22 Cdo 3644/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce RUBEŠKA, společenství vlastníků jednotek v domě č. p. 903 v
katastrálním území Vysočany v Praze, se sídlem v Praze 9 – Vysočanech, Nepilova
903/1, IČO: 26775981, zastoupeného Mgr. Janem Rathem, advokátem se sídlem v
Praze 1 – Novém Městě, Na Poříčí 1070/19, proti žalovaným: 1) Ing. B. R., 2)
Ing. Z. R., oběma zastoupeným JUDr. Romanem Ráczem, advokátem se sídlem v Praze
10 – Vršovicích, Kubánské nám. 1391/11, o odstranění reklamního polepu, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 193/2013, o dovolání žalovaných
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2015, č. j. 72 Co
564/2014, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Každý z žalovaných je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve
výši 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce
Mgr. Jana Ratha, advokáta se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na Poříčí 1070/19.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen
„o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo
zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání
opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9.
10. 2014, č. j. 14 C 193/2013-79, uložil žalovaným povinnost odstranit na
vlastní náklady reklamní polepy umístěné na prosklených obvodových částech domu
obepínající nebytovou jednotku č. 903/222 (dále jen „předmětná jednotka“),
nacházející se v prvním podzemním podlaží domu, na adrese P. – V, N. (výrok
I.), a uložil žalovaným povinnost žalobci zaplatit náhradu nákladů řízení
(výrok II).
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne ze dne 11. 2. 2015, č. j. 72 Co 564/2014, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
(výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za
přípustné podle § 237 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýkají nesprávné právní
posouzení věci. Poukázali na to, že smlouva o výstavbě určila, že společnými
částmi domu jsou okna a dveře přímo přístupné ze společných částí. Pokud podle
smlouvy o výstavbě mají být společnými částmi domu jen ta z oken, která jsou
přístupná ze společných částí, nemohou být výkladní skříně obepínající
předmětnou jednotku společnými částmi; to je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího
soudu sp. zn. 26 Cdo 413/2013. Smlouva o výstavbě v řešené věci vymezila okna
jako společné části domu jen v určeném rozsahu, jemuž se výkladní skříně
obepínající jednotku vymykají, a proto společnými částmi nejsou. Výkladní
skříně obepínající předmětnou jednotku navíc nejsou určeny ke společnému
užívání, neboť slouží výlučně k užívání spolu s jednotkou, kterou obepínají.
Tak jako balkon může být podle okolností ve výlučném vlastnictví vlastníka
bytu, tak může být součástí společných částí, totéž platí i pro okna. Rozhodným
tedy není pouze projev vůle při vymezení společných částí domu obsažený v
prohlášení vlastníka nebo ve smlouvě o výstavbě, ale i skutečné účelové určení
každé části domu. Z tohoto pohledu by měla být dovolacím soudem vyřešená otázka
zčásti vyřešena jinak. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí sp. zn. 1 As 2/2004
vyšel z judikatury Ústavního soudu, podle které společné části domu musí
sloužit společnému užívání a být k tomuto užívání určeny. V řešené věci
výkladní skříně obepínající předmětnou jednotku nejsou určeny ke společnému
užívání a v souladu s jejich účelovým určením je ze společných částí domu
vyloučila i smlouva o výstavbě. Tomu odpovídá i to, že žalobce uzavřel smlouvu
o správě domu ohledně společných částí, ve které však není uvedena údržba
výkladních skříní. Sama úprava výkladních skříní k reklamním polepům
nepředstavuje úpravu jednotky, kterou by se měnil vzhled domu, neboť právě k
tomu je výkladová skříň určena. I kdyby však byly výkladní skříně společnými
částmi, jak uzavřel odvolací soud, byli by dovolatelé přesto oprávněni je
užívat za účelem umístění polepů na základě konkludentní dohody vlastníků
jednotek v domě. Dovolatelé jsou navíc oprávněni užívat společné části domu z
titulu svého spoluvlastnického podílu na společných částech domu, jenž je
spojen s vlastnictvím jednotky. V rozhodovací praxi nebyla řešena otázka, v
jakém rozsahu je vlastník spoluvlastnického podílu na společných částech
oprávněn užívat společnou část domu (výkladní skříně). Žalobce současně svoje
právo vykonává šikanózním způsobem, když dopustil, aby jiní využili možnosti
polepu oken k reklamě, zatímco vůči žalovaným se domáhá jejich odstranění,
přičemž z takového odstranění ani nemůže získat žádný prospěch. S ohledem na to
navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že dovolatelé předně nesprávně interpretují
pojem jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb. Výklad nalézacích soudů týkající se
společných částí domu považuje žalobce za správný. Výkladní skříně pak nemohou
být příslušenstvím jednotky, jak se domnívají žalovaní, neboť to vylučovala
právní úprava účinná do 31. 12. 2013. Judikatura, kterou dovolatelé citují,
není použitelná na řešenou věc. Okna jsou podle názoru žalobců součástí
vnějšího pláště budovy a tedy společnou částí domu. Tvrzení, že existuje mezi
vlastníky jednotek konkludentní dohoda o způsobu a rozsahu užívání oken a
výkladních skříní, vznesli dovolatelé až v průběhu řízení a nikdy neoznačili
projevy vůle, z nichž dovozují existenci takové dohody. I kdyby taková dohoda
měla být uzavřena, žalovaní ji porušili tak, že na výkladní skříně instalovali
celoplošnou reklamu. Žalobce konečně nesouhlasí s tím, že by se podáním žaloby
dopouštěl výkonu práva v rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby dovolací soud
dovolání žalovaných zamítl.
Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto
zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-
li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry
týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a
povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však
posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Z judikatury dovolacího soudu se podává, že ochranu vlastnického práva, o níž
soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat
úpravou obsaženou v § 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též
„o. z.“). Z uvedeného vyplývá, že zákonem č. 89/2012 Sb. se řídí jednak samotné
posouzení předpokladů pro vyhovění negatorní žalobě, ale také případné důvody,
pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby [srovnej usnesení Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 17 Co 423/2013 (uveřejněné
pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015
(dostupné na www.nsoud.cz)].
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelé v první řadě namítají, že odvolací soud postupoval nesprávně, pokud
vyšel z toho, že výkladní skříně obepínající předmětnou jednotku jsou
společnými částmi. Smlouva o výstavbě podle jejich názoru výkladní skříně
považuje za součást jednotky.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Dovolací soud především předesílá, že dovolací přezkum nemůže založit ta část
dovolání, ve které dovolatelé nepřípustně rozporují zjištěný skutkový stav
věci. Skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat [k
tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo
4295/2013 (uveřejněné na www.nsoud.cz)].
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle něhož zjišťuje-li soud
vůli účastníků při uzavírání smlouvy, tj. činí-li zjištění o tom, co bylo
jejími účastníky ujednáno, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu § 35
odst. 2 obč. zák., dospívá ke skutkovým zjištěním. O aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde tehdy, dovozuje-li z právního úkonu
konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu [srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97 (uveřejněný pod č.
73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh.), rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99 (uveřejněný pod č. C 812 v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále
jen „Soubor“)]. Právní závěry odvolacího soudu dovolatelé napadli procesně
neregulérním způsobem, tedy na podkladě vlastní verze skutku. Platí však, že
uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového závěru (zde
ohledně vůle smluvních stran projevené ve smlouvě o výstavbě), než z jakého
vyšel při posouzení věci odvolací soud.
Rozhodnutí odvolacího soudu pak obstojí i z pohledu věcné správnosti.
Dovolací soud se ve své rozhodovací praxi již zabýval otázkou, zda a za jakých
podmínek mohou být okna společnými částmi domu.
V rozsudku ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 26 Cdo 413/2013 (dostupném na
www.nsoud.cz), vyšel dovolací soud z § 4 zákona č. 72/1994 Sb., podle kterého
vlastník budovy určuje svým prohlášením prostorově vymezené části budovy, které
se stanou za podmínek stanovených zákonem č. 72/1994 Sb. a v souladu se
stavebním určením bytovými jednotkami (§ 2 písm. h/) a společnými částmi domu
(§ 2 písm. g/). Společné části budovy (domu) vymezuje zákon č. 72/1994 v § 2
písm. g) jen demonstrativně, okna v tomto výčtu nejsou, neoznačuje je však ani
výslovně za součást jednotky. Bude proto vždy záležet, zda vlastník v
prohlášení podle § 4 zákona č. 72/1994 Sb. vymezí okna jako součást jednotky či
jako společnou část budovy. Nebude-li prohlášení vlastníka podle § 4 zákona č.
72/1994 Sb. obsahovat takovéto určení, pak okna patří ke společné části budovy.
Nacházejí-li se totiž okna na chodbách, podestách, v kočárkárnách, sušárnách
apod., jsou přístupná ze společných prostor v domě a je zjevné, že jsou určeny
pro společné užívání, není tak pochyb, že jsou společnou částí budovy. Protože
však i okna přístupná jen z jediné jednotky jsou součástí vnějšího pláště domu
(vnější konstrukce obvodových zdí domu), který lze nepochybně považovat za
společnou část budovy, patří i ony – neurčil-li výslovně vlastník v prohlášení
něco jiného – ke společné části budovy (domu).
Z uvedeného vyplývá, že pokud zákon určité prostory výslovně nepovažuje za
společné části domu, neznamená to ještě, že se jedná o součást jednotky. Je
třeba zkoumat obsah prohlášení vlastníka, resp. v řešené věci smlouvy o
výstavbě. Tato totiž určité prostory může vyhradit režimu součásti jednotky.
V řešené věci však o takový případ nejde. Odvolací soud (a dovolací soud je
tímto skutkovým závěrem vázán) s odkazem na správnost závěrů soudu prvního
stupně dospěl k tomu, že výkladní skříně jakožto druh oken nejsou uvedeny ve
smlouvě o výstavbě jako součást jednotky. S ohledem na to nelze závěr
odvolacího soudu o tom, že se jedná o společnou část domu, považovat za jakkoli
nepřiměřený. Skutečnost, že žalobce uzavřel smlouvu o správě domu ohledně
společných částí, ve které není uvedena údržba výkladních skříní, je pro
posouzení toho, jakou má v řešené věci výkladní skříň právní povahu, nerozhodná.
Dovolatelé dále namítají, že rozhodným pro posouzení, zda se v konkrétním
případě jedná nebo nejedná o společnou část domu, není jen projev vůle obsažený
ve smlouvě o výstavbě nebo prohlášení vlastníka, ale i skutečné účelové určení
každé části domu. Z tohoto pohledu by měla být dovolacím soudem vyřešená otázka
zčásti vyřešena jinak.
Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá již proto, že judikatura
Nejvyššího soudu při posouzení, zda se jedná či nejedná o společnou část domu,
hledisko účelového určení části domu akceptuje.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 886/2013 (dostupném
na www.nsoud.cz) ve vztahu k lodžiím i oknům přístupných pouze z jedné bytové
jednotky uvedl, že „pro závěr, které části domu jsou společné ve smyslu § 2
písm. g) zákona č. 72/1994 Sb., je významný zejména účel jejich užívání, a
jejich určení v prohlášení vlastníka budovy, jen stavebně technické hledisko z
pohledu zákona č. 72/1994 Sb. určující není. Součásti hlavních svislých a
vodorovných konstrukcí budovy jsou pouze některé stavební prvky lodžií. Lodžie
v demonstrativním výčtu společných části budovy (domu) v § 2 písm. g) zákona č.
72/1994 Sb. uvedeny nejsou, zákon č. 72/1994 Sb. je však neoznačuje ani
výslovně za součást jednotky. Bude proto vždy záležet na tom, zda vlastník v
prohlášení podle § 4 zákona č. 72/1994 Sb. vymezí lodžie jako součást jednotky
či jako společnou část budovy. Nebude-li prohlášení vlastníka podle § 4 zákona
č. 72/1994 Sb. obsahovat takovéto určení, pak budou patřit ke společné části
budovy (domu) i lodžie přístupné jen z jediné jednotky jako součást vnějšího
pláště domu. Ke stejnému závěru dospěly soudy i ohledně oken přístupných jen z
jedné jednotky.“ Odkazovali-li dovolatelé na argumentaci obsaženou v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. 1 As 2/2004, pak
Nejvyšší soud tento rozsudek ve věci sp. zn. 22 Cdo 886/2013 neopomenul, ale
výslovně na něj při formulaci svých závěrů poukázal. Ústavní stížnost proti
uvedenému rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS
3230/14 (dostupným na http://nalus.usoud.cz) odmítl pro zjevnou
neopodstatněnost.
K uvedeným závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil v usnesení ze dne 1. 12.
2014, sp. zn. 26 Cdo 1379/2013 (dostupném na www.nsoud.cz), v němž sumarizoval,
že „otázkou, kdy jsou okna a lodžie součástí jednotky a kdy společnými částmi
budovy, se již Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zabýval (srovnej např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 26 Cdo 413/2013, ze dne
1. 8. 2014, sp. zn. 26 Cdo 886/2013) a dospěl k závěru, že vždy záleží na tom,
zda je vlastník v prohlášení podle § 4 zákona č. 72/1994 Sb. vymezí jako
součást jednotky či jako společnou část budovy. Nebude-li prohlášení vlastníka
podle § 4 zákona č. 72/1994 Sb. obsahovat takovéto určení, pak budou patřit ke
společné části budovy (domu) i lodžie a okna přístupná jen z jediné jednotky
jako součást vnějšího pláště domu“. Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí
odmítl pro zjevnou neopodstatněnost Ústavní soud usnesením ze dne 15. 12. 2015,
sp. zn. I. ÚS 752/2015 (dostupným na http://nalus.usoud.cz). Dovolací soud
přitom neshledal, že by dovolací argumentace byla taková, že by odůvodňovala
změnu judikatury dovolacího soudu a tím i průlom do principu právní jistoty
promítajícího se do požadavku na setrvání v ustálené rozhodovací praxi (viz též
§ 13 o. z.).
Také výtky odvolacímu soudu, že sama úprava výkladních skříní k reklamním
polepům nepředstavuje úpravu jednotky, kterou by se měnil vzhled domu,
nezakládá přípustnost dovolání s ohledem na to, že dovolatelé v této části
zcela nedostáli požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání.
Dovolatelé dále namítají, že jejich výlučné právo užívat výkladní skříně
vyplývá z konkludentní dohody vlastníků jednotek v domě, přičemž stejně jako
vlastníci ostatních jednotek v domě užívají okna přístupná jen z jejich
jednotek k vlastní výzdobě. Odvolacímu soudu pak vytýkají, že „nepovažoval
takovou dohodu za významnou pro úsudek, zda výkladní skříně mohou žalovaní
výlučně užívat za účelem umístění reklamních polepů“.
Tato námitka není důvodná.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaní ani netvrdili ani
neprokázali, že by si zajistili souhlas ostatních vlastníků v domě se
zamýšlenou vizuální změnou, neboť „z provedeného dokazování pouze vyplynulo, že
formou oznámení svůj záměr přistoupit k polepům předmětné prosklené části
obvodového pláště domu seznámili výbor společenství, který však s uvedeným
nesouhlasil a žalované vyzval k redukci těchto polepů, jakož i k jejich
odsouhlasení“. Odvolací soud se s těmito závěry bez pochybností ztotožnil,
neboť je ve svém rozhodnutí žádným způsobem nekorigoval a výslovně zdůraznil,
že provedené „výlepy“ byly uskutečněny bez souhlasu ostatních spoluvlastníků
jednotek v domě. Z uvedeného bez pochybností vyplývá, že pro závěr o případné
konkludentní dohodě tak, jak ji naznačují dovolatelé, neshledaly soudy žádný
skutkový podklad.
Podle názoru dovolatelů dále dovolací soud neřešil otázku, v jakém rozsahu je
vlastník spoluvlastnického podílu na společných částech oprávněn užívat
společnou část domu (výkladní skříně). V této souvislosti dovozují, že jejich
právo užívat prostor opatření reklamním polepem vyplývá z jejich práva
podílových spoluvlastníků společných částí.
Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Nejvyšší soud se touto otázkou již zabýval např. v rozsudku ze dne 23. 12.
2004, sp. zn. 28 Cdo 2062/2003 (uveřejněném pod č. C 3192 v Souboru), podle
kterého „pro právní režim společných částí domu má však klíčovou důležitost
poslední věta § 3 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., podle níž není-li předmětem
spoluvlastnictví jednotka, ustanovení občanského zákoníku o podílovém
spoluvlastnictví se nepoužijí. Smysl tohoto ustanovení je zřejmý: jde-li o
prostory nezbytně společně užívané, ale implicite i prostory s nimi funkčně
propojené a představující odděleně situované příslušenství bytu ve smyslu § 121
odst. 2 obč. zák. (samostatně užívané části sklepa), pak vůči nim nejsou možná
tak radikální řešení případných konfliktů spoluvlastníků, jaká představují
druhý a třetí odstavec § 139 obč. zák. o většinovém rozhodování při hospodaření
se společnou věcí, včetně nahrazení majority rozhodnutím soudu. Rozpory při
užívání společných prostor musí být podrobeny především kritériu přiměřenosti
(proporcionality); je třeba chránit, aby některý ze spoluvlastníků neužíval
společné prostory takovým nežádoucím způsobem, který by nad míru přiměřenou
poměrům ztěžoval či bránil užívání týchž prostor ostatními a eventuálně jim
zamezoval nebo komplikoval využití těch souvisejících (sklepních) prostor,
které užívají výlučně. Dovolací soud je zde toho názoru, že chybí-li výslovná
úprava popsaného konfliktu v zákoně č. 72/1994 Sb., pak sice odvolací soud
správně přisvědčil subsidiárnímu použití občanského zákoníku jako předpisu
obecného, ale namístě byla spíše aplikace výkladových pravidel převzatých z §
127 o omezení práv vlastníka při kontaktu s vlastníkem jiným (sousedícím), než
zásad podle ustanovení §§ 123, 124 a 126 o vlastnické ochraně a rovnosti
vlastnických práv.“ K tomuto názoru se dovolací soud později přihlásil také v
usnesení ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2062/2010 (uveřejněném pod č. C
11043 v Souboru).
Pro úplnost této části pak dovolací soud dodává, že soud prvního stupně v této
souvislosti výslovně poukázal na to, že žalovaní polepy na prosklené části
obvodového pláště domu okolo venkovního vstupu do nebytové jednotky v jejich
spoluvlastnictví učinili pouze ve svých vlastních majetkových zájmech, čímž
tedy sledovali pouze vlastní prospěch na úkor ostatních spoluvlastníků v domě.
Umístění reklamních polepů na prosklené části obvodového pláště domu okolo
venkovního vstupu do nebytové jednotky, která tvoří společnou část domu, v
rozsahu téměř 100 % představuje zásadní zásah do vzhledu domu jeho vizuální
změnou, čímž došlo k omezení výkonu práv ostatních spoluvlastníků jednotek v
domě podílet se na tomto rozhodnutí, které žalovaní učinili výlučně sami a
podle svých majetkových zájmů. S těmito závěry, které zjevně akceptoval i
odvolací soud, pak dovolatelé v dovolání žádným způsobem nepolemizují, neboť se
omezili pouze na závěr, že jako podíloví spoluvlastníci společných částí jsou
bez dalšího oprávněni užívat je způsobem, který učinili.
Důvodná není ani námitka, že výkon práva žalobce je zneužitím práva v rozporu s
§ 8 o. z.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014
(uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh.
obč.), formuloval závěr, že „zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím
korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla
odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá
zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k
okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v
rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá
žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu (k tomu srovnej Lavický,
P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2014, str. 89), resp. se projevující jako rozpor mezi
užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem
oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto (k tomu srovnej Melzer, F. – Tégl, P.
a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1 – 117. 1. vydání Praha:
Leges, 2013, str. 162), který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany,
která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (k tomu srovnej
Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář. 1.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 89 – 90; Melzer, F. – Tégl, P. a kol.
Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1 – 117. 1. vydání. Praha:
Leges, 2013, str. 163).“ Ústavní stížnost proti uvedenému rozhodnutí Ústavní
soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 17. 1. 2017, sp. zn.
IV. ÚS 2773/16 (dostupným na http://nalus.usoud.cz). V usnesení ze dne 14. 12.
2016, sp. zn. 22 Cdo 4588/2016 (dostupném na www.nsoud.cz), pak Nejvyšší soud
vysvětlil, že otázku aplikace § 8 o. z. učiní předmětem svého přezkumu jen v
případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení.
V usnesení ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1308/2016 (dostupném na
www.nsoud.cz), Nejvyšší soud vysvětlil, že zamítnutí vlastnické žaloby pro
zneužití práva připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu
vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl
odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu
žalovaného.
Soud prvního stupně při úvaze o aplikaci § 8 o. z. vyšel z toho, že žalovaní
umístili na prosklenou část obvodového pláště domu okolo venkovního vstupu do
nebytové jednotky v jejich spoluvlastnictví, která tvoří společnou část domu,
reklamní polepy v rozsahu téměř 100 %, čímž zásadně zasáhli do vzhledu domu
jeho vizuální změnou, omezili tak výkon práv ostatních vlastníků jednotek v
domě podílet se na tomto rozhodnutí, které učinili výlučně sami a podle
vlastních majetkových zájmů.
Z pohledu výše naznačených judikatorních závěrů umožňujících výjimečné
zamítnutí vlastnické žaloby pro zneužití práva nelze nalézacím soudům při
úvaze, že tyto předpoklady nebyly splněny, v žádném ohledu vytknout zjevnou
nepřiměřenost jejich úvah.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, dovolání podle
§ 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 20. června 2017
Mgr. Michal
Králík, Ph.D.
předseda senátu