Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele M. A., t. č. ve Vazební věznici Plzeň - Bory, zastoupeného Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem, sídlem Jiráskovo náměstí 816/4, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2025 č. j. 5 To 42/2025-3832 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2025 č. j. 2 T 4/2024-3788 za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů. Podle jeho názoru jejich vydáním soudy porušily jeho ústavně zaručená práva uvedená v čl. 8 odst. 2 a odst. 5, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů vyplývá, že na stěžovatele byla dne 18. 12. 2024 ke Krajskému soudu v Plzni podána obžaloba pro zločin krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku spáchané ve formě spolupachatelství. Ve stejném řízení jsou obžalování další tři spolupachatelé pro stejný skutek se shodnou právní kvalifikací. Stěžovatel je od 16. 10. 2024 stíhán vazebně. Krajský soud v Plzni (krajský soud) usnesením ze dne 24. 6. 2025 č. j. 2 T 4/2024-3788 rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Vrchní soud v Praze (vrchní soud) usnesením ze dne 23. 7. 2025 č. j. 5 To 42/2025-3832 stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu zamítl jako nedůvodnou.
3. Stěžovatel uvádí, že krajský soud rozhodl o konání společného řízení s dalšími třemi obžalovanými. Až do vydání napadeného usnesení o prodloužení vazby se však nekonalo hlavní líčení, ačkoli na straně stěžovatele tomu nic nebrání. Krajský soud sice opakovaně hlavní líčení nařídil, ale následně jejich konání odvolal, neboť Slovenská republika odmítala pro účely konání hlavního líčení vydat jednoho ze spoluobžalovaných. Skutečnost, že krajský soud činil kroky k zajištění účasti tohoto spoluobžalovaného, nic nemění na tom, že v řízení dochází k průtahům, které stěžovatel nezapříčinil. Stěžovatel se domnívá, že pokud je příčinou průtahů neúčast jednoho ze spoluobžalovaných, měl by soud řízení proti němu vyloučit k samostatnému projednání.
4. V případě stěžovatele navíc nejsou dány důvody vazby, neboť trestnou činnost, pro kterou je stíhán, nespáchal. To však bude posuzovat soud v řízení ve věci samé. S ohledem na průtahy v řízení již délka vazby přesáhla dobu nezbytně nutnou a stěžovatel by z ní měl být propuštěn.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
6. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení. Stěžovateli lze přisvědčit, že při rozhodování o vazbě se nelze detailně zabývat otázkou, zda je obžalovaný vinen. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však ve smyslu § 68 odst. 1 trestního řádu nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 3662/19 ). Z povahy věci vyplývá, že stupeň podezření nemusí být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 3301/19 ).
7. Posuzování, zda je vazba nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení i s ohledem na možné procesní komplikace a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení, je věcí především obecných soudů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 2583/19 ). Zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů v tzv. vazebních věcech je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 689/05
(N 225/39 SbNU 379)].
8. Stěžovatel tvrdí, že délka jeho vazebního stíhání již překročila nutnou dobu ve smyslu trestního řádu. Tomu však Ústavní soud nemůže přisvědčit. Stěžovatel je stíhán pro zločin. Nejvyšší přípustná doba trvání vazby (podle § 72a trestního řádu) překročena nebyla. Vedení společného řízení čtyř spoluobžalovaných, kteří se měli shodného skutku s totožnou právní kvalifikací dopustit společně, je logickým krokem. Má za cíl zefektivnit dokazování trestné činnosti více pachatelů, cizích státních příslušníků, která se jeví jako závažná a organizovaná.
Vyloučení trestní věci jednoho z nich k samostatnému projedání by mohlo dokazování zkomplikovat a ve svém důsledku způsobit prodloužení řízení. Krajský soud uvedl, jaké kroky v časovém sledu prováděl, aby zajistil účast jednoho ze spoluobžalovaných, který vykonává trest odnětí svobody na území Slovenské republiky. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že na nařízené hlavní líčení na počátku listopadu 2025 je dočasné předání spoluobžalovaného ze Slovenska přislíbeno.
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy se zabývaly zákonnými podmínkami pro další trvání vazby a v napadených rozhodnutích své úvahy o jejich splnění rozvedly. Zabývaly se i existencí důvodů vazby útěkové i předstižné podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Omezení osobní svobody stěžovatele v posuzované věci nepředstavuje dotčení jeho ústavně zaručených práv. Krajský soud učinil řadu úkonů vedoucích k zajištění plynulého průběhu řízení. Tvrzené obtíže spojené s nutností žádat o mezinárodní právní pomoc nejsou v praxi výjimkou. Pokud by v řízení v budoucnu nastaly průtahy, připadá v úvahu podání stížnosti předsedovi soudu (podle § 164 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů).
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. října 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu