23 Cdo 3935/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci
žalobkyně S&T AG, se sídlem Industriezeile 35, 4021 Linz, Rakouská republika,
zastoupené Dr. Alexanderem Haschem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích,
Holečkova 2628/3a, proti žalované K+K General Corporation, s. r. o., se sídlem
v Ostravě - Výškovicích, Charvátská 569/16, identifikační číslo osoby 25376713,
zastoupené JUDr. Richardem Pustějovským, advokátem se sídlem v Ostravě, Matiční
730/3, o zaplacení částky 10.000 EUR s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na
zaplacení částky 579.282,07 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 42 Cm 65/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2016, č. j. 8 Cmo 60/2016-441, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 11.761,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
právního zástupce žalobkyně.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 12. 2015, č. j. 42 Cm 65/2013-348,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 10.000 EUR s příslušenstvím
ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 202.083 Kč (bod II.
výroku). Současně rozhodl, že se vzájemný návrh žalované ze dne 20. 5. 2015 a
jeho rozšíření ze dne 10. 11. 2015 vylučuje k samostatnému řízení (bod III.
výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 29.226 Kč (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“)
dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že navrhuje, aby je dovolací
soud zamítnul, případně odmítnul. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí
odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že
zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech
řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání není přípustné. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby
dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit,
které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tvrzení, podle kterého
napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být
způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2
o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím
soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem
4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013).
Přes rozsahem obšírné dovolání dovolatelka výše uvedeným požadavkům na vymezení
přípustnosti ve svém dovolání nedostála, neboť dovolacímu soudu nepředesílá
žádnou právní otázku, jež by mohla založit přípustnost dovolání. Dovolatelka totiž předně namítá „nesprávnou aplikaci ustanovení § 118a, § 118b,
§ 132 a 205a o. s. ř.“. Soudy nižších stupňů dle dovolatelky nepřihlédly k
jejím podáním, které obsahovaly „vzájemný návrh žalované“ a „námitku započtení
pohledávek.“ Svými námitkami, kterými dovolatelka namítá nesprávný postup
odvolacího soudu, ale nepředkládá žádnou konkrétní otázku procesního práva,
však přípustnost dovolání nezakládá. Je tak uplatňován jiný dovolací důvod, než
jaký je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Otázkami navozenými
dovolatelkou se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se týkají vad
řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze
v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada
řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. Navíc
dovolatelka přehlíží, že soud prvního stupně podle § 112 odst. 2 o. s. ř. rozhodl o vyloučení vzájemného návrhu žalované v celkové výši 850.134,68 EUR k
samostatnému řízení a procesní obranu žalované v částce 10.000 EUR neshledal
důvodnou. Tento závěr není však dán tím – jak uvádí žalovaná – že by soudy
nepřihlédly k jí tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům („kompenzační
námitce“), nýbrž tím, že ze skutkových zjištění soudů jednoznačně vyplývá, že
žalobou požadované plnění žalované nebylo žalobkyní poskytnuto na základě
smlouvy ze dne 26. 1. 2010. V části dovolání, ve které dovolatelka namítá nesprávný postup odvolacího
soudu, není dovolání přípustné, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod,
než jaký je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Otázkami navozenými
dovolatelkou se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se týkají vad
řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze
v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada
řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky dovolatelky, která tvrdí, že v
řízení nebyly naplněny podmínky řízení. Z obsahu spisu se podává, že pravomoc
soudů rozhodovat v této věci nebyla účastníky řízení zpochybňována (§ 106 o. s. ř.) a obdobně nevznikly žádné pochyby o určení věcné a místní příslušnosti. Otevírá-li dále dovolatelka otázku určení rozhodného práva, nevymezuje dále
žádnou právní otázku, na které spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, a proto by
mohla zakládat přípustnost dovolání. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu
není dovolání přípustné podle 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho
přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo
procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn.
29 NSCR 53/2013, které je –
stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné na webových stránkách
www.nsoud.cz)
K dalším tvrzením dovolatelky dovolací soud pouze připomíná, že uplatněním
způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatele založeny na
hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem
(opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132
o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem
(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo
3206/2013).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle
ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr.
Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu