Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele T. P., zastoupeného JUDr. Antonínem Tichým, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 3, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2024 č. j. 3 Tdo 19/2024-518 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. června 2023 č. j. 11 To 164/2023-485, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 12. 2022 č. j. 14 T 135/2021-450 uznán vinným dvěma přečiny sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byly poškozené Jana S. a Eva S. /jedná se o pseudonymy/ (dále jen "poškozené") odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. K odvolání stěžovatele a příslušného státního zástupce Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu podle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným dvěma přečiny znásilnění, kterých se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že jako zkušební komisař dne 31. 5. 2019 (v případě poškozené Jany S.) a dne 21. 4. 2021 (v případě poškozené Evy S.) v učebně Autoškoly X, v úmyslu dosáhnout sexuálního uspokojení s poškozenými, které předtím úspěšně vykonaly závěrečnou zkušební jízdu v motorovém vozidle a očekávaly, že od něj v učebně obdrží osvědčení, osahával poškozené na těle, přestože s tím nesouhlasily, což daly zřetelně najevo, přičemž si byl po celou dobu vědom, že poškozené se jeho jednání nebyly schopny bránit. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byly poškozené odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Nutno dodat, že nešlo o první rozhodování okresního soudu a krajského soudu v dané věci. Nejprve byl stěžovatel v této věci rozsudkem okresního soudu ze dne 25. 5. 2022 č. j. 14 T 135/2021-389 zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu. K odvolání příslušného státního zástupce byl uvedený rozsudek usnesením krajského soudu ze dne 20. 10. 2022 sp. zn. 11 To 299/2022 zrušen podle § 258 odst. 1 písm. a), b) trestního řádu a podle § 259 odst. 1 trestního řádu byla věc vrácena okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
5. Dovolání stěžovatele proti v záhlaví specifikovanému rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Po přezkoumání věci nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že učiněná skutková zjištění soudů jsou produktem selektivního a předpojatého hodnocení provedených důkazů, a že soudy rekonstruovaný skutkový stav v těchto důkazech nemá potřebnou oporu, resp. je s nimi v přímém rozporu.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti po podrobné rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá, že v řízení bylo postupováno v rozporu s pravidlem in dubio pro reo a že učiněná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Rozebírá výpovědi poškozených a tvrdí, že ke skutku dne 31. 5. 2019 nemohlo dojít, protože do předmětné učebny vůbec nejezdil a o její existenci nevěděl, poprvé v ní byl až v roce 2021. Poukazuje na to, že v dané učebně probíhal v čase, kdy měl být spáchán trestný čin vůči poškozené Jany S., Kurz zdokonalování odborné způsobilosti řidičů, a že výslech poškozených v přípravném řízení byl proveden pouze ve formě úředního záznamu, přičemž při hlavním líčení nevypovídaly totožně, jako na úřední záznam. Podle stěžovatele bylo třeba ověřit, zda výpověď poškozených může být věrohodná v kontextu s dalšími provedenými důkazy. Dále uvádí, že jedním ze stěžejních důkazů byl facebookový příspěvek a komentáře pod ním, ze kterého však podle něj nevyplývá jednoznačná identifikace jeho osoby. Podotýká, že nebyl jediným zkušebním komisařem pro Autoškolu X a že z předložené konverzace je spíše zřejmé, že nevhodného chování se dopustil učitel D. H. Je přesvědčen, že výpovědi poškozených, na základě nichž byl uznán vinným vytýkaným jednáním, nejsou podpořeny žádnými dalšími objektivními důkazy. V závěrečné části ústavní stížnosti stěžovatel téměř doslovně cituje odůvodnění zprošťujícího rozsudku okresního soudu ze dne 25. 5. 2022 č. j. 14 T 135/2021-389.
7. Byť stěžovatel výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že napadá i toto usnesení. Rozhodnutí o posledním opravném prostředku stěžovatel označil způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatele vyzývat k upřesnění petitu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 či ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. V návaznosti na tento závěr Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
11. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal.
12. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozsudků okresního soudu a krajského soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Logicky a přesvědčivě zdůvodnily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů dospěly k závěru o jeho vině. K dispozici měly řadu důkazů, přičemž kritickému a komplexnímu zhodnocení podrobily jak důkazy podporující tvrzení poškozených, tak i ty, které měly vyznít ve prospěch stěžovatele.
13. Okresní soud v napadeném rozsudku přisvědčil stěžovateli v tom, že spisový materiál z přípravného řízení není zpracován příliš kvalitně, a to zejména proto, že dotčené osoby byly vytěženy pouze na úřední záznam a nebylo možné ověřit věrohodnost výpovědí poškozených srovnáním elektronické komunikace mezi svědkem Pavlem B. (jedná se o pseudonym) a poškozenou Evou S. a prvotním facebookovým příspěvkem, neboť tento byl již vymazán a policejní orgán ho nezajistil (zajistit se podařilo toliko komentáře k danému příspěvku na facebooku, se kterými obvodní soud pracoval). I přes uvedené pochybení v přípravném řízení dospěl obvodní soud po provedeném dokazování v hlavním líčení k závěru, že výpovědi obou poškozených nebyly žádným důkazem vyvráceny a nelze je považovat za nevěrohodné. Poukázal na to, že obě poškozené podstatné okolnosti popsaly u hlavního líčení obdobně jako v přípravném řízení a že jejich verze je podporována zejména výpověďmi svědků Pavla B. a Tomáše D. /jedná se o pseudonymy/ (partnerů poškozených), svědkyň T. L. P. a T. H. T. T., jakož i listinnými důkazy. Zdůraznil, že z dokazování nevyplynulo, že by se poškozené vzájemně znaly a že by chtěly svými výpověďmi stěžovatele křivě obvinit z trestné činnosti. K facebookové komunikaci podotkl, že i když se dochovala pouze část této komunikace, nelze z ní s ohledem na ostatní provedené důkazy dovozovat jakékoliv pochybnosti o totožnosti stěžovatele coby osoby, o které poškozené psaly. Závěr, že je možné, že v příspěvcích se psalo o D. H., jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti, je v příkrém rozporu s výpověďmi poškozených a dalších svědků. Jde-li o důkazy, které měly svědčit ve prospěch stěžovatele, okresní soud podrobně zdůvodnil, proč po jejich analýze neměl o vině stěžovatele žádné důvodné pochybnosti (viz bod 45 rozsudku okresního soudu).
14. Krajský soud se po přezkoumání věci se závěry okresního soudu ztotožnil (vyjma právní kvalifikace posuzovaného jednání - sub bod 3 shora). Ke stěžovatelem uplatněné námitce, že v předmětné učebně probíhal v čase, kdy měl být spáchán trestný čin vůči poškozené Jany S., Kurz zdokonalování odborné způsobilosti řidičů, logicky vysvětlil, že z učiněných skutkových zjištění vyplynulo, že příslušný objekt v obci X Autoškola X v době spáchání skutku vůči poškozené Jany S. běžně využívala a že tak nelze vyloučit, že v rozhodný čas zde mohl probíhat Kurz zdokonalování odborné způsobilosti řidičů, ovšem s tím, že současně mohl stěžovatel s poškozenou pobývat v další místnosti.
15. Podle názoru Ústavního soudu se okresní soud i krajský soud s provedenými důkazy vypořádaly jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud z hlediska shora uvedeného posuzování ústavnosti za nadbytečné (viz sub bod 11 shora).
16. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nejvyšší soud se náležitě vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele a zabýval se i tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení jeho základních práv a svobod, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. K tvrzení stěžovatele, že výslech poškozených byl proveden pouze ve formě úředního záznamu, že zejména poškozená Eva S. při hlavním líčení nevypovídala totožně, jako na úřední záznam, a že nesouhlasem se čtením úředního záznamu u hlavního líčení mu byla odepřena možnost prokázat nevěrohodnost výpovědi jmenované svědkyně před soudem, Nejvyšší soud zdůraznil, že z protokolu o hlavním líčení ani z žádného jiného dokumentu nevyplývá, že by obhajoba ohledně zmíněného úředního záznamu iniciovala postup podle § 211 odst. 6 trestního řádu, jemuž by se některý ze státních zástupců z důvodu procesní taktiky vzepřel a stěžovatele tím cíleně omezil v právu účinně se hájit. K tomu dodal, že obsah úředních záznamů o podání vysvětlení poškozených nebyl takový, že i kdyby tyto byly v hlavním líčení přečteny postupem podle § 211 odst. 6 trestního řádu, tak by to mohlo mít podstatný vliv na rozhodnutí soudu ve věci samé. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky protiústavního pochybení.
17. K námitkám stěžovatele, že rozhodující soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s pravidlem in dubio pro reo, Ústavní soud pro úplnost dodává, že pravidlo in dubio pro reo vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
18. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
19. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20 ).
20. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1 shora), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. října 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu