28 Cdo 3545/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci
žalobkyně JUDr. M. P., bytem v P., zastoupené JUDr. Markétou Vítovou,
advokátkou se sídlem v Praze 4, 5. května 1050/66, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o
náhradu škody ve výši 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 168/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2010, č.j. 30 Co 202/2010-73, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2010, č. j. 30 Co 202/2010-73,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou dne 8. 6. 2008 domáhala po žalované náhrady škody
ve výši 300.000,- Kč. Ve své žalobě uvedla, že na základě usnesení
vyšetřovatele úřadu vyšetřování hlavního města Prahy ze dne 3. 10. 1995, ČVS:
MVV-109/95, byla od 4. 10. 1995 do 11. 12. 1996 vazebně trestně stíhána,
přičemž usnesením vyšetřovatele úřadu vyšetřování hlavního města Prahy ze dne
12. 3. 1998, ČVS: MVV-46/12-97-119, které nabylo právní moci dne 24. 3. 1998,
bylo trestní stíhání vůči její osobě zastaveno. Dále uvedla, že do vazby byla
vzata v době své pracovní neschopnosti a ve špatném zdravotním stavu. Vzetím do
vazby došlo k jeho značnému zhoršení, neboť po propuštění z vazby měla řadu
zdravotních problémů i psychického rázu, jež se postupně zhoršovaly, přičemž
zlepšení nenastalo ani po zastavení trestního stíhání. Následně byla uznána i
částečně invalidní. Žalobkyně současně uvedla, že na závažné zdravotní problémy
poukazovala v době výkonu vazby i její ošetřující lékařka, která se obrátila
přípisem ze dne 20. 10. 1995 přímo na ředitele věznice. Na uvedené upozornění
nebyl vzat ze strany orgánů činných v trestním řízení, ani ze strany
ředitelství věznice zřetel. Žalobkyně uzavřela, že v současné době má zničené
zdraví, je fyzicky a psychicky ve stavu, kdy je jen s obtížemi schopná se o
sebe postarat, trpí depresemi a celkově se její kvalita života podstatnou měrou
snížila, to vše v důsledku velkého stresu, který žalobkyně v rámci trestního
stíhání a vazby prodělala. Při jednání dne 11. 3. 2010 žalobkyně k poučení soudu dle § 118a o. s. ř. upřesnila, že „požaduje náhradu nemajetkové újmy, která spočívá v utrpení
osobní újmy, která jako taková spočívá ve zhoršení kvality života žalobkyně, k
níž došlo v důsledku zhoršení zdravotního stavu žalobkyně přičemž žalobkyně
tvrdí, že ke zhoršení jejího zdravotního stavu došlo právě v průběhu posledních
let, a to v důsledku jejího předchozího pobytu ve vazbě.“
Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Uvedla, že výše nároku není odvozena od
žádných prokazatelných skutečností. Žalovaná současně vznesla námitku
promlčení, když odkázala na ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.,
které stanoví subjektivní lhůtu v délce tří let ode dne kdy se poškozený
dozvěděl o vzniku škody. V daném směru žalovaná namítla, že žalobkyně účelově
upravila svá tvrzení o zdravotních problémech právě z důvodu, aby promlčení
jejího práva nenastalo. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 3. 2010,
č. j. 15 C 168/2008-56, žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že
žalobkyně nepožaduje náhradu škody na zdraví jako takovou, která se
nepromlčuje, ale náhradu nemajetkové újmy spočívající ve zhoršení kvality
života. Z uvedeného důvodu dospěl k závěru, že takový nárok nelze pod
nepromlčitelnou náhradu škody na zdraví podřadit, a odkázal na ustanovení § 23
zákona č. 58/1969 Sb., podle něhož se nárok způsobený rozhodnutím o vazbě
promlčí za rok ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, jímž bylo trestní
řízení zastaveno. Vzhledem k právní moci usnesení o zastavení trestního
stíhání, která nastala dne 27. 3.
1998, soud prvního stupně dovodil, že právo
žalobkyně, bylo-li uplatněno dne 8. 6. 2008, je promlčeno. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
15. 6. 2010, č. j. 30 Co 202/2010-73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V
odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v souzené věci žalobkyně nepožaduje
náhradu nemajetkové újmy za omezení osobní svobody (tj. za výkon vazby), ale za
osobní újmu, jež jí vznikla zhoršením kvality života v důsledku poškození
zdraví, což bylo tvrzeným následkem předchozího trestního stíhání a výkonu
vazby. Odvolací soud dospěl k závěru, že podle zákona č. 58/1969 Sb. (a ani
podle občanského zákoníku) nelze za škodu považovat imateriální újmu, přičemž
pokud zákon č. 58/1969 Sb. takový nárok nezakládá, nelze nároku žalobkyně
vyhovět. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že nárok žalobkyně nevyplývá ani z
ustanovení § 444 a násl. obč. zák., neboť žalobkyně neuplatňuje vůči státu
bolestné, náhradu za ztížení společenského uplatnění, náhradu za ztrátu na
výdělku či důchodů, nebo náklady spojené s léčením. Námitku žalobkyně, že
Evropský soud pro lidská práva náhradu nemajetkové újmy přiznává přímou
aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy, odvolací soud rovněž odmítl, když uvedl, že
podle čl. 41 Úmluvy je soudem způsobilým přiznat zadostiučinění pouze Evropský
soud pro lidská práva a nikoliv vnitrostátní soudy členských států. Odvolací
soud tak uzavřel, že uplatněnému nároku na náhradu nemajetkové újmy za zhoršení
kvality života žalobkyně v důsledku nezákonného rozhodnutí o sdělení obvinění
či rozhodnutí o vazbě nelze vyhovět, neboť právní úprava takové právo nezná. V
daném směru odvolací soud doplnil, že pokud nárok žalobkyně není dán, je
logicky vyloučeno posuzovat otázku jeho případného promlčení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jde o
věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedla, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé
dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jakož i nesprávné právní posouzení věci
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka vyslovila přesvědčení, že
odvolací soud pochybil, když dospěl k závěru, že žalobou uplatněnému nároku
žalobkyně nebylo možné podle zákona č. 58/1969 Sb. vyhovět. Konkrétně namítla,
že v souzené věci uplatnila nárok, jehož podstatou je náhrada škody spočívající
v újmě na zdraví vzniklé působením vazebního prostředí na její tělesnou a
duševní integritu, což je nárok, který vyplývá nejen z principů evropského
práva, ale též z odvolacím soudem citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.
ÚS 16/04. Dále namítla, že pokud by jí vnitrostátní úprava takto vymezený nárok
nepřiznávala, měl odvolací soud nároku vyhovět na základě přímé aplikace čl. 5
odst. 5 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod; za tím účelem rovněž
odkázala na judikaturu německých a rakouských soudů.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o. s.
ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Dovolací soud uvádí, že pro posouzení, zda je rozsudek odvolacího soudu
rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není
rozhodující, jak jej odvolací soud označil (příp. jak jej dovodil dovolatel),
ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného
právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil
oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. R 52/1999). Jestliže v projednávané věci
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně se závěrem, že žalobkyní
uplatněný nárok není důvodný, neboť nemá oporu v hmotném právu, zatímco soud
prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně je nositelkou hmotného práva, o
něž v řízení jde, nicméně s tím, že jde o právo promlčené, potom se z hlediska
obsahu posuzovaného právního vztahu jedná o rozsudek měnící ve smyslu § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., ač formálně odvolací soud rozhodl potvrzujícím
výrokem podle § 219 o. s. ř. (srov. přiměřeně závěry rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 96/2010). Dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu je tudíž přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné.
1. K námitce žalobkyně, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.),
dovolací soud uvádí, že tato námitka nebyla uplatněna řádně. Již v usnesení ze
dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, Nejvyšší soud konstatoval, že „pouhá
citace textu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. není (pojímáno z obsahového
hlediska) řádným uplatněním dovolacího důvodu.“ Dovolací důvod musí být v
dovolání vylíčen po skutkové stránce tak, aby nevznikaly pochybnosti o tom,
jaký důvod byl uplatněn. Uplatněný dovolací důvod posuzuje soud nejen podle
toho, jak byl označen, ale především podle jeho obsahu (Krčmář, Z. in Drápal,
L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201-376. Komentář. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1918). Jestliže dovolatelka v podaném dovolání
obsahově a skutkově nevymezila tvrzenou vadu řízení ve smyslu § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř., dovolací soud nemohl k takto uplatněnému dovolacímu důvodu
přihlížet.
2. Dovolací soud se dále zabýval námitkou dovolatelky, že právní
posouzení odvolacího soudu, který nárok žalobkyně označil za nemající oporu v
hmotném právu, je nesprávné (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
3. Dovolací soud především uvádí, že žalobce není povinen ve svém návrhu
(žalobě) provádět právní posouzení vylíčeného skutkového děje (viz Bureš, J. in
Bureš, J. – Drápal, L. Občanský soudní řád I. § 1 – 200za. Komentář. 1. vydání.
Praha : C.H. Beck, 2009. s. 506). Vylíčí-li přesto žalobce v návrhu tzv. právní
důvod žaloby, není to pro další průběh řízení směrodatné, neboť soud při svém
právním posouzení věci není právním názorem účastníků vázán (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 916/2003, uveřejněný v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 2392).
Dovolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že v souzené věci lze pro
určení rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 2 o. s. ř.) vycházet především z
žalobního návrhu, kterému odpovídá vyjádření žalobkyně při jednání dne 11. 3.
2011 potud, že u žalobkyně došlo v důsledku vazby ke zhoršení jejího
zdravotního stavu. Naopak dílčí označení nároku žalobkyní jako „náhrady
nemajetkové újmy, která spočívá v utrpění osobní újmy“ u jednání dne 11. 3.
2011 po poučení soudu důle § 118a o. s. ř. z hlediska vymezení předmětu řízení
nemohlo a ani nemělo být určující. Pokud odvolací soud v souzené věci na jedné
straně uvedl, že žalobkyně v řízení neuplatnila nárok na náhradu škody na
zdraví ani nárok na ochranu osobnosti (tedy nároky, které měly oporu v hmotném
právu), a následně s odkazem na citované dílčí vyjádření žalobkyně ze dne 11.
3. 2011, vyvolané ze strany soudu použitím § 118a o. s. ř., dovodil, že
žalobkyně uplatnila „nárok na náhradu tvrzené nemajetkové újmy za zhoršení
kvality života v důsledku poškození zdraví,“ který v hmotném právu oporu nemá,
potom nezbývá, než takový postup odvolacímu soudu vytknout. Je-li totiž úkolem
soudce v podmínkách materiálního právního státu nalézt řešení, které by
zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu (viz nález
Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09), je soudce
principiálně povinen usilovat o nalézání práva, tedy o nalezení právní normy,
jež by dopadala na žalobcem vymezený skutkový základ sporu, nikoliv postup
opačný, jak tomu bylo v souzené věci. Jinými slovy je zásadně nepřípustné, aby
soudce za situace, kdy skutková tvrzení umožňují podřadit žalobou uplatněný
nárok pod příslušnou právní normu, vmanévroval žalobce pod záminkou postupu
podle § 118a o. s. ř. do formulace dalších tvrzení, jimiž si vytvořil prostor
pro právní posouzení uplatněného nároku jako takového, který právní úprava
neznala nebo nezná. Předeslané plně koresponduje i s ustanovením § 1 o. s. ř.,
dle kterého občanský soudní řád upravuje postup soudu a účastníků řízení tak,
aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků
řízení, jakož i výchova k úctě k právům jiných.
4. V těchto intencích se dovolací soud zabýval právním posouzením
žalobkyní uplatněného nároku.
5. Dovolací soud předesílá, že Ústavní soud již v nálezu ze dne 28. 8.
2007, sp. zn. IV. ÚS 642/05 (N 133/46 SbNU 249), uvedl, že „ústavněprávní
základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které
je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36
odst. 3 Listiny základních práv a svobod, ale v obecné rovině především v čl. 1
odst. 1 Ústavy České republiky, tedy v principech materiálního právního státu.
Má-li být stát skutečně považován za materiální právní stát, musí nést
objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů, kterým státní orgány nebo
orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Nelze totiž
přehlédnout, že stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat
právo v jeho ideální (škodu nepůsobící) interpretaci. Na jednu stranu je jistě
povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou
činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto
orgánů, pokud se posléze ukáže jako postup mylný, zasahující do základních
práv. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení
vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním
řízení potvrdilo“ (obdobně též nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp.
zn. I. ÚS 554/04, N 67/36 SbNU 707; nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2009,
sp. zn. I. ÚS 3026/07, N 42/52 SbNU 423; nebo nález Ústavního soudu ze dne 10.
3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3193/2010). Na sepjetí materiálního právního státu s
pojetím objektivní odpovědnosti upozorňuje ostatně také srovnávací doktrína
deliktního práva: jak v případě Nizozemí, kde se odpovědnost státu řídí normami
soukromého práva, tak v případě Rakouska či SRN nejvyšší soudy aplikují v
případě kompenzace omezení osobní svobody jednotlivce přímo čl. 5 odst. 5
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“), který
například německý nejvyšší soud označil explicitně za příklad objektivní
odpovědnosti (srov. Bar, Ch. von: The Common European Law of Torts. Volume One.
Oxford: Clarendon Press, 1998. s. 571).
6. Podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy „[k]aždý, kdo byl zatčen nebo zadržen v
rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění.“
7. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo
3916/2008, uveřejněném pod č. 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
byl pojem odškodnění ve smyslu čl. 5 odst. 5 Úmluvy podrobně vyložen, a to tak,
že ho nelze pojímat restriktivně, neboť zahrnuje náhradu majetkové i
nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím o vazbě, jak ostatně plyne i
z rozsudku senátu ESLP ze dne 25. 2. 2010 ve věci Crabtree proti České
republice, stížnost č. 41116/04, nebo rozsudku senátu ESLP ze dne 30. 9. 2010
ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 23661/03. Vzhledem k
širokému pojetí odškodnění ve smyslu čl. 5 odst. 5 Úmluvy, jakož i k judikatuře
Evropského soudu pro lidská práva, dospěl dovolací soud k závěru, že čl. 5
odst. 5 Úmluvy ukládá státům povinnost odškodnit újmu na zdraví způsobenou
jednotlivci nezákonným zatčením či zadržením, jak je tomu v souzené věci, kdy
se dovolatelka domáhá náhrady škody na zdraví v důsledku nezákonného vzetí do
vazby.
8. Podle národního práva, tj. § 36 zákona č. 82/1998 Sb. se
„[o]dpovědnost podle tohoto zákona vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími,
která byla vydána ode dne účinnosti zákona [15. 5. 1998], a na škodu způsobenou
ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem. Odpovědnost za škodu
způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za
škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se
řídí dosavadními předpisy.“ V souzené věci byla žalobkyně vazebně trestně
stíhána na základě usnesení vyšetřovatele Úřadu vyšetřování hlavního města
Prahy ze dne 3. 10. 1995, ČVS: MVV-109/95, tedy před nabytím účinnosti zákona
č. 82/1998 Sb. Trestní stíhání žalobkyně (v období od 4. 10. 1995 do 11. 12.
1996 byla žalobkyně stíhána vazebně) bylo následně zastaveno na základě
usnesení ze dne 12. 3. 1998, ČVS: MVV-46/12-97-119.
9. Podle § 5 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. „[p]rávo na náhradu škody
způsobené rozhodnutím o vazbě má vůči státu ten, na němž byla vazba vykonána,
jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno nebo byl-li obžaloby
zproštěn.“
10. Podle § 20 zákona č. 58/1969 Sb. „[p]okud není stanoveno jinak, řídí
se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.“
11. Podle § 444 obč. zák. (ve znění do 31. 12. 2000) „[p]ři škodě na
zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho
společenského uplatnění.“
12. Náhradou za ztížení společenského uplatnění se odškodňují do
budoucna trvale ztracené nebo omezené možnosti seberealizace poškozeného ve
sféře rodinného, kulturního, společenského či sportovního života (viz
Kapitánová, J. in Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář.
2. svazek. § 488-880. 1.vydání. Praha: Linde Praha, 2008. s. 994-995). Jedná se
tedy o omezení možnosti např. volby povolání, volby životního partnera a
dalších způsobů osobního uplatnění, o omezení možnosti účastnit se kulturní a
sportovní činnosti, popřípadě omezení možnosti jiného společenského uplatnění.
Náhrada za ztížení společenského uplatnění vyjadřuje především ztrátu či
omezení dosavadních schopností poškozeného uplatnit se v těch formách
společenského života, které slouží rozvoji jeho osobnosti (viz Škárová, M. in
Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I.
Komentář. § 1-459. 2. vydání. Praha: C. H.Beck, 2009. s. 1295).
13. S ohledem na předeslané dospěl dovolací soud k závěru, že soudy jsou
při rozhodování o náhradě škody způsobené trestním stíháním či výkonem vazby ve
smyslu § 5 zákona č. 58/1969 Sb. povinny postupovat ve vztahu k jednotlivci
(poškozenému) s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti daného případu.
Představuje-li totiž každé trestní stíhání významný zásah do soukromého a
osobního života obviněného – např. z toho důvodu, že po dobu trestního stíhání
je obviněný vyloučen ze společenského života v důsledku ztráty důvěry v jeho
osobu, nebo proto, že je po dobu trvání trestního stíhání udržován ve stavu
nejistoty ohledně svého budoucího životního uplatnění – je zřejmé, že psychická
zátěž, která trestní stíhání doprovází, může vyvolat u některých osob trvalé
zdravotní následky (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn.
I. ÚS 554/04). Uvedené platí zejména za situace, kdy je obviněný stíhán vazebně
a je tak vystaven zátěži pramenící z omezení jeho osobní svobody navíc v
zařízení, které jako institucionalizovaný prostředek státu slouží především k
nápravě pachatelů trestné činnosti, tedy v zařízení pojmově spojeném s prvkem
represe. Tak je tomu i v souzené věci, kdy žalobkyně byla vazebně stíhána a po
skutkové stránce tvrdila, že v důsledku stresu prodělaného během jejího
vazebního stíhání se podstatnou měrou zhoršil její zdravotní stav, a to s
trvalými následky (např. částečná invalidita).
14. Za dané situace dovolací soud uzavřel, že odvolací soud měl
žalobkyní uplatněný nárok na náhradu škody na zdraví (v důsledku vazebního
trestního stíhání) představující zhoršení jejího zdravotního stavu do té míry,
že je jen obtížně schopná se o sebe postarat a trpí depresemi, čímž u ní došlo
k podstatnému snížení kvality jejího života, po právní stránce posoudit jako
nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění (§ 444 obč. zák.),
způsobené nezákonným rozhodnutím o vazbě (§ 5 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.).
Pokud tak odvolací soud neučinil a naopak dospěl k závěru, že pro nárok
žalobkyně neexistuje opora v právní úpravě, věc po právní stránce nesprávně
posoudil (srov. též Vojtek, P. Odpovědnost státu za škodu při výkonu veřejné
moci. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007. s. 135 a násl.).
15. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že z konstantní judikatury
Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 1998, sp. zn. 3
Cdon 1379/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo , ročník 1998, pod
č. 159; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 21 Cdo
2877/2004, uveřejněný v časopise soudní judikatura, číslo , ročník 2006, pod č.
52; rozsudek ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1169/2000, publikovaný pod C
569 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu; rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2682/2005; příp. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1697/2007) současně plyne,
že o škodě spočívající ve ztížení společenského uplatnění se poškozený
zpravidla dozví v době, kdy se po léčení jeho zdravotní stav natolik ustálil,
že bylo patrné, zda a v jakém rozsahu ke ztížení jeho uplatnění v životě a ve
společnosti došlo, a kdy lze tedy na základě skutkových okolností, které má k
dispozici, objektivně provést jeho ohodnocení. Občanským zákoníkem se pak bude
řídit i běh subjektivní promlčecí doby (srov. též Vojtek, P. Odpovědnost státu
za škodu při výkonu veřejné moci. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007. s.
150-151, a judikatura zde citovaná pod kap. VI. Ztížení společenského
uplatnění).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, čímž došlo k naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu
včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení zrušil (§ 243b odst. 2 věta za
středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta
první o. s. ř.).
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že je podle § 242 odst. 1 o. s. ř. vázán
uplatněnými dovolacími důvody, a to i z hlediska jeho obsahového vymezení v
dovolání. Z uvedeného důvodu se dovolací soud nezabýval (a ani se zabývat
nemohl) otázkou případného promlčení práva žalobkyně na náhradu škody.
Právní názory vyslovené v tomto rozsudku jsou závazné; v novém rozhodnutí o
věci rozhodne soud i o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení (§
243d odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
P o u č e n í :
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 29. listopadu 2011
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu