ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobkyně M. H., zastoupené JUDr. Janem Luhanem, advokátem se sídlem v
Lysé nad Labem, Masarykova 1250, proti žalované UNICA TECHNOLOGIES akciová
společnost, IČ: 41695381, se sídlem v Praze 4, Novodvorská 82/803, zastoupené
Prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, o
zaplacení částky 12.110.820,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Nymburce pod sp. zn. 7 C 1377/92, o dovolání žalobkyně a žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. února 2009, č. j. 28 Co
446/2008-1285, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Dovolání žalobkyně v části, v níž byl napaden výrok I. rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 5. 2. 2009, č. j. 28 Co 446/2008-1285, jímž bylo
rozhodnuto o náhradě škody ve výši 834,- Kč s přísl., a v části, v níž byl
napaden výrok II. tohoto rozsudku, jímž byl v částce 7.826.656,20 Kč s přísl.
potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, se odmítá.
III. Dovolání žalobkyně v části, v níž byl napaden výrok II. rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 5. 2. 2009, č. j. 28 Co 446/2008-1285, jímž byl v částce
3.128.595,80 Kč s přísl. potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně,
se zamítá.
IV. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2009, č. j. 28 Co
446/2008-1285, se ve výroku I. vyjma částky 834,- Kč s přísl., ohledně níž bylo
dovolání odmítnuto, a v nákladových výrocích III. – VI. zrušuje a věc se v
tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se v řízení domáhala vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na
straně žalované užíváním pozemků v katastrálním území L. nad L. vedené pod p.
č. 579/1, p. č. 3726 a p. č. 579/7, které jsou ve vlastnictví žalobkyně a k
jejichž užívání žalovaná není oprávněna. Původní žalobou ze dne 24. 11. 1992 se
domáhala vydání bezdůvodného obohacení za období od 12. 8. 1992 do 30. 9. 1992,
dalšími podáními žalobu rozšířila i na období od 1. 10. 1992 do 30. 9. 1993, od
1. 10. 1995 do 2. 4. 1998 a od 1. 4. 2002 do 30. 4. 2003. Věc byla dále spojena
s věcí vedenou u téhož soudu pod sp. zn. 4 C 1111/95, v níž žalobkyně
požadovala bezdůvodné obohacení ze stejného důvodu za období od 1. 10. 1993 do
31. 12. 1994 a od 1. 1. až 30. 9. 1995, a s věcí vedenou pod sp. zn. 6 C
522/99, v níž šlo o období od 3. 4. 1998 do 31. 3. 2002.
V návaznosti na usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 1997, č. j. 28
Co 107/96-104, jímž byl zrušen v pořadí první rozsudek Okresního soudu v
Nymburce ze dne 5. 5. 1995, č. j. 7 C 1377/92-34, kterým byla žalované uložena
povinnost zaplatit žalobkyni částku 582.923,- Kč (výrok I.) a rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.), a věc byla vrácena za účelem
doplnění dokazování, Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 22. 4. 2005, č. j. 7 C 1377/92-850, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku
4.117.040,55 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zároveň zamítl žalobu v části, v
níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 7.738.629,45 Kč s
příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III.,
IV. a V.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 12. 10. 2005, č. j. 7 C 1377/92-925,
pak tentýž soud uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 167.123,25 Kč (výrok
VI.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky
88.026.75 Kč (výrok VII.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok VIII.). Poté, co
byly oba posledně uvedené rozsudky zrušeny usnesením Krajského soudu v Praze ze
dne 28. 3. 2006, č. j. 28 Co 126,127/2006-945, uložil Okresní soud v Nymburce
rozsudkem ze dne 29. 2. 2008, č. j. 7 C 1377/92-1218, žalované zaplatit
žalobkyni částku 1.155.568,- Kč s příslušenstvím blíže specifikovaným v
rozsudku (výrok I.), ve zbytku žalované částky (10.955.252,- Kč) a
příslušenství žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výroky III., IV. a V.). Okresní soud, vázán právním názorem soudu odvolacího,
se věnoval určení kategorií jednotlivých pozemků a v návaznosti na tato
zjištění zadal provedení revizního znaleckého posudku za účelem stanovení
obecné ceny nájemného v žalovaném období pro posouzení výše bezdůvodného
obohacení vzniklého užíváním těchto pozemků. Z pokynu odvolacího soudu se soud
prvního stupně zabýval rovněž rozsahem a způsobem užívání pozemků žalovanou a
okolností, zda v případě, že žalovaná pozemky přímo neužívá, nevzniká žalobkyni
škoda, znemožňuje-li žalovaná užívání těchto pozemků žalobkyní, a konstatoval,
že zatímco pozemky p. č. 579/1 a p. č. 3726 žalovaná užívá přímo, v případě
pozemku p. č. 579/7 brání jeho užívání žalobkyní tím, že kolem něj vystavěla
oplocení, čímž žalobkyni vzniká škoda ve výši odpovídající částce
neregulovaného nájemného (tedy obecné ceny nájemného). Z usnesení odvolacího
soudu vyšel Okresní soud v Nymburce i při posouzení otázky, zda je v
projednávaném sporu žalovaná pasivně legitimována, přičemž odkázal na výše
uvedené zrušující usnesení krajského soudu, v němž k odvolací námitce
zpochybňující pasivní věcnou legitimaci žalované bylo uvedeno, že žalovaná se
stala právní nástupkyní původního žalovaného – Výzkumného ústavu mechanizace
stavebnictví Praha s. p. (dále též jen „původní žalovaný“). Majetek tohoto
státního podniku byl v roce 1993 převeden na Fond národního majetku a ten ho
prodal kupní smlouvou ze dne 1. 10. 1993 žalované. Žalovaná se tak stala
právním nástupcem i ohledně všech práv, závazků a pohledávek vážících se k
převáděnému majetku, a tedy i právním nástupcem ve sporu o vydání bezdůvodného
obohacení za užívání pozemků, které tvoří areál žalované, jež po většinu řízení
nepopírala, že pozemky užívá a že se cítí i v této věci být právním nástupcem
státního podniku.
Za těchto okolností by bylo zamítnutí žaloby pro nedostatek
pasivní věcné legitimace nemravné. S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem
tedy soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná se užíváním dvou pozemků
na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, výše tohoto obohacení odpovídá
obvyklému nájemnému stanovenému podle znaleckého posudku, za pozemek, jenž
žalovaná přímo neužívá, ale znemožňuje jeho užívání žalobkyni, náleží žalobkyni
náhrada škody. Soud by rovněž žalobkyni přiznal nárok na úroky z prodlení ode
dne následujícího poté, co byly jednotlivé návrhy a změny žaloby doručeny
žalované, přihlédl však k tomu, že žalobkyně vznesla svůj požadavek na jejich
vyplacení až od 1. 11. 1994 podáním ze dne 11. 3. 1997, a přiznal je tedy od
tohoto data. Námitku promlčení vznesenou žalovanou soud neshledal důvodnou,
neboť výše uvedená data vylučují uplynutí tříleté promlčecí doby.
K odvolání žalobkyně i žalované přezkoumal posledně uvedený rozsudek Okresního
soudu v Nymburce Krajský soud v Praze a rozsudkem ze dne 5. 2. 2009, č. j. 28
Co 446/2008-1285, jej změnil ve výroku I. tak, že žalobu zamítl o dalších
68.746,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), jinak jej ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV., V. a
VI.). Odvolací soud shledal správnými zjištění soudu prvního stupně, že
žalovaná užívá výše specifikované pozemky žalobkyně od 1. 10. 1993, kdy se na
základě smlouvy uzavřené s Fondem národního majetku stala vlastnicí pozemků
sousedních a začala užívat i pozemky žalobkyně. Odvolací soud se znovu zabýval
i námitkou nedostatku pasivní věcné legitimace žalované a uvedl, že nabyla-li
žalovaná pozemky kupní smlouvu od Fondu národního majetku, jenž majetek
původního žalovaného získal na základě rozhodnutí ministra průmyslu v rámci
velké privatizace, není jeho právní nástupkyní. Byla-li však původní žaloba ze
dne 1. 10. 1992 rozšířena podáním žalobkyně ze dne 29. 9. 1994 a v tomto návrhu
(obohacení za dobu od 1. 10. 1992 do 31. 10. 1992) byla již jako žalovaná
označena UNICA TECHNOLOGIES akciová společnost, je nepochybné, že žalobkyně
uplatnila svůj návrh vůči současné žalované od 1. 10. 1992 do budoucna a
„upřesnila“ označení žalované i pro období od 1. 10. 1992. Námitka žalované, že
není právním nástupcem Výzkumného ústavu mechanizace Praha, s. p., byla tedy
uplatněna důvodně, žalobkyně má vůči ní nárok pouze na vydání obohacení za
užívání dvou pozemků po 1. 10. 1993 a na náhradu škody vzniklé znemožněním
užívání pozemku p. č. 579/7 po tomto datu. Odvolací soud tak snížil částku
přisouzenou soudem prvního stupně s ohledem na období od 12. 8. 1992 do 30. 9. 1993. Za správný odvolací soud označil závěr soudu prvního stupně o rozsahu
pozemků užívaných přímo žalovanou i o tom, že její areál brání žalobkyni užívat
pozemek p. č. 579/7. K námitce zpochybňující odbornost znaleckého ústavu, jemuž
bylo zadáno provedení znaleckého posudku za účelem zjištění obecné ceny nájmu,
soud uvedl, že se jedná o řádný znalecký ústav zapsaný v seznamu Ministerstva
spravedlnosti a stanovení výše obvyklého nájemného spadá do rozsahu jeho
znaleckého oprávnění. Zadal-li soud prvního stupně znaleckému ústavu stanovení
obecné ceny nájmu (tedy ceny v místě a čase obvyklé podle nabídky a poptávky),
je i tento jeho postup třeba považovat za správný, neboť pro stanovení výše
bezdůvodného obohacení je rozhodující, za kolik by bylo možné v daném místě a
čase pozemky pronajmout, a nelze tak přisvědčit žalobkyni, že mělo být
přihlédnuto k obecným cenám na území celé ČR. Závěry znaleckého posudku přitom
odvolací soud považoval za přesvědčivé a dávající náležitý podklad pro
stanovení výše bezdůvodného obohacení i náhrady škody. Odvolací soud se odmítl
zabývat námitkou, že žalobkyně neměla být osvobozena od soudních poplatků,
jelikož nejde o otázku týkající se přezkoumávaného vztahu účastníků, a
ztotožnil se s posouzením otázky úroků z prodlení a jejich případného promlčení
obsaženým v rozhodnutí soudu prvního stupně.
Za opodstatněné rovněž nepovažoval
tvrzení žalované, že rozhodoval místně nepříslušný soud, čímž byla odňata
zákonnému soudci, jelikož nejde pochybení, které by mohlo ovlivnit správnost
rozhodnutí o věci samé, navíc žalovaná měla vznést námitku místní
nepříslušnosti při jejím prvním úkonu, neboť soud tuto námitku zkoumá jen s
omezením vyplývajícím z § 105 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud jinak shledal
skutková zjištění soudu prvního stupně přiléhavá i dostatečná a právní
posouzení správné, a proto vyjma části výroku I., jíž byl žalobkyni přiznán
nárok na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení za dobu od 12. 8. 1992
do 30. 9. 1993, rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
dovozuje v souladu s § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. z měnícího charakteru
napadeného rozhodnutí. Žalovaná připomíná, že žaloba směřovala proti Výzkumnému
ústavu mechanizace stavebnictví Praha, s. p., a k záměně účastníků došlo v
období po 29. 9. 1994, kdy žalobkyně poprvé označila za žalovanou „UNICA
TECHNOLOGIES akciová společnost“. Žalobkyně měla v souladu s ustanovením § 92
odst. 2 o. s. ř. podat soudu návrh na vystoupení původního žalovaného a na
vstoupení současné žalované do řízení, což ovšem neučinila, a soud o něm tudíž
nemohl rozhodnout, přičemž k záměně nebyl dán ani souhlas původního žalovaného,
který vyžadoval § 92 odst. 2 o. s. ř. v tehdy účinném znění. Okresní soud v
Nymburce začal tedy bez jakéhokoliv procesního úkonu označovat jiný subjekt na
straně žalované, než proti kterému bylo zahájeno řízení. Tímto postupem byla
žalované odňata možnost bránit se efektivně žalobě tím, že v řízení nebylo
vydáno usnesení o procesním nástupnictví, proti kterému by měla žalovaná právo
se odvolat, zároveň nebylo žádným způsobem ukončeno řízení proti původnímu
žalovanému, který je tudíž až do současné doby jediným účastníkem řízení na
straně žalované. Žalovaná dále uvádí, že Okresní soud v Nymburce a Krajský soud
v Praze nebyly místně příslušné ve sporu rozhodovat, jelikož místně příslušným
soudem pro rozhodování v první instanci byl Obvodní soud pro Prahu 4. Námitku
nedostatku místní příslušnosti Okresního soudu v Nymburce přitom žalovaná
nemohla vznést při prvním úkonu, který jí náležel, protože se vůbec nestala
účastníkem řízení. Byla tedy porušena ústavní zásada, že nikdo nesmí být odňat
svému zákonnému soudci. Argumentaci odvolacího soudu, že nejde o pochybení,
které by mohlo mít vliv na správnost rozhodnutí v této věci, je pak podle
žalované třeba odmítnout, neboť odlišnost rozhodnutí v této věci vydaných v
průběhu sedmnáct let trvajícího řízení očividně vyvrací závěr, že by v této
věci postupoval stejně i zákonný soudce. Rozsudek je podle žalované vadný i v
otázce soudních poplatků, jelikož na straně žalobkyně nebyly dány okolnosti
odůvodňující její osvobození od povinnosti poplatky hradit a soudy jejím
osvobozením umožnily podávání šikanózních a neuvážených návrhů. Další vady
rozsudků soudů obou stupňů se týkají posouzení otázky rozsahu, v němž žalovaná
předmětné pozemky užívala, i promlčení některých nároků v případě úroků z
prodlení. V dalším žalovaná odkázala na své odvolání, v němž jsou výše uvedené
námitky podrobněji rozvedeny a nad jejich rámec zpochybněna správnost výpočtu
obsaženého ve znaleckém posudku a vytknuto nedostatečné označení jednoho z
předmětných pozemků. Žalovaná z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu
řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaná, která nabyla
sousední pozemky v rámci privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb., je právní
nástupkyní původního žalovaného. Odmítla pochybnosti žalované o místní
příslušnosti soudu a zdůraznila, že její osvobození od soudních poplatků se
žalované vůbec netýká. Závěrem připomněla svůj nesouhlas s výší přiznané částky.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je
podle čl. II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Žalovaná napadla svým dovoláním celý rozsudek odvolacího soudu. S ohledem na
to, že měnící výrok I. rozsudku odvolacího soudu, stejně jako část jeho výroku
II., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II.,
jsou výroky ve prospěch žalované, je třeba dovolání žalované vůči nim považovat
za subjektivně nepřípustné, jelikož k podání dovolání je oprávněn pouze ten
účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma, která je
odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96,
publikované v časopise Soudní judikatura, číslo 28/1998). Za subjektivně
přípustnou lze tedy považovat jen tu část dovolání, jež směřuje proti části
odvolacího rozsudku, z níž žalované vyplývá povinnost zaplatit žalobkyni částku
1.086.822,- Kč s přísl. (tj. pouze proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v části, v níž nebyl
změněn výrokem I. rozsudku odvolacího soudu). Vzhledem k tomu, že v této části
byl nárok žalobkyně shledán důvodným již v předcházejícím rozhodnutí soudu
prvního stupně, vydaném aniž by byl tento soud vázám právním názorem vysloveným
v rozhodnutí odvolacího soudu, může být přípustnost dovolání zvažována pouze v
intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro úsudek o přípustnosti
dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by bylo potřeba dojít k závěru o zásadním
právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., dle
něhož má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo soudem dovolacím rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem. Vymezení této otázky
je přitom nutnou podmínkou pro vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, publikované v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2463, sešit 28/2004). Žalovaná však
ve svém dovolání žádnou takovou otázku k dovolacímu přezkumu nenastoluje, její
námitky směřují především ke zpochybnění procesního postupu, a naplňují tak
dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vady řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud
opakovaně zdůraznil, že ve vadách řízení není zpravidla možno spatřovat zásadní
právní významnost rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. (k tomu. srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). Nadto lze uvést, že žalovaná se mýlí, spatřuje-li pochybení soudu
v tom, že nebylo rozhodnuto podle § 92 o. s. ř. o jejím vstupu do řízení a o
vystoupení původního žalovaného státního podniku. Především je třeba
podotknout, že institut záměny účastníků podle § 92 o. s. ř.
se uplatňuje pouze
tehdy, váže-li se potřeba změnit účastníky řízení ke skutečnosti, jež nastala
před zahájením řízení. V projednávané věci však došlo k převodu majetku v rámci
privatizace a nový vlastník se stal právním nástupcem původního žalovaného ve
věcech vymezených předmětem sukcese (tj. majetku nabytého od původního
žalovaného) až po zahájení řízení. S ohledem na to, že občanský soudní řád ve
znění účinném do 31. 12. 2000 neukládal soudu činit zvláštní rozhodnutí o
procesním nástupnictví, dospěla judikatura již dříve k závěru, že v případě
přechodu práv a povinností založených ustanoveními hmotného práva dochází
současně a bez dalšího rozhodování soudu i k přechodu práv a povinností
procesních, jedinou podmínkou bylo, aby tato skutečnost byla u soudu uplatněna
v případě singulární sukcese (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Cdo 973/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. 3. 2008, sp. zn. 33 Cdo 5448/2007, z dřívějších např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 1996, sp. zn. 2 Cdon 554/96, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura, sešit 2/1997). Postup soudů v projednávané věci
nelze s ohledem na tyto závěry považovat za vadný. Stala-li se žalovaná
procesní nástupnicí původního žalovaného, musela akceptovat stav řízení k
okamžiku, kdy došlo k jejímu nástupnictví, tedy i místní příslušnost soudu. Z
obsahu dovolání (ve spojení s odvoláním, na něž bylo odkázáno) dále vyplynulo,
že žalovaná nepovažuje za správně posouzené otázky promlčení části požadovaných
úroků z prodlení a způsobu vyjádření úrokové míry ve výroku rozsudku soudu
prvního stupně. Uvádí-li žalovaná, že se žalobkyně začala domáhat úroků z
prodlení až podáním ze dne 3. 4. 1998 a nikoliv již 11. 3. 1997, jak uvedly
soudy obou stupňů, jde pak o námitku týkající se skutkových zjištění, kterou se
dovolací soud při řešení otázky přípustnosti dovolání zabývat nemůže (viz
dále), navíc je toto její tvrzení v přímém rozporu s protokolem zachycujícím
jednání před odvolacím soudem ze dne 11. 3. 1997 (č. l. 101 a 102 spisu), na
němž se již žalobkyně úroků z prodlení domáhala. Žalované nelze přisvědčit ani
v tom, že není-li ve výroku vyjádřeno, k jakému časovému intervalu (den, měsíc,
rok) je úrok z prodlení vztažen, jde o zmatečné rozhodnutí, neboť jde o zákonný
úrok z prodlení, z čehož je zřejmé, že úročené období je dané prováděcím
předpisem k § 517 obč. zák., tj. nařízením vlády č. 142/1994 Sb., kterým se
stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku,
na něž ve svém rozsudku odkázal i soud prvního stupně. Ani tato námitka tedy
nemůže vést k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Ten není
možno dovodit ani z námitek týkajících se výměry užívání předmětných pozemků,
jejich dostatečné specifikace či výpočtu obsaženého ve znaleckém posudku,
jelikož tyto směřují ke zpochybnění správnosti skutkových zjištění, k nimž však
Nejvyšší soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání již shledáno přípustným
podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (k tomu srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.).
Za zcela bezpředmětné lze pak považovat tvrzení žalované, že na straně
žalobkyně nebyly dány podmínky pro osvobození od soudních poplatků, neboť z
tohoto tvrzení nelze nijak usuzovat na nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé. S ohledem na shora uvedené není možné shledat dovolání žalované
přípustným ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a
Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) i c) o. s. ř. odmítl.
Žalobkyně podala dovolání proti výroku I. a výroku II. rozsudku odvolacího
soudu, pokud jím byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí
žaloby do částky 10.955.252,- Kč s přísl. Přípustnost dovolání je podle
žalobkyně dána ustanovením § 237 odst. 1 písm. a), b) i c) o. s. ř., jeho
důvodnost pak dovozuje z vad, majících za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), nesprávného právního posouzení (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a z toho, že odvolací soud vychází z části ze
zjištění, které nemá oporu ve spise (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Za vadu řízení
žalobkyně považuje odlišná stanoviska odvolacího soudu k téže právní otázce.
Zatímco v usnesení ze dne 28. 3. 2003, č. j. 28 Co 126,127/2006-945, zaujal
odvolací soud názor, že zamítnout žalobu pro nedostatek pasivní věcné
legitimace by bylo nemravné, a pochybení soudu prvního stupně, který
nepostupoval podle § 92 odst. 2 o. s. ř., nepovažoval za takovou vadu řízení,
která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, při dalším přezkumu
prvostupňového rozhodnutí v rozsudku ze dne 5. 2. 2009, č. j. 28 Co
446/2008-1285, zaujal názor odlišný a dovodil, že nárok žalobkyně je důvodný až
od 1. 1. 1993, kdy žalovaná začala sama tyto pozemky užívat. Ve změně názoru
odvolacího soudu spatřuje žalobkyně porušení svého práva na spravedlivý proces.
Nesprávné právní posouzení je pak dáno tím, že odvolací soud neaplikoval
ustanovení § 15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu
na jiné osoby, a nezohlednil, že podle uvedeného ustanovení přecházejí spolu s
vlastnickým právem k privatizovanému majetku i jiná práva a závazky s nabývaným
majetkem související, a nelze tudíž vyloučit odpovědnost žalované za závazky
jejího právního předchůdce. Nesprávného právního posouzení se soudy obou stupňů
dopustily i tím, že místo „obvyklé ceny nájmu“ představující zákonný termín (v
tom dovolatelka odkazuje na § 671 odst. 1 obč. zák.) zjišťovaly „obecnou cenu
nájmu“, kterou vymezily jako cenu v čase a místě obvyklou, a vyloučily tak z
možného srovnání lokality mimo L. nad L., ač v souladu s § 2 odst. 1 zákona č.
151/97 Sb., o oceňování majetku, je třeba zjišťovat obvyklou cenu, jíž se
rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného
majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním
styku v tuzemsku ke dni ocenění. Z tohoto ustanovení žalobkyně usuzuje, že ceny
měly být srovnávány v rámci celé České republiky. Srovnání provedené znalci
bylo navíc učiněno s nevhodnými podklady i v rozporu s tržní realitou a
nesprávně bylo rovněž přihlédnuto k jednotkovým cenám pozemků uvedeným v
inventarizačním zápisu z roku 1993 a k cenám, za něž žalobkyně nabyla pozemky
od svých příbuzných. Výše bezdůvodného obohacení tak byla stanovena nepřiměřeně
nízká. Z těchto důvodu navrhla žalobkyně, aby dovolací soud zrušil v napadených
výrocích rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích těmto výrokům předcházejícím a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně znovu zpochybnila správnost
rozhodnutí, jímž byla žalobkyně osvobozena od soudních poplatků, připomněla, že
subjektem, který by měl vystupovat na straně žalované, je Výzkumný ústav
mechanizace stavebnictví Praha s. p., a uvedla, že námitky žalobkyně nepovažuje
za způsobilé dovolací důvody.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že původní
dovolání bylo podáno žalobkyní bez řádného zastoupení advokátem, se ve svém
přezkumu dále věnoval především dovolání žalobkyně podanému následně již za
splnění podmínky advokátního zastoupení ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř.,
přičemž shledal, že toto dovolání bylo podáno řádně a včas, a zabýval se tedy
jeho přípustností.
Dovolání žalobkyně je v části, v jaké směřuje proti výroku I. rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně a
žaloba byla zamítnuta v částce 68.746,- Kč s příslušenstvím, přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. V tomto výroku však bylo rozhodnuto jak o vydání
bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků žalobkyně, tak i o náhradě
škody vzniklé žalobkyni nemožností užívat její pozemek v důsledku jednání
žalované. V částce odpovídající náhradě škody, tj. 834,- Kč, jde o nárok, ve
vztahu k němuž přípustnost dovolání vylučuje ustanovení § 237 odst. 2 písm. a)
o. s. ř., stanovící, že dovolání není přípustné ve věcech, v nichž bylo
dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím
20.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. V částce 834,-
Kč s přísl. je tudíž dovolání směřující proti výroku I. rozsudku odvolacího
soudu nepřípustné.
Přípustnost dovolání směřujícího proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o zamítnutí
žaloby do částky 10.955.252,- Kč s přísl., je do částky 3.128.595,80 Kč s
přísl. dána ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť jde o rozhodnutí
ve věci samé, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který jeho předchozí rozhodnutí zrušil. Ve
zbývající části tohoto výroku (tzn. do částky 7.826.656,20 Kč s přísl.) byla
žaloba zamítnuta již předcházejícím rozsudkem soudu prvního stupně, později v
této části byl napadený rozsudek potvrzen i rozsudkem soudu odvolacího, a
dovolání by tak bylo v souladu s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v
této části přípustné jen v případě, že by bylo možné dospět k závěru o zásadním
právním významu napadeného rozhodnutí. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo soudem dovolacím rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem. Z námitek žalobkyně,
vztahujících se k tomuto výroku, však nelze zásadní právní význam rozhodnutí
dovodit. Závěr odvolacího soudu, že pro určení výše, v níž je žalovaný nárok
důvodný, je třeba vyjít z ceny, za jakou by bylo možné pozemky v daném místě a
čase pronajmout, je totiž zcela v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího
soudu (srov. např. rozhodnutí ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002,
publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2701, sešit
30/2004, nebo rozsudek ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005). Není
přitom rozhodující, zda odvolací soud použil termín „obecná cena nájmu“ nebo
„obvyklé nájemné,“ ale jak tento termín vymezil, přičemž použil-li k jeho
specifikaci výše uvedených podmínek odpovídajících judikatuře Nejvyššího soudu,
není důvodu jej považovat za nesprávný. Dovozuje-li pak žalobkyně nesprávnost
kritérií pro stanovení obvyklé ceny nájmu z toho, že v zákoně č. 151/1997 Sb.,
o oceňovaní majetku státu, je termín „obvyklá cena“ vztažen k tuzemsku, pak
zcela přehlíží, že tento zákon omezuje své použití pro účely stanovené
zvláštními předpisy (srov. § 1 cit. zák.), a nelze jej tedy bez dalšího
vztáhnout i na posouzení otázky výše bezdůvodného obohacení, pro niž jsou
naopak rozhodující kritéria, ke kterým již dříve dospěl Nejvyšší soud ve své
judikatuře (viz výše). Za nepřípadný lze v této souvislosti rovněž považovat
odkaz dovolatelky na § 671 obč. zák., v němž je termín „obvyklé nájemné“
uveden, jelikož toto ustanovení se týká výše nájemného v řádných nájemních
vztazích a nelze je automaticky aplikovat i ve vztazích z bezdůvodného
obohacení vzniklého užíváním pozemků bez právního důvodu.
Další námitky
směřující proti stanovené výši bezdůvodného obohacení zpochybňují především
jednotlivé skutkové závěry, jež se staly podkladem znaleckého posudku, a
naplňují tak dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř., kterým se, jak
již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud nemůže zabývat, řeší-li otázku
přípustnosti dovolání. Neumožňují-li žalobkyní předestřené námitky závěr o
zásadním právním významu napadeného rozhodnutí a v části přípustnost dovolání
vylučuje ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., nelze dovolání v této
části považovat za přípustné, a Nejvyšší soud je proto ve výše uvedeném rozsahu
podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Jelikož dovolání bylo shledáno částečně přípustným, zabýval se Nejvyšší soud z
úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v §
229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3
o. s. ř.). Vadu řízení přitom nelze spatřovat v žalobkyní zdůrazněné
skutečnosti, že se ve svém posledním rozhodnutí odvolací soud odchýlil od
právního názoru týkajícího se otázky pasivní věcné legitimace žalované, jenž
vyslovil ve svém předcházejícím rozhodnutí. Občanský soudní řád nestanoví, že
by odvolací soud byl vázán svým právním názorem vyjádřeným v předchozím
zrušujícím rozhodnutí a že by nemohl jednou vyslovený právní názor v pozdějším
rozhodnutí v téže věci změnit, což ve svých rozhodnutích opakovaně připomněl i
Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp.
zn. 28 Cdo 3342/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod R 80, sešit 8/2008, nebo jeho rozsudek ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo
880/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C
2012, svazek 26/2004). Dovolací soud tedy neshledal vadu řízení ve skutečnosti
tvrzené žalobkyní. Ze spisu se přitom jiné vady nepodávají, a dovolací soud se
proto zabýval dalšími námitkami proti těm výrokům rozsudku odvolacího soudu,
proti nimž shledal dovolání přípustným.
Námitky proti části výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu, proti níž bylo
dovolání shledáno přípustným podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., se týkají
především správnosti výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované. Přiléhavostí právního vymezení kriterií, podle nichž byla výše bezdůvodného
obohacení stanovena, se Nejvyšší soud zabýval již výše při posouzení
přípustnosti dovolání proti části tohoto výroku, u níž ji lze zvažovat pouze v
intencích § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a pro stručnost lze na výše uvedené
závěry odkázat. Dovolací soud nyní přihlédl především k námitkám žalobkyně
týkajícím se znaleckého posudku, které směřují proti správnosti skutkových
zjištění, jež byly podkladem pro rozhodnutí soudů obou stupňů, a jež tudíž
odpovídají důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. umožňujícímu namítat, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá
oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů
soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud
vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti,
zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný
v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 8, svazek 1/2001). Na
nesprávnost hodnocení důkazů lze přitom usuzovat - jak vyplývá ze zásady
volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Je zároveň
třeba připomenout, že hodnotí-li soud znalecký posudek, nemůže přezkoumávat
věcnou správnost odborných závěrů, ale především to, zda bylo splněno uložené
zadání, zda znalec dospěl k určitému a srozumitelnému závěru, který není
rozporný a má oporu v podkladových materiálech, zda závěry posudku nejsou v
rozporu s ostatními důkazy a zda odůvodnění odpovídá pravidlům logického
myšlení (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007). Soudy obou stupňů (zvláště pak soud prvního stupě, jehož
závěry převzal i soud odvolací) se ve svých rozhodnutích odpovídajícím způsobem
zabývaly zjištěními vyplývajícími z revizního znaleckého posudku, především
správností zvolené metodiky tzv. simulovaného nájmu, která byla zvolena s
ohledem na nedostatek materiálů k provedení srovnání cen nájmů podobných
pozemků a specifik pozemků žalobkyně, a jíž tudíž lze za daných okolností
považovat za vhodnou pro stanovení obecné ceny nájmu, a rovněž se dostatečně
vypořádaly s námitkami účastníků směřujícími proti tomuto posudku, a nelze tak
dospět k závěru o jejich pochybení, pokud výši bezdůvodného obohacení stanovily
v návaznosti na odborné závěry a výpočty v tomto posudku obsažené.
Z námitek
žalobkyně směřujících proti dílčím východiskům znaleckého posudku -
inventarizačnímu zápisu z roku 1993 a kupním cenám, za něž pozemky žalobkyně
koupila od svých příbuzných – pak nelze dovodit nesprávnost skutkového zjištění
na něm založeného. Tyto údaje byly použity pouze jako jedny z výchozích hodnot
potřebných pro výpočet obvyklé ceny nájmu za jednotlivé roky podle zvolené
metody a není důvodu z nich usuzovat na nesprávnost výsledků celého znaleckého
posudku, jehož úkolem bylo stanovení obvyklé ceny za delší období - od roku
1992, což pak zcela vylučuje opodstatněnost námitky, že nemělo být přihlédnuto
k cenám podobných pozemků uvedeným v inventarizačním zápisu z roku 1993. Byly-li v posudku mimo jiné zohledněny i ceny, za něž své pozemky nabyla
žalobkyně od příbuzných, není ani tato skutečnost důvodem pro zpochybnění
správnosti posudku, jelikož subjektivní faktor se může promítnout do
jakýchkoliv kupních cen a nelze bez dalšího tyto údaje vyloučit z podkladů
potřebných pro navazující výpočty, přičemž relevantnost jednotlivých údajů pro
následný výpočet je věcí odborného posouzení, do kterého soudu nepřísluší
zasahovat. Shrnuto není důvodu pro závěr, že by rozsudek odvolacího soudu
vycházel ze skutkového zjištění, které by se pod zorným úhlem výše
předestřených kritérií jevilo v podstatné části bez opory ve spise, jelikož ze
žalobkyní vznesených námitek nelze usuzovat, že by závěry soudů o hodnověrnosti
revizního znaleckého posudku byly nesprávné či v rozporu se zásadami logického
myšlení. Dovolání proti části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl do
částky 3.128.595,80 Kč s přísl. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku II., Nejvyšší soud tudíž neshledal důvodným, a proto je podle § 243b
odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. v tomto rozsahu zamítl.
Za důvodnou však lze považovat námitku žalobkyně, jíž je zpochybňován závěr
odvolacího soudu, že žalovaná není právním nástupcem původního žalovaného, a
nepřešla tak na ni jeho povinnost vydat bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním
pozemků do 1. 10. 1993. Odvolací soud dospěl k tomuto závěru, aniž by zohlednil
skutečnost, že žalovaná nabyla majetek původního žalovaného v rámci privatizace
majetku státu (k tomu. srov. usnesení Vlády ČR č. 49 ze dne 3. 2. 1993, jímž
bylo rozhodnuto o přímém prodeji majetku Výzkumného ústavu mechanizace
stavebnictví Praha, s. p., a na nějž je odkazováno rovněž v kupní smlouvě ze
dne 1. 10. 1993 uzavřené mezi Fondem národního majetku a žalovanou), a je tedy
třeba při posouzení vztahů mezi zúčastněnými osobami přihlédnout k zákonu č.
92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, upravujícímu
vztahy vzniklé při privatizaci. Uvedený zákon (i ve znění účinném k datu
převodu) v § 15 stanoví, že s vlastnickým právem k privatizovanému majetku
přecházejí i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem. Krom
závazného znění zákona upravujícího postavení nabyvatele privatizovaného
majetku ve vztahu k závazkům vzniklým za dobu před nabytím vlastnictví k tomuto
majetku, je rovněž možno připomenout, že v tomto případě bylo v bodu III. kupní
smlouvy uzavřené mezi žalovanou a Fondem národního majetku ujednáno, že
kupující kupuje majetek s „veškerými právy a povinnostmi, které se k majetku
vztahují,“ bod IX. smlouvy pak stanoví, že na kupujícího přecházejí společně s
převáděným majetkem i „veškerá práva a závazky vyplývající z předmětu činnosti
v oblastech obchodních, občanskoprávních, správních a pracovně právních.“ V
otázce rozsahu převáděných závazků judikatura již dříve dovodila, že v případě,
že v rámci privatizace není převáděn celý majetek státního podniku, přecházejí
na nabyvatele všechna práva a povinnosti vztahující se k převáděné části
majetku (k tomu srov. např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10.
1996, sp. zn. 9 Cmo 320/96, publikované v časopise Právní praxe v podnikání,
svazek 4/1996), neboť s ohledem na to, jak zákonodárce vymezil předmět převodu
v § 2 zákona č. 92/1991 Sb., je zřejmé, že úmyslem zákonodárce bylo nejen
zajistit převod majetku, ale také převést povinnost platit dluhy a vymáhat
pohledávky s tímto majetkem související. Je tedy třeba se zabývat otázkou
souvislosti pohledávky žalobkyně s převáděným majetkem, na tu lze v tomto
případě usuzovat z toho, že žalovaná po nabytí privatizovaného majetku
pokračovala v užívání sousedících pozemků žalobkyně, a tyto pozemky tak zjevně
sloužily k zajištění provozu na pozemcích jak původního žalovaného, tak i
současné žalované. Je-li proto možné dospět k závěru, že se pohledávka
žalobkyně z bezdůvodného obohacení vůči původnímu žalovanému vztahovala k
majetku, jenž byl v rámci privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb. převeden na
současnou žalovanou, přešla na současnou žalovanou i povinnost uhradit dluh
původního žalovaného odpovídající jeho povinnosti vydat žalobkyni to, oč se na
její úkor bezdůvodně obohatil.
Protože právní posouzení věci provedené odvolacím soudem nepovažoval Nejvyšší
soud v této části za správné, shledal dovolání částečně důvodným, rozsudek
odvolacího soudu ve výroku I., který se na tomto nesprávném právním posouzení
zakládá, v části, v jaké shledal proti němu dovolání přípustné, a v nákladových
výrocích podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a
podle § 243b odst. 3, věty první, o. s. ř. věc vrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu