
10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2862/2010). V předeslaném směru dovolací soud
připomíná, že tento závěr vychází z potřeby spravedlivého a racionálního
uchopení staveb jako funkčního celku tak, aby nedocházelo k absurdnímu štěpení
vlastnických práv ke stavbám, jež nemohou být vzhledem ke svému stavebně
technickému uspořádání a účelovému vymezení užívány jinak, než společně (srov.
též závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, N
89/18 SbNU 261). Jinými slovy soud při rozhodování o vydání bezdůvodného
obohacení, musí posoudit, zda vybudované stavby tvoří součást původní stavby
(přístavbu) anebo jsou samostatnou věcí v právním smyslu, k níž zůstává
zachováno vlastnické právo zhotovitele. Jak vyplývá z ustanovení § 120 odst. 1
obč. zák. tvoří součást stavby vše, co k ní svou povahou náleží, přičemž
zákonným předpokladem je neoddělitelnost součásti bez současného znehodnocení
stavby hlavní. Toto znehodnocení je nutno vykládat extenzivně. Soud je tak
povinen zvážit, zda oddělením přístavby se nesníží hodnota stavby hlavní, zda
nebude stavba hlavní plnit svou funkci na nižší úrovni a konečně zda nedojde k
estetickému znehodnocení stavby hlavní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky z 31. 1. 1990, 3 Cz 3/90, uveřejněný pod č. 4/1992 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Přitom samo posouzení, zda určitý výsledek stavební
činnosti je samostatnou stavbou jako předmět občanskoprávních vztahů, resp. zda
došlo k vybudování přístavby jako součásti věci hlavní, je věcí právní úvahy
soudu, přičemž tato úvaha vychází se skutkových zjištění učiněných v řízení;
dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu zpochybnit, jen je-li zjevně
nepřiměřená. Dovolací soud však v této souvislosti uvádí, že zjevnou
nepřiměřenost úvah soudů nižších stupňů neshledal.
Z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že otázkou přístavby se soud prvního
stupně zabýval a přístavbu pod rozsah bezdůvodného obohacení zahrnul, když
žalobci nepřiznal nárok na vydání bezdůvodného obohacení pouze v části týkající
se zhodnocení přilehlého pozemku (zahrady), neboť tento není ve vlastnictví
žalované 1) ani žalované 2), a za výstavbu přípojek vody, plynu, elektřiny a
kanalizace, které jsou dle zákona – jak bude dále rozvedeno pod otázkou 4)
tohoto rozhodnutí – samostatnou věcí v právním smyslu. Jestliže uvedenou
přístavbou dovolatel označoval přistavěnou garáž, přístřešek nad vstupem do
zahrady a přístřešek nad vchodem do předmětného domu, dovolací soud vzhledem k
obvyklému chodu věcí dospěl k závěru, že se jedná o stavební díla, jež jsou v
podmínkách posuzovaného případu jednoznačně funkčně určena k užívání společně s
předmětným rodinným domkem jako věcí hlavní, a jsou tedy jeho součástí. Nadto z
obsahu spisu ani z tvrzení dovolatele nevyplývají žádné relevantní okolnosti,
proč by realizovaná přístavba měla být samostatnou stavbou, funkčně a stavebně
oddělenou od předmětného domu, zejména přihlédne-li se k tomu, že sám dovolatel
výslovně poukazoval na skutečnost, že přístavbu realizoval z důvodu užívání
předmětného domu pod příslibem převodu vlastnictví.
Pokud se dále jedná o ocenění přístavby, dovolací soud připouští, že znalecký
ústav pochybil, když tuto přístavbu (tj. vystavěnou garáž, přístřešek nad
vstupem do zahrady a přístřešek nad vchodem do domu) považoval za samostatné
stavby z důvodu, že tyto nejsou součástí nosných konstrukcí stavby hlavní,
odkazuje na ustanovení bodu 3. 2. odst. 2 přílohy 1 k vyhlášce č. 540/2002 Sb.,
podle něhož „[d]o zastavěné plochy podlaží se započte i plocha, v níž není
strop nižšího podlaží, například schodiště, haly a dvorany probíhající přes
více podlaží. Započítává se plocha prostor podloubí, průjezdů a podobně, které
jsou součástí nosných konstrukcí staveb. Pokud nejsou součástí nosných
konstrukcí staveb, oceňují se samostatně.“ Ze skutečnosti, že podloubí, průjezd
a obdobné stavby nejsou součástí nosných konstrukcí hlavní stavby, totiž nelze
ještě dovozovat samostatnost stavby, resp. nemožnost jejího uchopení coby
součásti hlavní stavby. Z dikce tohoto ustanovení lze pouze dovodit, že se dané
stavby oceňují samostatně zcela nezávisle na tom, zda se po právní stránce
jedná o samostatnou stavbu nebo součást jiné stavby (§ 120 obč. zák.). Toto
ustanovení je ostatně zvláštním ustanovením k § 18 citované vyhlášky, které
zní: „Je-li stavba provedena ze dvou nebo více podstatně odlišných
konstrukčních systémů, ocení se odlišné části podle příslušných ustanovení této
vyhlášky.“ Jinými slovy § 18 vyhlášky č. 540/2002 Sb. zakotvuje možnost použití
metody týkající se ocenění samostatných staveb i pro ocenění těch částí stavby
(přístavby), které po právní stránce samostatnými stavbami nejsou. Pokud tedy
znalecký ústav ve svém znaleckém posudku uvedl, že přístavba není součástí
stavby hlavní, měl soud prvního stupně tento právní závěr opravit. Dovolací
soud však uzavřel, že na určení výsledné výše zhodnocení nemovitosti tento
závěr nemohl mít vliv, neboť i v případě, že by znalec považoval přístavbu za
součást stavby hlavní, podle citovaných ustanovení by ji oceňoval samostatně,
tedy naprosto shodnou metodou. Toto pochybení tak nemohlo mít vliv na
rozhodnutí ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolací soud proto
shledal dovolací námitku nepřípustnou.
4) Vzniká výstavbou nových přípojek vody, plynu, elektřiny a kanalizace
bezdůvodné obohacení vlastníku nemovitosti, ke které jsou tyto přípojky vedeny
(ad g)?
Podle ustanovení § 3 odst. 6 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a
kanalizacích „vodovodní přípojku a kanalizační přípojku pořizuje na své náklady
odběratel, není-li dohodnuto jinak; vlastníkem přípojky je osoba, která na své
náklady přípojku pořídila.“ Podle ustanovení § 45 odst. 4 zákona č. 458/2000
Sb., energetický zákon „vlastníkem elektrické přípojky je ten, kdo uhradil
náklady na její zřízení.“ Podle ustanovení § 66 odst. 2 téhož zákona „Náklady
na zřízení plynovodní přípojky hradí ten, v jehož prospěch byla zřízena.
Vlastníkem přípojky je ten, kdo uhradil náklady na její zřízení.“ Jelikož výše
citovaná ustanovení zákona považují vodovodní, kanalizační, plynovodní a
elektrickou přípojku za samostatnou věc v právním smyslu a jednoznačně určují,
kdo je jejich vlastníkem, nemůže jejich výstavbou vzniknout bezdůvodné
obohacení vlastníku nemovitosti, ke které jsou tyto přípojky vedeny, neboť se
přípojky nestávají součástí nemovitosti (§ 120 obč. zák.), ale zůstávají
samostatnou věcí v právním smyslu. Z uvedeného důvodu proto vybudování
energetických přípojek nelze podřadit pod rozsah bezdůvodného obohacení, jež by
vznikla vlastníku nemovitosti (v daném případě žalované 2/ jako vlastnici
předmětného domu) v důsledku jejího zhodnocení. Aniž by dovolací soud mohl
předjímat případné další vztahy mezi žalobcem a žalovanou 2) mimo předmět
tohoto řízení, o bezdůvodném obohacení by bylo možno uvažovat až v souvislosti
s následným užíváním přípojek vlastníkem nemovitosti nebo třetí osobou bez
právního důvodu. Jelikož dovolatelem uvedená otázka je jednoznačně řešena
ustanoveními zákona a soudy obou stupňů postupovaly v souladu s těmito
ustanoveními, nejedná se o otázku zásadního právního významu a nezakládá tak
přípustnost dovolání.
5) K námitkám pochybení při zpracování znaleckého posudku (ad d, e)
Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.),
který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných
se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem
podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho
úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s
ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá
v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy
obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo
třeba vypořádat, dále zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních
důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického
myšlení. Z uvedeného vyplývá, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako
každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001).
Soudu tudíž nepřísluší hodnotit odbornou správnost znaleckého posudku, ale
pouze to, zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl na otázky, resp.
zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně vyloženým
závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory atd.), resp.
přesvědčivost znaleckého posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání,
logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 01. 02. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010). Námitky
dovolatele se však v tomto směru nedotýkaly rozporu mezi skutkovými zjištěními
a závěry znalce. Dovolatel prostřednictvím podaného dovolání zpochybňoval
správnost výsledků provedených měření provedených znalcem na místě. Z uvedeného
důvodu dospěl dovolací soud k závěru, že námitka podhodnocení prostoru stavby o
100 m3, a nepřesnost zjištěných údajů (zejména tvrzené výšky zastřešení) není
způsobilou dovolací námitkou.
Z obdobných důvodů nemohl dovolací soud přihlížet k námitce dovolatele, že
znalec v řízení nedoložil, jakým způsobem vypočítal koeficient opotřebení
předmětného domu. Výpočet obdobných koeficientů je především výsledkem odborné
činnosti znalce, kterou nepřísluší soudu hodnotit. K tomu dovolací soud dále
uvádí, že pokud by takový údaj měl být vůbec důkazně podložen, pak by dovolací
námitka směřovala k uplatnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř. (tj. vady řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci samé), jež však není při posuzování hledisek přípustnosti dovolání dle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolateli k dispozici (srov. § 237 odst. 3 in
fine o. s. ř.).
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí pak nemůže založit ani
namítaná skutečnost, že soudy nižších stupňů vycházely při určení rozsahu
bezdůvodného obohacení ze znaleckého posudku ústavu PROFI-TEN, přestože měly k
dispozici znalecké posudky znalců Vítězslava Urbance a Maťáka, když žalobce
tento znalecký posudek zpochybnil. Takovou námitkou dovolatel uplatňuje
dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř., totiž že skutkové zjištění soudu
nemá v podstatné části spisu oporu v provedeném dokazování. Jak však vyplývá z
ustanovení § 237 odst. 3 in fine o. s. ř. i z ustanovení § 241a odst. 3 o. s.
ř. takový dovolací důvod je možné uplatnit pouze tehdy, je-li dovolání
přípustné ze zákona podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., nikoliv však v
případech, kdy je přípustnost dovolání posuzována v intencích ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť skutkové otázky rozsudek odvolacího soudu po
právní stránce zásadně významným nečiní. Nadto dovolací soud uvádí, že již v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, byl
vysloven názor, podle něhož zákon nalézacím soudům nebrání, aby učinily
zjištění týkající se určité, pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z
toho důkazu, který shledají nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádají-
li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě
na tomto důkazu. To přitom v souzené věci soud prvního stupně učinil.
Protože žádná z dovolacích námitek, s výjimkou námitky směřující proti výroku
II. odvolacího soudu, a to v části, kterou byl potvrzen výrok VI., pokud jím
byl zamítnut nárokovaný 10% úrok z prodlení z částky 380.136,30 Kč za období od
5. 10. 1999 do 10. 8. 2006 (viz část D. tohoto rozhodnutí) nemůže založit závěr
o zásadním právním významu dovoláním napadeného rozhodnutí, dovolací soud
podané dovolání podle § 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř. v
této zbývající části odmítl.
D. Důvodnost
Jak již bylo předesláno, dovolání je v přípustné části, tj. směřující proti
části výroku II. odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok VI., pokud jím byl
zamítnut nárokovaný 10% úrok z prodlení z částky 380.136,30 Kč za období od 5.
10. 1999 do 10. 8. 2006, důvodné.
1. Podle § 451 odst. 1 obč. zák. platí, že „[k]do se na úkor jiného
bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.“
2. Podle § 563 obč. zák. „[n]ení-li doba splnění dohodnuta, stanovena
právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh
prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.“
3. Dovolací soud připomíná, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 9.
2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007, dospěl k závěru, že „osoba odpovědná za škodu
(dlužník z odpovědnostního závazkového právního vztahu) se dostává do prodlení
zásadně tehdy, jestliže dluh nesplní v den následující po dni, kdy byla
poškozeným o plnění požádána, a od toho dne může poškozený požadovat úroky z
prodlení. Pokud nebyl škůdce vyzván k plnění již dříve, za kvalifikovanou výzvu
k plnění se považuje žaloba a prodlení počíná prvního dne poté, co byla žaloba
žalovanému doručena; výzva vyvolá splatnost dluhu v rozsahu, v jakém byl
požadavek vyčíslen.“ (obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005,
sp. zn. 25 Cdo 1523/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007,
sp. zn. 25 Cdo 1999/2005).
4. Dovolací soud dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3545/2010, uvádí, že žalobce není povinen ve svém
návrhu (žalobě) provádět právní posouzení vylíčeného skutkového děje (viz
Bureš, J. in Bureš, J. – Drápal, L. Občanský soudní řád I. § 1 – 200za.
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 506). Vylíčí-li přesto žalobce
v návrhu tzv. právní důvod žaloby, není to pro další průběh řízení směrodatné,
neboť soud při svém právním posouzení věci není právním názorem účastníků vázán
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 916/2003,
uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č.
C 2392).
5. Dovolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že v souzené věci
lze ve vztahu k nároku na zaplacení částky 380.136,30 Kč pro určení
rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 2 o. s. ř.) vycházet především z
původního žalobního návrhu podaného dne 5. 10. 1999, ve kterém žalobce skutkově
vylíčil svůj nárok tak, že v průběhu užívání předmětného domu na tomto provedl
opravy spočívající ve výměně a opravě elektroinstalace, vchodových dveří včetně
zárubní, střešní krytiny, rozvodů vody a plynu, venkovních oken a venkovních
omítek. Sama právní kvalifikace, jež žalobce k uvedenému nároku uplatnil, když
uvedl, že vydání této částky požaduje z titulu náhrady škody, pak nebyla pro
soud závazná. V souzené věci ostatně soudy nižších stupňů správně odůvodnily
zamítnutí žaloby v této části, když dospěly k závěru, že tímto nárokem je
uplatněno právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého zhodnocením
předmětného domu. Za dané situace však nelze souhlasit s názorem odvolacího
soudu, že žalobce nárok z bezdůvodného obohacení uplatnil zcela až dne 9. 8.
2006, kdy došlo k rozšíření žaloby (nárok B). Dovolací soud tak dospěl k
závěru, že žalobce uplatnil částečně právo na vydání bezdůvodného obohacení již
v původní žalobě dne 5. 10. 1999, a to v částce 380.136,30 Kč, které dne 9. 8.
2006 rozšířil o částku 5.248.800,- Kč. Jestliže rozsah bezdůvodného obohacení
byl posléze na základě výsledků dokazování určen v částce 1.565.000,- Kč, pak
je nutné konstatovat, že pro část tohoto práva (tj. co do částky 380.136,30 Kč)
mohla splatnost nastat dříve než pro zbylou část tohoto práva, a to dnem
doručení původní žaloby žalované 2) či jejímu právnímu předchůdci. Touto
skutečností se však odvolací soud nezabýval.
Protože odvolací soud věc částečně nesprávně právně posoudil (viz část D.
tohoto rozhodnutí), čímž je naplněn dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř., Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dotčené části bez jednání
(§ 243a odst. 1 o. s. ř.) včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení
zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 o. s. ř. v
souvislosti s § 226 odst. 1 o. s. ř.); v novém řízení se odvolací soud zaměří
na řešení otázky, ve kterém okamžiku nastala splatnost pohledávky žalobce za
žalovanou 2) či jejím právním předchůdcem, pokud jde o vydání bezdůvodného
obohacení v částce 380.136,30 Kč (nárok Ab).
V novém rozhodnutí o věci dále rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového
řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d
odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s § 226 odst. 1 o. s. ř.), a to ve vztahu mezi
žalobcem a žalovanou 2).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou
1) je dán tím, že žalované 1) prokazatelné náklady nevznikly.
P o u č e n í:
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 14. září 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu