Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické v právní věci navrhovatele Ing. J. P., zastoupeného advokátkou JUDr. J. G., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. února 2003, sp. zn. 7 Tdo 221/2003, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. října 2002, sp. zn. 5 To 289/2002, t a k t o: Návrh se odmítá.
Včas podanou ústavní stížností, napadl stěžovatel výše uvedené rozhodnutí obecných soudů. Má za to, že jimi byla porušena jeho lidská práva zakotvená v čl. 36, čl. 38 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Stěžovatel uvedl, že byl Okresním soudem v Karviné rozsudkem ze dne 21. května 2002, sp. zn. 4 T 9/2002, společně s R. M., odsouzen pro trestný čin podvodu § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona a uložen mu trest odnětí svobody v délce 3 roků a 6 měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem a dále bylo rozhodnuto o jeho povinnosti uhradit poškozené částku 2.311.000.- Kč. Proti rozsudku podal odvolání k soudu II. stupně, který je však dle § 256 tr. řádu zamítl, Nejvyšší soud pak dne 25. února 2003 jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Stěžovatel poukázal na jednání, jež souvisela se získáním a čerpáním úvěrů a na to, že transakce s tím související byly konzultovány s bankou, a proto podle jeho přesvědčení je nelze považovat za podvodná, jak tato jednání hodnotily soudy. Dále uvedl, že v předmětném řízení nebyly provedeny důkazy, jichž se domáhal, s těmi, které provedeny byly, se soudy řádně nevypořádaly a správně je nehodnotily.
Předseda senátu Nejvyššího soudu ve svém vyjádření ze dne 30. května 2003 poukázal na obsah rozhodnutí, jímž bylo dovolání odmítnuto bez meritorního přezkoumání, když se neopíralo o zákonný dovolací důvod, a navrhl odmítnutí stížnosti směřující proti usnesení vydanému ve věci, sp. zn. 7 Tdo 221/2003.
Předseda senátu Krajského soudu v Ostravě dne 11. června 2003 sdělil, že ani stěžovatel ani spoluobviněný R. M. v trestním řízení proti nim nebyli kráceni na svých právech na spravedlivý proces a na obhajobu. Oběma bylo umožněno se k věci vyjádřit, činit návrhy doplnění dokazování a mohli se k jednotlivým důkazům vyjadřovat. Pokud soudy nedoplnily dokazování dle jejich návrhů, pak důkazy ve věci provedené považovaly za dostatečné pro rozhodnutí o vině. Předseda senátu také vyslovil přesvědčení, že nedošlo ani k porušení Ústavy nebo Listiny základních práv a svobod a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Pokud jde o označené usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání obviněného dne 25. února 2003 odmítnuto dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, stěžovatel sám v návrhu nic tomuto rozhodnutí nevytýká. Krajský soud v Ostravě pak rozsudek soudu I. stupně ze dne 21. května 2002, č. j. 4 T 9/2002-728, přezkoumal ve smyslu § 254 odst. 1 tr.
řádu a opodstatněně shledal, že odvolání není důvodné, když soud I. stupně provedl ve věci řádné a úplné dokazování, důkazy náležitým způsobem vyhodnotil a pro výrok o vině použil správnou právní kvalifikaci. V odůvodnění usnesení, kterým bylo odvolání obžalovaného stěžovatele zamítnuto, se vypořádal se všemi jeho námitkami, uvedl na základě kterých důkazů byl učiněn závěr o vině obžalovaného, uložen mu trest a povinnost k náhradě škody. Je třeba dodat, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl.
82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v § 2 odst. 6 tr. řádu. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu, jakož i ustanovení § 125 tr. řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnotit tato hodnocení důkazů obecnými soudy, a to právě proto, že by zasahoval do již zmíněného principu nezávislosti soudu. Ústavní soud není vrcholem jejich soustavy a není ani oprávněn do této jurisdikční činnosti obecných soudů zasahovat (čl.
81 a 90 Ústavy). Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. 10. 2004
JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu