Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Gűttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů I. K., K. J., K. M., J. T., zastoupeni Mgr. Milanem Partíkem, advokátem, Slezská 32, Praha 2 proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.8.2007, sp.zn. 30 Cdo 2552/2006, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.11.2005, sp.zn. 19 Co 373/2005 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22.10. 2004, sp.zn. 17 C 96/2002, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, takto JUDr. Jiří Nykodým, soudce Ústavního soudu, je vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp.zn. II. ÚS 2683/07
.
JUDr. Jiří Nykodým v souladu s § 36 odst. 1 a § 37 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), navrhl své vyloučení v předmětné věci, neboť se v ní cítí být podjatý. Ve své žádosti uvedl, že důvodem jeho podjatosti je skutečnost, že v řízení před obecnými soudy zastupoval stěžovatele. V souladu s § 38 odst. 1 zákona, ve spojení s § 10 odst 1 rozvrhu práce Ústavního soudu na období roku 2008, čj. Org. 1/08, bylo I. senátem rozhodnuto tak, jak je ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně 19. května 2008
Ivana Janů, předsedkyně senátu
83 Ústavy ČR), není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí; z tohoto důvodu není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Přitom nutno vycházet ze zásady, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo i autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení ústavně zaručených práv (např. nález ze dne 29.
5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97 ; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, č. 66); k porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení může zpravidla dojít až v případě, kdy soudy vycházely ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelé dovolávají, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v procesu interpretace a aplikace jednoduchého práva byl obsažen prvek svévole (srov. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98 ; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.
15, č. 98). Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy všech stupňů a dospěl k závěru, že základní práva stěžovatelů nebyla porušena. Soud I. stupně provedl celou řadu důkazů, na základě jejich volného hodnocení dospěl k závěrům, které řádně odůvodnil. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku ztotožnil se skutkovými i právními závěry obvodního soudu a své rozhodnutí rovněž náležitě odůvodnil. Nejvyšší soud odůvodnil nepřípustnost podaného dovolání tím, že se nejednalo o řešení otázky, která by měla po právní stránce zásadní význam.
Ústavní soud považuje právní závěry obecných soudů ohledně darování pozemku parc. č. 1 a jeho dalších převodů za závěry vyplývající ze skutkových zjištění a dostatečným způsobem odůvodněné. Obecné soudy vycházely ze znění darovací smlouvy, z níž je zřejmé, že E. K. darovala dceři všechny pozemky specifikované v bodě "za prvé", tedy včetně pozemku parc. č.
1. Znění smlouvy je podle názoru soudů srozumitelné, určité a nelze z něj nikterak dovodit vůli dárkyně převést pouze část předmětného pozemku (smlouva nehovoří o darování části pozemku), ke smlouvě ani nebyl přiložen geometrický plán, jímž by byl předmětný pozemek rozdělen na více částí. Nejvyšší soud v usnesení, kterým odmítl dovolání stěžovatelů, zdůraznil, že podle tehdy platných právních předpisů musí být všechny nemovitosti uvedeny v evidenci nemovitostí podle obcí, katastrálních území a parcelních čísel. Výměra pozemků tedy nebyla a není závazným údajem evidence, resp. katastru nemovitostí, nelze tedy dle Nejvyššího soudu přisvědčit argumentaci, že převáděno je pouze to, co je v okamžiku převodu zapsáno v evidenci, resp. katastru nemovitostí.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelé kromě jiného dovolávají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelé měli a nepochybně využili možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. prosince 2008
Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu