Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele A. M. S., t. č. Vazební věznice a ÚPVZD Praha Pankrác, právně zastoupeného JUDr. Alenou Kojzarovou, advokátkou, sídlem Uhy 106, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. července 2024 sp. zn. 3 To 43/2024 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2024 sp. zn. 4 T 8/2021, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva zaručená čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod.
2. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "soud prvního stupně") byl stěžovatel vzat do vazby z důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu a podle § 73a odst. 2 písm. b) trestního řádu nebyla přijata peněžitá záruka nabízená ředitelem společnosti X. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") jako nedůvodnou zamítl.
3. Na stěžovatele byla dne 3. 8. 2021 podána obžaloba, a to pro zločin pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. a), odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) trestního zákoníku a pro zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, jichž se měl stěžovatel dopustit spolu s dalšími obžalovanými, přičemž všichni měli způsobit škodu v celkové výši 1 140 875 137,25 Kč. Stěžovatel, který je cizím státním příslušníkem s bydlištěm ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, ač byl řádně předvoláván, se opakovaně nedostavoval k hlavnímu líčení, jež ve věci bylo nařízeno, současně však trval na své osobní účasti u něj. Odvolával se na svůj zdravotní stav, ale ani přes opakované výzvy soudu nedokládal relevantní lékařské zprávy, z nichž by bylo seznatelné, že jeho zdravotní stav vylučuje účast u hlavního líčení. Stěžovatel požadoval konání hlavního líčení prostřednictvím videokonference, avšak soudu se v tomto směru dostalo od britských úřadů zamítavého stanoviska. Jeho obstrukční jednání, spočívající v maření hlavního líčení, nakonec vyústilo v zadržení stěžovatele ve Velké Británii dne 31. 5. 2023, a to na základě Evropského zatýkacího rozkazu. Dne 12. 10. 2023 rozhodl soudce Magistrátního soudu ve Westminsteru o vydání stěžovatele do České republiky, kam byl dne 4. 6. 2024 eskortován a téhož dne ve 23:05 hodin zatčen.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy v řízení předcházejícímu vydání nadepsaných rozhodnutí řádně nezohlednily dosavadní průběh řízení a osobu stěžovatele, když v obou těchto rozhodnutích zcela absentuje vyhodnocení okolností svědčících ve prospěch stěžovatele, a to zejména jeho chování po údajném spáchání skutků kladených mu za vinu, jakož i v průběhu vydávacího řízení. Na absenci uvedeného vyhodnocení obhajoba upozorňovala nejen v průběhu vazebního zasedání, ale také v následné stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně.
Soudy však nereflektovaly nejen na skutečnost, že trestní stíhání v souzené věci je vedeno se značným časovým odstupem, ale měly také přihlížet k chování stěžovatele v období mezi údajným spácháním skutků kladených mu za vinu a zahájením trestního stíhání, neboť se jedná zásadní východiska pro zhodnocení osobnosti stěžovatele a pravděpodobnosti naplnění obavy uvedené v § 67 písm. a) trestního řádu. Stěžovatel tvrdí, že se nikdy před orgány činnými v trestním řízení neskrýval, nezměnil své bydliště, měl stabilní zaměstnání a rodinné zázemí, které bylo v důsledku trestního řízení značně narušeno, když v průběhu extradičního řízení byl omezen na osobní svobodě domácím vězením po dobu více než jednoho roku, což je nyní ze strany soudů zcela ignorováno.
5. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje i další zákonem stanovené náležitosti (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
6. Po přezkoumání napadených rozhodnutí a posouzení argumentace stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud v námitkách stěžovatele žádný zásah do jeho práva na soudní ochranu neshledal.
8. Z usnesení soudu prvního stupně je patrno, že se věcí stěžovatele řádně zabýval a důvody pro vzetí jeho osoby do vazby velmi zvažoval. V napadeném usnesení podrobně popsal skutkový stav věci, zejména průběh trestního řízení vedeného proti stěžovateli.
9. Po zhodnocení veškerých okolností posuzovaného případu pak dospěl soud k závěru, že na straně stěžovatele je dána existence vazebního důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu, tedy, že i nadále hrozí reálná obava, že uprchne, aby se trestnímu stíhání vyhnul. Stěžovatel dlouhodobě svou účast u hlavního líčení odmítal s odkazem na zdravotní potíže, které nijak blíže nedokládal, a soud tak nemohl učinit přesvědčivý závěr o tom, že se jedná o takovou zdravotní indispozici, jež jej svou povahou fakticky vylučuje z účasti na hlavním líčení.
V posuzované věci jde přitom o projednávání zvlášť závažných zločinů, u nichž je podle ustanovení § 202 odst. 4 trestního řádu nutno konat hlavní líčení za přítomnosti obžalovaného. Prolomení této podmínky je možné tehdy, požádá-li obžalovaný o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti a soud této žádosti vyhoví. To se však v případě stěžovatele nestalo. Podle soudu opakovanými žádostmi o odročení a faktickou absencí stěžovatele u hlavního líčení v řízení vznikaly průtahy, na něž soud byl povinen reagovat.
Je přitom nerozhodné, že je stěžovatel občanem Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a zdržoval se ve své domovině na stálé a známé adrese, tudíž se neskrýval, ani neuprchl, jak namítala obhajoba. Území jiného státu soudu neumožňuje jakkoli účinně zajišťovat přítomnost obžalovaného, jenž se na tomto jiném území zdržuje. Fakticky pak soudu v této bezvýchodné situaci nezbývá, než požádat o vydání tohoto obžalovaného k trestnímu řízení, což soud po marných pokusech vést hlavní líčení se stěžovatelem učinil a následně uzavřel, že na straně stěžovatele je dán vazební důvod ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu.
10. Ani v závěrech stížnostního soudu neshledal Ústavní soud porušení stěžovatelových práv, neboť z jeho usnesení je patrné, že se stížnostními námitkami stěžovatele zevrubně zabýval, avšak nepřisvědčil jim. A to zejména proto, že stěžovatel sám svým obstrukčním jednáním zavdal příčinu k použití krajního prostředku v podobě vydání Evropského zatýkacího rozkazu a následného vzetí do vazby. V průběhu řízení dal jasně najevo, že se nehodlá do České republiky k soudnímu jednání dostavit, přitom jeho účast je pro projednání věci nezbytná, nepožádá-li výslovně o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, což však odmítal.
Odmítá-li stěžovatel nalézacímu soudu poskytnout jakoukoli součinnost, musí si tento jeho účast zajistit jinými prostředky, neboť předseda senátu je odpovědný za vedení řízení, které musí být uskutečněno v přiměřené době, a to zejména za situace, kdy se týká více obžalovaných. Stížnostní soud si byl vědom, že vzetí stěžovatele do vazby je krajním prostředkem pro zajištění řádného průběhu trestního řízení, avšak je podle jeho názoru zřejmé, že nalézací soud učinil vše pro řádný průběh soudního řízení.
11. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel v ní používá stejnou argumentaci, kterou rozporoval své vzetí do vazby již u soudu prvního stupně a soudu stížnostního. Oba tyto soudy se argumentací stěžovatele zabývaly a jeho námitky řádně vypořádaly. Jak již bylo shora uvedeno, Ústavní soud v jejich závěrech neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv.
12. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu