Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatele: Fotbalová asociace České republiky, se sídlem Atletická 2474/8, Praha, zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2023 č. j. 27 Cdo 3737/2021- 121, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva na svobodu sdružování zaručená v čl. 20 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny.
2. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost stěžovatele je návrhem nepřípustným.
3. Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2021, č. j. 6 Cmo 325/2020-88, jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2020, č. j. 73 Cm 155/2019-65, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Stěžovatel namítá porušení práva na soudní ochranu a rozporuje výklad provedený kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona). Řízení o ústavní stížnosti ovládá zásada subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti rozhodnutí či zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán.
Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000) a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2891/08 ze dne 3. 4. 2009).
5. V souladu s vyjádřenou zásadou subsidiarity (řízení o) ústavní stížnosti může ústavní stížnost směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tedy rozhodnutím o posledním takovémto prostředku. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení. Je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní [viz bod 10 usnesení sp. zn. III.
ÚS 941/19 ze dne 30. 5. 2019]. Ústavní soud proto opakovaně jako nepřípustné odmítl ústavní stížnosti za situace, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž (však) věc nebyla ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému orgánu veřejné moci k dalšímu řízení (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 3256/10 ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 1492/13 ze dne 23. 5. 2013 či sp. zn. IV. ÚS 1743/20 ze dne 25. 8. 2020).
6. V nyní posuzované věci stěžovatel brojí proti rozhodnutí, kterým Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí odvolacího i prvostupňového soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Věc se proto nalézá (opět) ve stadiu řízení před nalézacím soudem, v němž stěžovatel může bránit svá práva. Dále tak může činit, bude-li to (vůbec) třeba, podle nastalé procesní situace v řízení o opravných prostředcích, které mu zákon poskytuje, a posléze i v řízení o ústavní stížnosti, v níž může uplatnit své námitky, které uvedl v nyní posuzované ústavní stížnosti. Stěžovatel proto dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Řízení není pravomocně skončeno (obdobně srov. např. sp. zn. III. ÚS 993/15 usnesení ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2231/21 ze dne 8. 9. 2021 či sp. zn. II. ÚS 3033/21 ze dne 29. 11. 2021).
7. Za dané situace je ústavní stížnost stěžovatele "předčasná" - směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem (samostatného) ústavního přezkumu podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Nebyly splněny ani podmínky postupu podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud výjimečné okolnosti odůvodňující prolomení zásady subsidiarity ústavní stížnosti podle uvedeného ustanovení v nyní posuzované věci neshledal.
8. Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. srpna 2024
David Uhlíř v. r. soudce zpravodaj