Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Střílky, advokáta, sídlem Veleslavínova 240/8, Opava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. července 2025 č. j. 13 Co 215/2025-332 a usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 10. června 2025 č. j. 14 P 326/2024-325, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, nezletilé A. L. M. a K. D., a J. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 3. 2025 č. j. 14 P 326/2024-296 byl stěžovatel ustanoven třetímu vedlejšímu účastníkovi - otci (dále jen "otec") právním zástupcem k ochraně jeho zájmů v řízení o změnu výživného pro první vedlejší účastnici, nezletilou dceru. Rozsudkem okresního ze dne 31. 3. 2025 č. j. 14 P 326/2024-315 byla věc pravomocně skončena. V návaznosti na to podal stěžovatel okresnímu soudu návrh na přiznání odměny a hotových výdajů ustanoveného právního zástupce a uplatnil nárok na přiznání odměny a hotových výdajů v celkové výši 42 350 Kč včetně DPH.
3. V záhlaví uvedeným usnesením okresní soud přiznal stěžovateli odměnu za zastupování otce v předmětném řízení ve výši 7 079 Kč, a to celkem za tři úkony právní služby, odměnu za úkon prostudování spisu dne 19. 3. 2025 stěžovateli soud nepřiznal. Při stanovení odměny advokáta okresní soud postupoval podle § 9 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), ve spojení s § 7 advokátního tarifu.
4. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. V záhlaví uvedeným usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") bylo napadené usnesení okresního soudu změněno tak, že stěžovateli byla za zastupování otce v řízení přiznána odměna ve výši 9 438 Kč. Pokud jde o způsob určení odměny opatrovníka za jeden úkon právní služby, ztotožnil se krajský soud s rozhodnutím okresního soudu i s jeho odůvodněním. Krajský soud na rozdíl od okresního soudu stěžovateli přiznal odměnu celkem za čtyři úkony právní služby, tedy i za úkon prostudování spisu dne 19. 3. 2025.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se stanovením tarifní hodnoty obecnými soudy v předmětné věci na částku 10 000 Kč. Poukazuje na to, že z § 8 odst. 2 advokátního tarifu vyplývá, že je-li předmětem právní služby opětující se plnění, stanoví se tarifní hodnota součtem hodnot těchto plnění; jde-li však o plnění na dobu delší než pět let nebo na dobu neurčitou, stanoví se jen pětinásobkem hodnoty ročního plnění. Při uvedeném způsobu stanovení tarifní hodnoty a odměny vycházel stěžovatel z toho, že otec v den převzetí zastoupení hradil výživné na nezletilou dceru ve výši 3 000 Kč měsíčně. Pětinásobkem hodnoty ročního plnění je tedy částka 180 000 Kč. Při této tarifní hodnotě je odměna za jeden úkon právní služby 8 300 Kč. Stěžovatel namítá, že pokud soudy v napadených usneseních argumentovaly, že jde o řízení ve věcech nezletilých, bylo by předmětem řízení určení péče o nezletilé, její rozsah, úprava styku apod., nikoliv řízení týkající se pouze výše výživného, když předmětem řízení byla jen změna výživného. Stěžovatel zdůrazňuje, že soudy rozhodovaly jen o výši výživného, nikoliv o péči a jejím rozsahu. Tarifní hodnota tak měla být stanovena v souladu s § 8 odst. 2 advokátního tarifu částkou 180 000 Kč, když v den převzetí právního zastoupení, jakož i v den vydání rozhodnutí, hradil otec k rukám matky výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně. Předmětem řízení tedy bylo opětující se peněžní plnění na dobu neurčitou. Stěžovatel namítá, že obecné soudy jsou povinny aplikovat a interpretovat normy jednoduchého práva, v daném případě advokátní tarif, tak, aby poskytly ochranu základnímu právu spočívajícímu v legitimním očekávání odměny za odvedenou práci.
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou osobou. Stěžovatel je advokát, a proto v souladu se stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637, č. 90/2015 Sb.) nemusí být podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen jiným advokátem.
7. Ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
8. Ve vztahu k napadenému usnesení okresního soudu nejsou procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti splněny. Napadeným usnesením krajského soudu bylo usnesení okresního soudu změněno. Ústavní soud však není příslušný rušit rozhodnutí, které již bylo změněno, tudíž odklizeno. K projednání ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení okresního soudu proto není Ústavní soud příslušný.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. V předmětné věci stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí krajského soudu, kterým byla určena jeho odměna za zastupování otce v řízení o změnu výživného pro nezletilou, přičemž nesouhlasí především se způsobem učení této odměny.
12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyslovil, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je v zásadě doménou těchto soudů. Zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05 ). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000
(N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000
(N 75/22 SbNU 145) či ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000
(N 79/22 SbNU 165)].
13. Ústavní soud nezjistil, že by v nyní posuzované věci byly dány jakékoliv výjimečné okolnosti odůvodňující jeho zásah. V předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, navíc se ústavní stížnost týká stanovení odměny advokáta, tedy nákladů řízení pohybujících se navíc na hranici bagatelní částky.
14. Ve stanovisku pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (č. 97/2025 Sb.), Ústavní soud připomněl, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti; pokud zákon podmíní přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti.
Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona.
15. Rovněž v nálezu ze dne 8. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24
Ústavní soud vyslovil, že proti rozhodnutím o částkách svou výší bagatelních, u nichž zákon nepřipouští dovolání, je důvodnost ústavní stížnosti s výjimkou extrémních rozhodnutí vyloučena. Stejně tak je před Ústavním soudem podstatně omezen přezkum rozhodnutí soudů o náhradě nákladů řízení; jde o rozhodnutí ve vztahu k věci samé podružná, která typicky nemohou porušit základní práva či svobody jednotlivců (srov. též nález ze dne 2. 6. 2025 sp. zn. I. ÚS 2/25 ).
16. Výše uvedené závěry Ústavního soudu lze plně vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, ve které stěžovatel brojí proti nákladům řízení, resp. způsobu učení jeho odměny za zastupování otce nezletilé v řízení o změnu výživného.
17. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že krajský soud v napadeném usnesení dostatečně přesvědčivě vysvětlil, že určení tarifní hodnoty podle § 8 odst. 2 advokátního tarifu, které požadoval stěžovatel, nepřichází v úvahu, neboť § 9 odst. 2 advokátního tarifu je ve vztahu speciality k § 8 advokátního tarifu. Tarifní hodnota a z ní odvozená odměna za zastupování v řízeních uvedených v § 9 odst. 2 advokátního tarifu je dána specifickým charakterem tam uvedených řízení, která spadají do okruhu tzv. řízení nesporných, vyšší měrou zranitelných skupin účastníků řízení, a proto v nich na výši případného majetkového plnění, i když je někdy jejich předmětem (typicky právě u výživného pro děti), nezáleží.
18. Uvedené závěry krajského soudu považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Ústavní soud zdůrazňuje, že v předmětné věci šlo o otázku určení výše (resp. změny) výživného pro nezletilé dítě. Z gramatického výkladu § 9 odst. 2 advokátního tarifu je zřejmé, že uvedené ustanovení se použije i při rozhodování o výživném na nezletilé dítě. K uvedenému závěru se přiklonil i Ústavní soud ve svých nálezech (srov. též bod 22 nálezu ze dne 13. 9. 2022 sp. zn. III. ÚS 385/22
(N 112/114 SbNU 71) a či bod 23 nálezu ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2108/21
(N 15/110 SbNU 136), které se navíc týkaly výživného na zletilé osoby.
19. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení okresního soudu Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť k projednání této části ústavní stížnosti není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. října 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu