oupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v
Brně, Marie Steyskalové 62, proti žalované PREMOT Františkovy Lázně s. r. o.,
IČO: 263 74 889, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, zastoupené JUDr.
Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, o zaplacení
částky 25.938.925 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod
sp. zn. 26 C 268/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 12. dubna 2017, č. j. 55 Co 74/2017-304, takto:
Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Dovolání, jímž žalovaná napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu,
kterým byl ve věci samé (ve výroku pod bodem II) změněn rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 5 ze dne 1. července 2016, č. j. 26 C 268/2013-254, tak, že
„žaloba je co do základu důvodná“, Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále
jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2. článku II. zákona č. 293/2013 Sb.), neboť
dovoláním vymezené otázky, na nichž závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud
vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz dále), od
níž není důvod se odchýlit a dovolání tak není přípustné (k hlediskům
přípustnosti dovolání srov. § 237 o. s. ř.). V nastolené otázce určení pasivně legitimované osoby, ve vazbě na
kvalifikaci uplatňovaného nároku, se odvolací soud napadeným rozhodnutím
nikterak nezpronevěřil závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
včetně rozhodnutí dovolatelkou konkrétně označených (rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 263/99, a ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo
845/99). Plněním bez právního důvodu, tedy jednou za skutkových podstat
bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (režim žalobkyní požadovaného
bezdůvodného obohacení se zde řídí právě ustanoveními tohoto právního předpisu;
k tomu srov. i § 3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku
účinného od 1. 1. 2014) je právě i stav, kdy je cizí pozemek užíván subjektem
odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje,
aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil,
ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. Takový uživatel přirozeně není
schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit a je
proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (přiměřeně srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98,
uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky
téhož soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5484/2007, ze dne 2. 9. 2009,
sp. zn. 28 Cdo 2777/2009, či ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, ze dne 8. 1. 2008,
sp. zn. 30 Cdo 199/2007, či ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011)
bezdůvodné obohacení vzniká i tomu, kdo svým jednáním dosáhl na úkor vlastníka
postavení detentora jeho pozemku, kupř. tím, že celý oplocený pozemek uzamkl a
učinil jej přístupným pro sebe a svou potřebu, a to bez ohledu na to, nakolik
intenzivně jej skutečně užíval (jakou plochu, jak často, případně kolikrát
konkrétně se na něm zdržoval).
Vyplývá-li ze skutkových zjištění (jejich přezkum v dovolacím řízení je
vyloučen), že v rozhodné době, za níž se žádá náhrada z titulu bezdůvodného
obohacení, byly pozemky ve vlastnictví žalobkyně součástí uzavřeného areálu
provozovaného žalovanou (jejími právními předchůdci), takto i střeženého
bezpečnostní službou zjednanou již právním předchůdcem žalované, kdy žalovaná
(její předchůdci) i vůči třetím osobám vystupovala z pozice vlastníka pozemků,
bráníc pak žalobkyni v jejich užívání, není závěr odvolacího soudu o pasivní
věcné legitimaci žalované (obohacené) k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého
užíváním pozemků bez právního důvodu jakkoliv nepřiměřený či snad vybočující ze
závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ve skutkových poměrech projednávané věci (situování nemovitosti v areálu
žalované, jež se stavěla od pozice jejich vlastníka, dílem je pak i sama
užívala či pronajímala a žalobkyni bránila ujmout se vlastnictví) není
rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu ani se závěry vyslovenými Nejvyšším
soudem v dovolatelkou odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2001,
sp. zn. 25 Cdo 263/99, jenž je vybudován na odlišném skutkovém základu (jde o
situaci, kdy se reálný uživatel cizí nemovitosti logicky nemohl zbavit
povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení s použitím argumentace, že mu byl
pozemek předán jiným neoprávněným subjektem, jenž však – na rozdíl od věci nyní
posuzované – si sám neuzurpoval vlastnictví, a nadto nešlo ani o pozemek, jenž
byl by součástí komplexu nemovitostí tvořících ucelený a uzavřený areál, jak
tomu je dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů v právě posuzované věci). Závěry odvolacího soudu pak nikterak nekolidují ani s dále odkazovaným
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, v němž
dovolací soud připíná povinnost k vydání bezdůvodného obohacení subjektu, jenž
se sám bez právního důvodu zmocnil cizího pozemku, realizoval uživatelská
oprávnění a vlastníku bránil v jeho užívání, kdy se pak dále rozhodnutím řeší
otázka výše náhrady za takto získané bezdůvodné obohacení. Zpochybňuje-li pak dovolatelka závěry odvolacího soudu s použitím námitek, že
nemovitosti reálně držel a užíval jiný subjekt (společnost PHL – Zličín, s. r. o.), jde o argumentaci pohybující se v rovině skutkových zjištění soudů nižších
stupňů (jejich správnosti a úplnosti), jejichž kritika nepředstavuje uplatnění
(jediného) způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a
nezakládá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva způsobilou
založit přípustnost dovolání (§ 237 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého
dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního
posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při
posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem
(opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132
o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve
znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání pak nemohou založit ani zbylé námitky dovolatelky, jež
vystihují vady řízení. Ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen)
tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). K
uplatněné kritice postupu soudů nižších stupňů, že neprovedly další žalovanou
navržené důkazy, sluší se snad uvést, že soud v občanském soudním řízení není
vázán důkazním návrhem účastníků potud, že by byl povinen provést všechny
nabízené důkazy; soud je oprávněn posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout
o tom, které z těchto důkazů provede, v závislosti na jeho hodnocení, které
důkazy je nezbytné provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování
doplnit. Musí se přitom vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo
3116/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo
801/2006), což soud prvního stupně v posuzované věci – s logickým a
srozumitelným zdůvodněním nadbytečnosti dalších navržených důkazů – ve
stručnosti učinil. I proto nejsou pak důvodné ani námitky dovolatelky založené
na tvrzeném porušení ústavně zaručených práv a svobod – práva na spravedlivý
proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod). Relevanci v projednávané věci nemá pak ani argumentace dovolatelky obsažená v
její replice k vyjádření žalobkyně k dovolání (písemné podání dovolatelky ze
dne 13. 12. 2017), nehledě na to, že jde o argumentaci založenou na nových
skutečnostech a důkazech (k zákazu jejich uplatňování v dovolacím řízení srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.), nadto uplatněnou po uplynutí zákonem stanovené lhůty
k podání dovolání (srov. § 240 odst. 1, § 242 odst. 4 o. s. ř.). Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.),
kdy není pak třeba jakkoliv zdůrazňovat, že přípustnost dovolání nemůže být
dána ani ustanovením § 238a o. s. ř. (nepatří-li napadené rozhodnutí do okruhu
rozhodnutím vyjmenovaných v tomto ustanovení). K absenci výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení (není-li toto rozhodnutí
dovolacího soudu rozhodnutím, jímž se končí řízení) srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I o nákladech dovolacího řízení bude
tak rozhodnuto až v konečném rozhodnutí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.