Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky CHITON NEWS s.r.o., IČ: 274 16 411, se sídlem Slezská 2329/136, Praha 3, zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem Husova 5, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2020 č. j. 93 C 58/2018-74, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2021 č. j. 4 Co 24/2021-122 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2022 č. j. 24 Cdo 3025/2021-148, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 27. září 2022 navrhla stěžovatelka postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a dále do ústavě garantovaného principu rovnosti účastníků řízení.
2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsah napadených rozhodnutí jsou stěžovatelce dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatelka byla v postavení žalobkyně účastnicí civilního řízení vedeného podle § 244 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), v němž se domáhala, aby soud podle kupní smlouvy ze dne 28. února 2006 uzavřené mezi stěžovatelkou v postavení kupující a společností OPZ PLUS, a.s., IČ: 452 74 835 (dále jen "vedlejší účastnice") v postavení prodávající, povolil vklad stěžovatelčina vlastnického práva k nemovitosti v k.ú. K., obec P., a aby soud svým rozsudkem nahradil předcházející zamítavé rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha (dále jen "správní orgán"). Městský soud v Praze žalobu stěžovatelky napadeným rozsudkem zamítl a Vrchní soud v Praze tento prvostupňový rozsudek k odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem (i přes zčásti odlišné právní posouzení) jako věcně správný v meritorním výroku potvrdil postupem dle § 219 o. s. ř. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze si stěžovatelka podala dovolání, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné dle § 237 o. s. ř. Dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek Vrchního soudu v Praze je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a zároveň neshledal důvod pro odlišné řešení vznesených právních otázek.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně detailně popisuje průběh celé věci a její skutkové okolnosti, jež jsou však pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti prakticky nerozhodné, a Ústavní soud je proto nebude složitě reprodukovat. Dále stěžovatelka namítá celou řadu údajných procesních pochybení obecných soudů, které mají vykazovat takovou intenzitu, že činí napadená rozhodnutí neústavními (nevypořádání celé argumentace stěžovatelky, nedůvodný judikatorní odklon a nedostatečná odůvodnění napadených rozhodnutí). Ve zbytku pak ústavní stížnost představuje polemiku s výkladem podústavního práva, když stěžovatelka předkládá rozsáhlou argumentaci proti zamítavým rozhodnutím založenou na důsledné aplikaci principu materiální publicity zápisů v obchodním rejstříku.
5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jejích práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a argumentaci v ní obsaženou, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti, popř. dalších stěžovatelkou přiložených podkladech.
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu nebo obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutími, příp. v průběhu procesu jim předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Ústavnímu soudu tak zpravidla nepřísluší revidovat výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to dokonce ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález ze dne 21. května 2008 sp. zn. I. ÚS 1056/07 (N 94/49 SbNU 409, nález ze dne 3. května 2006 sp. zn. I. ÚS 351/05 (N 94/41 SbNU 253), nebo nález ze dne 21. března 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (N 65/40 SbNU 647)].
8. Po prostudování napadeného usnesení dovolacího soudu a rozsudku odvolacího soudu, které byly k ústavní stížnosti přiloženy, je zřejmé, že obecné soudy se s věcí stěžovatelky ústavně konformním způsobem vypořádaly a k žádnému podstatnému (natož ústavně významnému) zásahu do jejích práv nedošlo. Napadená rozhodnutí se nejeví jako výraz soudní libovůle a nepředstavují žádný logický či argumentační exces.
9. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na své usnesení ze dne 28. srpna 2019 sp. zn. III. ÚS 2928/18 , kterým byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatelky v obdobné věci, a v níž se ústavními souvislostmi dané problematiky již dostatečně zabýval (dále viz usnesení ze dne 26 března 2014 sp. zn. I. ÚS 785/14 , v němž rovněž Ústavní soud posuzoval značnou část opakující se argumentace stěžovatelky). Z pohledu zkoumání oprávnění pánů Vladimíra a Petra Novotných jednat jménem vedlejší účastnice při uzavírání kupní smlouvy v rámci posuzování naplnění podmínky dle § 5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZápZ") k tomu příslušným správním orgánem (a potažmo obecnými soudy v řízení vedeném dle části páté o. s. ř.) jsou i nadále klíčové závěry vyslovené v nálezu ze dne 29. listopadu 1999 sp. zn. IV. ÚS 211/98
(N 170/16 SbNU 243), od nichž není důvod se odchylovat. Stěžovatelkou odkazovaný nález ze dne 30. ledna 1997 sp. zn. IV. ÚS 285/96
(N 12/7 SbNU 83) se pak týká věci, v níž účastník vykonávacího (exekučního) řízení, které je ve své podstatě řízením kontradiktorním, v návrhu označil jiného účastníka řízení - povinného - v souladu s jeho zápisem v obchodním rejstříku, který však již neodpovídal skutečnosti, a soud, aniž by zohlednil princip materiální publicity zápisu v obchodním rejstříku, vykonávací řízení zastavil pro nesplnění podmínek řízení. Ústavnímu soudu není ani při nejlepší vůli zřejmé, jak by závěry vyslovené v tomto nálezu mohly být vztáhnuty na nyní posuzovanou věc, v níž byla obecnými soudy řešena správnost rozhodnutí správního orgánu o návrhu na vklad vlastnického práva k nemovitosti do katastru nemovitostí (§ 250i o.
s. ř.), přičemž správní orgán ve vkladovém řízení postupoval určitým zákonem předvídaným způsobem, a to z úřední povinnosti a na základě kogentního ustanovení veřejnoprávního předpisu [§ 5 odst. 1 písm. e) ZápZ], o jehož výkladu v soudní praxi navíc nepanují s ohledem na výše citovanou judikaturu pochybnosti. Nálezy sp. zn. IV. ÚS 211/98 a sp. zn. IV. ÚS 285/96 nejsou jejich právním základem, typově či nosnými argumenty srovnatelné. Z téhož důvodu nelze dle názoru Ústavního soudu korektně uvažovat ani o případné použitelnosti závěrů z několika rozsudků dovolacího soudu, kterých se stěžovatelka dovolává v ústavní stížnosti [22 Cdo 2963/2000, 32 Cdo 3486/2012 (správně 32 Cdo 3486/2014) a 29 Odo 161/2004], neboť i těmi byly řešeny obchodní či incidenční spory mezi osobami soukromého práva, které se účastnily rozporovaných smluvních vztahů či jiných majetkových transakcí, v nichž šlo o působení principu materiální publicity obchodního rejstříku na horizontální úrovni.
Stejně tak Ústavní soud nespatřuje významnější relevanci v otázce stěžovatelčiny dobré víry (ohledně oprávnění uvedených osob jednat za vedlejší účastnici při uzavírání dané kupní smlouvy) a poznámku dovolacího soudu v závěru napadeného usnesení o východiscích předloženého právního stanoviska považuje za prakticky nadbytečnou a nahlíží na ni spíše jako na určité obiter dictum, neboť, jak již bylo popsáno výše, k zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva stěžovatelky do katastru nemovitostí došlo z pravomoci správního orgánu při realizaci jeho taxativně vymezené přezkumné povinnosti (§ 5 odst. 1 ZápZ), která vyústila v zamítavé rozhodnutí dle § 5 odst. 2 ZápZ.
Jinými slovy řečeno, nešlo o případ, kdy by u stěžovatelky nemělo být prokázáno naplnění jednoho z předpokladů materiální publicity obchodního rejstříku (tj. dobrá víra) za situace, v níž by se osoba, jíž se nesprávný zápis v obchodním rejstříku týká (zde vedlejší účastnice), dovolávala vůči stěžovatelce a k její tíži skutečného (prozatím v rejstříku nezapsaného) stavu ve smyslu § 29 odst. 1 tehdejšího obchodního zákoníku (původně § 27 odst. 2) a stěžovatelka se proto domáhala před obecnými soudy poskytnutí odpovídající právní ochrany.
10. Další námitky stěžovatelky (zejm. co do obsahu zápisu z valné hromady vedlejší účastnice konané dne 22. září 2005) jsou skutkového charakteru, které Ústavní soud až na naprosté výjimky nepřezkoumává. Nadto existuje-li usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 500/2006-605 vydané v rejstříkové věci vedlejší účastnice, které nabylo právní moci dne 21. ledna 2008 a které nebylo později zrušeno (což se z ústavní stížnosti ani z jiných podkladů nepodává), na jehož základě byli ke dni právní moci uvedeného usnesení pánové Vladimír a Petr Novotný z představenstva vedlejší účastnice vymazáni s daty zániků funkcí předcházejícími podpisu dané kupní smlouvy, tak i když stěžovatelka nebyla účastnicí tohoto rejstříkové řízení, nevidí Ústavní soud v poměrech souzené věci prostor pro to, aby v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky skutkové okolnosti týkající se údajného znovuzvolení či potvrzení pánů Novotných ve funkcích členů představenstva v září 2005 opětovně blíže zkoumal.
11. Odůvodnění napadených rozhodnutí (přesněji řečeno odůvodnění usnesení dovolacího soudu a rozsudku odvolacího soudu, které stěžovatelka k ústavní stížnosti přiložila) jsou sice stručná, nicméně s poukazem na předchozí soudní rozhodování v obdobných věcech stěžovatelky dostatečná a naplňují minimální ústavní požadavky na soudní rozhodnutí kladené. Úkolem obecných soudů není donekonečna podrobně opakovat již jednou vyřčené, jsou-li jimi dosažené závěry dostatečně seznatelné z konkrétních odkazů na jiná soudní rozhodnutí (nota bene týkají-li se přímo věcí stěžovatelky).
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy stěžovatelku v jejích zaručených právech postupem popsaným v ústavní stížnosti zkrátily, odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu