22 Cdo 1350/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně M. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému F. P.,
zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 458/94, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2004, č.
j. 21 Co 379/2004-559, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7.
června 2004, č. j. 13 C 458/94-515, vypořádal zaniklé bezpodílové
spoluvlastnictví účastníků tak, že výroky pod body I. a II. přikázal do
výlučných vlastnictví žalobkyně a žalovaného movité věci v celkových hodnotách
72 705,- Kč a 1 766 170,46 Kč, které podrobně specifikoval v obou výrocích.
Výrokem pod bodem III. uložil žalovanému povinnost do tří dnů od právní moci
rozsudku zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu částku 694 251,73 Kč a výrokem
pod bodem VI. uložil oběma účastníkům povinnost společně a nerozdílně zaplatit
soudní poplatek v částce 36 778 Kč. Dále výroky pod body IV., V. a VII. rozhodl
o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků, které uzavřeli
15. 11. 1974, bylo rozvedeno rozsudkem, jež nabyl právní moci 23. 9. 1994. K
dohodě o vypořádání bezpodílového společenství manželů (dále „BSM“) nedošlo a
pokud žalovaný ohledně movitých věcí tvrdil opak, nebyla tato skutečnost žádným
způsobem prokázána. Po provedeném dokazování soud prvního stupně do masy BSM
zahrnul movité věci specifikované rozsudkem ve výroku pod bodem I. položky 1) –
13) a ve výroku pod bodem II. položky 1) – 19). Ty pak přikázal do výlučného
vlastnictví toho z účastníků, který je v době po rozvodu výlučně užíval pro
potřebu jeho samého nebo jeho rodiny a domácnosti, když důvodem byla účast na
jejich materiálním i morálním znehodnocení po dobu osmi let od zániku
manželství. Hodnota jednotlivých věcí byla stanovena podle jejich stavu v době
zániku BSM. Dále soud prvního stupně vypořádal zůstatek na běžném účtu č., ve
výši 46 151,40 Kč a zůstatek na devizovém účtu č., ve výši 1 024 611,06 Kč, oba
vedené u K. b. a. s., pobočka P. – S. Ty byly ze stejných důvodů jako při
vypořádávání výše zmíněných movitých věcí přikázány žalovanému, přičemž bylo
přihlédnuto i k tomu, že s nimi žalovaný výlučně disponoval. Dále soud prvního
stupně přihlédl k tomu, že žalobkyně získala po rozvodu manželství prodejem
společného osobního automobilu Fiat Uno částku 158 000,- Kč, která byla v
rámci vypořádání podílů připsána k aktivům žalobkyně, protože automobil po
rozvodu manželství bez souhlasu žalovaného prodala. Žalovaný se neplatnosti
tohoto právního úkonu nedovolal. Předmětem vypořádání byla rovněž cena
členského podílu družstevního bytu v P. 6, a žalovaným uhrazený doplatek
členského podílu ve výši 13 433,- Kč. Na základě dohody o zrušení práva
společného nájmu předmětného bytu, uzavřené účastníky 1. 3. 1996, se po rozvodu
stala výlučnou nájemkyní bytu a výlučným členem družstva žalobkyně, která pak v
roce 1996 převodem členských práv a povinností získala částku 1 160 000,- Kč. Ve smlouvě o zrušení práva společného nájmu se rovněž „účastníci dohodli, že
do konečného vypořádání BSM bude zahrnut tento byt částkou v hodnotě 533 857,-
Kč“. Účastníci se neshodli, jakým způsobem k této částce dospěli. Žalovaný
tvrdil, že se jedná o poloviční podíl na ceně členského podílu, zatímco
žalobkyně tvrdila, že se nejedná o jeho polovinu, nýbrž o celý členský podíl. Soud prvního stupně považoval za věrohodnější tvrzení žalovaného a veden tímto
závěrem pak k aktivům na straně žalobkyně připočetl částku 1 160 000,- Kč a k
pasivům na straně žalobce částku 13 433,- Kč. Na vyrovnání podílů započetl tak
částku, kterou žalobkyně převodem členského podílu získala, přičemž takovéto
zjištění hodnoty členského podílu shledal odpovídající § 149 odst. 2 občanského
zákoníku (dále „ObčZ“), když poukázal i na to, že tímto způsobem bylo
přihlédnuto k tomu, že po převodu žádný z účastníků již neměl majetkový
prospěch ze zhodnocení nebo znehodnocení ceny členského podílu. Žalobkyně se
domáhala, aby soud vypořádal i osobní automobil Volkswagen Passat Variant CL
75 PS, červené barvy.
Ten žalovaný užíval na základě leasingové smlouvy ze dne
19. 8. 1992, kterou uzavřel se společností K., s. r. o. Vlastnictví k zmíněnému
vozidlu žalovaný nikdy nenabyl, neboť bylo odcizeno ještě před ukončením
leasingové smlouvy. Vzhledem k odcizení vozidla pak žalovanému ani nebyla
vyplacena žádná finanční částka. Náklady leasingu nebyly zahrnuty do vypořádání
BSM z důvodu jejich spotřebního charakteru. V roce 1990, tedy za trvání
manželství, byl žalovanému K. b., a. s. poskytnut úvěr ve výši 200 000,- Kč,
nicméně k jeho splacení došlo ještě před zánikem manželství. Jestliže žalobkyně
požadovala v rámci zániku BSM vypořádání půjčky 2 000 000,- Kč od J. S., jejího
strýce, nebylo prokázáno, že uvedená půjčka byla určena nebo použita v
souvislosti s věcmi tvořícími BSM účastníků. Ze smlouvy o půjčce ze dne 12. 5. 1992, účastnické výpovědi žalovaného a svědecké výpovědi prof. F. N.-M. soud
prvního stupně zjistil, že mezi nimi byla uzavřena smlouva o půjčce 3 000
000,- Kč na „započetí podnikání po rekonstrukci objektu žalovaného na hotelové
zařízení a pro pořízení vnitřního vybavení“. Žalovaný začal půjčku splácet až
po zániku manželství účastníků a zcela ji splatil v roce 1996. Nebylo
prokázáno, že by půjčka byla použita v souladu s účely, k nimž byla poskytnuta,
ani že byla použita na pořízení družstevního bytu v P. 6. Ani u této půjčky
nebylo dostatečným způsobem zjištěno, že by peníze byly použity v souvislosti s
majetkovým společenstvím účastníků. Z těchto důvodů nebyly obě půjčky zahrnuty
do rozsahu zaniklého BSM a jejich vypořádání nebylo provedeno. Žalobkyně se
dále domáhala, aby v rámci BSM byly vypořádány investice do stavební úprav,
provedených na nemovitostech žalovaného. Důkazními prostředky soud prvního
stupně nejprve zjistil, které ze stavebních úprav byly provedeny za trvání
manželství ze společných prostředků, načež tyto byly vypořádány pod položkami
č. 30), 31), 32), 3), 34), 36), 37), 39), 40), 42) a 43) v celkové hodnotě 76
471,- Kč (kromě ocenění práce a materiálu u položky č. 39) a vysázení 20 kusů
okrasných dřevin). Ceny stavebních prací, materiálů a věcí použitých k
rekonstrukci byly stanoveny na základě znaleckých posudků Ing. V. K. a P. H. Samostatně byla vypořádána částka 750 000,- Kč, jež byla za trvání manželství
účastníků z jejich společných úspor zaplacena za dodávku stavebních prací na
nemovitosti podle smlouvy mezi žalovaným a Ing. F. Z. dne 8. června 1990. K
námitce žalovaného, že investice byly hrazeny z jeho příjmu ze zaměstnání, soud
prvního stupně uvedl, že podle § 143 odst. 1 písm. a) ObčZ šlo o příjmy
spadající do BSM. Důvodnou nebyla shledána ani námitka žalovaného, že nebylo
prokázáno, že stavební úpravy byly hrazeny ze společných prostředků, když tato
skutečnost se ve smyslu § 143 ObčZ předpokládá, pokud není prokázán opak. Co se
týče ostatních stavebních úprav, v řízení nebylo zjištěno, že byly provedeny za
trvání manželství. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaný je výlučným
vlastníkem pozemků č. parc. 1395/1 – ostatní plocha (jiná plocha), o výměře 1
009 m2 a č. parc.
1395/2 – zastavěná plocha o výměře 115 m2, a domu č. p. 467,
vše zapsáno a listu vlastnictví č. 99 pro k. ú. H., obec P. u K. ú. P. – m.,
k nimž vlastnické právo nabyl na základě kupní a darovací smlouvy, které
uzavřel se svou matkou. V souvislosti s domem č. p. 467 se stala mezi účastníky
spornou otázka vlastnického práva k přístavbě předmětného domu, účastníky
nazývané penzionem. Při jejím posuzování soud prvního stupně vyšel ze
stavebního povolení ze den 7. 5. 1990, které vydal ONV P. 5, kolaudačního
rozhodnutí ze dne 8. 1. 1991, znaleckého posudku Ing. J. Š. a sdělení Obvodního
úřadu M. č. P. 5, oboru výstavby ze dne 21. 8. 1996. Z § 120 ObčZ dovodil, že
přístavby ani jiné stavební změny zásadně nemění nic na vlastnictví nemovité
věci, přičemž za stavební změnu se považuje i přestavba, která zpravidla má za
následek i změnu technických parametrů nebo i funkce a účelu stavby. K
provedení přestavby je zapotřebí prací investičního charakteru; tyto investice
samy však neovlivňují vlastnictví stavby. Proto nebylo-li dohodnuto nic jiného,
do vlastnictví toho, jemuž náležela stavba původní, připadne i přístavba
provedená na základě stavebních úprav, přičemž není rozhodné, kdo byl
stavebníkem, na čí jméno znělo stavební povolení a kolaudační rozhodnutí, ani
to, z jakých prostředků byly stavební úpravy financovány. V tomto případě se
nejedná o samostatnou věc, jak tvrdila žalobkyně, jelikož přístavbu nelze od
původní stavby fyzicky oddělit a původní stavba je součástí celku. Vzhledem ke
stavebnímu fyzickému propojení, nelze tzv. penzion fyzicky oddělit od rodinného
domu, aniž by došlo k výraznému znehodnocení funkčnosti obou staveb, když ani
původní část rodinného domu již nelze uvést do stavu před její přestavbou a
došlo by i k velmi podstatnému omezení účelu přístavby. Navíc takové řešení by
si vyžádalo velmi náročné úpravy. I z hlediska § 139b odst. 3 písm. b) zákona
č. 50/1976 Sb. se jedná pouze o rozšíření stavby, tedy o součást věci hlavní,
která s ní po právní stránce sdílí vše, co se jí týká. Z výše uvedených důvodů
soud prvního stupně shledal, že přistavěná část rodinného domu tzv. penzion
patří do výlučného vlastnictví žalovaného. V roce 2004 začala žalobkyně tvrdit,
že přístavbou vznikla věc nová. S tímto tvrzením se soud prvního stupně
nesouhlasil, neboť podle jeho názoru nedošlo k zániku původního domu a ani se
nezměnil charakter a způsob jeho užívání. I když provedenou přístavbou
nemovitost již nebyla rodinným domem ve smyslu § 60 odst. 1 zákona č. 41/1964
Sb. a § 128 OBčZ (obojí platné do 31. 12. 1991), ke změně užívání nedošlo. Vyjádření znalkyně k právním otázkám neshledal soud prvního stupně pro jeho
rozhodování závazné. Žalovaný tedy získal do svého výlučného vlastnictví
majetkové hodnoty ve výši 2 779 208,46 Kč a žalovaná ve výši 1 390 705,- Kč. A
protože nebyly, ve smyslu § 150 ObčZ shledány žádné důvody zvláštního zřetele
hodné, uložil soud prvního stupně žalovanému, v souladu se zásadou rovnosti
podílů, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání podílů polovinu rozdílu
přikázaných majetkových hodnot, tedy částku 694 251,73 Kč.
V závěru soud
prvního stupně ještě doplnil, že požadavek žalobkyně na zaplacení poloviny
hodnoty tzv. penzionu v současné době je v rozporu s ustanovením § 150 věta
druhá ObčZ, a proto jej nemohl akceptovat.
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se
ztotožnil se skutkovým stavem, který zjistil soud prvního stupně, i s rozsahem
majetku náležícího do zaniklého BSM účastníků a jeho vypořádáním tak, jak byl
vymezen v předchozím rozhodnutí. Pochybení neshledal ani v závěru soudu prvního
stupně ohledně částky zahrnuté do BSM účastníků za prodej členských práv a
povinností družstevního bytu v P. 6. Konstatoval, že pokud se žalobkyně v této
souvislosti odvolávala na dohodu o částečném vypořádání zaniklého BSM 1. 3.
1996, pak předmětem této dohody bylo zrušení společného nájmu družstevního
bytu podle § 705 OZ, na jejímž základě se jeho výlučnou nájemkyní a členku
družstva stala žalovaná. Pokud je v dohodě dále uvedeno, že „do konečného
vypořádání BSM bude tento byt zahrnut v hodnotě 533 857,- Kč“, šlo i podle
odvolacího soudu pouze o podíl žalobkyně vztahující se k tomuto bytu, tedy že
se jedná o polovinu ceny členského podílu. Námitky žalobkyně týkající se
neurčitosti této části smlouvy, a v této souvislosti nedostatku poučení soudu
prvního stupně neshledal důvodnými. Rovněž shledal nevěrohodné tvrzení
žalobkyně o dohodě na ceně bytu výrazně nižší, než jsou náklady na jeho
pořízení. K námitce žalované, že částka 1 160 000,- Kč za prodej bytu v řízení
nebyla zjištěna objektivně, odkázal na její výpověď z 11. 5. 2000, v níž tuto
sumu sama uvedla. Odvolací soud dále konstatoval, že za trvání manželství byly
na nemovitostech žalovaného provedeny stavební úpravy, mimo jiné přístavba k
rodinnému domu sloužící jako penzion. Tím došlo ke změně předmětného domu
nemovitosti a jeho uvedení do původního stavu již prakticky stavebně není
možné, eventuálně stavebnětechnicky složité a nákladné. Ani námitka žalobkyně,
že došlo k zániku věci původní a vzniku nové, není opodstatněná. Pokud jde o
vyjádření znalkyně k právní otázce souhlasil odvolací soud, že pro rozhodování
soudu jde o vyjádření irelevantní. Nesporné je, že sice došlo k rozšíření
obytné plochy, avšak stavba stále slouží stejnému účelu. Výše vynaložených
prostředků ze společného majetku účastníků, byla v řízení dostatečně prokázána.
Došlo tedy k přírůstku do výlučného vlastnictví žalovaného a žalobkyni z tohoto
důvodu příslušelo finanční vypořádání jejího podílu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1. písm. c). Jako důvody dovolání uvádí, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí
odvolacího soudu má podle jejího názoru po právní stránce zásadní význam,
jelikož řeší otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou a dále
otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že se nedostatečně vypořádal s jejími
námitkami uplatněnými v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Brojila
proti způsobu, jakým byla stanovena částka 1 160 000,- Kč, za kterou měla
prodat družstevní byt v P. 6. Výše uvedené částky nebyla dostatečně prokázána,
neboť soud prvního stupně při jejím určení operoval nikoliv s fakty, nýbrž s
úvahami, předpoklady a dohady, čemuž svědčí i použitá argumentace v odůvodnění
v rozsudku, a posuzoval skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí. Soud
prvního pochybil, když ohledně sporné částky bez dalšího přistoupil na
nepodložená tvrzení žalovaného a ignoroval její vyjádření, že je schopna
prokázat svá tvrzení o částce, za kterou byl podej bytu realizován, po
poskytnutí přiměřené lhůty. Jestliže odvolací soud přisvědčil soudu prvního
stupně při zjištění částky, za kterou byl prodej realizován, dostal se tak do
rozporu nejen s právním názorem, který formuloval v usnesení ze dne 18. 9.
2003, č. j. 64 Co 63/2003, 64 Co 64/2003-488, ale i rozhodovací praxí
dovolacího soudu, na níž sám odkázal (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.
11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000). Druhá námitka žalobkyně se týká stavby
domu č. p. 467 v k. ú. H., který se přestavbou rodinného domu stal penzionem,
jak vyplývá i ze znaleckého posudku Ing. J. Š. Přestavbou tak vznikla věc
nová, jejíž je původní objekt jen součástí, kterou oba soudy nesprávně právně
posoudily, když za věc hlavní i nadále považují původní rodinný dům.
Přestavbou původního rodinného domu na penzion došlo k zásadní změně charakteru
stavby, jenž je dán jak způsobem jejího využití, tak kvantitativním posouzením
původní stavby a přestavby. Současnou stavbu znalkyně jednoznačně označuje za
penzion s bytovou jednotkou. Při přestavbě tedy došlo k naprosté kvalitativní
změně původní stavby na stavbu technicky i účelově novou. Vlastnické právo k
této věci je tedy třeba posuzovat jinak, než jak učinily soudy obou stupňů.
Vymezení vzniku nové věci zapracováním věci původní, kdy tato se stává součástí
věci zpracováním věci nově vzniklé, tedy konkrétně posouzení charakteru shora
uvedeného penzionu, jenž vznikl přestavbou původního rodinného domu, považuje
žalobkyně za právní otázku zásadního významu, dosud neřešenou dovolacím soudem.
Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněným, řádně zastoupeným účastníkem
řízení, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné oprávněnou, řádně
zastoupenou účastnicí.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění
předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.
Předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn. Soud prvního
stupně ve svém předchozím rozsudku z 27. 6. 2003, č. j. 13 C 458/94-420, který
byl zrušen usnesením odvolacího soudu z 18. 9. 2003, č. j. 64 Co 63/2003, 64 Co
64/2003-488, vypořádal stejným způsobem hodnotu členského podílu a vycházel z
toho, že přístavbou a přestavbou domu žalovaného nevznikla věc nová.
Přicházela proto v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení
právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto
ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v
dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a
odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných
v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě
přípustného dovolání. Napadené rozhodnutí zásadní právní otázky neřeší.
V části, ve které dovolatelka namítá nesprávné zjištění hodnoty členského
podílu v bytovém družstvu, jde o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ, pro
který nelze dovolání proti potvrzujícímu rozsudku připustit. Dovolatelka blíže
nerozvádí, v čem spatřuje rozpor s právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem
v rozsudku ze 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000, publikovaném v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále
„Soubor rozhodnutí“), pod C 1528/svazek 21, a dovolací soud takový rozpor ani
neshledal. V tomto rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že „v řízení o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů - bývalých společných nájemců
družstevního bytu a společných členů bytového družstva, jehož součástí je i
hodnota členského podílu, nelze při stanovení její výše vycházet ze zůstatkové
hodnoty členského podílu ani z hodnoty vypořádacího podílu. Jde o hodnotu,
jejíž cena se pro účely uvedeného řízení stanoví cenou obvyklou, tj. cenou,
kterou by bylo možno za převod členského podílu v rozhodné době dosáhnout.“
Dále Nejvyšší soud uvedl v rozsudku z 21. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2160/2004, z
21. 6. 2005, publikovaném na internetových stránkách Nejvyššího soudu
www.nsoud.cz, že „převede-li ten z manželů, který se stal po rozvodu
manželství výlučným členem družstva během řízení o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů (společného jmění manželů) svůj členský podíl úplatně
na jinou osobu za vyšší částku, než byla odhadnuta jako cena obvyklá, je na
místě vycházet z této reálné ceny; dát jí přednost před hypotetickou cenou
stanovenou znaleckým posudkem, neboť i tato „reálná“ cena je cenou obvyklou,
poněvadž se za ni převod uskutečnil. Ostatně je i spravedlivé, aby se na
výtěžku z prodeje dříve společné věci (která po rozvodu nebyla zhodnocena)
podílel předchozí spoluvlastník, jemuž se dosud nedostalo z tohoto titulu
vypořádání, a to ve výši odpovídající podílům účastníků.“ Pokud jde o
přístavbu, resp. přestavbu domu na penzion, postupovaly soudy v souladu s
konstantní judikaturou. Je-li přístavba k rodinnému domku, který tvoří
samostatné jmění manželky, součástí věcí ve smyslu § 24 obč. zák., nepatří do
zákonného majetkového společenství manželů, i když byla provedena za trvání
manželství (srovnej R 11/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 761/2001,
publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 1524/svazek 21 se uvádí: „Ke stavbě
nelze nabýt vlastnictví jejím „přepracováním“; nabytí vlastnictví k
„přepracované stavbě“ je možné jen pokud původní stavba zanikla“. Problematikou
změny a zániku stavby se judikatura opakovaně zabývala (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98, publikovaný v
Soudních rozhledech, 1998, č. 12). Nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí
ve smyslu práva tehdy, není-li již patrno dispoziční řešení prvního nadzemního
podlaží. U staveb obytných a staveb občanských tato zásada platí bezvýjimečně.
I když může k zániku stavby jako věci v občanskoprávním smyslu dojít ojediněle
i jiným způsobem (např. obestavěním), stavby pro bydlení, pro individuální
rekreaci, stavby občanského vybavení a ve zcela převažující většině i stavby
sloužící výrobním účelům zanikají vždy destrukcí obvodového zdiva pod úroveň
stropu nad prvním nadzemním podlažím (obvykle při současném odstranění zdiva
příček), v důsledku čehož zaniká stav poskytující obraz o dispozičním řešení
původní stavby. Z hlediska posouzení otázky zániku původní stavby přitom není
rozhodující objem nově zbudovaných konstrukcí, neboť původní stavba buď zanikla
a nově vybudované konstrukce pak tvoří součást stavby nové, nebo nezanikla a
nově zbudované konstrukce tvoří součást stavby původní. Pro posouzení zániku
původní stavby je tedy v těchto případech významné to, co bylo odstraněno,
nikoliv to, co bylo nově vybudováno, přičemž pro závěr o zachování dispozičního
řešení prvního nadzemního podlaží je rozhodující, zda došlo k úplné či částečné
destrukci obvodových zdí prvního nadzemního podlaží.
Z uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí se neodchýlilo od konstantní
judikatury. Proto dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c) OSŘ odmítl.
Žalovanému by vzhledem k odmítnutí dovolání příslušela podle § 243b odst. 5 a §
146 odst. 3 OSŘ náhrada nákladů dovolacího řízení, ty mu však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2007
JUDr. Marie Rezková,
v. r.
předsedkyně
senátu