Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Langmeier & Co., insolvenční správci v. o. s., sídlem Na Bělidle 997/15, Praha 5 - Smíchov, insolvenční správkyně dlužníka Spolku pro GP ČR Brno, sídlem Radnická 366/4, Brno, zastoupené Mgr. Ondřejem Pecákem, advokátem, sídlem Na Ořechovce 199/24, Praha 6 - Střešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2024 č. j. 27 Cdo 1472/2024-116 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. září 2023 č. j. 72 ICm 941/2023, 13 VSOL 261/2023-88 (KSBR 56 INS 8683/2021), za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Statutárního města Brna, sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, a Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále jimi byly porušeny čl. 81 a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") v záhlaví uvedeným usnesením určil, že k projednání a rozhodnutí věci původně vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 72 ICm 941/2023 (KSBR 56 INS 8683/2021) jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy podle § 9 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") [výrok I.], s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Městskému soudu v Brně (dále též jen "městský soud") [výrok II.].
3. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo řízení o "dovolání" stěžovatelky proti usnesení vrchního soudu zastaveno. Nejvyšší soud poukázal na to, že podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 104a odst. 2 o. s. ř., má-li okresní nebo krajský soud za to, že není věcně příslušný, předloží věc se zprávou o tom svému nadřízenému vrchnímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti okresních, krajských nebo vrchních soudů, popřípadě soudů zřízených k projednávání a rozhodování věcí určitého druhu, nebo Nejvyššímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti Nejvyššího soudu.
Účastníci řízení mají právo se k tomuto postupu a k soudem uváděným důvodům vyjádřit. Vrchní soud (Nejvyšší soud) pak rozhodne, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně příslušný. Nejvyšší soud dovodil, že ve shodě s dikcí § 104a odst. 2 o. s. ř. není pochyb o tom, že "dovoláním" napadené rozhodnutí je rozhodnutím nadřízeného vrchního soudu. Pojem "nadřízený soud", je-li použit občanským soudním řádem v souvislosti s rozhodováním o určení věcné příslušnosti soudu, vychází z organizačních vztahů uvnitř soustavy soudů, nikoli ze vztahů instančních a s pojmem "odvolací soud" jej zaměňovat nelze (srov. též stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 27.
6. 1996 sp. zn. Plsn 1/96). S ohledem na uvedené Nejvyšší soud dovodil, že rozhoduje-li tedy vrchní soud o tom, které soudy (okresní nebo krajské) jsou věcně příslušné k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni, není jeho rozhodnutí rozhodnutím odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. 29 Odo 627/2004 a na něj navazující judikaturu). Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti usnesení, jímž nadřízený vrchní soud rozhoduje, které soudy jsou v prvním stupni příslušné k projednání a rozhodnutí věci.
Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o "dovolání" stěžovatelky proti usnesení vrchního soudu zastavil (§ 104 odst. 1, § 243b a § 243f odst. 2 o. s. ř.).
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že postup obecných soudů byl zmatečný a (částečně) nepřezkoumatelný. Odůvodnění usnesení, kterým vrchní soud věc postoupil Městskému soudu v Brně, je nepřezkoumatelné, protože z něj není zřejmé, na základě čeho vrchní soud vzal za zjištěné, že stěžovatelka souhlasí, aby věc byla postoupena městskému soudu. Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání v této procesní situaci možné není, přestože Nejvyšší soud je ,,nejvyšším" soudem rozhodujícím o otázkách příslušnosti a stěžovatelka tak neobdržela žádné odpovědi na své otázky ani ohledně věcné příslušnosti, ani zatím nebylo rozhodnuto meritorně, když městský soud předeslal, že institut doplnění pasiv do majetkové podstaty zřejmě nepatří do jeho agendy, avšak stěžovatelka dovozuje, že do insolvenčního (incidenčního) řízení patří. Stěžovatelka má za to, že uvedeným postupem jí bylo odepřeno právo na spravedlivý proces, když zamýšlela navrhovat doplnění pasiv do majetkově podstaty v insolvenčním řízení a tento návrh bez adekvátního zdůvodnění skončil u obchodního soudu, k němuž podle jejího názoru logicky a ani systematicky nepatří. Tím bylo porušeno i právo stěžovatelky na předvídatelný postup, protože vyhodnocení otázky věcné příslušnosti se stěžovatelka nedočkala na žádné instanci, když v rozhodnutí vrchního soudu se vyskytla fikce předjímající nesprávně souhlas stěžovatelky (zřejmě) s postoupením věci obchodnímu soudu, což vedlo i k absenci odůvodnění rozhodnutí.
5. Stěžovatelka má za to, že zákonem stanovený postup pro řešení insolvenčních otázek spojených s doplňováním pasiv do majetkové podstaty (již terminologie upravující majetkovou podstatu patří do insolvenčního řízení) tak dodržen nebyl, když nelogicky a nesystematicky soudy určily věcnou příslušnost obchodního soudu, k němuž ani logicky a ani systematicky nepatří. Stěžovatelka má za to, že jí tak byla odmítnuta spravedlnost ohledně řádného určení věcné příslušnosti, a to pro (částečnou) nepřezkoumatelnost a omyl vrchního soudu ve vyhodnocení, zda souhlasila s předložením věci vrchnímu soudu nebo zda souhlasila s postoupením obchodnímu soudu (takovou otázku ani výzvu s poučením o následku stěžovatelka neobdržela). Stěžovatelka dále dovozuje, že napadeným postupem jí "byl odňat zákonný soudce", když podle jejího názoru "věcně příslušný je insolvenční soud".
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné k dispozici neměla.
7. Ve vztahu k napadenému usnesení vrchního soudu je ústavní stížnost opožděná (viz sub 13).
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí dostatečně srozumitelně vysvětlil, že rozhoduje-li vrchní soud o tom, které soudy jsou věcně příslušné k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni, není jeho rozhodnutí rozhodnutím odvolacího soudu. V této souvislosti přiléhavě odkázal na usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. 29 Odo 627/2004, ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, že občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání odvolání nebo dovolání proti usnesení, jímž nadřízený vrchní soud rozhoduje, které soudy jsou v prvním stupni příslušné k projednání a rozhodnutí věci (§ 104a odst. 2 o.
s. ř.); řízení o takovém opravném prostředku Nejvyšší soud zastaví (§ 104 odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, postupoval Nejvyšší soud v předmětné věci ústavně konformním způsobem, když řízení o dovolání stěžovatelky proti usnesení vrchního soudu zastavil (§ 104 odst. 1, § 243b a § 243f odst. 2 o. s. ř.).
11. Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. Nejvyšší soud se předmětnou věcí řádně zabýval a své rozhodnutí dostatečně přesvědčivě odůvodnil. V závěrech Nejvyššího soudu nezjistil Ústavní soud ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neměl žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
12. Podle § 104 a odst. 7 o. s. ř. jsou usnesením vrchního soudu nebo Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti účastníci řízení a soudy vázáni. Nelze je tedy napadnout opravnými prostředky. To platí jak pro řádné, tak i pro mimořádné opravné prostředky [dovolání, žaloba pro zmatečnost a žaloba na obnovu řízení (srov. R 22/01, NS 33 Cdo 2657/1999)].
13. Z výše uvedeného vyplývá, že v předmětné věci bylo usnesení vrchního soudu o věcné příslušnosti soudu rozhodnutím konečným, které již nebylo možné napadnout žádnými opravnými prostředky. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti usnesení vrchního soudu tak počala běžet od doručení tohoto usnesení stěžovatelce, resp. jejímu právnímu zástupci. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka proti usnesení vrchního soudu podala dovolání (ačkoli tento opravný prostředek neměla k dispozici), které je datované dnem 15. 1. 2024, o kterém Nejvyšší soud rozhodl dne 19. 6. 2024, přičemž ústavní stížnost byla u Ústavního soudu podána elektronicky dne 30. 9. 2024, je zřejmé, že ústavní stížnost proti usnesení vrchního soudu byla podána až po uplynutí dvouměsíční lhůty zákonem stanovené pro její podání a je tedy opožděná.
14. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve vztahu k napadenému usnesení vrchního soudu Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh, který byl podán po lhůtě zákonem stanovené k jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu