25 Cdo 1607/2008
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobkyně D. P., zastoupené JUDr. Miroslavem Křiváčkem, advokátem, se sídlem
Praha 1, Revoluční 16, proti žalovaným 1) J. B., zastoupenému JUDr. Jiřím
Stránským, advokátem, se sídlem Praha 9, Jandova 8, 2) O. Č. a 3) O. B., oběma
zastoupeným JUDr. Pavlem Blanickým, advokátem, se sídlem Praha 1, Bolzanova 1,
o zaplacení 360.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C
66/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.
prosince 2007, č.j. 17 Co 52/2007-139, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2007, č.j. 17 Co
52/2007-139, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala náhrady škody ve výši 360.000,- Kč. Škoda jí měla
vzniknout tím, že žalovaní 1) a 2) protiprávně (v rozporu s § 9 odst. 2 zákona
č. 87/1991 Sb.) zřídili věcné břemeno užívání nemovitostí ve prospěch žalované
3), čímž bylo žalobkyni znemožněno užívání části nemovitostí v rozsahu jejího
spoluvlastnického podílu.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 11. 9. 2006, č.j.
9 C 66/2004-111, že žaloba je důvodná, rozhodnutí o výši nároku a o nákladech
řízení vyhradil konečnému rozhodnutí. Vyšel ze zjištění, že dům č.p. 189
stojící na pozemku p. č. 346 a pozemky p. č. 346, 347 a 348 zapsané na LV č.
1250 pro k. ú. Klánovice (dále jen „nemovitosti“ nebo „předmětné nemovitosti“)
jsou v podílovém spoluvlastnictví manželů J. Č. a žalované 2) jednou polovinou
a žalobkyně rovněž jednou polovinou a je k nim zřízeno doživotní užívací právo
ve prospěch žalované 3). Nemovitosti byly od roku 1981 ve spoluvlastnictví
manželů B. a Č., po smrti J. B. byla mezi jeho dědici [žalovaní 1) a 2)], J. Č.
a žalovanou 3) uzavřena dohoda o zřízení věcného břemene doživotního
bezúplatného užívání nemovitostí. Žalobkyně ještě před uzavřením uvedené dohody
uplatnila k těmto nemovitostem restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb.,
následně byla žalovaným 1) a 2) soudem uložena povinnost uzavřít se žalobkyní a
další restituentkou R. H. dohodu o vydání ideální jedné poloviny nemovitostí;
po smrti R. H. přešlo její spoluvlastnické právo na žalobkyni. Na základě
těchto zjištění dospěl soud k závěru, že dohoda o zřízení věcného břemene k
nemovitostem byla uzavřena mimo dědické řízení po zemřelém J. B., neboť jejími
účastníky nebyli výhradně dědici a předmětem dědického řízení nebyly předmětné
nemovitosti jako celek, a je ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatná pro
rozpor s ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Žalovaní 1) a 2) jako
osoby povinné ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. porušili zřízením věcného břemene
užívání ve prospěch žalované 3) povinnost nenakládat s dotčenými nemovitostmi,
stanovenou v § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. V důsledku realizace věcného
břemene užívání je žalobkyni fakticky znemožněno nakládat se svým majetkem, tj.
ideální jednou polovinou předmětných nemovitostí, čímž jí vzniká majetková
újma. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení v daném případě uplatnit nelze,
neboť žalovaná 2) užívá spolu se svým manželem předmětné nemovitosti pouze v
rozsahu jejich spoluvlastnického podílu, z jejich strany tedy nedochází k
bezdůvodnému obohacení na úkor žalobkyně, a žalovaná 3) nemovitosti užívá na
základě bezúplatného věcného břemene.
K odvolání všech žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 12. 2007,
č.j. 17 Co 52/2007-139, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba
zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovodil, že
újma žalobkyně se neodvíjí od dohody o zřízení věcného břemene užívání, ale od
skutečnosti, že nemovitosti užívá žalovaná 2) se svým manželem a žalovaná 3);
shledal přitom rozpor v závěru, že újma vznikla právě v důsledku neplatně
uzavřené dohody, neboť v případě její neplatnosti by žalobkyni fakticky nic
nemohlo bránit v tom, aby se domáhala možnosti nemovitosti užívat. Žalovaná 2)
se svým manželem užívají nemovitosti z titulu svého spoluvlastnického
oprávnění, žalovaná 3) by jako matka žalované 2) mohla s jejím souhlasem
nemovitosti užívat i v případě neexistence dohody o zřízení věcného břemene, a
pokud jmenovaní nemovitosti užívají nad rámec svého spoluvlastnického podílu,
není to důsledek předmětné dohody. Povinnost vydat nemovitost a umožnit její
užívání stíhá povinnou osobu v souvislosti s úspěšným uplatněním restitučního
nároku bez ohledu na dosavadní úpravu užívání dotčené nemovitosti. Pokud
žalobkyně nemovitosti užívat nemůže, protože jsou obsazeny spoluvlastníkem, a v
domě není volný byt, má právo na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniká
spoluvlastníkům užívajícím nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu
(k tomu odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo
2616/99, sp. zn. 22 Cdo 1095/2001 a sp. zn. 33 Odo 394/2004). Uzavřel, že bez
ohledu na to, zda dohoda o zřízení věcného břemene je či není platná, není
uplatněný nárok na náhradu škody důvodný, neboť v řízení nebyl prokázán samotný
vznik škody. Závěrem konstatoval, že jeho posouzení věci není jen odlišnou
právní kvalifikací, na jejímž základě by mohlo být o nároku rozhodnuto z jiného
právního důvodu, neboť okruh osob a skutkový základ nároku na náhradu škody a
nároku na vydání bezdůvodného obohacení je zcela odlišný.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“) s tím, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadami, které
mají za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení, přičemž vychází ze skutkového zjištění, které
nemá oporu v provedeném dokazování. Namítá, že se žalobou domáhala peněžité
náhrady ve výši poloviny obvyklého nájemného za užívání jedné poloviny
předmětných nemovitostí, ponechala tedy na uvážení soudu, z jakého právního
titulu shledá její nárok zakládající se na skutečnosti, že je jí znemožněno
užívání majetkového podílu na nemovitostech, důvodným; uvádí, že soud není
vázán právním názorem obsaženým v žalobě, rozhodné je zachování skutkového
základu sporu, jenž v posuzovaném případě zachován byl. Za nesprávný považuje
postup odvolacího soudu, který bez provedení dokazování dospěl k závěru, že
žalovaná 2) a žalovaná 3) společně užívají celý byt v domě, resp. že se v domě
nachází pouze jedna bytová jednotka, čímž porušil ustanovení § 213 odst. 2 o.
s. ř. a žalobkyni tak byla odňata soudní instance. Pochybení odvolacího soudu
spatřuje také v tom, že se zabýval pouze užíváním domu a zcela pominul otázku
užívání pozemků, přestože žalobkyni nebyl nikdy umožněn ani vstup na pozemky
právě s odvoláním na dohodu o zřízení věcného břemene. S odkazem na nález
Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 471/05, dovolatelka
dovozuje, že právní názor odvolacího soudu je nesprávný, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, z jehož závěrů odvolací soud
vycházel, na danou věc nedopadá, a tímto nesprávným postupem bylo porušeno
právo dovolatelky na spravedlivý proces. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) ve svém vyjádření k dovolání poukazuje zejména na to, že dohoda o
zřízení věcného břemene nebyla schvalována soudem v rámci dědického řízení,
jejím smyslem byla budoucí ochrana práv žalované 3), která v domě fakticky
bydlela a bydlí nadále, dotčená dohoda tedy nevedla k žádné změně v užívání
nemovitostí. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo
396/2004 (správně 33 Odo 394/2004), řeší obdobnou situaci, dovolatelka však
nevytvořila procesní podmínky pro rozhodování o nároku na vydání bezdůvodného
obohacení a podmínky pro vznik odpovědnosti za škodu nejsou dány. Žalovaný 1)
navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl.
Žalované 2) a 3) považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné a odpovídající
skutkovým zjištěním. Žalobkyně se v řízení nepochybně domáhala náhrady škody a
svůj návrh a okruh žalovaných neupravila ani poté, co byla opakovaně
upozorňována na nesprávný právní základ svého nároku; v tomto smyslu jí rovněž
bylo soudem poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. Žalované 2)
a 3) navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné odmítl, popř. zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání - v souladu
s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo
podáno včas, účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a
shledal, že dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je důvodné
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že nárok spoluvlastníka, jemuž
je znemožněno užívání nemovitosti, není nárokem na náhradu škody, nýbrž nárokem
na vydání plnění z bezdůvodného obohacení; žalobkyně se však domáhala plnění z
titulu odpovědnosti za škodu, proto nebyl její požadavek shledán opodstatněným.
Ve sporném řízení ovládaném dispoziční zásadou (která se neuplatní pouze ve
věcech vyjmenovaných v § 153 odst. 2 o. s. ř.) platí, že soud je vázán žalobou,
tedy tím, jak žalobce předmět řízení vymezil. Vymezením předmětu řízení v
žalobě se rozumí vylíčení skutečností (skutkových tvrzení), z nichž je odvozen
žalobní požadavek. Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení není
součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět; případná
právní kvalifikace žalobního požadavku není pro soud závazná. Pokud soud
rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění umožňujících
podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu než
uvedenou žalobcem, je jeho povinností věc podle příslušných zákonných
ustanovení posoudit a o nároku rozhodnout bez ohledu na to, jaký právní důvod
požadovaného plnění žalobce uvádí. Jestliže na základě zjištěného skutkového
stavu lze žalobci přiznat plnění, jehož se domáhá, byť z jiného právního
důvodu, než byl vymezen v žalobě, nemůže soud žalobu zamítnout, nýbrž musí
žalobci plnění přiznat. Nepřípustným překročením návrhu a porušením dispoziční
zásady řízení by bylo pouze přiznání jiného nebo většího plnění, než kterého se
žalobce dle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě jiného
skutkového stavu, než který byl v žalobě vylíčen a byl předmětem dokazování (k
tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo
1934/2001, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004,
pod pořadovým číslem 78).
V daném případě byl žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze
skutkového tvrzení, že žalobkyni není a nebylo umožněno užívání nemovitostí,
jejichž je podílovou spoluvlastnicí, neboť tyto nemovitosti užívá žalovaná 2)
se svým manželem a žalovaná 3). Pokud dle odvolacího soudu je za těchto
okolností nárok žalobkyně nutno posoudit podle hmotněprávních norem
upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, nikoli z hlediska
zákonných ustanovení upravujících odpovědnost za škodu, jedná se toliko o
odlišnou právní kvalifikaci uplatněného nároku, skutkový základ zůstává
nezměněn. Rozdíl mezi nárokem na vydání plnění z bezdůvodného obohacení a
nárokem na náhradu škody spočívající ve vymezení povinných osob se může
projevit pouze v závěru soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace konkrétních
účastníků na straně žalované, nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby z důvodu
odlišné právní kvalifikace žalobního požadavku. Pokud tedy odvolací soud zamítl
žalobu s odůvodněním, že v daném případě nelze uplatnit nárok na náhradu škody,
nýbrž nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, aniž by se zabýval
splněním předpokladů pro přiznání žalobního nároku z titulu bezdůvodného
obohacení, je jeho právní posouzení věci neúplné, tudíž nesprávné.
Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívající na
nesprávném právním posouzení věci podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s.
ř. zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta
první o. s. ř.).
V dalším řízení se soud posoudí skutkové okolnosti případu z hlediska
hmotněprávních norem, které na něj dle jeho právního názoru dopadají, a to
nejen ve vztahu k možnosti žalobkyně užívat dům, ale také ve vztahu k užívání
pozemků.
Námitka dovolatelky stran pochybení odvolacího soudu při zjišťování skutkového
stavu není důvodná, neboť odvolací soud se kolaudačním stavem domu, resp.
otázkou počtu bytových jednotek, nezabýval, a napadené rozhodnutí na řešení
této otázky nespočívá (viz s. 6 odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího
soudu).
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o
věci soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1
o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. listopadu 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu