25 Cdo 1697/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobce Z. F., proti žalovanému P. K., zastoupenému advokátem, o náhradu škody,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 385/2001, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2006, č.j. 15
Co 236/2006-139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po změně žaloby domáhal zaplacení částky 248.940,- Kč s
příslušenstvím, sestávající z náhrady bolestného ve výši 13.850,- Kč, náhrady
za ztížení společenského uplatnění ve výši 229.500,- Kč, náhrady za zničené
oděvy ve výši 5.090,- Kč, náhrady nákladů na vyhotovení znaleckých posudků ve
výši 4.000,- Kč a úroku z prodlení ode dne podání žaloby z původní požadované
částky náhrady bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 19. 12. 2005, č.j. 5 C 385/2001-118,
žalobě v celém rozsahu vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi
účastníky a ve vztahu ke státu a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní
poplatek. Dovodil odpovědnost žalovaného za škodu podle § 420 odst. 1
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť žalovaný dne 28. 12. 1999 po
předchozím slovním konfliktu poranil žalobce několika výstřely z revolveru; za
své jednání byl pravomocně uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na
zdraví podle § 222 odst. 1 trestního zákona. Zranění žalobce si vyžádalo
rozsáhlý chirurgický zákrok, žalobce byl po dobu 11 dní hospitalizován a
následně propuštěn do domácího léčení. Bolestné související s tímto zraněním
bylo znalcem MUDr. Š. ohodnoceno 345 body a ztížení společenského uplatnění
žalobce 100 body. Znaleckým posudkem MUDr. K. ze dne 20. 11. 2001 (vypracovaným
na žádost žalobce) byla u žalobce diagnostikována posttraumatická porucha, k
níž došlo v přímé kauzální souvislosti s úrazovým dějem ze dne 28. 12. 1999.
MUDr. K. pokládal prognózu duševní poruchy žalobce za nejistou s tím, že tato
porucha negativně ovlivňuje partnerský a společenský život žalobce a jeho
pracovní zařazení. Poruchu ohodnotil podle vyhlášky č. 32/1965 Sb., ve znění do
31. 12. 2001 (dále jen „vyhláška č. 32/1965 Sb.“), 750 body a shledal podmínky
pro zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 této vyhlášky. Soudem ustanovený
znalec MUDr. B. v posudku ze dne 28. 9. 2005 dospěl k závěru, že zdravotní stav
žalobce lze považovat za ustálený v posledních dvou letech. Znalec posuzoval
žalobce v září 2005, kdy již bylo možné určit dopad nepříznivého zdravotního
stavu žalobce na jeho životní a společenské potřeby. Ztížení společenského
uplatnění žalobce ohodnotil podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., ve znění novely č.
50/2003 Sb. (dále jen „vyhláška č. 440/2001 Sb.“), 1600 body s tím, že u
žalobce lze uvažovat o zvýšení odškodnění. Soud (poté, co připustil změnu
žaloby) rozšířenému návrhu žalobce vyhověl; při úvaze o aplikaci ustanovení § 7
odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. přihlédl k věku žalobce a k jeho problémům s
pracovním a společenským zařazením, a zejména k omezení možnosti zapojit se do
aktivit, jež jsou v jeho věku obvyklé. Neuznal opodstatněnost námitky promlčení
nároku v rozsahu rozšíření návrhu, neboť v době, kdy byl nárok „na mimořádné
odškodnění“ uplatněn, došlo k ustálení zdravotního stavu žalobce, a bylo tedy
možné přistoupit ke konečnému bodovému ohodnocení ztížení jeho společenského
uplatnění.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2006, č.j.
15 Co 236/2006-139, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem
prvního stupně, a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Převzal závěry
rozhodnutí v trestním řízení, že žalovaný svým jednáním vybočil z mezí nutné
obrany, když použil střelnou zbraň dříve, než na něj žalobce zaútočil. Žalovaný
přitom neodvracel žádný útok a množství střelných ran bylo zcela neadekvátní
nastalé situaci. Odvolací soud proto odmítl úvahy žalovaného o možném
spoluzavinění žalobce na vzniku škody; z jednání žalobce, jež incidentu
předcházelo, nelze usuzovat, že by chtěl žalovaného k činu vyprovokovat.
Odvolací soud neshledal důvodným namítané promlčení nároku žalobce na zvýšení
náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č.
440/2001 Sb. (který podle žalovaného mohl být uplatněn již v původní žalobě),
neboť znalecký posudek, z něhož se žalobce dozvěděl o výši škody, mohl být
vypracován až v roce 2005, tedy po ustálení zdravotního stavu žalobce. Podle
odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, když výslech znalců považoval
za nadbytečný v situaci, kdy účastníci tento výslech (výslovně) nežádali,
případně prohlásili, že proti obsahu znaleckého posudku nemají námitky ani
připomínky. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako
věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
„o.s.ř.“) a jako dovolací důvod (výslovně) uplatňuje nesprávné právní posouzení
věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.)
vyplývá, že žalovaný odvolacímu soud rovněž vytýká, že řízení je stiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm.
a) o.s.ř.], a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). Žalovaný předně nesouhlasí s posouzením spoluzavinění poškozeného
žalobce odvolacím soudem. Podrobně popisuje průběh incidentu a uvádí, že sice
jako první vytáhl zbraň, avšak byl to žalobce, kdo jako první zbraň použil,
když na žalovaného zaútočil teleskopickým obuškem. Žalovaný ve snaze útok
odvrátit na žalobce vystřelil, a jelikož útok neustával, žalovaný „byl nucen ve
střelbě pokračovat“. Z uvedeného je podle žalovaného zřejmé, že žalobce jeho
jednání vyprovokoval. Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně
posoudil otázku promlčení nároku žalobce na mimořádné zvýšení náhrady za
ztížení společenského uplatnění. Jelikož žalobce předmětný nárok, vyplývající z
ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., odůvodnil závěry znaleckého
posudku MUDr. K., počátek promlčení práva na uplatnění nároku podle žalovaného
prokazatelně nastal nejpozději vyhotovením znaleckého posudku dne 20. 11. 2001,
o čemž svědčí i přiznání úroku z prodlení z původně žalované částky ode dne
podání žaloby. Odpovídající rozšíření žaloby však žalobce učinil teprve dne 7.
7. 2004, tedy po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty, na což žalovaný
důvodně reagoval námitkou promlčení. K ustálení zdravotního stavu žalobce
přitom podle žalovaného muselo dojít již v době vypracování znaleckého posudku
MUDr. K.; v opačném případě by totiž vůbec nemohlo být hodnoceno ztížení
společenského uplatnění žalobce. Dovolatel považuje za nepřesvědčivý závěr
odvolacího soudu, že znalecký posudek MUDr. K. i následný znalecký posudek
MUDr. B. stanoví rozdílné diagnózy zdravotního stavu žalobce a nejedná se tedy
pouze o „jinou formulaci téže diagnózy“. Pro řádné zodpovězení této otázky je
podle žalovaného nezbytný výslech znalců MUDr. K. a MUDr. Š. Soudy obou stupňů
návrh žalovaného na provedení výslechů těchto znalců zamítly, aniž by své
rozhodnutí řádně (v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř.) odůvodnily, v
čemž dovolatel spatřuje „pochybení v ústavněprávní rovině“. Dovolatel navrhuje,
aby dovolací soud odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu, a následně
tento rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1
o.s.ř., napadené rozhodnutí přezkoumal podle § 242 odst. 3 o.s.ř. a dospěl k
závěru, že dovolání není přípustné.
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně [dovolání tudíž není přípustné dle § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř.] a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního
stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém
rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném)
rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu [§ 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o.s.ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je dovolání přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají –
srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku
zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody
(srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3
o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen
za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách
(závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání
správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní
otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém
případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro řešení
obdobných případů).
V projednávané věci dovolatel spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu
v řešení (pro rozhodnutí určující) otázky promlčení žalobcem uplatněného nároku
na (mimořádné) zvýšení náhrady za ztížení jeho společenského uplatnění, který
vznikl v důsledku škodné události.
Judikatura pojímá ztížení společenského uplatnění jako ztrátu či omezení
dosavadních schopností poškozeného k uplatnění v životě a ve společnosti.
Odškodnění za ztížení společenského uplatnění přitom musí být přiměřené povaze
následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny
možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti (§ 3 odst. 1
vyhlášky č. 32/1965 Sb.). Podle § 9 odst. 1 téže vyhlášky se posouzení ztížení
společenského uplatnění provede, jakmile je možné považovat zdravotní stav
poškozeného za ustálený. Škoda spočívající ve ztížení společenského uplatnění
vzniká, jakmile se po úrazu a jeho případném léčení ustálí zdravotní stav
poškozeného natolik, že je zřejmé, zda a jaké nepříznivé následky úraz
zanechal, a tedy zda a v jakém rozsahu došlo ke ztížení společenského uplatnění
poškozeného. O škodě se poškozený dozví v době, kdy lze objektivně provést
bodové ohodnocení ztížení jeho společenského uplatnění, neboť až tehdy má k
dispozici skutkové okolnosti, z nichž lze škodu, resp. její rozsah zjistit.
Posouzení otázky, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálil, je přitom závislé
na vyjádření lékaře (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2000,
sp. zn. 21 Cdo 2107/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2001,
pod č. 36, rozsudek ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1169/2000, publikovaný
pod C 569 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H.
Beck, nebo rozsudek ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2682/2005). V případně
pozdějšího zhoršení již ustáleného zdravotního stavu může poškozenému vzniknout
z původní škodné události další (nový) nárok na náhradu škody (náhradu za
ztížení společenského uplatnění); proto je třeba z výše uvedených zásad
vycházet i při posouzení tohoto dalšího dílčího nároku na náhradu škody a
posuzovat jej z hlediska promlčení samostatně jako nárok se samostatnou
promlčecí dobou a rozdílným začátkem jejího běhu (srov. R 9/1986 a R 79/2007
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27.
7. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1379/96, a ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 21 Cdo
2877/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, pod č. 159 a
ročník 2006, pod č. 52).
Při posuzování důvodnosti žalovaným vznesené námitky promlčení nároku na
zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění odvolací soud vycházel ze
zjištění, že žalobce předmětný nárok uplatnil rozšířením původní žaloby dne 7.
7. 2004. Ze znaleckého posudku MUDr. B. ze dne 28. 9. 2005 (který u žalobce
diagnostikoval odlišnou psychickou poruchu související se škodnou událostí než
dne 20. 11. 2001 MUDr. K.) přitom vyplynulo, že k ustálení zdravotního stavu
žalobce došlo „v posledních dvou letech“; žalobce se tak o škodě a jejím
rozsahu dozvěděl nejdříve v září 2003. Výtkám dovolatele lze přisvědčit potud,
že v okamžiku rozšíření žaloby byl promlčen nárok žalobce na zvýšení náhrady za
ztížení společenského uplatnění odvozovaný od zhoršení jeho zdravotního stavu v
souvislosti s poruchou diagnostikovanou MUDr. K. (který mohl žalobce uplatnit
současně se žalobou); promlčen však nemohl být jeho další (nový) nárok
vyplývající z (odlišné) diagnózy MUDr. B. Jelikož tento nový nárok byl žalobcem
řádně vymezen, kvantifikován a včas uplatněn, soud (při splnění dalších
předpokladů) jeho žalobě vyhověl; je přitom nerozhodné, zda žalobce při
vyčíslení nároku vycházel ze závěrů znaleckého posudku MUDr. K. a odkázal na
ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., jak namítá žalovaný.
Zpochybněný závěr odvolacího soudu (byť je zčásti nesprávně odůvodněn) odpovídá
ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, a tudíž není ani v rozporu s
hmotným právem; z tohoto důvodu napadené rozhodnutí nelze považovat za zásadně
právně významné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Brojí-li dovolatel proti závěru odvolacího soudu o absenci spoluzavinění
žalobce na vzniklé škodě, svými tvrzeními ve skutečnosti zpochybňuje průběh
škodné události, jak byl zjištěn odvolacím soudem. Těmito námitkami, jakož i
úvahou o totožnosti diagnóz psychické poruchy žalobce vyjádřených ve znaleckých
posudcích MUDr. K. a MUDr. B., dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o.s.ř., který je však (jak již bylo uvedeno) pro posouzení přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. bez významu.
Obdobně přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení nemůže být založena
procesními výhradami dovolatele proti postupu soudů obou stupňů (neprovedení
některých dovolatelem navržených důkazů, nevyslechnutí znalců k obsahu jimi
podaných znaleckých posudků apod.) či proti tomu, jak byl takový postup (tj.
zamítnutí návrhu na provedení důkazu) soudem odůvodněn. Takto uplatněné vady
řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2
písm. a) o.s.ř.], jakož i jiné vady ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. (k nimž
dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti), totiž samy o sobě přípustnost
dovolání nezakládají. Spatřuje-li dovolatel ve vytýkaných nedostatcích
„pochybení v ústavněprávní rovině“, aniž uvádí, do jakých konkrétních ústavně
zaručených práv bylo zasaženo, nelze k jeho (takto obecně formulované) námitce
přihlédnout.
Směřuje-li dovolání rovněž do výroku o nákladech řízení (byť žádné konkrétní
námitky proti tomuto výroku neobsahuje), není ani v této části přípustné (srov.
R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobci, jemuž by s ohledem na
výsledek dovolacího řízení svědčilo právo na jejich náhradu, žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. května 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu