22 Cdo 2160/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Marie Vokřinkové, ve věci
žalobkyně I. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému R. B., zastoupenému
advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního
soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 226/99, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 8.
října 2003, č. j. 18 Co 284/2003-139, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích ze dne 8. října 2003, č. j. 18 Co 284/2003-139, pokud jím bylo
rozhodnuto ve výrocích I. a II. ve věci samé, se zamítá.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka
v Pardubicích ze dne 8. října 2003, č. j. 18 Co 284/2003-139, pokud jím byl
změněn rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. ledna 2003, č. j. 5 C
226/99-119, ve výroku o soudním poplatku, a pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů odvolacího řízení, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Pardubicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 21. prosince 2000, č. j. 5 C 226/99-53, ve znění usnesení ze dne 19. ledna
2001, č. j. 5 C 226/99-57, pod bodem I. výroku zastavil řízení ohledně
vypořádání motocyklu zn. Jawa, brusky, autogenu, 2 ks elektrických kabelů,
zahradní hadice, svářečky, fotoaparátu zn. Minolta a nástěnných hodin. Pod
bodem II. zamítl žalobu ohledně vypořádání kulatého bazénu, palmy a fikusu. Pod
bodem III. z věcí, které měli účastníci ve společném jmění manželů, do
výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal šicí stroj zn. Lucznik, a žalovanému
blíže označené věci movité a majetkovou hodnotu členských práv a povinností k
družstevnímu bytu, sestávajícího z kuchyně a tří pokojů a nacházejícího se ve
2. podlaží domu č. p. 248 v P., a pod bodem IV. uložil žalovanému, aby
žalobkyni na dorovnání jejího podílu doplatil částku 340 007,50 Kč. Pod body V.
až VII. rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaného
usnesením ze dne 30. listopadu 2001, č. j. 20 Co 186/2001-74, rozsudek soudu
prvního stupně vyjma výroku pod bodem I. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Uvedl, že na bezpodílové spoluvlastnictví manželů zaniklé před
1. 8. 1998, se ustanovení čl. VIII, bod 2 zákona č. 91/1998 Sb., kterým byl
změněn občanský zákoník, nevztahuje. Protože bezpodílové spoluvlastnictví
účastníků zaniklo rozvodem 18. 10. 1996, kdy nabyl právní moci rozsudek o
rozvodu jejich manželství, je třeba vypořádat je podle občanského zákoníku ve
znění platném do 31. 7. 1998. Účastníci se stali uživateli družstevního bytu,
ať už výměnou bytů nebo na základě dohody o přidělení bytu, před rokem 1989.
Žalobkyně se stala členkou družstva s právy a povinnostmi spojenými s členstvím
v družstvu, jejich podstatnou část tvoří právo nájmu bytu. Protože souhrn práv
a povinností má majetkovou hodnotu, která náleží oběma účastníkům, ale
rozhodnutím o zrušení práva společného nájmu a určení výlučného nájemce a člena
družstva připadla žalovanému, je třeba tuto majetkovou hodnotu zahrnout do masy
bezpodílového spoluvlastnictví, ocenit ji a vypořádat. Obvyklá cena práv a
povinností v částce 650 000,- Kč nebyla ovlivněna tím, že byt byl v 80. letech
získán účastníky výměnou za „mládenecký“ byt žalovaného, jehož uživatelem se
žalovaný stal ještě před uzavřením manželství s žalobkyní, bez doplatku z
finančních prostředků patřících do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků,
ale v důsledku společenskoekonomických změn po roce 1989 a změnou cenových
předpisů. Podle odvolacího soudu obvyklá cena práv a povinností v daném případě
však nebyla stanovena správně, neboť soud prvního stupně nezohlednil, že
žalobkyně až do posledního dne lhůty k vyklizení bytu má v bytě zajištěno právo
bydlení, které svým obsahem je obdobné právu nájemnímu, a že žalovaný je
povinen žalobkyni zajistit náhradní byt. Aby podíly účastníků byly zásadně
stejné (§ 150 ObčZ), bude třeba, aby od zjištěné ceny práv a povinností byla
odečtena tržní cena náhradního bytu, tj. garsoniéry nebo bytu o velikosti 1 +
1, v dané lokalitě a čase, tedy takového bytu, který je žalovaný povinen
zajistit žalobkyni. Prokáže-li žalovaný, že byt získali účastníci výměnou za
jeho tzv. „mládenecký“ byt, bude třeba dále odečíst vnos žalovaného,
představující základní členský podíl, který tehdy platil.
Soud prvního stupně po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 29. ledna
2003, č. j. 5 C 226/99-119, pod bodem I. výroku zamítl žalobu ohledně
vypořádání kulatého bazénu, palmy a fikusu. Pod bodem II. z věcí patřících do
bezpodílového spoluvlastnictví přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně šicí
stroj zn. Lucznik v ceně 1 290,- Kč a žalovanému věci movité (vesměs vybavení
bytu) v ceně 43 595,- Kč a pod bodem III. uložil žalovanému, aby žalobkyni
doplatil na vyrovnání jejího podílu částku 350 327,50 Kč. Dále pod body IV. až
VI. rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že do bezpodílového
spoluvlastnictví účastníků patří věci, které učinil předmětem vypořádání a
jejichž cena byla stanovena znalcem Ing. M. K. Šicí stroj přikázal do výlučného
vlastnictví žalobkyně, neboť nebylo prokázáno, že by jej měl v držení žalovaný,
ostatní věci movité přikázal v souladu s návrhem účastníků žalovanému. Zjistil
dále, že rozsudkem téhož soudu z 29. 1. 1999, č. j. 5 C 217/97-44, který nabyl
právní moci 14. 7. 2000, se výlučným nájemcem družstevního bytu, sestávajícího
z kuchyně a tří pokojů, v P., a členem družstva stal žalovaný. Po zrušení
dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem žalovaný členská
práva a povinnosti v SBD D. k tomuto bytu prodal za částku 697 500,- Kč
manželům P. S ohledem na tuto skutečnost soud při vypořádání vyšel z částky, za
kterou žalovaný práva a povinnosti k bytu prodal, nikoli z částky 50 997,- Kč,
představující vypořádací podíl na majetku družstva, jak navrhoval žalovaný.
Nepřihlížel k ceně bytu, který je žalovaný povinen zajistit žalobkyni podle
citovaného rozsudku z 29. 1. 1999, protože žalovaný žalobkyni náhradní byt
nezajistil, povinnost zajistit jí náhradní byt na manžele P. nepřevedl,
žalobkyně pro fyzické napadání ze strany žalovaného byt v roce 1993 opustila,
svoji bytovou situaci si již vyřešila sama a na dalším bydlení v předmětném
bytě nemá zájem. Pokud by byla odečtena cena náhradního bytu, byl by žalovaný
zvýhodněn. Podle názoru soudu prvního stupně právo žalobkyně na náhradní byt
není vymahatelné, právo bydlení v bytě není právem věcným, které by mělo
majetkovou hodnotu, a zanikne finančním vypořádáním se žalovaným. Ve prospěch
žalovaného započetl částku 14 075,- Kč, představující cenu členských práv a
povinností k tzv. „mládeneckému“ bytu žalovaného, jehož výměnou účastníci
nabyli předmětný byt, a dále částku 5 500,- Kč, kterou výlučně ze svých
prostředků žalovaný zaplatil na společný dluh účastníků.
Odvolací soud k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 8. října 2003, č.
j. 18 Co 284/2003-139, pod bodem I. výroku rozsudek soudu prvního stupně změnil
ve výroku II. tak, že z věcí přikázaných do výlučného vlastnictví žalovaného
vypustil svářečku, brusku a autogen s tím, že cena věcí přikázaných žalovanému
činí 42 294,- Kč, ve výroku III. tak, že žalovanému uložil, aby žalobkyni na
vypořádání podílu zaplatil částku 349 677,- Kč, a dále ve výroku V. o soudním
poplatku. Pod bodem II. jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a
II. potvrdil. Pod body III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu soudem
prvního stupně, na podkladě kterého soud prvního stupně v zásadě učinil i
správné právní závěry. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu pouze
pochybil, pokud do vypořádání zahrnul svářečku, brusku a autogen, ohledně nichž
bylo řízení zastaveno, a do ceny věcí zahrnul cenu fotoaparátu zn. Minolta,
nástěnných hodin a kulatého bazénu, tj. věcí ohledně kterých bylo řízení
zastaveno nebo žaloba zamítnuta, a v důsledku též početní chyby stanovil
nesprávně částku, představující cenu věcí přikázaných žalovanému. S poukazem na
rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo
2428/2000, se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně ohledně vypořádání
členského podílu v bytovém družstvu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný z důvodu nesprávného
právního posouzení věci dovolání, a to do výroku pod bodem I. odst. 2, jímž mu
bylo uloženo, aby žalobkyni na vypořádání podílu zaplatil částku 349 677,- Kč,
odst. 3 ohledně placení soudního poplatku za řízení před soudem prvního stupně
a dále do výroku pod bodem V. ohledně náhrady nákladů odvolacího řízení.
Namítá, že i když se judikatura sjednocuje na tom, že ve sporech o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů, resp. společného jmění manželů, je
správné určovat cenu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu
tzv. cenou obvyklou, nelze podle názoru žalovaného všechny obdobné případy
posuzovat paušálně shodně. Odkázal na svá předcházející podání, v nichž
argumentoval, proč by se v daném případě mělo vycházet ze zůstatkové hodnoty
členského podílu k tomuto bytu. Nesouhlasí s tím, že od obvyklé ceny práv a
povinností souvisejících s členstvím k bytu v družstvu byla odečtena za
tzv.“mládenecký“ byt pouze částka 14 075,- Kč s tím, že jestliže oba byty byly
byty družstevní, pak nelze jejich cenu určit dvojím způsobem, to znamená u
jednoho z nich cenou obvyklou a u druhého zůstatkovou hodnotou členského
podílu. Sporné podle žalovaného je i použití ceny, za kterou převod práv a
povinností realizoval, s ohledem na to, že cena práv a povinností spojených s
užíváním družstevního bytu se provádí ke dni zániku společného členství v
družstvu, zatímco převod byl realizován k jinému datu, takže cena získaná
převodem nemůže být použita pro stanovení vypořádacího podílu. Poukázal rovněž
na to, že nebýt jeho „mládeneckého bytu“, nejspíše by nezískali sporný byt.
Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval
dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu ve věci samé ohledně částky 697 500,-
Kč, představující cenu, za níž žalovaný převedl členský podíl k předmětnému
družstevnímu bytu na manžele P., kterou oba soudy považovaly za jeho cenu
obvyklou (tržní), a dále ohledně částky 14 075,- Kč, představující cenu
členského podílu k družstevnímu získanému žalovaným před uzavřením manželství.
V tomto rozsahu oba soudy posoudily věc zcela shodně, takže v této části je
rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím. Pokud odvolací soud změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o částce, kterou je žalovaný povinen
zaplatit žalobkyni na vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví, učinil
tak proto, že soud prvního stupně do ceny věcí zahrnul také ceny věcí, ohledně
nichž bylo řízení zastaveno nebo žaloba zamítnuta, a že se dopustil početní
chyby, nikoli však proto, že by odlišně posoudil otázky cen členských podílů.
Důvody, pro které odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v tomto
výroku, žalovaný dovoláním nenapadl.
Protože předpoklad přípustnosti dovolání stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ
ve vztahu k této potvrzující části rozhodnutí odvolacího soudu nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle § 237 odst. 1 písm. c), odst.
3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a
proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O rozhodnutí
odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v
něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci.
Zda rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím po právní stránce
zásadního významu, dovolací soud posuzuje z hlediska doby, kdy toto rozhodnutí
bylo vydáno. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 25. 7. 2001, sp. zn.
26 Cdo 1918/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 646, svazek 8.
Otázku hodnoty vnosu do bezpodílového spoluvlastnictví manželů,
spočívajícího ve výši členského podílu k družstevnímu bytu jednoho z manželů,
který tento manžel použil za trvání manželství na získání jiného družstevního
bytu pro oba manžele (výměnou bytů), považoval dovolací soud za otázku
zásadního právního významu ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 22 Cdo
2457/2004, v níž rozhodl teprve 19. 5. 2005. Protože v době rozhodování
odvolacího soudu v dané věci nebylo o takové otázce dovolacím soudem ještě
rozhodnuto, dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání je tak ve výše uvedeném
rozsahu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v části, v níž je dovolání
přípustné, podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu dovolatelem uplatněných
dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle § 150 věty druhé ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998
Sb. každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého
vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku
bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek.
Za tzv. vnos jednoho z manželů do bezpodílového spoluvlastnictví
manželů, tj. (řečeno slovy zákona) to, co tento manžel vynaložil na společný
majetek, a co má právo požadovat, aby mu ze společného majetku bylo uhrazeno,
nutno považovat nejen peníze, jimiž přispěl na pořízení nebo zhodnocení
společné věci, ale i hodnotu jeho majetku, která byla použita ke stejnému
účelu. Výlučný členský podíl žalovaného, který použil na získání jiného
družstevního bytu pro oba účastníky, představuje také majetek, který byl vložen
z odděleného majetku žalobce na společný majetek účastníků – na jejich společný
členský podíl u stavebního bytového družstva, náležející do jejich
bezpodílového spoluvlastnictví.
Dovolací soud v rozsudku z 19. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2457/2004, vyslovil
právní názor, „že hodnotu tzv. vnosu do bezpodílového spoluvlastnictví je třeba
zásadně zjišťovat ke dni, kdy byl uskutečněn; v daném případě tedy ku dni
výměny družstevních bytů. Stejně jako nelze vycházet z jiné než tehdy
vynaložené částky peněz, nelze vycházet než z tehdejší hodnoty výlučného
majetku jednoho z manželů investované do společného majetku.“ Přisvědčil
odvolacímu soudu i dovolateli, „že v tehdejších poměrech osmdesátých let nebylo
možné členský podíl ve stavebním bytovém družstvu oceňovat tzv. tržní cenou,
ale vycházelo se (např. při vypořádání členského podílu ve stavebním bytovém
družstvu v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jestliže
účastníci sporu byli do zániku jejich bezpodílového spoluvlastnictví společnými
uživateli družstevního bytu a členy stavebního bytového družstva) z tzv.
zůstatkové hodnoty členského podílu“. V této souvislosti odkázal na rozsudek
Nejvyššího soudu ČSR z 5. 3. 1971, sp. zn. 2 Cz 12/71, publikovaný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43, ročník 1972, a stanovisko „K
niektorým otázkam rozhodovania súdov vo veciach bytových“ uveřejněné tamtéž pod
č. 14, ročník 1978, str. 143. Současně poukázal na to, „že pokud je v době
vypořádání hodnota věci, na jejíž získání se jeden z manželů podílel svými
oddělenými prostředky, vyšší než její původní hodnota, k tomuto zvýšení se při
stanovení náhrady nákladů, vynaložených jen z prostředků jednoho z manželů,
nepřihlíží“.
Pokud odvolací soud považoval za vnos žalovaného do společného majetku částku
14 075,- Kč, představující hodnotu členského podílu družstevního bytu
žalovaného v době výměny bytů, pak rozhodl v souladu s výše uvedeným právním
názorem dovolacího soudu.
Rozhodnutí odvolacího soudu je správné i pokud vycházel z ceny
členského podílu spojeného s družstevní bytu, za níž jej žalovaný převedl na
manžele P., nikoli z ceny stanovené znalcem.
K době významné pro oceňování členského podílu v bytovém družstvu v
řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů Nejvyšší soud zaujal
právní názor v rozsudku z 30. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 900/2004, v němž uvedl,
že „také při oceňování členského podílu v bytovém družstvu v rámci vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů – bývalých společných nájemců
družstevního bytu a společných členů bytového družstva – se vychází ze stavu
tohoto podílu v době zániku společného členství rozvedených manželů v družstvu,
avšak z ceny odpovídající době, kdy se vypořádává“. Převede-li ten z manželů,
který se stal po rozvodu manželství výlučným členem družstva během řízení o
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (společného jmění manželů)
svůj členský podíl úplatně na jinou osobu za vyšší částku, než byla odhadnuta
jako cena obvyklá, je na místě vycházet z této reálné ceny; dát jí přednost
před hypotetickou cenou stanovenou znaleckým posudkem, neboť i tato „reálná“
cena je cenou obvyklou, poněvadž za ni se převod uskutečnil. Ostatně je i
spravedlivé, aby se na výtěžku z prodeje dříve společné věci (která nebyla po
rozvodu zhodnocena) podílel předchozí spoluvlastník, jemuž se dosud nedostalo z
tohoto titulu vypořádání, a to ve výši odpovídající podílům účastníků.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud věc v dovoláním napadeném rozsahu
ve věci samé posoudil správně.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b ) a § 229
odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, dovolací soud nezjistil, ostatně ani dovolatel je nenamítal.
Z uvedených důvodů dovolací soud proto podle § 243b odst. 1 OSŘ dovolání
žalovaného, pokud bylo shledáno přípustným, zamítl.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není dovolání
přípustné (viz Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu – právní věty a
rejstříky, vydávaný nakladatelstvím C. H. Beck, C 2458, sešit 28). Totéž platí
i o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku o soudním poplatku, neboť přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. a) OSŘ je stanovena jen pro usnesení, jimiž bylo rozhodnuto
ve věci samé, jímž není rozhodnutí o soudním poplatku, a přípustnost dovolání
nelze vyvodit ani z § 238 odst. 1, § 238a odst. 1 a § 239 OSŘ, neboť mezi
taxativně vyjmenovanými usneseními není usnesení, jímž bylo rozhodnuto o
povinnosti účastníka zaplatit soudní poplatek.
Dovolací soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o soudním poplatku, a do výroku
o náhradě nákladů odvolacího řízení jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 a §
218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaný
nebyl úspěšný a žalobkyni náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, §
151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. června 2005
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu